instalace expozice sleduje stylový a technologický vývoj skla a keramiky od antiky po autorskou tvorbu 20. století

Benátské sklo
Benátské sklo (sodno-vápenaté) je svojí podstatou měkké a tzv. dlouhé, což znamená že pomalu chladne a zůstává dlouho tvárné na rozdíl od českého draselno-vápenatého tvrdého skla. Díky těmto vlastnostem umožňovalo výrobu složitých a bohatě tvarovaných předmětů. Od 16. století skláři vytvářeli nejenom poháry všemožných tvarů a bizarní stolní ozdoby ale také různé žertovné předměty. Nádoby fantastických tvarů svědčí o zjemnělé kultuře renesanční Itálie. Zároveň jsou dokladem mistrovství benátských mistrů.

dvojstěnné sklo
Výroba dvojstěnného skla vzešla z antické techniky dekorování skla plátkovým zlatem zatavovaným do dna číší, pohárů a misek (tzv. fondi d'oro). Novodobý postup výroby dvojstěnných skel na bázi "studené rafinace" publikoval Johann Kunckel v roce 1679. Podle jeho návodu se použily dvě číše přesně do sebe zapadající. Zevní nepatrně větší se uvnitř zdobila mramorováním olejovými barvami. Do zaschlé malby byly vyrývány žilky a celá malba přelepena zlatou folií. Další zlatá folie se nalepila na vnitřní číši. Potom se číše vložily do sebe a zatmelily křídou a fermeží. V Čechách došlo k obměně a zdokonalení starší technologie s použitím zlaté i stříbrné folie a malby lazurními barvami. České tzv. dvojstěnky se vyznačovaly charakteristickým fazetovaným brusem a zejména dekorem s páskovým a rozvilinovým ornamentem, s postavami světců, s šlechtickými erby a žánrovými výjevy. Jejich výroba spadá do období mezi léty 1710 a 1750.

Habánská fajáns
Habánská fajáns je nejvýznamnějším domácím fenoménem v dějinách evropské keramiky. Moravští novokřtěnci — habáni — vyráběli fajáns zhruba 140 let od konce 16. do 30. let 18. století. Poté jejich tvorba splynula s lidovou keramikou moravskou a slovenskou. Sbírka UPM, po Budapešti druhá největší na světě, je ojedinělá především soustředěním památek z nejranějšího moravského období z let 1590—1620. Přežívající vliv italské renesance je patrný v šálech, soudcích, džbánech se střídmou heraldickou nebo rostlinnou dekorací. Památky ze 3. čtvrtiny 17. století s texty a téměř důsledným datováním, patří do světového keramického fondu I. kategorie.

Manufaktura na fajáns v Holíči
Nejstarší manufakturu na výrobu fajánse na území Rakouska — Uherska v Holíči založil roku 1743 František Štěpán Lotrinský, manžel císařovny Marie Terezie. Roku 1786 zde byla na příkaz císaře Josefa II. zahájena výroba měkké kameniny. Holičská kamenina byla inspirována především anglickou produkcí. Výroba dosáhla vrcholu na přelomu 18. a 19. století. Ušlechtilé klasicistní tvary té doby doplňovala kultivovaná ruční malba.

Figurální porcelán
Expozice porcelánu dokumentuje vývoj evropské produkce 18. a 19. století. Obsahuje vynikající ukázky rané míšeňské a vídeňské tvorby, stolních souprav i figurálního porcelánu. Jedním z nejvýznamnějších děl této sbírky je bezesporu porcelánová plastika Immaculaty od míšeňského modeléra J. J. Kaendlera (1706—1775), datovaná 1738. Porcelánová, částečně kolorovaná a zlacená plastika Panny Marie s dítětem stojí na architektonicky tvarovaném soklu se zemskou sférou. Pod nohama má srpek měsíce a pravou nohou našlapuje na tělo draka, jenž obepíná zemskou sféru. Plastika byla součástí početné oltářní výbavy, kterou roku 1737 objednal polský král a sasský kurfiřt August II. pro svou tchyni Wilhelminu Amalii von Braunschweig, vdovu po rakouském císaři Josefu I. Celá oltářní souprava, která mimo jiné obsahovala i plastiky dvanácti apoštolů, byla dokončena kolem roku 1740. Z Kaendlerových pracovních záznamů vyplývá, že model Immaculaty vytvořil v roce 1738. Svou vysokou výtvarnou úrovní patří k nejkultivovanějším porcelánovým plastikám 18. století.

secesní sklo
Secesní sklo ze sklárny J. Lötz Witwe v Klášterském Mlýně představuje jeden z vrcholů výtvarného vývoje sklářské tvorby v Čechách, přestože se svým pojetím vymyká jeho historické tradici.

Při tvarování skla v huti v Klášterském Mlýně (Klostermühle) skláři dokonale využívali přirozených plastických možností žhavé skloviny. Výtvarná invence, cit pro materiál a řemeslná zručnost jim umožnila vyrábět nepřeberné množství tvarů skleněných nádob. Sklo zdobili řadou technik včetně nálepů nebo česaných a intarzovaných dekorů. Působivých efektů dosahovali především pomocí duhových, perle?ových až kovově lesklých povrchů zvaných irisy, které patří k typickým technologiím používaným ve sklářství v době secese.

Sklárna Johann Lötz Witwe v Klášterském Mlýně byla založena roku 1836, po několika změnách majitele ji v letech 1851—52 získala vdova po Johannovi Lötzovi, roku 1879 sklárnu převzal její vnuk Maxmilian rytíř Spaun. Za jeho působení získala sklárna největší úspěchy včetně vyznamenání na mezinárodních výstavách. Sklárna prováděla sklo podle návrhů řady známých výtvarníků: Josefa Hoffmanna, Leopolda Bauera, Marie Kirschnerové, Adolfa Beckerta, Michaela Powolneho a řady dalších. Výrobní program šumavské sklárny Lötz v době kolem roku 1900 silně ovlivnilo sklo amerického umělce L. C. Tiffanyho po výtvarné i technologické stránce. Po ústupu ze slávy sklárna zanikla v roce 1947.

sklo 20. st.
Světové sklářství druhé poloviny 20. století výrazně ovlivnily průkopnické snahy českých umělců využít sklo jako plnohodnotný výtvarný materiál. V čele tohoto úsilí stojí od poloviny 50. let tvůrčí dvojice Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, jejichž monumentální díla z taveného skla překročila hranice užitého a volného umění. K výtvarnému vývoji ve sklářství ale přispěli i jejich další současníci a následovníci volící jiné výrazové prostředky: především hutní zpracování, broušení, rytí nebo malování skla. Jedním z nejvýznamnějších exponátů v expozici je plastika Hlava I z let 1957—58, která svým pojetím odráží dobové výtvarné trendy, zároveň ale předznamenává podobu podstatné části společného díla Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Hladký obroušený povrch kontrastuje s hrubou strukturou dutiny nesoucí neupravený otisk formy, ve které byla utavena skleněná dr?. Skleněnou stěnou proniká světlo a odkrývá tak vnitřní reliéf s graficky pojatou stylizovanou tváří.

nábytek
V tomto sále je představen nábytek charakteristický pro středoevropskou renesanci a barok. Významnou součástí výzdoby některých typů je barevné sklo nebo zrcadlo. Těžiště tvoří výběr nábytku určeného pro ukládání a vystavování nádobí z keramiky, skla a porcelánu v průběhu historických epoch. V renesanci to byla kredenc jako součást vybavení jídelny. V baroku se objevuje příborník s prosklenou horní částí, který se ve slohových proměnách udržel až do 20. století. Pro dobu empíru a biedermeieru je typická prosklená vitrína — skleník, často se zrcadlovou zadní stěnou. Skříňové hodiny byly samostatným kusem nábytku často bohatě zdobeným intarzií a řezbou shodně s ostatním nábytkem v místnosti.


Stálá expozice Příběhy materiálů — sál Umění ohně