Některé naše exponáty jsou velké a manipulace s nimi nesnadná. Nicméně je nutné je připravit na výstavu a také vyfotografovat. Ústředním exponátem připravované výstavy Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové Viva Luce, která rozšíří stávající Plejády skla, se stanou ve spolupráci s dědici obou umělců dvě gigantické kresby-návrhy oken do kaple sv. Václava v chrámu svatého Víta na Pražském hradě o rozměrech 650 x 180 cm. Tato okna představují sklářská díla, která jsou považována za nejvýznamnější novodobý výtvarný počin spojený s architekturou katedrály. Tyto kresby už jsou v našem depozitáři a pro manipulaci s nimi museli přiložit ruku k dílu restaurátoři, správkyně depozitáře, oba fotografové i kurátoři. Celou operaci řídil fotograf Gabriel Urbánek.
Kurátor: Jan Mlčoch Grafický design: Štěpán Malovec
Petr Balíček (1942–2020) byl sice vědeckým pracovníkem v oboru genetiky, ale ve své fotografické tvorbě se věnoval řadě témat. Vedle dokumentu to byla zejména aranžovaná fotografie (např. cyklus Tváře), kterou v 70.–80. letech vytvářel v rámci skupiny Setkání. V dalších cyklech se soustředil na lidové léčitelství a zvyky, ale i na tabuizovaná témata homosexuality a dětí s genetickým postižením. V autorově odkazu nacházíme také experimentální díla pracující se samotným fotografickým médiem (např. cyklus Smluvená znamení z roku 1972), konceptuálně laděná díla zachycující výtvarné akce (Malá odpolední událost,1981, či Ukládání stínů,1982) nebo cykly s minimalistickými motivy, jako třeba soubory Panelák (1982), Ready-mades (1982) a Zkoumání krychle (1983–1986). Komorní přehlídka fotografií Petra Balíčka v Galerii Josefa Sudka je výběrem z jeho daru muzeu z roku 2013.
Ignác Preissler byl společně se svým otcem Danielem nejvýznamnějším barokním malířem skla a porcelánu na našem území. V jeho době nebylo zvykem zaznamenávat den narození – výročí, které si připomínáme, je tedy dnem jeho křtu: 13. července 1676.
Ignác Preissler žil jako nejstarší syn se svým otcem Danielem v Kunštátě. Z publikovaných dokumentů víme, že v roce 1729 byl již malířem skla a porcelánu a pracoval pro rychnovského majitele panství Františka Karla II. Liebsteinského z Kolowrat.
„Můj otec i já jsme vždy malovali pouze černou a červenou barvou, neboť ta je pro malbu na porcelánu nejjemnější a nejněžnější,“ napsal Ignác Preissler Tobiáši Hanušovi v roce 1731.
Nezaměnitelná malba na skle a porcelánu připisovaná Ignáci Preisslerovi poutá již více než sto let značnou pozornost odborníků i laické veřejnosti. Čím je tato tvorba tak výjimečná? Nejčastěji jde o noblesní malbu širokého spektra námětů, výrazného rukopisu, provedenou švarclotem (černou barvou), červenou železitou barvou a vyvyšovaným zlatem na vzácném čínském a raném evropském porcelánu, ale také na českém skle. Tato malba představuje jeden z nejpozoruhodnějších projevů doby baroka.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze pečuje díky úsilí jeho předních zakladatelů a příkladných mecenášů, v první řadě ovšem zásluhou Vojtěcha Lanny, o jeden z nejcennějších souborů děl Ignáce Preisslera. V muzeu je uloženo celkem 80 předmětů, základ této sbírky tvoří mimořádné dary Vojtěcha Lanny z let 1886, 1894 a 1906. Několik málo předmětů s malbou švarclotem na skle a porcelánu z Lannova majetku se podařilo vydražit ještě také v aukci u firmy Lepke v Berlíně v roce 1909.
Knihu Heleny Brožkové Daniel a Ignác Preisslerové. Barokní malíři skla a porcelánu si můžete koupit ZDE
Miloslav Troup byl malířem, grafikem, ilustrátorem a návrhářem především vitrají a tapiserií s nezaměnitelným rukopisem. Absolvoval Státní grafickou školu a Státní uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Velmi důležitou roli v jeho výtvarném vývoji sehrálo studium v Paříži v druhé polovině 40. let, kde se vzdělával na École des Beaux Arts a École des Arts décoratifs. Po návratu do vlasti v roce 1950 se usadil v Praze, jejíž architekturu osobitým způsobem zachycoval na svých plátnech. Ve sbírkách našeho muzea je silně zastoupen hlavně v grafické a knižní sbírce a sbírce plakátu. Minulý měsíc nám bylo ctí přivítat v Centrálním depozitáři syny pana Troupa, Vojtěcha a Zdeňka.
Curator: Jan Mlčoch Exhibition design: Emil Zavadil Exhibition graphics: Martin Balcar
An exhibition held in commemoration of the 125th birth anniversary of Josef Sudek
The exhibition will recall the profound and mutually enriching friendship between the photographer Josef Sudek (1896–1976) and the Prague Castle architect Otto Rothmayer (1892–1966). The focus of the extensive body of works on display will be both Sudek’s world-renowned and newly presented photographs of the architect’s realizations at Prague Castle, and above all a selection of images from the series A Walk in the Magic Garden and Remembrances, made in and around the architect’s villa in the Prague 6-Břevnov district. The collection will be complemented by some of Sudek’s photographs mounted after Rothmayer’s design (so-called puřidla) and prototypes of the architect’s unique garden furniture. Also on view will be a number of authentic objects and artefacts made by Sudek’s and Rothmayer’s friends for whom the villa in Břevnov was a place of gathering and collaboration from the 1940s to the 1960s.
The exhibition is being made possible through the museum’s collaboration with the City of Prague Museum that currently administers the Villa Rothmayer at No. 50, U Páté baterie Street in Prague 6. The Museum of Decorative Arts in Prague participated in the villa’s renovation and refurbishment.
Užijte si zámek s výkladem průvodce. Dozvíte se mnoho zajímavostí o historii zámku, která sahá do 13. století. Poznáte pohnutou historii posledních majitelů. Vyslechnete příběh sběratele parních strojků, který se této zálibě věnuje už 40 let. Navštívíte unikátní expozici nábytku, kterou jinde nenajdete.
Výklad si ke vstupence můžete koupit jako rodina i jako skupina, cena je jednotná 500 Kč, na počtu osob nezáleží.
This exhibition at the Museum of Decorative Arts in Prague will present historical and entirely contemporary Czech and Japanese textiles made using a technique known as indigo blue-dyeing or shibori. The exhibition will show that these traditional technologies have not been left to the past but are still used in contemporary fashion and art in both the East and the West.Visitors will be able to see yukata, traditional Japanese summer garments, from the 19th century to the present day, as well as decorative katagami stencils, fabrics and a documentary about traditional blue-dyeing in the Czech Lands and the various ways of working with indigo in Japan, where the original technique for dyeing with natural dyes is still used today. The colour blue became a symbol with a philosophical significance, and “Japan Blue” has become a well-established term. The exhibition highlights the diversity of indigo blue-dyeing through the kimono, yukata, fashion and hanging textiles on display, and it shows how it has influenced contemporary artists and fashion designers such as Shihoko Fukumoto and Issey Miyake.
As a local counterpart to the Japanese exhibits, the Museum of Decorative Arts in Prague will map the genesis of blue-dyeing in the Czech Lands and examine how it is used in contemporary fashion and art. Visitors will be able to see Moravian folk costumes, examples of 1960s and 1980s blue-dyeing from the Folk Art Centre (ÚLUV), especially the work of Liběna Rochová, as well as fashion by contemporary designers such as Pavel Ivančic, Martina Dvořáková, Alice Klouzková, Monika Drápalová and Klára Nademlýnská. Textile installations by Adéla Součková will demonstrate how blue-dyeing can be used in fine art, while Petra Gupta Valentová will present her current indigo blue-dyed fabrics.
Curator: Lenka Merglová Pánková Graphic design: Eva Koktová
Almost half a century of active participation in the creation of porcelain tableware has made the sculptor Jiří Laštovička (born 1949) into an icon of Czech porcelain. Having graduated from the ceramics and porcelain studio of Professor Otto Eckert at the Academy of Arts, Architecture, and Design in Prague (1974), he designed his first shapes for the Design Facility in Lesov near Karlovy Vary. In 1981, when already a renowned artist, he joined the Institute of Home and Dress Culture (Ústav pro bytovou a oděvní kulturu, ÚBOK) in Prague, which functioned as a kind of central design studio tasked with advancing the technical and aesthetic quality of products in the Socialist era. Famous figures of the applied arts worked at ÚBOK (especially in the fields of glass and ceramics), and it was here that almost all of the designs and studies for contemporary Czechoslovak consumer goods were created. In the 1990s Jiří Laštovička maintained his close cooperation with the Karlovy Vary Porcelain Works as a designer at Porcela Plus, a. s. All this time, he designed the shapes of dinnerware, tea, and coffee sets for the Karlovy Vary Porcelain Works, subsequently for Thun 1794, a. s., THUN STUDIO, s. r. o., in Lesov, and other porcelain producers.
An eye for the functionality of the item and the needs of the consumer, or respect for the economic efficiency of the production process are as much the hallmarks of a good designer as aesthetic sensitivity and imagination. The designer’s aim should be to satisfy all these requirements without sacrificing the distinctions of individual creativity. However, Jiří Laštovička is also happy to exceed the strict, rational boundaries of product design and give free rein to his fantasy with projects in which he lays aside the humility of applied art and welcomes the opportunity for free and personal expression. While he stays true to porcelain in his artistic sculptures and symposium works, he also regularly accepts challenges to work with radically different materials.
A number of the dinnerware sets on display won major awards, and the great popularity of many of them have caused them to produced by Czech manufacturers for decades. All the while, new ideas, designs, individual shapes, and sets continue to appear in the studio of Jiří Laštovička.
Kurátorka: Lenka Merglová Pánková Grafický design: Eva Koktová
Téměř půlstoletí aktivní spolupráce na podobě porcelánové stolní výbavy vytvořilo ze jména sochaře Jiřího Laštovičky (nar. 1949) ikonu českého porcelánu. Absolvent ateliéru keramiky a porcelánu profesora Otto Eckerta na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové navrhoval své první tvary po ukončení studií (1974) pro Vývojový závod v Lesově u Karlových Varů. Už jako renomovaný výtvarník pak od roku 1981 působil v Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK) v Praze, jehož posláním byla péče o technickou a estetickou kvalitu výrobků v socialistické éře. V ÚBOKu pracovali věhlasní výtvarníci v oborech užitého umění (zejména to platí pro obory skla a keramiky) a právě zde vznikaly téměř veškeré návrhy a studie pro tehdejší československý spotřební průmysl. V devadesátých letech pokračoval Jiří Laštovička v intenzivní spolupráci s podnikem Karlovarský porcelán jako designér firmy Porcela Plus, a. s. Po celý čas navrhoval tvary jídelních, čajových či kávových souborů pro koncern Karlovarský porcelán, následně Thun 1794, a. s., THUN STUDIO, s. r. o., v Lesově a další porcelánové výrobce
Dbát na funkčnost předmětu a potřeby spotřebitele či ctít ekonomickou efektivitu výroby tvoří nutně vedle estetického citu a fantazie výbavu dobrého designéra. Jeho snahou by mělo být všechny tyto nároky uspokojit, aniž by byly setřeny znaky tvůrčí individuality. Jiří Laštovička však vedle racionální a přísné řehole návrháře tíhne i k nevázaným projevům fantazie, kdy si dovolí odložit pokoru k užitnému předmětu a vítá příležitosti k svobodnému a individuálnímu projevu. V autorské volné plastice nebo na konvicových sympoziích zůstává věrný porcelánu, avšak pravidelně přijímá i výzvy tvořit se zcela odlišnými materiály.
Řada vystavených stolních souprav obdržela významná ocenění, řada z nich je pro velkou oblibu vyráběna českými výrobci již po desetiletí. A stále se objevují nové nápady, návrhy, samostatné tvary i soubory z dílny Jiřího Laštovičky.
Exponáty na výstavě jsou ze sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze, ale také přímo od Jiřího Laštovičky, ze Západočeského muzea v Plzni, Muzea Karlovy Vary, společnosti Thun 1794 a THUN STUDIO.
Připravujeme pro vás novou expozici hraček ze sbírek UPM v Praze na zámku v Kamenici nad Lipou, jejíž součástí bude i herna.
Asi málokdo z vás se v mateřské škole nesetkal s touto dřevěnou stavebnicí. Od jedné mateřské školy jsme starou vyřazenou stavebnici odkoupili. Můžete se sami přesvědčit, že s jejími prvky si děti intenzívně hrály: náš pracovník technické skupiny Jaroslav Fojt celou stavebnici zrepasoval a vdechl jí nový život.
Jak? Vyštípané a vysušené části odstranil a nahradil masivem ze stejného, tedy borovicového dřeva. K opracování použil ruční nářadí a obráběcí stroje a finální úpravy provedl broušením.
Věděli byste, jak se stavebnice jmenuje a kdo byl jejím autorem? A nemáte náhodou fotografii z mateřské školy s touto stavebnicí, kterou byste nám mohli poslat?
The Museum of Decorative Arts in Prague has been collecting toys from its inception in 1885; currently, this collection totals some 3,500 items. For their most part, these toys are from the Bohemian Lands and the German-speaking regions, dating from the 18th century to the present. In terms of materials, they are made of wood, metals, textile, porcelain, ceramics, paper and plastic or rubber. The largest number of toys are dolls and their accessories, dolls’ houses and their furnishings, small-size furniture, rocking horses and baby carriages, sets of tin soldier figures, building and construction kits, board games, early 20th-century modern toys, Czech designer toys of the second half of the 20th century, plastic toys and, last but not least, a collection of miniature Matchbox car models.
The first part of the exhibition features a selection of historic mostly French and German dolls and dolls’ houses dating from the 19th to the beginning of the 20th centuries. Dolls’ houses reflect period decor and style. These are joined by multiple-piece tin and lead toy soldiers, townsmen or countrymen from the 19th century. Building and construction kits and board games were used by both girls and boys for group games to entertain and educate them.
The second part of the exhibition is devoted to the much-loved wooden toys created throughout the 19th and 20th centuries. These playthings document the variety of approaches both in the way they were hand-manufactured and the wide scope of themes they spanned, from realistic to fantasy pieces – from traditional folk-art figurines and wood-carved animals, to stylized toys with one-of-a-kind designs, to building and construction kits, and figure and animal jigsaw puzzles.
The third part of the exhibition focuses on toys made of other kinds of materials, especially plastics and rubber, which are among the latest additions to the museum’s toy collection. Having undergone many technological innovations particularly in the course of the 20th century, plastic gave rise to new types of toys, such as blow-up furniture for children, water toys and squeeze toys. Inflatable animals designed by the Czech toy designer Libuše Niklová for the company Fatra Napajedla have earned her worldwide recognition.
You are invited to visit two other exhibition displays housed in the Kamenice nad Lipou chateau; to purchase discount entrance tickets to all areas of the chateau, please click HERE.
The new visitors’ route will be a particular treat for boys and their dad or granddads. While visitors to the chateau already know the large collection of Matchbox models produced by the English Lesney company in 1947–1982, this is the very first time the museum presents a rare collection of steam engines dating from 1870 to the present.
These steam-powered toys were loaned to the Museum of Decorative Arts in Prague by Roman Hedvičák, who has been collecting the little steam engines for nearly four decades. He has lent 225 object for display, of which 150 are original and fully functional, as well as thirty pieces of auxiliary equipment, period catalogues and prospectuses, and the current offer of a number of renowned firms. Some selected items can be touched and handled, and every other hour on the hour there is a working Wilesco steam engine on view in the playroom. The core of the collection is comprised of toys of German origin dating from 1900 to 1935, but there are also a few truly “prehistoric” pieces from 1870–1900, as well as other European and American products and also a nearly complete representation of Czech-made steam-propelled toys.
With their phenomenal success, Matchbox toys have been enjoyed by several generations of children and adults. Lesney was a British industrial company that began manufacturing miniature die-cast models of cars, machinery and various types of toys in the late 1940s. The Matchbox brand refers to the way the models were designed to fit inside a match box: the packaging was inspired by the Norvic boxes produced by Czechoslovakia’s SOLO Sušice match manufacturer. In the Czech milieu, these models became extremely popular (this popularity is attested by their Czech name angličáky meaning “English cars”) for their extraordinary precision that copied the originals down to the minutest details, as well as their functionality, bright colours and high durability. The exhibition showcases some 400 models, ranging from the first toys dated to the late forties and the fifties, to models of vintage cars produced fairly recently.
The visitors’ route includes the Grilles, Keys and Locks display in the chateau’s Renaissance hall – the first permanent exhibition exploring these crafts in the Czech Republic. It shows examples of medieval, Renaissance and Baroque grilles and balustrades, as well as historic locks, keys, door knockers and decorative ironwork dating from 15th throughout the 19th century. The hands-on programme invites visitors to try out the mechanisms of locks and knockers, or to activate the wrought-iron dragon.
Installed in the chateau’s cellars is the monumental object “Journey” created by the glass artist and sculptress Alena Matějková.
You are invited to visit two other exhibition displays housed in the Kamenice nad Lipou chateau; to purchase discount entrance tickets to all areas of the chateau, please click HERE.
Lektorka Mgr. Kristýna Václavů vás provede interiéry historické budovy postavené podle návrhů architekta Josefa Schulze. Budova, na jejíž stavbě se podíleli čelní představitelé tehdejší Pražské Obchodní a živnostenské komory a významné firmy, často mecenášsky, je vrcholnou ukázkou uměleckých řemesel přelomu 19. a 20. století. Nahlédnete také do prostor uzavřených veřejnosti, zhlédnete výstavu o rekonstrukci muzea a podíváte se k patě točitého schodiště v muzejní věži.
Délka komentované prohlídky je kolem 60 minut, cena 90 Kč, rezervace a vstupenky na webu UPM nebo v pokladně. Sraz účastníků je u pokladny v historické budově UPM.
Zveme vás na procházku kubistickou Prahou, která nás povede od Domu U Černé Matky Boží kolem nejznámějších kubistických počinů Emila Králíčka až k Chocholovým domům pod Vyšehradem. Prozkoumáme z blízka světový fenomén české kubistické architektury. Sraz: před vchodem do Domu U Černé Matky Boží lektorka: Mgr. Marie Jelínková Ťupová, Dis.
Délka asi 90 minut. Procházka se uskuteční za všech platných bezpečnostních opatření.
Zveme vás na procházku kubistickou Prahou, která nás povede od Domu U Černé Matky Boží kolem nejznámějších kubistických počinů Emila Králíčka až k Chocholovým domům pod Vyšehradem. Prozkoumáme z blízka světový fenomén české kubistické architektury. Sraz: před vchodem do Domu U Černé Matky Boží vstupné: 120 Kč lektorka: Mgr. Marie Jelínková Ťupová, Dis.
Zveme vás na procházku kubistickou Prahou, která nás povede od Domu U Černé Matky Boží kolem nejznámějších kubistických počinů Emila Králíčka až k Chocholovým domům pod Vyšehradem. Prozkoumáme z blízka světový fenomén české kubistické architektury. Sraz: před vchodem do Domu U Černé Matky Boží vstupné: 120 Kč lektorka: Mgr. Marie Jelínková Ťupová, Dis.
Zveme vás na procházku kubistickou Prahou, která nás povede od Domu U Černé Matky Boží kolem nejznámějších kubistických počinů Emila Králíčka až k Chocholovým domům pod Vyšehradem. Prozkoumáme z blízka světový fenomén české kubistické architektury. Sraz: před vchodem do Domu U Černé Matky Boží lektorka: Mgr. Marie Jelínková Ťupová, Dis.
Délka asi 90 minut. Procházka se uskuteční za všech platných bezpečnostních opatření.
Curator: Jan Mlčoch Graphic design: Štěpán Malovec
In his photographic work, the genetics researcher Petr Balíček (1942 Svratka – 2020 Hradec Králové) pursued a variety of subjects. Besides documentary series, he engaged in staged photography (e.g. the series Tváře/Faces) that he produced in the 1970s and 1980s within the framework of the artists’ association Setkání (Encounters). In his following cycles, he focused on traditional medicine and folk customs, as well as on the tabuized themes of homosexuality and children with congenetal disorders. The photographer’s bequest also includes experimental works treated as one-of-a-kind artefacts (e.g. the series Smluvená znamení/Agreed-upon Signs (1972), conceptually-minded photographs capturing art happenings (Malá odpolední událost/Small Afternoon Events (1981) and Ukládání stínů/Storage of Shadows (1982), as well as series depicting minimalist motifs, such as Panelák/Panelstory (1982), Ready-mades (1982) and Zkoumání krychle/Study of a Cube (1983–1986).
The small-scale display of Petr Balíček’s photographs at the Josef Sudek Gallery is a selection of works from his photography donation presented to the museum in 2013.
ON DEMAND / GUIDED TOUR / THE HOUSE AT THE BLACK MADONNA
Guided tours in English and German
Join us for a walk through Cubist Prague that starts from the House of the Black Madonna, continues past the best-known creations of architect Emil Králíček and ends at the houses designed by Josef Chochol at the foot of Vyšehrad Hill. We will take a close look at the world-renowned phenomenon of Czech Cubist architecture. (Public transport will be used to get to the houses below Vyšehrad, please expect to pay your own fare).
Program length: about 70 minutes Meeting place: in front of the House of the Black Madonna (ČMB) Guided tour given by: Mgr. Claudia Adlhoch
Price: 700 CZ
The House at the Black Madonna
House at the Black Madonna Ovocný trh 19, Prague 1
Hračky se dostávaly do sbírek již od doby založení muzea v roce 1885, ale soustavněji jim byla věnována pozornost až od doby založení Československa po roce 1918. Sbírka nyní obsahuje kolem 3 500 položek. Jde převážně o hračky domácí a evropské provenience, tzn. z české, moravské, rakouské a německé oblasti, z období od 18. století do současnosti. Z hlediska materiálů jsou zastoupeny předměty ze dřeva, kovu, textilu, porcelánu, keramiky, papíru i umělých hmot. K nejpočetnějším a nejobsáhleji zastoupeným podsbírkám patří panenky a jejich doplňky, domečky pro panenky a jejich vybavení, nábytek, houpací koně a kočárky, soubory cínových vojáčků, stavebnice a stolní hry, moderní hračky z počátku 20. století, české autorské hračky druhé poloviny 20. století, hračky z plastické hmoty a sbírka miniaturních modelů autíček značky Matchbox. Výběr z předmětů si můžete na výstavě prohlédnout.
Expozice je rozdělena na úseky podle skupin a materiálů. V první části se tak setkáte s vybranými exponáty ze souboru historických panenek od 19. do začátku 20. století a k nim patřících doplňků a pokojíčků. Chlapce budou jistě zajímat sestavy cínových a olověných vojáčků z 19. století. Stavebnice a stolní hry z 19. a 20. století jsou určeny pro všechny děti ke společným hrám.
Druhá část je věnována dřevěným hračkám, které byly všude ve velké oblibě. Exponáty od 19. do 20. století dokládají různost přístupů v především rukodělném zpracování a šíři námětů od realistických po fantazijní – od tradičních lidových figurek a vyřezávaných zvířat přes stylizované hračky s uměleckým rukopisem až po stavebnice či skládačky figur a zvířat.
Třetí část je zaměřena na hračky z dalších materiálů, především plastických hmot; tyto hračky patří mezi nejmladší přírůstky do sbírky. Umělá hmota jako materiál, který zvláště v průběhu 20. století zaznamenal mnoho technických inovací, proměňovala možnosti v nových podobách hraček, jako je například nafukovací dětský nábytek, hračky do vody nebo pískací zvířata. Světově proslulá jsou dnes nafukovací zvířátka podle návrhu Libuše Niklové pro Fatru Napajedla.
V zámku Kamenice nad Lipou vás zveme i do dalších dvou expozic, můžete si koupit zvýhodněnou vstupenku do celého zámku ZDE
Nový návštěvnický okruh potěší hlavně kluky, ale i jejich tatínky. Velkou kolekci modelů Matchbox anglické firmy Lesney z let 1947–1982 už návštěvníci zámku znají, ale vzácnou sbírku parních strojků od roku 1870 do současnosti prezentujeme poprvé.
Uměleckoprůmyslovému museu v Praze ji zapůjčil Roman Hedvičák, který parní strojky zvané párničky sbírá téměř čtyři desetiletí. Na výstavu zapůjčil dvě stě dvacet pět exemplářů, sto padesát z nich je zcela původních a funkčních, dále třicet přídavných zařízení, dobové katalogy a prospekty a současnou nabídku několika renomovaných firem. Vybraných kusů je možné se dotýkat, každou druhou celou hodinu je v herně v provozu parní strojek Wilesco. Základ sbírky tvoří hračky německého původu z let 1900 až 1935, ale k vidění je i „párničkový pravěk“ z let 1870–1900, další evropské a zámořské výrobky a také téměř kompletní nabídka tuzemské provenience.
Fenomén Matchbox zasáhl několik generací dětí i dospělých. Anglická firma Lesney začala vyrábět kovové miniaturní modely aut, strojů a různých hraček koncem čtyřicátých let. Značka Matchbox odkazuje na způsob balení modelů do krabiček od zápalek – není bez zajímavosti, že obaly byly inspirovány krabičkami Norvic, jež vyráběla československá firma SOLO Sušice. V českém prostředí si tyto modely získaly velkou popularitu (o níž svědčí název „angličáky“, který se pro ně vžil) díky nevídané preciznosti a dotaženosti provedení, funkčnosti, zářivé barevnosti a vysoké odolnosti. Výstava představuje přes patnáct set modelů od prvních hraček z přelomu čtyřicátých a padesátých let až po modely veteránů z nedávné doby.
Součástí okruhu je i výstava Mříže, klíče, zámky v renesančním sále zámku, která je první stálou expozicí specializující se na toto řemeslo v České republice. Představuje ukázky středověkých, renesančních a barokních mříží a zábradlí, stejně jako historické zámky, klíče, klepadla a železářské zboží pocházející od románského období do 19. století. Interaktivní program umožňuje návštěvníkům vyzkoušet si mechanismy zámků a klepadel nebo aktivovat draka z tepaného železa. Ve sklepích zámku se nachází monumentální objekt vytvořený sklářskou umělkyní a sochařkou Alenou Matějkovou Cesta.
V zámku Kamenice nad Lipou vás zveme i do dalších dvou expozic, můžete si koupit zvýhodněnou vstupenku do celého zámku ZDE
Výstavu připravili zaměstnanci knihovny a vznik umožnila spolupráce ostatních kolegů z UPM Autor fotografií: Ondřej Kocourek
Knihovna byla spolu s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze založena v roce 1885, aby se „krasochuť v řemeslech a průmyslu šlechtila“, jak se píše v prvních stanovách. Výstava ve foyer muzea tak nese ve svém názvu ducha doby i účel vzniku instituce.
Knihovna byla sice poprvé otevřena již v roce 1887 v zapůjčené místnosti v Rudolfinu, ale plného rozkvětu mohla dosáhnout až po otevření v nově postavené budově UPM, kde je od 20. listopadu 1900 přístupná všem zájemcům.
V roce 2020 jsme si tak připomněli stodvacetileté působení první a největší české veřejně přístupné knihovny zaměřené na umění, architekturu a design, a to v jedné z nejkrásnějších studoven. V knihovně se dodnes dochoval původní interiér – stoly, židle, hodiny, dekorativní výmalba dle návrhů Josefa Schulze a barokní knihovní skříně ze zrušené piaristické koleje v Benešově upravené pro prostory knihovny. Stále se užívá i předmětový katalog z roku 1932 obsahující na sto tisíc lístků. Interiér studovny od loňského roku zdobí vzácné fajánsové vázy a japonské porcelánové zásobnice ze sbírky UPM.
Na výstavu byly vybrány ty nejzajímavější obrazové publikace. Důraz byl kladen zejména na historické tituly vydané v 19. a 20. století, pro které byla knihovna od otevření vyhledávána – předlohy, vzorníky, časopisy.
Vystaveny jsou též knižní zajímavosti vynikající svým zpracováním a obsahem, například ručně malovaná kniha Studie květin, hub a motýlů darovaná knihovně autorem, vrchním správcem UPM Františkem Bartošem v roce 1928, vzorník látek japonské firmy s podpisem Antonína Slavíčka, módní časopis z roku 1830, katalog k legendární výstavě moderního francouzského umění Spolku výtvarných umělců Mánes v roce 1902, nebo vzorník skleněných půllitrů firmy Josef Inwald z roku 1898. Ke zhlédnutí je též jedna z 650 dřevěných krabic, ve kterých je uložena speciální sbírka 63 tisíc kusů předloh.
Předlohy byly vedle časopisů od počátku nejžádanější výpůjčkou a byly určeny dle svého druhu především studentům uměleckých škol, architektům, stavitelům, typografům a nejrůznějším řemeslníkům, postupně však ztrácely význam kvůli běžnějšímu užití fotografie, ústupu dekorativismu a rozvoji uměleckého školství. Předlohy jsou rozměrné kartony nejčastěji s architektonickými prvky a dekorativními vzory pro dřevořezby, malby, textil. Jakožto příklady nejrůznějšího dekoru rostlinného, zvířecího, fantaskního a ornamentálního sloužily předlohy ke kopírování, pausování, obkreslování, napodobování a cvičení konstrukce ornamentů. Sbírku předloh založil první ředitel musea dr. Karel Chytil. Tištěný katalog předloh vydaný roku 1897 sestavil František Adolf Borovský, na výstavě je k vidění starší, do té doby užívaný ručně psaný katalog předloh s – pro knihovnu typickou – olejovou předsádkou.
Aktuality, informace k výstavě i historii naleznete ZDE
Uměleckoprůmyslové museum v Praze – historická budova
ulice 17. listopadu 2 110 00 Praha 1
Otevírací doba úterý 10 – 20 h středa až neděle 10 – 18 hodin pondělí zavřeno
Vstupné vstup zdarma
Vstupné do celého muzea a všech poboček základní 150 Kč | snížené 80 Kč
Jaroslav Horejc (15. června 1886 – 3. ledna 1983) patří mezi významné české umělce 20. století. Jeho tvorba je do značné míry synonymem českého art deca, a to pro svou vizualitu a heterogenitu funkcí a významů. Fascinovala ho dávná minulost i nejaktuálnější projevy života, technologiemi počínaje a výrazovým tancem či sportem konče. Ve své tvorbě záhy dospěl k osobitému a delikátnímu monumentálnímu stylu, proto mu byly často svěřovány zakázky určené k prezentaci. Přispěl tak k budování obrazu města, státu i různých organizací. Realizoval zakázky určené pro diplomacii a jeho díla se díky svým kvalitám stala ambasadory československé moderní kultury za hranicemi země. Jeho kariéra vyvrcholila v roce 1925 udělením Grand Prix v oboru skla na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži. V roce 1966 získal titul zasloužilého umělce za celoživotní tvorbu.
Na počátku 20. století se umělci často věnovali více oborům. Podstatnou součást tvorby Jaroslava Horejce představovaly vedle sochařství i návrhy uměleckořemeslných předmětů. Svůj talent uplatňoval při navrhování předmětů pro sdružení výtvarných umělců Artěl, které vzniklo po vzoru uměleckořemeslných dílen Wiener Werkstätte. V ranných Horejcových realizacích rozpoznáme inspiraci tvorbou vídeňských umělců Gustava Klimta, Franze Metznera nebo Josefa Hoffmanna. Podobně jako další tvůrce uchvátilo Horejce starověké umění. Od 70. let 19. století prudce vzrostl počet archeologických výzkumů ve Středomoří. Zprávy o senzačních nálezech v Egyptě, Řecku a na Blízkém východě plnily přední stránky dobového tisku, a tak se přirozeně stávaly inspirací i pro umělce. Horejc byl Středomořím okouzlen fatálně a jeho práce patří k tomu nejlepšímu, co v Evropě bylo vytvořeno.
Kolem roku 1910 diskutovali pražští umělci o směřování a podobě moderního umění. Florální secese byla překonaná a střední Evropě dominovala geometrická moderna. Na základě studia krystalů, egyptských pyramid či gotické a barokní architektury napsal architekt Pavel Janák článek „Hranol a pyramida“, který považujeme za manifest českého kubismu. Oproti ostatním evropským zemím, kde se kubismus prosadil pouze v malířství a sochařství, se v Čechách uplatnily kubistické formy v uměleckém řemesle a architektuře. Vynikajícím příkladem jsou Horejcovy vázy č. 666/1 a 999/1 vytvořené průnikem kuželu a jehlanu, jež patří k ikonám českého kubismu a vrcholům středoevropského geometrismu.
Středoškolské vzdělání v oboru práce s kovy a cizelérství zúročoval Jaroslav Horejc celý život. Navrhoval monumentální mříže na dveře, krby či svítidla, i drobné šperky. Najdeme na nich motivy exotické, mytologické i veskrze přítomné jako moderní architekturu či moderní tanec. Z brože pro Horejcovu přítelkyni Anku Čekanovou vyčteme fascinaci pohybem a touhu zachytit jej v jednom okamžiku, což patří k typickým projevům art deca.
Jedním z vrcholů kariéry Jaroslava Horejce byla prezentace děl na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925. Pro interiér Československého pavilonu navrhl ve spolupráci s architektem Pavlem Janákem skleněnou fontánu a čtyři lustry, které byly po skončení výstavy věnovány státem pro interiéry nového sídla Mezinárodní organizace práce v Ženevě (dnes sídlo Světové obchodní organizace. Čtyři vystavované poháry – Bacchus, Kanaan, země blahobytu a plodů, Tanec a Tři bohyně realizované firmou J. & L. Lobmeyr’s Neffe Stefan Rath z Kamenického Šenova – patří k tomu nejlepšímu, čím česká scéna přispěla ke světovému vývoji uměleckého řemesla a byla oceněna Grand Prix. Pohár Kanaan, země blahobytu a plodů lze interpretovat jako alegorii Československa, jež v době mezi světovými válkami patřilo k nejbohatším zemím světa.
Mgr. Martina Lehmannová, text vznikl pro výstavu Jaroslava Horejce v Naardenu v roce 2017
Tkaná tapiserie Touha realizovaná podle výtvarné předlohy Josefa Čapka
vytvořeno v Moravské gobelínové manufaktuře ve Valašském Meziříčí v roce 2020. Ze sbírky Moravské gobelínové manufaktury
08.06.2021–25.09.2021
Výběr exponátů, koncepce: Jan T. Strýček Grafický design: David Pajer
Gobelíny podle předlohy Jiřího Sopka a Mikuláše Medka zapůjčil Jiří Saidl, soukromý sběratel.
Výstava tapiserií realizovaných v Moravské gobelínové manufaktuře ve Valašském Meziříčí je uspořádána u příležitosti dokončení gobelínu Touha, který byl utkán podle obrazu Josefa Čapka. Tato malba je součástí posledního autorova cyklu a je datována rokem 1939, který byl pro Čapka osudným. Po zatčení gestapem následovalo věznění v koncentračních táborech, kde v roce 1945 zemřel. Do svých posledních děl vtělil tento zásadový humanista a odpůrce fašismu naději „na vzkříšení ideálu humanity a na osvobození vlasti“.
K tomuto gobelínu jsou přiřazeny tapiserie inspirovaná díly Jiřího Sopka, Mikuláše Medka a Jana Konůpka, která ilustrují různou míru posunu výtvarné předlohy při transpozici do gobelínové techniky.
Tkaná tapiserie U stolu realizovaná podle výtvarné předlohy Jiřího Sopka
vytvořeno v Moravské gobelínové manufaktuře ve Valašském Meziříčí v roce 2009. Ze sbírky Jindřicha Saidla
Tkaná tapiserie Den a noc realizovaná podle výtvarné předlohy Mikuláše Medka vytvořeno v Moravské gobelínové manufaktuře ve Valašském Meziříčí v roce 2020.
Souprava diadému, hřebenu do účesu, náhrdelníku a páru náušnic
firma Nitot et Fils – připsáno, kolem 1811. Zlato, kamenná mikromozaika, perly, email
Vzácnou soupravu šperků s mikromozaikou z doby kolem roku 1811 jsme zapůjčili na výstavu Joséphine & Napoleon: (ne)obyčejná historie v historických prostorách šperkařské firmy Chaumet na nejprestižnější adrese v Paříži, Place Vendôme 12. Na výstavu je v tuto chvíli rezervováno už téměř deset tisíc vstupenek.
Petra Matějovičová, kurátorka sbírky šperků UPM, o této soupravě píše:
„Souprava diadému, hřebenu do účesu, náhrdelníku a páru náušnic je ukázkou šperků nošených členkami nejvyšších kruhů evropské společnosti na počátku 19. století, kdy mnoha sférám výtvarné kultury včetně zlatnictví dominoval empírový sloh. Byť neznáme jméno původní nositelky, případně jejích pokračovatelek, můžeme říci, že šperky soupravy byly užívány hojně a nejspíše i dlouhodobě, snad napříč generacemi. Svědčí o tom drobná opotřebení a opravy, kterých si všimne oko zkušeného restaurátora.
Šperky tohoto rázu bývaly kromě nošení prezentovány též uložené v etuích s odklápěcími nebo odnímatelnými víky. Pro reálné nošení mohla jejich majitelka šperky kombinovat. K různým příležitostem volila buď kompletní sadu, nebo vybírala jen některé kusy. Ve všech případech šperky přiváděly pozornost k horní části těla nositelky, zejména k její hlavě. Nejvýše seděl hřeben, pod ním diadém, po stranách hlavy pak náušnice. V případě diadému této soupravy lze uvažovat i o jeho alternativním užití v roli pásku. Ten dle empírové módy probíhal hned pod poprsím.
Šperky této soupravy lze vnímat jako rovnocenný dialog zlatnické montáže a medailonů s krajinami. Nejde o krajiny malované, ale sestavené na principu mozaiky z drobných úlomků skla, tzv. teser. Ve šperkařské terminologii se pro tuto techniku vžilo označení mikromozaika. Krajinomalba se na počátku 19. století bouřlivě rozvíjela. Krajinářské výjevy lemovaly interiéry. Jejich obyvatelé i návštěvníci se tak v myšlenkách přenášeli do přímořských oblastí i mezi alpské štíty. Podobný zážitek prostředkovala svým pozorovatelům i nositelka šperkové soupravy. Díky jejím mikromozaikám se ocitáme v krajinách přívětivých, které se za korunami stromů otevírají do dáli.
Partnerem jsou krajinám v soupravě zlatnické ornamenty vyplněné perlami. V diadému jakoby rostly směrem vzhůru. V náhrdelníku naopak jejich laloky míří k zemi. Společně tak šperky smysluplně rámují obličej nositelky, dodávají jí na důstojnosti. Diváky zvou na cestu k hlubokým myšlenkám lemovanou krásou a radostí.“
Soupravu do Paříže doprovodila restaurátorka kovů Karla Frajerová, která dokáže skvěle popsat její zpracování:
„Tato souprava se vyznačuje vysoce kvalitním řemeslným zpracováním odkazujícím na výjimečnost těchto šperků. Na předmětech je uplatněno několik technik, z nichž za stěžejní lze považovat tzv. miniaturní mozaiku (mikromozaiku). Medailony s romantickými krajinnými výjevy jsou zhotoveny podle předloh z různobarevných skleněných úlomků vsazených do kovové platformy vyplněné tmelem. Dokončené mozaiky byly na závěr broušeny a leštěny, zřejmě pomocí vosku, aby se povrch sjednotil. Jednotlivé medailony umístěné v rámečcích překrývají na zadních stranách hladké plechy ze slitiny červeného zlata.
Další části šperků jsou zhotoveny filigránovou technikou ze slitiny žlutého zlata. Ploché drátky, na přední straně ozdobené pravidelnou řadou drobných zrnek tzv. milgrifem, jsou vyplněny říčními perlami. Provrtané perly uchycují k soupravě nýtky, drátky a šňůry tvořící ve výsledném pohledu ucelenou výzdobnou soustavu palmet, girland, rozet a jiných rostlinných motivů.
Nelze také opomenout smaltem zdobené rámečky medailonů v podobě jednouchých modrých linií a stylizovaných zvonků na jednotlivých článcích náhrdelníku.
Souprava byla v roce 2018 restaurována zejména za účelem odstranění zčernalého povrchu slitiny zlata. Kovové části předmětů vykazovaly přítomnost korozních produktů mědi a stříbra obsažených ve slitině. Vzhledem ke křehkosti šperků bylo přistoupeno k jemnému mechanickému čištění prostřednictvím ethanolu a uhličitanu vápenatého. Čištění probíhalo po malých částech po dobu tří měsíců.“
Souprava diadému, hřebenu do účesu, náhrdelníku a páru náušnic firma Nitot et Fils – připsáno, kolem 1811. Zlato, skleněná mikromozaika, perly, email (smalt)
Alfred Habermann: model plastiky Europa wächst zusammen, 2002. Kované železo
Mezi poslední přírůstky, které obohatily sbírky UPM v Praze, patří dar od Mgr. Christine Habermann von Hoch. Jedná se o velmi obsáhlý soubor dokumentace celoživotního díla jejího otce, česko-německého uměleckého kováře, sochaře a restaurátora prof. Alfreda Habermanna (3. 5. 1930 Jihlava- 28. 4. 2008 Waidhofen an der Ybbs). Soubor vznikl velmi pečlivou průběžnou dokumentací tvorby, prováděnou samotným autorem. Po jeho smrti byla sochařkou a designérkou Christine Habermann von Hoch, pokračovatelkou rodinné tradice v práci s kovem, dokumentace zpracována a roztříděna.
Kromě množství návrhů a skic, nalezneme v souboru i pečlivou fotodokumentaci k jednotlivým kovářským/uměleckým zakázkám, poznámky k pracovním a studijním pobytům či kovářským akcím. V rámci odkazu získalo naše museum také několik mistrových prací, kupříkladu kovaný model plastiky „Europa wächst zusammen“ vytvořené pro dolnorakouský městys Ybbsitz, ve kterém se A. Habermann ke sklonku života usadil a tvořil a kde se také významně podílel na kovářských setkáních Ferraculum. A. Habermann patří také mezi zakladatele dnes již proslulého kovářského sympozia Hefaiston, každoročně konaného na hradě Helfštýně. V roce 2001 ocenila jeho přínos Spolková republika Německo udělením řádu Kříž za zásluhy. V současné době je možné shlédnout expozici Habermannových prací v turistickém centru Lipníku nad Bečvou, kam byly exponáty zapůjčeny ze soukromého muzea A. Habermanna v Ybbsitzu.
Mgr. Michal Stříbrný, DiS., kurátor sbírky obecných kovů
Alfred Habermann: model plastiky Europa wächst zusammen, 2002. Kované železo
Alfred Habermann (vpravo) s fotografem Gabrielem Urbánkem, Klatovec, 1981
Zveme vás na procházku kubistickou Prahou, která nás povede od Domu U Černé Matky Boží kolem nejznámějších kubistických počinů Emila Králíčka až k Chocholovým domům pod Vyšehradem. Prozkoumáme z blízka světový fenomén české kubistické architektury. Sraz: před vchodem do Domu U Černé Matky Boží lektorka: Mgr. Marie Jelínková Ťupová, Dis.
Délka asi 90 minut. Procházka se uskuteční za všech platných bezpečnostních opatření.
Každý rok 18. května slavíme Mezinárodní den muzeí. Už mnoho let se u této příležitosti bavíme o tématech, která jsou pro muzea i jejich návštěvníky aktuální. Tato témata stanovuje Mezinárodní rada muzeí ICOM, která zahájila připomínání Mezinárodního dne muzeí už v roce 1977. U nás přináší témata Mezinárodního dne muzeí Český výbor ICOM.
Rok 2020 hluboce zasáhl celou společnost a kulturu zvláště. Muzea byla více jak 70% roku uzavřená a mnohá stojí na hraně přežití. Jak se vyrovnat s následky pandemie COVID-19? Mnohá muzea a jejich pracovníci hledají a nacházejí nové vize a cesty.
ICOM k příležitosti Mezinárodního dne muzeí tématem Budoucnost muzeí: obnova a nové vize vyzývá odborníky i veřejnost, aby vytvářeli, představovali si a sdíleli nové postupy, hodnoty, nové obchodní modely pro kulturní instituce a inovativní řešení sociálních, ekonomických a environmentálních výzev současnosti.
Kulturní sektor patří mezi nejvíce zasažené, s krátkodobými i dlouhodobými vážnými ekonomickými, sociálními a psychologickými důsledky. Tato krize však také posloužila jako katalyzátor zásadních inovací, které již probíhají, zejména zvýšeného zaměření na digitalizaci a vytváření nových forem kulturních zkušeností a způsobů jejich sdělování veřejnosti.
Nyní je čas přehodnocovat náš vztah ke společnosti, experimentovat s novými a hybridními modely kulturního působení a důrazně znovu potvrdit základní hodnotu muzeí pro budování spravedlivé a udržitelné budoucnosti.
Musíme prosazovat kreativní potenciál kultury jako hnací síly pro oživení a inovace v éře po COVIDU!
Oddělení restaurování papíru vedené Martinou Chadimovou vytvořilo po několikaletém výzkumu a praktickém ověřování metodiku Památkový postup pro ochranu a ošetření chromolitografických tisků na papírech zušlechtěných natíráním, která právě obdržela certifikaci a je dostupná ke stažení zde. Kolektivní práce Martiny Chadimové, Lucie Vlčkové, Jana France, Petry Vávrové, Ireny Ruml Fortelné a Markéty Kubíčkové vznikla v rámci projektu Plakát jako nástroj komunikace a kulturně-historický pramen: vizuální médium proměn národní kulturní identity v letech 1880-1938, postupy jeho ochrany, uchování a zpřístupnění, podpořeném Ministerstvem kultury ČR v programu NAKI II.
Svatopluk Kasalý (*1944), umělecký sklář, který svými objekty přispíval k vyznění interiérů i působení ženského těla, zemřel v úterý 11. května 2021.
Jako bytostný praktik vycházel z potenciálu skleněné hmoty. Její průsvitnost využíval k relativizaci těžiště a hranic hmotného světa i lidské mysli.
Svatopluk Kasalý se v roce 1961 vyučil sklenářem se specializací výtvarného zasklívání. Svá školení poté rozšiřoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Železném Brodě, kterou absolvoval v roce 1965. Následoval nepřetržitý proud tuzemských a od roku 1971 i zahraničních prezentací a realizací, od samého počátku sycený jak pozorností k rámci architektury, zejména při tvorbě skleněných stěn, tak k nositelce v případě šperku. Pozici autorova díla na periodických i mimořádných přehlídkách vystihuje plakát k výstavě Jewellery in Europe, kterou s podtitulem an exhibition of progressive work uspořádal v roce 1976 The Scottish Arts Council pro Victoria and Albert Museum v Londýně. Z tmavého pozadí plakátu vystupuje nahé tělo modelky, zachycené fotografem Tarasem Kuščynským. Je obklopené Kasalého šperkovým objektem. Šperk ovlivňuje polohu ženiny hlavy, ramen i rukou, přitom se zdá být jejímu tělu přirozeným. Sestává z kovové lamely a skleněného terče. Každá z těchto forem po svém zdůrazňuje kvality krajiny těla.
Jako skladbu pro trio skla, kovu a těla můžeme vnímat tvorbu Svatopluka Kasalého v celém jejím průběhu. Napříč dekádami snad zaznamenáme jednotlivé věty, nikoliv zásadní obraty. Sklo vždy přináší do celku ozvuk proměn masy člověkem a následného vstupu do bloku. Skleněný prvek pulzuje hloubkami a ztenčeními, nabízí zrcadlový odraz i průhled do nitra. Kovová lamela hovoří o deformaci plochy do prostoru. Houževnatost lamely zajišťuje jádro z obecného kovu. Vysoký lesk s jeho ideovým i estetickým rozměrem dodává lamele pokrytí rhodiem, výjimečně zlatem. Standardní křivky těla i vidina konkrétní nositelky stojí v pozadí zaoblené dráhy šperkové kostry, která často vícekrát mění svůj směr. K tělu se přimyká, aby od něj vzápětí odstoupila. Vrací se na místech nečekaných, objevuje se na opačné straně lidské schránky. Tu tak nositel i jeho okolí chápou jako formu prostou slepých úhlů, nepodstatných zón.
Silný dojem ze šperků Svatopluka Kasalého lze zažít ve statické galerijní instalaci i při pohledu na modelku během komponované události. Autorovy šperky nicméně provázejí své majitelky v běžném životě. Ony samy i jejich pozorovatelé nejspíše tyto objekty zaznamenají jako velkorysé a obohacující. Svatopluk Kasalý sledoval bazální zákonitosti tvorby, řídil se hledisky fyziky a anatomie. Konvence světa šperku nepopíral. Leží totiž v rovině, s níž se jeho dílo protíná. Možné kombinace těla a objektu jej dovedly mimo jiné k fenoménu šperkové soupravy. Korpus autorova šperkařského díla jakoby byl poděkováním zdroji inspirace – tělu ženy.
Svatopluk Kasalý žil a tvořil v Třešti na Vysočině.
PhDr. Petra Matějovičová, vedoucí kurátorka sbírky kovů a různých materiálů
Chromolitografie byla v době své slávy v druhé polovině 19. století exkluzivní a náročnou technikou vícebarevného soutisku, využívajícího principu sčítání barev a optického efektu tiskového bodu. Její role se však v průběhu vývoje proměňovala od reprodukční techniky s ambicemi takřka imitovat malířská díla, přes využití jako svébytného média na poli reklamy až po ryze služebnou funkci v exaktní vědecké ilustraci nebo v podobě často esteticky pokleslých užitkových merkantilních tisků, které chromolitografii přinesly pejorativně vnímané označení barvotisk. Právě tento aspekt v umělecko-historických disciplínách na dlouhou dobu neprávem deklasoval výjimečná díla, zejména reklamní plakáty, ale i diplomy, či kalendáře, která touto náročnou technikou vznikla.
Publikace doprovází stejnojmennou výstavu, uspořádanou Uměleckoprůmyslovým museem v Praze.
vydavatel: UPM v Praze, 2020 editor: Lucie Vlčková texty: Mikoláš Axmann, Anežka Bartošíková, Kateřina Holečková, Lucie Skřivánková, Petr Šámal, Petra Štembera, Lucie Vlčková, Filip Wittlich odborní recenzenti: prof. ak. mal. Mikoláš Axmann, prof. PhDr. Roman Prahl, CSc. překlad resumé: Vladimíra Šefranka Žáková fotografie: Ondřej Kocourek, Petr Šolar redakce textů, jmenný rejstřík: Eva Hrubá grafická úprava: Vladimír Vimr ISBN: 978-80-7101-195-8 cena: 840 Kč
PhDr. Helena Koenigsmarková; ředitelka UPM Praha; FOTO: NGUYEN PHUONG THAO
PhDr. Helena Koenigsmarková, ředitelka UPM
„Tak se konečně 11. května otevíráme veřejnosti, jak výstavami v hlavní budově, tak expozicí Český kubismus v Domě u Černé Matky Boží a Galerií Josefa Sudka na Hradčanech. Otevíráme také muzejními obchody Modernista a brzy snad i restaurační zahrádku v hlavní budově. Věříme, že počáteční zkrácenou otevírací dobu od 13 do 18 hodin vynahradíme volným vstupem do konce května. Rádi bychom všem zájemcům umožnili najít si chvilku pro návštěvu muzea a potěšit se výstavami, které jsme pro vás připravili v době uzavření. Tím společně oslavíme květnový Mezinárodní den muzeí, který má letos motto Budoucnost muzeí, jejich znovuoživení a adaptace po pandemii. A budoucnost muzeí záleží hlavně i na vás, našich návštěvnících. Těšíme se na vás!“
Chcete v létě týden bydlet a výtvarně tvořit na zámku? Nenechte si ujít srpnový pobytový výtvarný tábor Uměleckoprůmyslového musea v Praze, připravený pouze pro osm dětí ve věku 9 – 14 let.
co vás čeká? Ubytování v nově zařízených zámeckých pokojích a inspirace v nově otevřených stálých expozicích hraček UPM i v okolí zámku. Vybrané hračky a jejich příběhy budeme rozvíjet v různých výtvarných médiích: příběh rozfázujeme a vyjádříme ho obrazem, ať už kresbou, malbou či kombinovanými technikami. Kromě autorského leporela si děti odvezou i řadu dílčích kreseb, maleb a prostorových modelů, které doprovodí jejich příběh. Autorská leporela budou prezentována poslední den tábora rodičům formou výstavy.
cena6 000,-Kč za osobu (zahrnuje lektorné, ubytování, stravování a výtvarný materiál, doprava účastníků vlastní)
organizace: Tábor je koncipován jako pětidenní pobytový výtvarný tábor rodinného typu. Děti budou ubytovány ve čtyřlůžkových zámeckých pokojích se sociálním zařízením. Tvůrčí program je zaměřen na expozici hraček UPM a reflektuje i okolí zámku, t.j. plenér. Dopolední program se bude odehrávat v expozici a ve společenských prostorách zámku, odpoledne by se ideálně dle počasí přesunul do plenéru (nejen do zámecké zahrady). Účastníci se seznámí s městem Kamenice nad Lipou a kromě tvůrčích činností je čeká i společná příprava zámeckých snídaní včetně stolování, obědy a večeře budou zajištěny v blízké restauraci.
V případě zrušení tábora z důvodu nepříznivé epidemiologické situace budou účastnické poplatky vráceny v plné výši.
Při vzpomínkách na významná jubilea osobností důležitých pro UPM nesmíme zapomenout na paní Marii Tilleovou, jejíž garderoba dodnes tvoří základ muzejní kolekce nejluxusnější produkce pražských módních závodů, ale stejně významným přínosem pro sbírku UPM jsou i starší oděvní památky z jejího majetku.
Marie Tilleová, zvaná v rodině Mimi, se narodila v Olomouci 30. dubna 1901 rodičům Františku Šuldovi, který byl vojenským lékařem, a Cecilii, pocházející z olomoucké rodiny Závodných. Terezie Závodná, matka Cecilie, vlastnila na Horním náměstí v Olomouci obchod se střižním zbožím, kde se údajně prodávaly i látky z vídeňského sdružení Wiener Werkstätte. (Za vyčerpávající výzkum ve Státním okresním archivu v Olomouci děkuji Heleně Řihákové a dr. Jitce Balatkové.) V rodině musel být po celé generace pěstovaný cit pro textil a odívání, jak ukazuje značný počet historických oděvů, uchovávaný po předcích, i z jejich vysoká kvalita. O tento fond se majitelka pečlivě starala, její dcera mi vyprávěla, jak jako dítě nesnášela, když se dvakrát do roka všechny tyto oděvy nechávaly vyvětrat, zbavily se prachu a opět uložily.
Mezi nejcennější kusy sbírky oděvů 19. století v UPM patří bílé vyšívané pozdně empirové šaty, které brzy návštěvníci uvidí v připravované stálé expozici, a zelené vyšívané šaty ze 40. let 19. století, představené naposledy na výstavě biedermeieru. Obojí pocházejí z rodiny dr. Šuldy, jejíž příslušníci po celé generace pracovali jako úředníci u šlechty na Mladoboleslavsku. Z 19. století je i živůtek plesové toalety se značkou slavného pařížského salonu Worth, šaty vídeňské firmy Würstlein, ale třeba i dva pletené přehozy – „salupy“ – a celá řada dalších oděvních součástí a doplňků.
Zcela mimořádnou kapitolou jsou oděvy Cecilie Šuldové, matky Mimi. MUDr. František Šulda , c.a k. plukovní lékař I. třídy působil v Krakově, v letech 1910 – 1914 v Sarajevě a jeho rodina ho zřejmě následovala. Garderóbu si paní Šuldová pořizovala z větší části ve Vídni, někdy i v Olomouci. K nám do sbírky se dostaly plášť a kostýmy vídeňské firmy Franz Král´s Nachfolger nebo šaty olomoucké krejčové Marie Doleželové, spolu s nimi ale i unikátní kolekce oděvů avantgardního sdružení Wiener Werkstätte, která paní Šuldovou ukazuje jako ženu, orientující se v nejmodernějších proudech módy. Velmi moderní jsou i její hedvábné trikotýnové šaty firmy Trattauer z roku 1916 nebo taneční střevíce zn. tango.
Po politickém převratu se ovšem rodina přeorientovala na pražskou produkci, takže již v roce 1919 byly pro paní Šuldovou ušity šaty v Praze u Podolské.
Už předtím si Šuldovi vyzkoušeli v Praze módní závod Františka Matějovského na biřmovacích šatech pro 16letou Mimi, která si později nechala ušít pestře vyšité šaty u Arnoštky Roubíčkové. Nedávný objev fotografie v archivu UPM ukázal, jak vypadaly v roce 1924 jako nové a pro srovnání i v roce 1925 po zkrácení a v této podobě jsou uchovány i ve sbírce UPM. V následujících letech se ale Mimi Šuldová stala věrnou zákaznicí Oldřicha Rosenbauma, odkud pocházela většina jejích vycházkových a společenských šatů i plesových toalet.
V roce 1928 se Marie Šuldová provdala za Dr. Ing. Jana Tilleho. Ing. Tille byl ředitelem Báňské a hutní společnosti, v průběhu celé své profesní kariéry patřil k čelným představitelům československého báňského a hutního průmyslu, působil jako vysokoškolský pedagog, vědec a organizátor oboru, člen celé řady českých i mezinárodních profesních organizací. Vedle toho byl vynikajícím sportovcem, mimo jiné byl mistrem ČSR v šermu kordem a reprezentantem ČSR v šermu na olympijských hrách v r. 1924 v Paříži a 1928 v Amsterodamu. Rodinu Tilleů, vyznačující se významnými techniky v několika generacích, připomínají ve sbírce svatební střevíčky dcery pražského architekta Choury z roku 1864.
Kolekce oděvů paní Marie Tilleové představuje její vlastní oblečení, které používala při svém bohatém společenském životě po boku manžela. Působil převážně v Brně a v Praze, často vyjížděl do zahraničí, paní Tilleová žila střídavě v Praze, v Mladé Boleslavi, kde měla vilu po rodičích, v Olomouci a v Brně. Většina oděvů Marie Tilleové byla pořízena v modelovém domě Rosenbaum, některé v Olomouci u Marie Zolotarevové, objevují se i dva modely francouzské. Její modely jsou téměř všechny zdokumentovány v knize Oldřich Rosenbaum/Oldrich Royce – život s módou v Praze a New Yorku (vydaly Arbor vitae a UPM 2017) i s údaji o jejich původu a použití. Zcela mimořádná je okolnost, že paní Tilleová dokázala téměř ke všem oděvům podat i informace, pro jakou příležitost byly oděvy pořízeny, a kdy si je oblékla znovu. Poskytla nám tím velmi živý obraz o společenském životě manželů i autentický pohled na oděvní etiketu meziválečného období v ČSR. Poslední model Mimi je z roku 1948, z pozdějších let jsme pro sbírku získali několik oděvů její dcery Marie.
Samotný proces postupného získávání šatů do UPM je poutavým příběhem sám o sobě – dochovaná korespondence z let 1965 – 1981 mezi paní Tilleovou a dr. Jiřinou Vydrovou, kurátorkou UPM, se vyznačuje společným zájmem a pochopením pro oděvní památky, ale především vzájemnou úctou a kultivovaností obou dam, již vzácnou v oné nelehké době komunistické degradace hodnot. Příznačná pro paní Tilleovou byla její nezištnost, když přes své postavení vdovy se zcela minimálním příjmem nabízela své předměty muzeu darem a teprve na základě nabídky dr. Vydrové byla větší část akvizic zakoupena. Marie Tilleová zemřela v roce 1983.
Z rodinné kolekce paní Tilleové získalo UPM přes 60 kusů dámských oděvů z let ca 1820-1970, kolem 30 pánských oděvů a doplňků převážně od firmy František Bárta z majetku ing. Tilleho, kolem stovky nejrůznějších módních doplňků, navíc konvolut prádla, dětského oblečení a krajek. Celý fond je pozoruhodný nejen svou kvantitou, ale především mimořádnou profesionální kvalitou. Je velmi cenným svědectvím o vysoké oděvní kultuře středostavovské společnosti v Čechách a na Moravě po dobu více než 100 let.
Portrét Marie Tilleové, 1933, foto Förster Praha
Empirové šaty, bíle vyšívané, z let 1815 – 1820
Dívčí šaty ze zeleného taftu, vyšívané, Čechy 1840 – 1845
Dámský jezdecký oblek vídeňské provenience z 80. let 19. stol.
05 Portrét Cecilie Šuldové ve večerních šatech z růžového šanžán-moaré, Vídeň, 1905. Byly ušity pro důstojnický ples v Krakově, do UPM se dostaly přešité Marií Dobyškovou v Olomouci
Zimní plášť z černého plyše s límcem z aljašského psa, Vídeň, fa Franz Král´s Nachfolger kolem 1910. Sbírka UPM
Večerní šaty ze zlatavého krepdešínu, voálu a zlaté krajkoviny, Olomouc, fa Marie Doleželová, 1912.
Hedvábný tea-gown, zdobený stejnobarevnou výšivkou a barveným pštrosím peřím, Vídeň, Wiener Werkstätte, kolem 1916
Odpolední šaty z šedého hedvábného trikotinu, Vídeň fa Trattauer, 1917
Cecilie Šuldová v těchto šatech
Marie Šuldová (od 1928 Tilleová) v bílých krepdešínových šatech s pestrou výšivkou ve stylu art deco. Praha, Arn. Roubíčková, 1924
Tytéž šaty po zkrácení sukně v roce 1925
Večerní charlestonové šaty z modrého tónovaného žoržetu, zdobené krycí korálkovou výšivkou a třásněmi. Praha nebo Olomouc 1926
Manželé Tilleovi v Nice. Paní Tilleová má oblečený komplet tenisových šatů z bílého krepdešínu a kabátku z jahodově růžového úpletu. Praha, Rosenbaum, 1928
Detail tenisových šatů s výšivkou monogramu MS (Marie Šuldová)
Vycházkový komplet – šaty a kabátek z tmavomodrého žoržetu, Praha, Rosenbaum, kolem 1932. K němu získalo UPM dvě sady módních doplňků v bílé a modré barvě.
Vycházkový komplet – šaty a kabátek z tmavomodrého žoržetu, Praha, Rosenbaum, kolem 1932. K němu získalo UPM dvě sady módních doplňků v bílé a modré barvě.
Večerní toaleta ze žlutozeleného imprimé voálšifonu s pestrým vzorem, protkávaným zlatem, Praha, Rosenbaum 1930. K šatům patří pláštěnka lemovaná kožešinou.
Večerní komplet – šaty a kabátek – z bleděmodrého lamé protkávaného stříbrem. Kabátek zdobený stříbrnou liškou. Praha, Rosenbaum, 1934
Večerní komplet – šaty a kabátek – z bleděmodrého lamé protkávaného stříbrem. Praha, Rosenbaum, 1934
Erich Langhammer, severojižní magistrála. Studie zástavby v Praze-Bubnech, 1941
Erich Langhammer, severojižní magistrála. Studie zástavby v Praze-Bubnech, 1941
Organized by: Academy of Arts, Architecture, and Design in Prague and Museum of Decorative Arts in Prague Exhibition concept: Vendula Hnídková Curators: Dita Dvořáková Exhibition design: Filip Kosek, Jan Říčný (RCNKSK architekti) Graphic design:Tereza Hejmová, Kristýna Žáčková Artistic collaboration:Eliška Perglerová
The exhibition A Spirit at Work: Architecture and Czech Politics 1918–1945 is based on an analysis of the political visions that influenced society in the First Czechoslovak Republic and the Second World War, and looks at how these visions were reflected in the era’s public architecture. Through examples of planned and realized representational buildings for government institutions, embassies, schools, healthcare facilities, and other public agencies, the exhibition explores the search for an architectural vocabulary that might express the values of a democratic state and reflect its economic and cultural successes.
Among other things, this exhibition emphasizes the Pragocentric nature of government administration in the First Republic. It also highlights the energy that interwar Czechoslovakia expended on the creation of new regional capitals in Slovakia and Subcarpathian Ruthenia and on equalizing living standards in the country’s eastern and western halves. Architects and urban planners around the country worked for the national government as well as local and regional authorities to modernize Czechoslovakia’s cities, improve their quality of life, and build new transportation infrastructure. Municipal governments’ modernizing ambitions are documented by looking at the example of the Moravian capital, Brno.
The exhibition also presents a selection of buildings, primarily examples of housing, by which state and local governments sought to achieve social harmony. The Protectorate era, when Czech architects found themselves on the defensive and during much of which there was a ban on new construction, is presented through unrealized proposals for the radical transformation of Prague in the spirit of National Socialist urban planning. The choice of exhibited items has not been guided primarily by questions of a building’s style or aesthetic value, and so the exhibition also includes lesser-known designs (both proposed and realized) that do not entirely reflect art-historical demands for progressive architecture but that nevertheless were a part of the modernizing efforts of the First Republic’s democratic society and the Protectorate’s occupying authorities.
The exhibition is one outcome of the “Architecture and Czech Politics in the 19th–21st Centuries” research project by the Department of Art Theory and History of the Academy of Arts, Architecture, and Design in Prague, which was financially supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic as part of the Program for the Applied Research and Experimental Development of National and Cultural Identity (NAKI II, DG1802OVV041).
Zveme vás na procházku kubistickou Prahou, která nás povede od Domu U Černé Matky Boží kolem nejznámějších kubistických počinů Emila Králíčka až k Chocholovým domům pod Vyšehradem. Prozkoumáme z blízka světový fenomén české kubistické architektury. Sraz: před vchodem do Domu U Černé Matky Boží vstupné: 90 Kč lektorka: Mgr. Marie Jelínková Ťupová, Dis.
Délka asi 90 minut. Procházka se uskuteční za všech platných bezpečnostních opatření. Kapacita 9 osob + průvodkyně
Zveme vás na procházku kubistickou Prahou, která nás povede od Domu U Černé Matky Boží kolem nejznámějších kubistických počinů Emila Králíčka až k Chocholovým domům pod Vyšehradem. Prozkoumáme z blízka světový fenomén české kubistické architektury. Sraz: před vchodem do Domu U Černé Matky Boží lektorka: Mgr. Marie Jelínková Ťupová, Dis.
Délka asi 90 minut. Procházka se uskuteční za všech platných bezpečnostních opatření.
Benátský kalich ze 16. století daroval Vojtěch Lanna ml. UPM v roce 1906
PhDr. Jan Mergl, PhD.
Sbírka skla Uměleckoprůmyslového musea v Praze patří oprávněně k světově uznávaným souborům dokumentujícím a podrobně přibližujícím historický vývoj i současné podoby sklářského umění. Její vznik a počátky jsou neodlučitelně spjaty s proslulou osobností průmyslníka a stavebního podnikatele, sběratele, podporovatele kultury a štědrého mecenáše Vojtěcha svobodného pána Lanny (1836–1909).
Zájem o historické sklo poutal Vojtěcha Lannu již od šedesátých let 19. století. Stal se nejen jeho nadšeným sběratelem, ale i zkušeným znalcem, vyhledávajícím a nakupujícím význačné památky sklářské tvorby po celé Evropě. S vědomím důležitosti potřeby schraňovat uměleckořemeslné práce jako významný pramen poučení i inspirace pro soudobou tvorbu se přiřadil k zakladatelům a nebývale aktivním podporovatelům Uměleckoprůmyslového musea. Lannovou zásluhou, ve značné části z jeho darů a prostřednictvím jím zprostředkovaných nákupů, vznikal již od osmdesátých let 19. století základ jedinečné muzejní sbírky skla. Její nedostižnou uměleckohistorickou hodnotu pak Vojtěch Lanna roku 1906 ještě povýšil velkorysým darem více jak jedenácti set skleněných artefaktů.
Stejně jako na počátku minulého století má tak díky Vojtěchu Lannovi Uměleckoprůmyslové museum v Praze i dnes možnost prostřednictvím unikátních exponátů uceleně představit vývoj sklářského umění od antiky po 19. století. Špičková díla benátského renesančního sklářství, vzácné vítací číše z 16. a 17. století s pestře emailovanými náměty, unikátní řezba Caspara Lehmanna, četné příklady pohárů dokumentující umění barokních rytců skla, švarclotem a zlatem malovaná skla Ignáce Preisslera či dvojstěnné číšky lze však chápat nejen jako doklady řemeslných a uměleckých schopností svých tvůrců a dobových stylových snah, nýbrž i jako svědectví sběratelského citu, odborných znalostí i kulturní prozřetelnosti Vojtěcha svobodného pána Lanny.
Při příležitosti generálního shromáždění ICOM v Praze v roce 2022 a zasedání sekce Glass ICOM považuje Uměleckoprůmyslové museum v Praze za svojí povinnost představit světově proslulou sbírku skla získanou prostřednictvím významného mecenáše a spoluzakladatele muzea Vojtěcha svobodného pána Lanny.
Váza, kterou Vojtěch Lanna ml. zakoupil na Světové výstavě v Paříži v roce 1878
Tyrolský pohár s víkem ze 17. století. Dar Vojtěcha Lanny ml.
Číše z Čech, 1596. Dar Vojtěcha Lanny ml.
Benátská číše ze 16. století. Dar Vojtěcha Lanny
Sbírka skla, kterou Vojtěch Lanna ml. daroval UPM v roce 1906
Dráha Karla Chytila, historika umění a prvního ředitele Uměleckoprůmyslového musea v Praze začala ryze akademicky. Ve svých dvaadvaceti letech nastoupil na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a po třech letech studia a po ročním studijním pobytu ve Vídni, kde navštěvoval přednášky M. Thausinga z dějin umění v Ústavu pro rakouský dějezpyt, se definitivně rozhodl pro vědeckou dráhu v kunsthistorii. Do prvního zaměstnání po studiích nastoupil jako suplent dějepisu a zeměpisu na české reálce. Roku 1882 byl v Praze promován na doktora filozofie.
V jeho době bylo obvyklé, že rozsah zájmu historiků umění byl spíše mnohostranný a nevěnovali se jen jednomu období. Ani Karel Chytil nebyl výjimkou, přesto si už od dob studií vybral období středověku, kterému zůstal věrný až do smrti. V něm upřednostňoval umění gotické, ve kterém se zaměřil na studium zejména nástěnného, knižního a deskového malířství, ale věnoval se i lucemburské architektuře. Se stejným zaujetím se ale soustředil také na téma manýrismu, především dobu Rudolfa II., ale i období o hodně mladší, malířství 18. a 19. století. Reflektoval téma probouzejícího se zájmu o umělecký průmysl – jeho zájem o tuto oblast pramenil z rodinného zázemí, kdy jej obklopovaly předměty ze skla a porcelánu.
Rok 1885 byl pro ještě ne třicetiletého Karla Chytila rokem velmi významným – vyhrál konkurs Obchodní a živnostenské komory na místo kustoda Uměleckoprůmyslového musea. Komora si kladla požadavek znalosti dvou jazyků a dějin umění, což Chytil splňoval. 4. července 1885 byl jmenován prvním kustodem a svého úkolu se ujal velmi zodpovědně. Snad každý rok vycestoval do některé z evropských zemí, aby tam navštívil nejvýznamnější uměleckoprůmyslová muzea či výstavu. Měl mimořádné organizační schopnosti. Jak zjistila Jana Marešová, která zkoumala jeho pozůstalost uloženou v Národním muzeu, Karel Chytil u sebe neustále nosil poznámkový blok a tužku a při svých cestách a návštěvách muzeí hledal především inspiraci – všímal si způsobu vystavení exponátů, sklonu, připevnění, osvětlení i koncepce interiéru budovy. Zajímaly ho i metodické otázky katalogizace a inventarizace jednotlivých předmětů a ročních přírůstků. Velmi se proto zasloužil i o samotnou stavbu muzea a jeho uspořádání a v roce 1895, kdy už vyrůstala nová budova muzea, byl jmenován jeho prvním ředitelem. Chytil muzeum vybudoval na podkladě evropských zkušeností, včetně tehdy největší umělecké knihovny o 10 000 svazcích, kreslírny a sbírky modelů pro výtvarné řemeslníky. Muzeum řídil jako ústřední uměleckohistorickou instituci až do 1. února 1911.
Od roku 1895 vedl zpracování uměleckého místopisu Čech v Archeologické komisi Akademie věd. Roku 1897 se habilitoval na Karlově univerzitě, roku 1904 byl jmenován mimořádným profesorem dějin umění a od roku 1911 řádným profesorem a vedoucím katedry dějin umění na České universitě v Praze, kde působil až do svého pensionování roku 1927. Katedru proměnil v moderní Ústav dějin umění. Kromě toho byl docentem Českého vysokého učení technického v Praze. Roku 1913 založil spolek Kruh pro pěstování dějin umění, který v jeho redakci od roku 1916 vydával vlastní ročenku. Podílel se dvěma tituly na Soupisech památek historických a uměleckých v Království českém (Chrudim 1900; Korunovační klenoty Království českého, spolu s Antonínem Podlahou, 1912). Působil v Komisi pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek královského hlavního města Prahy od jejího vzniku.
Budova Uměleckoprůmyslového musea v Praze v roce 1901 krátce po dokončení
Muzeum v roce 1901. První stálá expozice uspořádaná Karlem Chytilem
Muzeum v roce 1901. První stálá expozice uspořádaná Karlem Chytilem
Muzeum v roce 1901. První stálá expozice uspořádaná Karlem Chytilem
Týdeník Reflex dává svým fanouškům jedinečnou možnost pořídit si ty nejlepší grafiky, které vyšly za celých 30 let existence časopisu na obálce. V ojedinělé online aukci draží třicítku z nich. Polovina vybrané částky půjde jako dar Uměleckoprůmyslovému muzeu na podporu mladých umělců. Elektronická aukce probíhá pod taktovkou aukční síně Vltavín, je bez omezení a neplatí se za ni žádný poplatek.
Dobročinná aukce vznikla jako reakce na pandemií utlumenou uměleckou tvorbu. Z každé vybrané Reflex obálky jde do dražby soubor dvanácti číslovaných a autorsky signovaných kopií. Celkem se tedy draží 360 položek, každá s vyvolávací cenou 999 Kč. Série děl je v aukci vždy po dobu jednoho týdne.
„Reflex je od svého vzniku spojen s designem i výtvarným uměním. Proto jsme se dnes, kdy se kultura ocitla kvůli pandemii a vládním restrikcím na prahu vymření, spojili právě s Uměleckoprůmyslovým muzeem. Dražíme obálky, protože jsou vlastně největším pokladem, co máme. Za třicet let existence časopisu se staly samostatnými artefakty, dokumenty doby i komentáři k aktuálnímu politickému i společenskému dění. Na každé nové číslo se vlastně i díky titulce někteří nedočkavě těší. Jiným už dopředu naskakuje husí kůže v obavách, koho a jaký šlendrián si titulka vezme na paškál,” říká šéfredaktor Reflexu Marek Stoniš.
Projekt svým způsobem završí loňské oslavy 30. výročí Reflexu. V jeho závěru se uskuteční jediná sálová aukce, ta proběhne v neděli 27. června v síni Vltavín. Polovina z celého výtěžku bude věnovaná zmíněnému Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze (UPM). „V době přípravy této akce v roce 2020 v rámci připomenutí 135. výročí založení instituce a také 30 let od nového vykročení do otevřeného světa i pro muzea, se nám nabídka této spolupráce velice líbila. Ostatně grafika a fotografie jsou i naším odborným zájmem nejen ve sbírkách. Případný výtěžek bychom rádi využili na akvizice nějakého současného díla z oblasti designu, nejlépe jako podporu mladým designerům,“ doplnila k dražbě ředitelka UPM Helena Koenigsmarková.
Úvodní přednáška PhDr. Lucie Vlčkové, Ph.D., kurátorky výstavy Mezi kýčem a akademií. Chromolitografie ve službách reklamy a umění. Přednáška bude zveřejněna 4. 5. on-line na tomto odkazu. Přednáška je zdarma.
Webinář uspořádaný Uměleckoprůmyslovým museem v Praze a oddělením vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů. Pohled do života lidí na konci 20. století odhaluje i dobový pohled na postavení ženy, technický pokrok v tehdejší době a je možností propojit dějepis s výtvarnou výchovou ve školách. Webinář doprovázejí cvičení v aplikaci HistoryLab.
Reklamy, kalendáře, atlasy rostlin a živočichů, školní tabule či kopie uměleckých děl – za zdánlivě běžnou vizuální produkcí se skrývají jak zajímavé technologické postupy, tak možnosti zkoumání společnosti přelomu 19. a 20. století, která je vytvořila. Oběma těmto perspektivám se věnuje výstava Uměleckoprůmyslového muzea v Praze nazvaná Mezi kýčem a akademií. Chromolitografie ve službách reklamy a umění a s ní spojená sada cvičení v aplikaci HistoryLab. Jak lze vystavovat obrazy masové vizuální produkce v muzeu? A co mohou přinést do školní výuky? Nejen těmto otázkám se budeme během webináře věnovat. Jako lektoři vystoupí kurátorky výstavy společně s autory a autorkami tematických cvičení v aplikaci HistoryLab.
Lektoři: Dana Havlová Rovenská, Vladimíra Sehnalíková, Lucie Vlčková, Andrea Hrůzová Průchová, Pavla Sýkorová, Václav Sixta
Profesor Stanislav Libenský, mezinárodně uznávaný sklářský výtvarník a pedagog Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, se narodil 27. března 1921.
Mezinárodního věhlasu dosáhl Libenský až v době, kdy zahájil spolupráci se svou ženou, sklářskou výtvarnicí a sochařkou Jaroslavou Brychtovou, s níž se seznámil v Železném Brodě někdy kolem roku 1954. Vytvořil s ní ve spoluautorství desítky velkých sklářských realizací do architektury doma i v zahraničí a nepočítaně samostatně existujících komorních plastik. Oba se stali sklářskými legendami ještě za svého života, Stanislav Libenský navíc jako charismatický umělec a mezinárodně uznávaná autorita ve výuce sklářské tvorby.
Již od dětství byl oceňován Libenského mimořádný talent, nikdy nebylo pochyb o jeho osobním geniálním vkladu do společného díla, pro které vytvářel návrh v podobě malířského propracování, v němž nechybělo zobrazení toku světla v budoucí transparentní mase skla. Tak vlastně dopředu definoval trojrozměrnou podobu plastik nakonec realizovaných v taveném skle, kterou s profesionální erudicí zajišťovala od modelu a forem až k finální podobě jeho žena – sochařka. Většina Libenského návrhů se zachovala, a tak je možné uskutečnit valuaci jejich umělecké hodnoty. Jde o monumentální většinou nefigurativní malby – tempery a kvaše na papíře, výjimečně černo-bílé uhlové kresby, které mohou existovat jako nezávislá umělecká díla, aniž by byla převedena do media skla. Velkého uznání se dostalo také Libenského dílům, které vytvářel jako student u profesora Jaroslava Holečka a později i Josefa Kaplického, kdy svou budoucí ženu ještě neznal.
Nemalou zásluhu na vývoji světového studiového skla má Stanislav Libenský ovšem nejen jako autor, nebo jako spoluautor, ale osobně také jako pedagog. A to díky svým studentům, ať na školách v Novém Boru a Železném Brodě, nebo později též absolventům Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Pod jeho vedením na tomto legendárním institutu graduovalo několik generací velice kompetentních tvůrčích osobností, které se uplatnily v autorské sklářské tvorbě doma i v zahraničí, i v oblasti designu a sklářského podnikání (Zdeněk Lhotský a jiní), nebo i v jiných oblastech výtvarného umění (za všechny například malíř a sochař Jaroslav Róna).
Stanislav Libenský se narodil 27. března 1921 v Sezemicích u Mnichova Hradiště ve Středních Čechách. V tomto místě prožíval se svou rodinou, tj. otcem Emilem Libenským, matkou Hedvikou, rozenou Mízlerovou a mladší sestrou Věrou své rané dětství. Otec byl vesnickým kovářem. Maminka zemřela, když bylo malému Stanislavovi 9 let. Záhy se otec podruhé oženil a měl další děti. Osudovým a zároveň velice šťastným krokem bylo, že se otec rozhodl po absolutoriu měštanské školy (1936) poslat Stanislava do někdejších Sudet – Osečné, aby se tam naučil německy. Ředitel zdejší školy rozpoznal Stanislavův talent pro kresbu a malbu a přemluvil otce Libenského, aby syna nechal studovat na výtvarné škole. Doporučil blízkou Odbornou školu sklářskou v Novém Boru, kam mladičký Stanislav v roce 1937 nastoupil. Po zabrání Sudet přešel na Odbornou sklářskou školu do Železného Brodu. Na návrh Zdeňka Juny, svého učitele malby na skle ovšem tato studia v Železném Brodě nedokončil a přihlásil se na prestižní pražskou Uměleckoprůmyslovou školu do Prahy. Sem byl přijat do sklářského ateliéru profesora Jaroslava Holečka, ve kterém absolvoval v roce 1944. Hned po válce s dalšími spolužáky odešel do severních Čech, aby pomohl při obnově válkou narušeného sklářského průmyslu a školství. V té době vznikly Libenského návrhy malovaného skla, a hlavně proslavené práce užívající lineární lept, který v jedné sérii kombinoval s transparentními smalty. Dnes jsou tyto práce součástí sklářských sbírek v Čechách, ale i v americkém Corningu, v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze či v Galerii umění v anglickém Manchesteru….
Když po válce pražská Uměleckoprůmyslová škola získala statut vysoké školy a nastoupil tam jako profesor sklářského ateliéru Josef Kaplický (otec architekta Jana Kaplického), Libenský se v roce 1948 do školy vrátil. Ve zkráceném režimu studia tak v roce 1950 mohl absolvovat a získat vysokoškolský diplom. Absolvoval třemi stolními soubory, z nichž nejznámějším se stal čajový soubor z borosilikátového čirého skla, určitou dobu i vyráběný (všechny ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze).
Roku 1954 Stanislav Libenský dostal po praxi ve škole v Novém Boru nabídku místa ředitele Odborné školy sklářské v Železném Brodě, kterou přijal a setrval na této pozici až do svého odchodu do Prahy v roce 1963. Brzy po příchodu do Železného Brodu si lehce načrtl jednoduchou misku ve tvaru dívčí hlavy a Jaroslava, která ji objevila na jeho stole v ředitelně, požádala o možnost ji převést do trojrozměrné formy taveného skla. Tak vznikla první společná práce nazvaná Hlava-miska, dokončená v roce 1956 (ve sbírce Uměleckoprůmyslového musea v Praze, vystavená na výstavě Plejády skla 1946 – 2019 ).
Po roce 1957 začali oba, Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, pracovat na systematickém spojení sklářského díla a architektonického prostoru. Tyto realizace jsou nejvíce odborníky oceňovány nejen pro svou uměleckou formu, ale i pro významné výsledky výzkumu technologie taveného skla, kterou přizpůsobili rozměrným pracím do architektury. Taková díla neměla ve své době ve světě obdoby a mnohým z nich se ani po desítkách let vzniku nic nevyrovná. Nejprve užívali metodu betonových stěn nebo dílců, do nichž sklo (v jejich interpretaci skleněné kameny) zabudovávali. Pak beton zaměnili za kovové konstrukce, na něž umisťovali skleněné segmenty s hrubší strukturou. Tyto pak střídaly měkce modelované čiré plastické reliéfy. Hotely a svatební síně střídaly historicky zásadní účasti na výstavách Expo v Montrealu či Ósace, významné architektury československých ambasád a úřadů v Ženevě, Berlíně, v Novém Dillí, Tokiu, Stockholmu. Od roku 1962 získávali příležitostně i zakázky od zahraničních investorů, jichž významně přibylo po roce 1989. Podporu tuzemských orgánů před rokem 1989 dostávali proto, že sklárna Železnobrodské sklo, kde byly tyto zakázky realizovány, a podnik zahraničního obchodu Art Centrum, na nich masivně vydělávaly.
Oni sami si cenili hlavně možnosti řešit určitý výtvarný problém, prezentovat co dokáží, a získávat kontakty a zkušenosti, které Stanislav Libenský předával i svým žákům. Ti ho milovali i se jeho soudu mnohdy obávali. Kromě řady společných ocenění Stanislav Libenský samostatně získal v roce 1975 Herderovu cenu ve Vídni, udělenou mu za přínos k mírovému porozumění mezi národy a umělecko-technologický výzkum umožňující uplatnění skla v architektuře. Ojedinělé návštěvy mezinárodních konferencí, na kterých referoval o českém skle včetně svých výukových metod končily manifestačním „standing ovation“ (Washington 1962 aj.). Jako profesor býval vyzván do významných státních soutěží, jako byla Okna do kaple sv. Václava Chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Tak dostal i státní úkol – vyřešení unikátního obkladu Nové scény ND v roce 1982.
Přes to všechno byl politickými autoritami donucen k odchodu ze školy v roce 1987, což nesl navenek důstojně, ale ve skutečnosti velice těžce. Po roce 1989 se však profesní práce i ocenění obou umělců rozběhly ještě mnohonásobně více díky možnosti soustředění se na vlastní tvorbu. Práce se postupně stala zásadním smyslem Libenského života a přinášela mu energii, kterou mu ubíral v posledních letech boj s vážnou nemocí. Smrt ho zastihla 24. února 2002 uprostřed práce v ateliéru v Železném Brodě. Tímto datem se vývoj tvorby obou umělců navždy uzavřel.
Stanislav Libenský
Stanislav Libenský
Stanislav Libenský – Jaroslava Brychtová: Hlava
Stanislav Libenský – Jaroslava Brychtová: Miska
Ateliér Stanislava Libenského v jeho rodinném domě
Ateliér Stanislava Libenského v jeho rodinném domě
Ateliér Stanislava Libenského v jeho rodinném domě
Ateliér Stanislava Libenského v jeho rodinném domě
Ateliér Stanislava Libenského v jeho rodinném domě
Ateliér Stanislava Libenského v jeho rodinném domě
Inzerát Josefa Krákory v novinách Nový Paleček v lednu 1892
PhDr. Eva Uchalová, kurátorka sbírky módy
V letošním roce vzpomínáme 130. výročí uspořádání Všeobecné zemské a jubilejní výstavy v Praze, konané od 15. května do 18. října 1891 na pražském Výstavišti na oslavu stého výročí první průmyslové výstavy v pražském Klementinu roku 1791. Odřeknutím účasti německých podnikatelů se z výstavy stala demonstrace českých schopností a podnikavosti nejen v oblasti hospodářské, ale i kulturní, společenské a umělecké. Ukázala rozsah a vyspělost českého průmyslu i zemědělství a její úspěšnost byla obrovským posílením sebevědomí a povzbuzením na cestě národní emancipace. Její ohlas byl mimořádný – více než 8700 vystavovatelů představilo svou produkci dvěma a půl milionu návštěvníků včetně císaře Františka Josefa I. a řady dalších významných osobností monarchie. Z atrakcí spojených s výstavou zůstaly jako památky navždy v Praze kromě samotného Výstaviště s Křižíkovou fontánou také Petřínská rozhledna, Bludiště a lanovka na Petřín.
Ve sbírce textilu a módy UPM tuto významnou událost připomíná trojice krásných šněrovacích dámských botek z kozinky a černé lakové kůže s hedvábnou podšívkou, zdobené vykrajovaným a prošívaným ornamentem. Cesta k jejich určení však byla velice dlouhá. Muzeum získalo botky darem od Františky Krákorové v roce 1950 s jedinou informací, že je vyrobil její tchán Josef Krákora, pražský obuvník. Jako krásný exponát se uplatnily na řadě akcí doma i v zahraničí včetně významné výstavy Žena doby secese v roce 1976 a Česká móda Od valčíku po tango v roce 1994, jednotlivé páry putovaly do Berlína, Dortmundu, Budapešti i Bruselu, dostaly se až do Tokia. Mezitím v roce 1997 anglická specialistka na obuv sl. June Swann prohlásila, že mají tak mimořádnou kvalitu, že musely být vyrobeny k výstavním účelům. Definitivní řešení ovšem nalezl až pravnuk Josefa Krákory, ing. Antonín Hykš, který doložil v roce 2019, že boty byly vystaveny právě na Zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. Jeho dokumentace uvádí obuvníka Krákoru nejen mezi vystavujícími, ale i mezi vyznamenanými, když za své boty získal Státní stříbrnou medaili. Ing. Hykš dodal i další údaje o tomto nenápadném, ale významném ševci – umělci:
Josef Krákora (1845 – 1900) svou firmu založil v roce 1868 v Myslíkově ul. 1343/18. Byla úspěšná, už v roce 1877 byla oceněna na obuvnické výstavě, pořádané Jednotou pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Byl členem pražského Sokola a vyráběl a prodával za co nejmírnější ceny „boty sokolské a holeně výletní“. Svůj Obuvnický závod pro pány a dámy v roce 1886 přestěhoval do domu čp. 723 zv. „U kruhu“ v Palackého ulici, který zakoupil. V obchodě mu pomáhala jeho manželka Barbora, která podle ing. Hykše svým vystupováním a oblečením zvyšovala lesk závodu – vedle toho, že porodila 14 dětí, z nichž 9 se dožilo dospělého věku.
Josef Krákora se zúčastnil i další velké akce, Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895, kde jeho boty získaly také stříbrnou medaili. Svou salónní obuv zde vystavil již také syn Josefa Krákory Ladislav. Jeho obuv, vytvořená v duchu tehdy se rozvíjející „českoslovanské svéráznosti“ na chodské motivy, byla velice oceňovaná a s pochvalným komentářem uveřejněná v Obuvnických listech. Po otcově smrti Ladislav firmu převzal a úspěšně ji vedl až do znárodnění v roce 1948.
Podnikavost se ovšem v rodině neztratila a její stopy jsou ještě dnes patrné. Dcera Josefa Krákory Rudolfa se provdala za Antonína Paříka, výrobce pánského prádla, který se v roce 1919 stal spoluzakladatelem firmy Triola. V rodině se zachovala tradice, že název vymyslela paní Paříková, když se vložila do uvažování trojice zakladatelů a navrhla název nového podniku „Triola“. A továrna Triola vstoupila před dvěma lety do druhého století nepřetržité produkce.
Boty ušité Josefem Krákorou
Boty ušité Josefem Krákorou
Boty ušité Josefem Krákorou
Josef Krákora, narozen 1845
Barbora Krákorová, narozena 1845
Inzerát Josefa Krákory v časopise Sokol v roce 1886
Inzerát Josefa Krákory v novinách Nový Paleček v únoru 1893
Inzerát Josefa Krákory v novinách Nový Paleček v lednu 1892
Plakát k Jubilejní výstavě 1891 od Vojtěcha Hynaise
Průmyslový palác
Levé křídlo Průmyslového pavilonu
Vitrína pražských obuvníků na Jubilejní výstavě 1891
Vyznamenání Josefa Krákory – státní stříbrná medaile
Sborník oceněných vystavovatelů-obuvníků
Boty Ladislava Krákory s chodskými motivy. Příloha Obuvnických listů 1896
Dobový inzerát na boty Ladislava Krákory (narozeného 1872)
Zkoumání rastru a povrchu papíru příručními mikroskopy
Zkoumání rastru a povrchu papíru příručními mikroskopy
Autorka: Bc. Martina Chadimová, restaurátorka papíru
Ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze se nachází mnoho chromolitografických tisků. Některé jsou vysoce ceněným dílem vykazujícím značnou výtvarnou kvalitu a řemeslnou dovednost, jiné především dokladem dobových zvyklostí a širokého využití této techniky. Početně se jedná o soubor čítající kolem tří tisíc předmětů, některé na papíře zušlechtěném natíráním, jiné na běžném tiskovém papíře bez speciální povrchové úpravy.
Fyzický stav těchto předmětů je mnohdy alarmující a stanovení konzervátorského či restaurátorského zákroku je problematické, protože informací ohledně péče o tento materiál je velmi málo. Situace je o to komplikovanější, že nelze využít zahraniční zdroje informací, protože se materiály pro výrobu papíru ve střední Evropě lišily. Zjednodušeně řečeno se při konzervaci musíme zabývat odlišnými lokálními problémy. V Čechách se narozdíl od jiných lokalit používal dřevitý, z dnešního úhlu pohledu méně kvalitní papír, jehož nedostatky dohánělo právě ono zušlechtění. Kombinace nekvalitního, poměrně rychle degradujícího papíru a tenké pevné povrchové vrstvy, citlivé na vodu a opatřené dalšími vrstvami (tisk, laky), je problém, který stav těchto tisků ohrožuje a znemožňuje použít běžné techniky pro odkyselení papírové podložky. Pro zlepšení fyzického stavu tisků na zušlechtěných papírech je tedy nutné nalézt specifickou péči.
Součástí projektu „Plakát jako nástroj komunikace a kulturně-historický pramen: vizuální médium proměn národní kulturní identity v letech 1880–1938, postupy jeho ochrany, uchování a zpřístupnění“, řešeného s podporou Ministerstva kultury ČR v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze v letech 2018–2022, se proto stal i konzervátorský a restaurátorský výzkum. Nyní jsme díky němu schopni se v široké míře zabývat složitými a rozsáhlými problémy, které s sebou tato technika přináší a věnovat se nalezení řešení i nad rámec běžných pracovních povinností.
Pochopení výrobního procesu artefaktu je jedním z podstatných kroků před stanovením odborné péče – komplexně, se všemi detaily, od výběru a výroby samotného papíru až po dokončovací úpravy, které byly specifické pro konkrétní využití jednotlivých tiskovin. Za tímto účelem je nutné především studium techniky ze všech dosažitelných zdrojů (včetně dobových informací o technologii výroby papíru a tisku), provedení analýz materiálového složení a porovnání se zahraničními analýzami a dostupnými informacemi. V každé tiskárně se totiž jednalo o jedinečný proces, reflektující osvojení technologie, um tiskaře i průmyslový rozvoj. Vlivů, které samotnou výrobu ovlivňovaly, bylo mnoho a tato specifika se promítla v kráse produktů stejně jako v jejich trvanlivosti (tedy zejména v odlišnostech degradačních procesů). Po zhruba sto letech, od doby vzniku chromolitografických tisků, máme nyní možnost se na tento materiál podívat a zhodnotit stav v šíři, jakou nám sbírka nabízí. Přirozeným závěrem provedeného průzkumu fondu a poškození nalézajících se na chromolitografických tiscích je shromáždění výsledků průzkumu ve formě Atlasu poškození chromolitografických tisků na zušlechtěném papíře. Atlas může, vzhledem ke své strukturovanosti podle jednotlivých vrstev tiskovin, sloužit nejen jako nástroj pro identifikaci poškození, ale také jako podpůrný nástroj pro identifikaci techniky samotné.
Všechny dosud získané informace posloužily také jako základna pro nastavení optimálního způsobu zacházení se sbírkovými předměty a stanovení vhodného konzervátorského a restaurátorského postupu zásahu (popřípadě vyloučení nevhodných způsobů ošetření). Zodpovědnost za uchování kulturně historických předmětů je jasným podnětem ke sdílení výsledků práce s veřejností, zejména s dalšími pracovišti, kde se tyto materiály nacházejí. Jedině tak je možné nově nalezené postupy implementovat do praxe sbírek i restaurátorských pracovišť. V rámci rozšíření podstatných informací byl v roce 2019 uspořádán workshop pro téměř čtyřicet účastníků, jehož náplní bylo seznámení s technikou chromolitografie tištěné na chromopapíře a problematikou související s uchováním a zásahy do tohoto materiálu. Výsledkem by měla být znalost, na jejímž základě budou takové objekty správně identifikované a ošetřené. Účastníci měli možnost se seznámit s historií chromolitografie, s množstvím technik, které tento způsob tisku obnáší nebo i se způsoby vrstvení jednotlivých barev. Následovalo seznámení se specifickým druhem papíru, který byl pro tisk hojně využíván. Na základě těchto informací si mohli účastníci vyzkoušet mimo jiné i sledování identifikačních znaků na vybraných materiálech, kde pomocí různých zvětšovacích zařízení zkoumali, o jakou techniku se jedná.
Dosud posledním výstupem, který byl na základě výzkumu vytvořen, je Památkový postup pro ochranu a restaurování chromolitografických tisků na zušlechtěných papírech. Je souhrnem všech podstatných informací – od historického vývoje techniky, přes její identifikaci a materiálové složení až po péči o tyto materiály – které by měly být zohledněné při stanovování péče u každé jednotlivé tiskoviny. Postup je prvotně cílen na způsob ochrany co nejvíce předmětů, jehož základem je správné nastavení péče – tedy i zamezení nevědomému poškozování.
Na základě nově stanovených postupů jsme byli schopni ošetřit několik set kusů chromolitografických tisků, z nichž menší část byla vhodným způsobem uložena zpět do depozitáře a větší část je vystavena na výstavě Mezi kýčem a akademií. Chromolitografie ve službách reklamy a umění.
Některé tisky jsou značně poškozené – původní stav
Stav plakátu po konzervaci a restaurování
Plastický reliéf s poškozením vystouplých ploch
Tenká povrchová vrstva zušlechťujícího nátěru je velmi citlivá na mechanická poškození i vlhkost
Rastr chromolitografie viditelný při zvětšení
Typický znak papíru zušlechtěného natíráním – mikroprasklinky
Atlas poškození je přehledně strukturován podle jednotlivých vrstev a typu poškození
Zkoumání rastru a povrchu papíru příručními mikroskopy
The Museum of Decorative Arts in Prague’s permanent Czech Cubism exhibition presents it as a style that extends across fine art, applied art and architecture. The individual pieces of furniture and entire suites on display, together with furnishings and items made of ceramic, glass and metal, provide an overview of the creativity of Czech Cubism’s most important exponents. They include the architects and designers Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol, Vlastislav Hofman, Otakar Novotný and František Kysela, as well as Cubist paintings by Emil Filla, Bohumil Kubišta, Josef Čapek and Václav Špála, and sculptures by Otto Gutfreund. Contemporary and period photographs of Prague’s Cubist and Rondo-Cubist buildings and interiors document Cubism’s influence on architecture.
In the interactive zone, visitors can sit in replicas of Cubist chairs. The museum’s “An ordinary chair or a precious object for display?” worksheets invite visitors to explore these chairs from new perspectives.
To accompany the exhibition, a printed guidebook and a map of Prague’s Cubist architecture are both available at the House at the Black Madonna.
Interactive information at the exhibition includes a timeline of events, profiles of prominent Cubists, contemporary caricatures and critical reviews, archival photos of exhibitions held by the Group of Fine Artists, and items made by the Prague Art Workshops and the Artěl art cooperative.
Přesně před 125 lety se v Kolíně narodil výjimečný fotograf Josef Sudek. V září tomu bude 55 let co zemřel stejně výjimečný architekt Otto Rothmayer. Právě dnes, kdyby nebylo covidu, bychom otevírali velkou výstavu o jejich nevšedním a hlubokém přátelství. „Základem přátelství výjimečných umělců bývá vzájemné hluboké pochopení životního osudu a vcítění se do skrytých tajemství tvorby,“ napsal do úvodu výstavy Josef Sudek/Otto Rothmayer – Návštěva u kouzelníka jeden z autorů výstavy Jan Mlčoch. Oba umělci se seznámili v první polovině čtyřicátých let. Oba měli úctu k tradici, hudbě a uměleckému řemeslu. Svá vrcholná díla vytvořili ve velice problematických dobách, za německé okupace, v čase komunistické nesvobody. Přesto ani jeden z nich nerezignoval. Jejich velkou společnou láskou byl Pražský hrad. Rothmayer věnoval této nejposvátnější části Prahy podstatnou část života (1921–1956). Byl žákem a spolupracovníkem profesora Josipa Plečnika, pak pokračoval i s jeho nástupcem Pavlem Janákem. V Sudkově pozůstalosti se dochovaly snímky zachycující tamní stavební práce či několik originálních kompozic vzniklých v přítelově hradní pracovně. Daleko častěji se ale setkávali v architektově vile v Praze-Břevnově. Rothmayera fascinovalo staré umění a ve vile i na zahradě opatroval jejich sádrové odlitky. Sbíral pokroucené dráty z chmelnic, kameny a kusy skla, z nichž tvořil dekorativní prvky. A Sudek fotografoval – v interiérech vily, v pracovně, na točitém schodišti, v zahradě. Pracoval se starými kamerami různých formátů, včetně panoramatického Kodaku, expoziční doba u večerních záběrů dosahovala i desítek minut. Zahrada se stala inspirací pro vznik fotografického cyklu Procházka po kouzelné zahrádce (1948–1964), najdeme ji v cyklu Vzpomínky (1948–1964) a na řadě jednotlivých snímků. Sudek v nich uplatnil řadu nestandardních postupů. vedle techniky kontaktních kopií pracoval například s typografickými rastry. Do fotografické práce často nechal vstupovat i prvek hry, třeba když při dlouhé expozici ze záběru odchází pan architekt. Mizející postavy (včetně jezevčíka Šipky) zanechávaly na snímcích jen svoji světelnou stopu, větve keřů byly prozařovány starou lampou, skleněné oči oživovaly zlomky barokních soch a uschlé kmeny stromů, odlitky a torza soch vstupovaly do mileneckých vztahů… Byl to dům a zahrada „pana kouzelníka“. Kromě Sudkových fotografií bude na výstavě Rothmayerům exkluzivní nábytek, ukázky jeho školních prací i jeho pozdější architektonické návrhy. Dále práce jeho manželky Boženy, která byla textilní výtvarnice a jejich společných přátel – Josefa Kaplického, sochaře Bedřicha Stefana, skláře René Roubíčka a dalších.
Výstavu jsme museli odložit na podzim, ale už teď se můžeme těšit!
Fotograf Josef Sudek se narodil 17. března 1896 v Kolíně. Jeho otec malíř a dekoratér Václav zemřel když Josefovi byly dva roky a jeho sestře Boženě rok. Vyučil se knihařem, jak sám říkal „průměrným knihařem“. Ve válce v roce 1917 přišel o pravou ruku a z knihaře stal vynikající fotograf. Pět let žil v Invalidovně a v roce 1927 dokončil první cyklus fotografií Z Invalidovny, kde zachytil své přátele, válečné veterány. V roce 1933 měl Sudek ve výstavní síni Krásné jizby svoji první samostatnou výstavu. To už byl známým a dobře zaopatřeným fotografem a společně se svou sestrou Boženou, vyučenou fotografkou, žil a pracoval v slavném ateliéru v Karmelitské ulici. Úspěchy sbíral jako reklamní fotograf, reprodukční fotograf, portrétista, tvůrčím fotograf či jako majitel fotografického ateliéru „pro rozličné žánry“. Během druhé světové války vznikala témata Okna, Zahrady, Zátiší. Po válce získal několik oficiálních zakázek – dvě knihy o Pražském Hradě a o Praze (Praha panoramatická 1959). První velká Sudkova monografie vychází v roce 1956 s textemLubomíra Linharta. V roce 1958 se Sudek přestěhoval do přízemního bytu v ulici Úvoz, dnes Galerie Josefa Sudka provozovaná UPM, kde žil až do své smrti. Proslul jako velký milovník a sběratel obrazů a soch. Miloval hudbu. Mezi jeho přátele patřili umělci nejrůznějších oborů jako například Emil Filla, Jaroslav Seifert, Jan Zrzavý, Jaroslav Seifert, František Tichý a mnoho dalších. Sudkova poslední kniha o krajině jeho velkého přítele – Janáčkovy Hukvaldy vyšla v roce 1971. V roce 1976 Sudek uspořádal v Praze (v UPM), Brně a Cáchách svoji poslední soubornou výstavu ke svým osmdesátým narozeninám. Zemřel 15. září 1976. Po Sudkově smrti darovala sestra Božena velkou část jeho fotografického díl našemu muzeu a rozsáhlou sbírku výtvarného umění Národní galerii. „Bylo to někdy v roce 1954, kdy mne malíř Křepinský zavedl na „hudební úterek“ k Josefu Sudkovi. Nevěděl jsem tehdy o Sudkovi pranic, jen mi bylo při té příležitosti řečeno, že Sudek je jedním z největších fotografů své doby, jeho zjev i vystupování je dosti kuriózní, a dále pak, že člověk, který se o fotografii zajímá, by se neměl dát ujít vzácnou příležitost se Sudkem se seznámit … Vidím, že je tu jeden novej, tak jen pojďte dál. Někam si fešáku sedněte, voni zrovna hrajou Vivaldiho!“ Zdeněk Šaur o setkání s Josefem Sudkem.
A collection of 19th and 20th century furniture: The Evolution of Furniture Design in the Bohemian Lands and Other Countries of Europe is the largest exhibition of its kind in the Czech Republic tells the story of modern furniture design from the first half of the 19th century – the Biedermeier period – until the close of the 20th century. It offers a comprehensive overview of the modern history of furniture in the Czech lands against the backdrop of significant developments in furniture making worldwide, including one-of-a-kind designer pieces. The most distinguished artist-designers are represented here, including Alvar Aalto, Le Corbusier, Ray and Charles Eames, Josef Gočár, Josef Hoffmann, Pavel Janák, Eva Jiřičná, Kaare Klint, Verner Panton, Josip Plečnik, Ludwig Mies van der Rohe, Ettore Sottsass, Bořek Šípek, and many others.
The walk-through exhibition Grilles, Locks, Keysof wrought ironwork that starts in the chateau’s Renaissance hall is the first permanent display specializing in this handicraft in the Czech Republic. It showcases examples of medieval, Renaissance and Baroque grilles and railings, as well as historic locks, keys, knockers and ironmongery dating from the Romanesque period to the 19th century. • The interactive programme enables visitors to try out the mechanisms of locks and knockers or to activate a wrought-iron dragon.
The chateau’s cellars feature a monumental object created by the glass artist and sculptor Alena Matějková A Journey. In its visual concept reminiscent of archaic architecture, the artist evokes the atmosphere of ancient rituals and the Celtic veneration of light as the source of all life. The stone object intentionally brings to mind menhirs and megalithic structures, strewn all over Europe many centuries ago.
Other displays worth visiting in the chateau:
Museum of the Senses – permanent exhibition of the Municipal Museum
Ways of Design
Ways of Design
KamenicenadLipouChateau Náměstí Československé armády 1 Kamenice nad Lipou Booking office +420 565 432 667
Expozice Uměleckoprůmyslového musea v Praze představuje český kubismus jako styl ideově propojující volné i užité umění a architekturu. Vystavené soubory i solitérní kusy nábytku spolu s interiérovými doplňky z keramiky, skla a kovů reprezentují průřez realizacemi nejvýznamnějších autorů kubismu. Zastoupeni jsou přední architekti a designéři Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol, Vlastislav Hofman, Otakar Novotný či František Kysela. Jejich díla doplňuje výběr kubistické malby autorů Emila Filly, Bohumila Kubišty, Josefa Čapka a Václava Špály a plastiky Otto Gutfreunda. Vliv kubismu na architekturu přibližuje projekce současných i dobových snímků převážně pražských realizací a návrhů kubistických a rondokubistických staveb.
Expozice je umístěna v Domě U Černé Matky Boží – první pražské kubistické stavbě z roku 1912 od architekta Josefa Gočára.
Historie hnutí
Český kubismu se vyvíjel zcela jedinečným způsobem ve velice krátkém období let 1911 až 1914. Míra, s jakou v Čechách ovlivnil užité umění a architekturu, nemá v Evropě obdoby. V době před první světovou válkou byla Praha významným centrem avantgardy a čeští umělci ovlivněni zejména francouzskou tvorbou prosazovali nový styl univerzálně označovaný jako „nové umění“. V roce 1911 byla ustavena Skupina výtvarných umělců, jejímž hlavním protagonistou se stal malíř Emil Filla. Základ skupiny dále tvořili sochař Otto Gutfreund, spisovatel a malíř Josef Čapek, malíři Vincenc Beneš či Antonín Procházka, architekti a designéři Pavel Janák, Josef Gočár, Vlastislav Hofman, Josef Chochol, teoretik Václav Vilém Štech a řada dalších. Jejich první společná výstava v Obecním domě v roce 1912 však vzbudila ostrou kritiku. Druhá výstava Skupiny na podzim téhož roku se stala vrcholem jejich společné aktivity. Díla českých autorů byla prezentována spolu s ukázkami současné francouzské a německé malby ve velmi působivé architektonické instalaci Josefa Gočára. Na další pražské výstavě, kterou Skupina uspořádala, byly představeny inspirační zdroje kubistů – vedle zahraničního umění i umění lidové, exotické a vybraná díla z umění 15.–17. století. Čeští kubisté opakovaně vystavovali v zahraničí, nejvýznamnější byla účast na výstavě Svazu německého díla Werkbund v Kolíně nad Rýnem, kde byl instalován interiér z produkce Pražských uměleckých dílen s nábytkem Josefa Gočára a doplňky Františka Kysely.
I v dnešní době, kdy je velmi těžké cestovat, se ve dnech 3. až 5. března prostřednictvím Kunsttrans Praha podařilo převézt ze skladů agentury Magnum z Paříže do depozitu UPM velkou část daru Josefa Koudelky.
Po několika odkladech, způsobených pandemií koronaviru a protiepidemickými opatřeními se ve spolupráci s Nadačním fondem Josefa Koudelky uskutečnila další fáze daru. UPM díky tomu získalo do svých sbírek soubory Josefa Koudelky, jako jsou Začátky, Experimenty, Divadlo, Cikáni, Invaze, Exily, Chaos, Traces nebo Industrie.
UPM současně napomohlo také předání jiného výstavního souboru Invaze do sbírek Historického muzea Národního muzea v Praze.
KOUDELKA: NÁVRATY Uměleckoprůmyslové museum – historická budova 22.03.2018 – 30.09.2018
