INDIVIDUÁLNÍ, KOLEKTIVNÍ. TOPOGRAFIE ATELIÉRU TEXTILNÍ TVORBY

Pořadatel: Vysoká škola uměleckoprůmyslová (UMPRUM) a Uměleckoprůmyslové museum v Praze (UPM)
Kurátorky: Veronika Soukupová a Markéta Vinglerová

Výstavu Individuální, kolektivní. Topografie Ateliéru textilní tvorby inicioval objev fragmentů historie ateliéru z čtyřicátých až šedesátých let, dochovaných na UMPRUM, které zachycují unikátní střípky dějin tuzemského textilního výtvarnictví a uměleckoprůmyslového školství. Nemalou část archivních materiálů tvoří fotografická alba pečlivě dokumentující činnost ateliéru od počátku působení Antonína Kybala, který na školu nastoupil v roce 1945. Pod jeho vedením se studující zabývali řadou úkolů pokrývajících škálu možností textilní tvorby, do níž patřilo tkaní drobnějších i rozměrných tapiserií pod Kybalovým heslem „tapiserie se nenavrhuje, tapiserie se tká“.

Významným příkladem takové práce, která však překračuje obvyklé parametry školního zadání, je monumentální tapiserie Přírodní bohatství Československé socialistické republiky z přelomu let 1966 a 1967. Mapování její historie umožnily dokumentační fotografie z ateliérových alb odkrývající okolnosti a proces vzniku gobelínu. Na rozdíl od individuálních úkolů ateliéru vypovídá o kolektivním charakteru práce studujících prosazované při vzniku velkoformátových realizací, jež byly zamýšleny pro reprezentační účely. Tapiserie s motivem zvířat a vegetace měla být podle autentických vzpomínek absolventek a absolventů určena do Kanceláře prezidenta republiky na Pražském hradě. Navazovala svou koncepcí na předchozí monumentální kolektivní gobelín Československé hrady a zámky, městské a přírodní rezervace z let 1957–1958, který byl realizován pro národní expozici na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. Kompozici siluet historických staveb v jasných tónech na první kolektivně tkané tapiserii zde nově nahradili zástupci zvěře a rostlinstva v potlačené barevnosti.

Co je na této tapiserii unikátní, je její promyšlený koncept. Ke tkaní výtvarníci a výtvarnice využili pouze přírodní barevnosti ovčí vlny – pracovali tedy od nejtmavší černé přes šedé a hnědé tóny až po režnou a nejsvětlejší bílou. Vlna přitom pravděpodobně pocházela z československých chovů. Takový záměrný proces spojený s udržitelností a lokálními zdroji spolu s rovinou kolektivní tvůrčí práce zcela rezonuje v současném světě naplněném environmentálními obavami i hledáním východisek v podobě ekologicky šetrného způsobu života a komunitní formy existence či inklinací k ruční řemeslné práci. Volbu motivu ze světa přírody lze tak v této perspektivě číst daleko diferencovaněji než pouze jako rozhodnutí vstříc účelům státní reprezentace.

Vedle fascinujících detailů z procesu tkaní odhalují fotografie charakter a atmosféru tehdejšího Ateliéru textilní tvorby, který se nacházel v prostoru dnešní Galerie UM. Vystavení tapiserie v místě jejího vzniku jsou společně s architektonickou reinterpretací interiéru ateliéru symbolickou připomínkou historie a významu tohoto výukového pracoviště.