FRANTIŠEK DRTIKOL – 138. VÝROČÍ NAROZENÍ

Dvě portrétní fotografa Františka Drtikola

3. března 1883 – 13. ledna 1961

„Jmenuji se Drtikol – drtil jsem kola, která mne svírala. Jsem fotografem. Fotografoval jsem světlem. Píši do duše lidem Světlem poznání.“ (ze zápisků Františka Drtikola z 30. let minulého století)

František Drtikol se narodil jako třetí dítě  v rodině příbramského kupce se smíšeným zbožím, měl dvě starší setry Emu a Marii. Jako malý se chtěl stát malířem a dochovaný akvarel z doby, kdy mu bylo kolem deseti let, dokazuje, že malířské vlohy opravdu měl. Podporu svého otce ovšem ne, a tak šel po absolvování nižšího gymnázia v Příbrami do učení k místnímu fotografovi Antonínu Mattasovi. Jako učedník bohatého živnostníka pracoval až dvanáct hodin denně, ale dělal pouze podružné práce. Dobře fotografovat se nenaučil. Zásadní pro něj byl pouze pohozený  německý časopis Das Atelier des Photographen řízený F. Matthiesem-Masurenem, kde se dočetl o novém pohledu na fotografii jako na obor umělecký.  Ve stejném časopise se dozvěděl i o existenci dvouleté odborné školy grafické v Mnichově.

Drtikol se tedy nakonec vzdal touhy stát se malířem a v roce 1901 odešel studovat obor fotografie do Mnichova. Ředitel ústavu Georga H. Emmerich a profesora Spörl dbali na všeobecný rozvoj studentů, kteří navštěvují přednášky zdánlivě nesouvisejících oborů jako fyziky, optiky, chemie či dějin umění. Učí se  fotografovat, retušovat, zvětšovat, vyvolávat, ale také kreslit a malovat. Společně chodí do muzeí a na výstavy, kde fotografují a fotografují.  „Franc“ si vede  moc dobře, už po prvém semestru dostává jeho otec dopis z Mnichova: „Váš syn pilně a řádně studuje a dá se tedy očekávat, že se z něho stane výkonný a užitečný fotog.“ Studium ukončil Drtikol v roce 1903 jako nejnadanější absolvent v oboru portrétní fotografie, krajiny i žánrové fotografie a s bronzovou medailí spolku jihoněmeckých  fotografů v Mnichově v kapse. Nejlépe ze všech uspěl i na absolventské výstavě. Mnichov byl na začátku minulého století střediskem německé secese, vycházel zde umělecký časopis s příznačným názvem Jugend, a tak období studia v Mnichově ovlivnilo Drtikola po zbytek jeho umělecké kariéry.

Po studiu pracoval v několika živnostenských ateliérech v Čechách, Německu a Švýcarsku. V roce 1904 narukoval na vojnu a teprve po návratu se „udělá pro sebe“, ale jeho příbramský ateliér záhy krachoval. Zlom v jeho kariéře přišel v roce 1910 spoluprací s družstvem Artěl, které vydalo slavné album nové umělecké i obchodní dvojice Drtikol–Škarda Z dvorů a dvorečků staré Prahy. 

Obchodní úspěchy umožnily Drtikolovi a Škardovi 1. února 1912 otevřít vlastní ateliér hned ve dvou patrech domu na rohu Jungmannovy a Vodičkovy ulice. Ve stejné ulici působil i slavný ateliér Langhans, ale smetánka chodila k Drtikolovi. Komerční část jeho práce se soustředila na portrét, fotografoval Edvarda Beneše, Leoše Janáčka, Alfonse Muchu, Emu Destinovou, Josefa Svatopluka Machara, Aloise Jiráska, Josefa Suka, Bohuslava Martinů a řadu dalších. Prestižní zakázkou byly portréty T. G. Masaryka v roce 1923.

Sám Drtikol o založení ateliéru řekl: „Od té doby začíná moje vlastní umělecká činnost.“ Reprezentuje českou fotografii po celé Evropě, vystavuje ve Spojených státech, Kanadě, Jižní Americe, Japonsku, Austrálii, Africe, Číně, získává obdiv a slávu. V roce 1915 ovšem opět rukuje do armády a odchází do války. Po návratu na podzim 1918 zjistil, že ateliér stále funguje, ale s jistými finančními nesrovnalostmi, a tak se v roce 1921 rozešel se společníkem Škardou. Ve stejném roce se oženil s tanečnicí Ervínou Kupferovou, s níž měl dceru. Manželství se po pěti letech rozpadlo, Ervína odjela do Ruska do angažmá a se svou dcerou Drtikol ztratil na dlouho kontakt.

Dvacátá léta jsou pro Drtikola velmi tvůrčí a úspěšná. Má mezinárodní úspěchy, stojí na zenitu. Postupně však ztrácí zájem o fotografii a vrací se k malování, velmi intenzivně studuje budhismus a východní vědy. Zajímá se o kontrolou myšlenek, o magii, překládá budhistickou a lámaistickou literaturu. V roce 1935 definitivně ukončil kariéru fotografa, prodal ateliér v centru Prahy a odstěhoval se na Spořilov.

Krátce se k fotografii ještě vrátil v letech 1945 – 1946 jako externí pedagog Státní grafické školy v Praze, ovšem nepříliš úspěšně. Jeho „secesní“ pohled na fotografii byl už zastaralý. Ve svých životopisných poznámkách píše Drtikol o třicátých letech takto: „Měl jsem světové jméno, to byla takzvaná sláva, ale přitom jsem začínal živořit. Obchod nešel. A já jsem v letech 1930 – 34 byl rád, že jsem si sehnal na oběd.

Podruhé se oženil v roce 1942 se svojí žačkou Jarmilou Rambouskovou, která dlouhá léta pracovala v ateliéru ve Vodičkově. Společně s ní také poněkud překvapivě v roce 1945 vstoupil do KSČ. Podle jeho žáka Zdeňka Jaroše bylo „Drtikolovo členství v KSČ dáno jeho velikým a otevřeným srdcem, umožňovalo mu to dobrovolnou a obětavou práci pro blaho ostatních….“  Do své smrti v lednu 1961 žil v ústraní na Spořilově jako „východní mudrc“.

Drtikol a UPM

V roce 1942 Drtikol  daroval velkou část svého odkazu našemu muzeu. Celý soubor čítal na dva tisíce položek a kromě fotografií obsahoval i dopisy, vyznamenání, diplomy, knihy, ročenky i kritiky.  „Chtěl jsem, aby moje činnost a celý vývin umělecké fotografie od roku 1910 až do roku 1935 byl zachován v úplném souboru.“

Jeho odkaz zpracovala až v roce 1970 kurátorka Anna Fárová: „Dala jsem si do pracovny přenést jednoduchou knihovnu, rozdělala ji na 35 polic, podle Drtikolových tvůrčích let, a začala to třídit a studovat rok po roce,“ říká ve svých pamětech. Po dvou letech práce vydala Drtikolovu monografie a uspořádala výstavu. Na tu chodily davy lidí, rok 1972 ale nebyl k secesnímu, spirituálnímu a hlavně erotickému umělci příliš shovívavý. „Soudružko doktorko, vidíte to vědecky, ale až přijde člověk z ulice a uvidí ty nahé ženské… Některé by měly jít pryč,“ slyšela Anna Fárová od cenzorů. Vyměnila dvacet fotek, výstavu ale stejně zavřeli. Přesto pak Drtikolovy fotografie cestovaly ještě do Bruselu a Londýna.

Soubor čtrnácti fotografií Drtikolových krajin doplňoval další výstavu kurátora Jana Mlčocha, kterou UPM připravilo v roce 1992 pod názvem Umění a umělecké řemeslo 1880 – 1910.

V roce 2004 připravil opět Jan Mlčoch velkou a úspěšnou výstavu František Drtikol: Fotografie z let 1918 – 1935. Výstava obsahovala asi150 autorových fotografií  z období, kdy patřil k předním světovým tvůrcům pracujícím v duchu art deco a ze souboru prací spjatých s jeho pozdějším duchovním zaměřením.

Naposledy byla jeho nádherná fotografie Vlna vystavena v expozici Director’s Choice, která v roce 2017 otevírala UPM po rekonstrukci.

František Drtikol zemřel v lednu 1961, skoro třicet let poté, co se s fotografií rozloučil. Člověk, umělec, filozof …  „Stál u základů české fotografie, na nich a proti nim se mohli vymezit a definovat jeho popiratelé, obdivovatelé, epigoni i on sám. Jeho profesionalita,  technické nároky, zvláštní představivost, kvalita jeho kompozic, obsedantní vize ženského těla, po dobu třiceti let tvůrčí fotografické činnosti vyjádřena v nesčetných variacích s nevyčerpatelným inspiračním bohatstvím, ho dnes řadí mezi velikány tohoto století.“ Anna Fárová.