expozice věnovaná reprodukování obrazu a znaku od středověku, přes vynález knihtisku, nástup průmyslové výroby až po současnou tvorbu

kniha historická
Expozice se zaměřuje především na podobu knihy tištěné, jak ji známe od druhé poloviny 15. století do dnešních dnů, představuje však i několik vzácných rukopisných památek ze 13. až 15. století (brevíř kláštera v Praze Na Františku). Na vzniku rukou psaných kodexů se podíleli nejen písaři v klášterních písařských dílnách, ale i malíři provádějící obrazovou výzdobu knihy (iluminace) a rovněž knihvazači. Knižní vazba dotvářela celek knižního díla a reprezentovala obsah knihy nebo jejího majitele. Knihařské techniky, zvláště slepotisk, předjímaly postupy tisku z výšky, které se uplatnily v tiskařském umění. Drahými kovy zdobené vazby misálů dokládají, že kniha až do raného novověku byla posvátným předmětem kultu a sloužila především bohoslužebným účelům. Postupně však sílila její funkce poučná a informativní. Tomu odpovídal rozvoj tištěné knižní ilustrace v době renesance a baroka. Dřevořezy a později mědiryty názorně přibližovaly čtenářům náměty historické, přírodovědné či cestopisné. Novou tvář dostávala i úprava knižního textu. Titulní listy měly — podobně jako zdobné iniciály, grafická záhlaví a viněty — upoutat čtenářovu pozornost a napomoci jeho rychlejší orientaci v textu. Ilustrovaná kniha se stávala přístupným a až do moderní doby nejrozšířenějším obrazovým médiem, spoluutvářejícím podoby evropského myšlení a imaginace.

užitá grafika historická
Tiskařská a informační revoluce vyvolaná Gutenbergovým vynálezem knihtisku si vyžádala obdobně rychlé a levné techniky obrazové reprodukce. Tisk z výšky se v podobě dřevořezu bohatě uplatnil ve výzdobě knih a v období renesance téměř zcela nahradil dřívější malířsky prováděné iluminace. Stále větší požadavky na věrnost a přesvědčivost ilustrací vedly k rozvoji tisku z hloubky — mědirytu a leptu. V pozdní renesanci a zvláště v baroku se knižní grafice dostalo reprezentativních úkolů. Rozměrné rytiny slavnostních alb zachycovaly světské a církevní události, osobnosti a architekturu, titulní listy a frontispisy knih se stávaly symbolickými obrazy moci a slávy.

Neméně významnou roli sehrávala grafika od konce 15. století v šíření výtvarných námětů, vzorů a uměleckých předloh. Z dílen předních evropských rytců (mj. Heinricha Aldegrevera, Virgila Solise, Aegidia Sadelera) vycházely například ornamentální a uměleckořemeslné předlohy, které byly častou inspirací zlatníků, kovotepců a jiných řemeslníků.

Nové oblasti zakázek přinesl ryteckým dílnám na konci 18. století rozvoj osobní a příležitostné grafiky. Gratulační lístky, novoročenky, navštívenky či plesové pozvánky stály na počátku nebývalé obliby drobných grafických tisků, neodmyslitelně patřících k životnímu stylu rodící se moderní společnosti.

moderní kniha
Na konci 19. století jako reakce na průmyslovou výrobu vzniká úsilí o knihu jakožto umělecké dílo. Významní výtvarní umělci se podílejí na renesanci knižního umění. Zdůrazňují individuální přístup ke knize i k literárnímu dílu. Ilustrace již neopisuje příběh, ale interpretuje obsah a tlumočí atmosféru. Snaha o kvalitu uměleckého řemesla se projevuje zejména v knižní vazbě, která od 19. do první poloviny 20. století odráží vývoj výtvarných stylů v uměleckém řemesle. Nositelem jejich proměn je ornament. Ve 20. letech 20. století vzniká mezinárodní hnutí za „novou“, konstruktivistickou typografii, které reaguje na potřeby rychlé a masové komunikace v rodící se civilizaci velkoměst. Vyloučení ornamentu, dynamická kompozice, fotografický obraz a jednoduché písmo trvale ovlivňují knihu a grafiku až do současnosti.

moderní užitá grafika
Vznik rozmanitých forem moderní užité grafiky vyvolala již v 19. století bohatá sí? firem a institucí, souvisejících s rozvojem průmyslu, obchodu a demokratizací kultury. Potřeba jejich propagace podnítila nejen rozvoj plakátu, ale i takových forem užité grafiky jako jsou nástěnné kalendáře nebo diplomy. Vedle malovaného, kresleného či grafického obrazu se již na počátku 20. století objevuje fotomontáž. Její rozmach v následujících desetiletích ukazuje, že byla účinným prostředkem nejen k propagaci zboží, ale i politických a uměleckých idejí.

český plakát 1850—1914
Plakát v Čechách je starý zhruba 160 let. Jeho vznik a rozšíření byly výsledkem setkání tří fenoménů: počátků průmyslové výroby, rozvoje obchodu a vývoje tisku. Zásadním zlomem v jeho vývoji byl vynález litografie, umožňující spolu tisknout obraz i písmo v čím dál větším množství identických exemplářů. První plakáty menších formátů byly pouze černobílé, od 60. let se objevují i barevné. Od konce 80. let se i u nás, po vzoru Paříže, objevují veliké, pestrobarevné plakáty, převážně reklamního charakteru. Na jejich zhotovování se během 90. let čím dál větší měrou podílejí i akademicky vyškolení malíři. Období přelomu století je poznamenáno nástupem secese, značně stylizovaného dekorativního stylu, který zasáhl všechny oblasti umění včetně užité grafiky a plakátu. Secesní styl se nejdříve prosadil v kulturním, hlavně výstavním, plakátu, současně pronikl i do reklamy.
Zvláštní formou reklamních plakátů přelomu století jsou chromolitografické tisky menších rozměrů, určené pro interiéry obchodů, nikoliv pro výlep v ulicích, které byly zhotovovány často dle předloh anonymních tvůrců, někdy i dle návrhů známých malířů.

český plakát 1918—1938
20. a 30. léta 20. století nejsou charakterizována jedním, víceméně převládajícím stylem jako tomu bylo v případě secese přelomu století, ale množstvím stále nových stylů, směrů a ismů. V případě užitého umění (tedy i plakátu) se mnohé z těchto směrů jako kubismus, expresionismus, národní dekorativismus, pozdní geometrizující secese, neoklasicismus, extrémní figurální stylizace, různé orientální vlivy setkávají ve stylu Art Deco (dle světové výstavy dekorativních umění v Paříži 1925). Do něho jsou dnes řazeny i původně programově antidekorativní formy jako různé druhy abstrakce,” chladný” design 30. let i nová typografie, kombinovaná někdy s černobílou fotografií.

Na rozdíl od přelomu století se za I. republiky navrhováním plakátů čím dál více zabývají specialisté, pracující a? sólově či pro stále četnější reklamní ateliéry a agentury, nebo přímo pro určité výrobní závody. Umělci byli většinou vytěsněni do sféry kulturního plakátu (plakáty výstav, divadelních představení, knih atd.).

fotografie 1839—1900
Vynález a celosvětové rozšíření fotografie po roce 1839 znamenalo revoluci ve vizuální kultuře. Mezi průkopníky prvé používané techniky daguerrotypie patřil v českých zemích Wilhelm Horn. Později v 50. letech 19. století se proslavil podobiznami, provedenými technikou tzv. kolorovaného slaného papíru akademický malíř Jan Maloch, jehož přičiněním známe podoby četných dobových umělců. V následujících několika desetiletích se v řadě nově vzniklých ateliérů pěstovala zejména portrétní produkce ve formátech vizitek a kabinetek, ale současně byly touto cestou rozšiřovány podobizny populárních herců a politiků. Stále významnější místo zaujímala v druhé polovině století i krajinářská fotografie, kterou se proslavil Jindřich Eckert, snad nejvšestrannější osobnost fotografie v českých zemích 19. století. V devadesátých letech má své kořeny i moderní " momentní", tedy reportážní fotografická práce.

fotografie 1900—1950
V devadesátých letech 19. století se jako reakce na akademizovanou ateliérovou fotografii vyprofilovala moderní fotografie. Tato éra tzv. secesního piktorialismu prosadila fotografii jako samostatnou uměleckou tvorbu. František Drtikol se vedle krajinářské a žánrové fotografie proslavil zejména v oboru uměleckého aktu, v němž ve 20. letech dosáhl celosvětového uznání. Nejradikálnější avantgardní myšlenky se uplatnily ve 20. letech v zátiších Jaromíra Funkeho a v souboru fotografií, montáží a koláží člena legendárního sdružení Devětsil Jaroslava Rösslera. Jedinečný a inspirativní je i umělecký odkaz Eugena Wiškovského, v němž se uplatnila estetika "nové věcnosti". Surrealismus se projevil v 30. letech v tvorbě více autorů, u Miroslava Háka vykrystalizoval v jedinečnou podobu válečného civilismu. Právě válečný rok 1940 byl datem příklonu Josefa Sudka k subjektivní fotografii, kterou v pozdějších letech také dosáhl světové proslulosti.

písmo
Vývoj písmových znaků patřil k rozhodujícím kulturním faktorům v dějinách lidstva. Bez objevu hláskové abecedy si stěží lze představit vznik evropské civilizace. Typy písma významně ovlivňovaly nejen způsoby čtení, ale i myšlení. Proto nepřekvapuje, jak velká pozornost písařů, malířů a později tiskařů a písmolijců byla věnována výtvarné podobě písma. Od středověkých iluminovaných iniciál se odvíjela tradice malířsky utvářeného písma, na níž navázaly renesanční a barokní kaligrafické vzorníky. Nacházíme v nich ornamentalizované a figurální alfabety, v nichž se nejvíce uplatnil dekorativní účin písmové kresby. Zároveň byly nově konstruovány a zdokonalovány formy písma tiskového, a to v jeho obou základních, od středověku paralelních liniích písma gotického a latinského. K postupně převažující oblibě latinky přispěly zejména dodnes moderní typy antikvy, k jejímž tvůrcům patřili nejslavnější evropští typografové jako Aldus Manutius, Firmin Didot či Giambattista Bodoni. Písmo 20. století je představeno v rozmanitých souvislostech. Jako součást moderní průmyslové ochranné firemní značky nebo jako inspirace volných grafických projevů. Ukázána jsou též autorská písma výtvarných umělců jako Vojtěcha Preissiga nebo Josefa Váchala.

nábytek
V expozici Tisk a obraz je představen nábytek, který má úzkou vazbu k písemnictví a grafice. Jsou to různé psací stoly a pulty či výběr knihovních skříní. Nejstarším předchůdcem psacího stolu je renesanční psací kabinet a samostatný čtecí pult. Typickým nábytkem českého baroka byl komodový sekretář s výklopnou psací deskou. V empíru a biedermeieru dostává sekretář více strohou formu, výzdoba ustupuje. Pestrost typů psacích stolů se rozšířila ve 20. století. Z knihovních skříní v expozici stojí za povšimnutí monumentální barokní klášterní knihovna a velmi originální kubistické knihovny.


Stálá expozice Příběhy materiálů — sál Tisk a obraz