23. 4. 2026, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, přednáškový sál
Přihlášky k účasti na kolokviu, prosím, zašlete na adresu skrivankova@upm.cz
9:00–9:30 registrace
9:30–9:40 přivítání Radim Vondráček & Lucie Vlčková
9:40–10:00 Mariana Kubištová – Lucie Skřivánková, Úvod: Karel Herain v sítích uměleckého provozu
1. Karel Herain jako aktér moderní kultury
10:00–10:20 Iva Knobloch (UPM), Karel Herain neviditelný
10:20–10:40 Vendula Hnídková (ÚDU AV ČR), Karel Herain na kopci: Významy a průsečíky bydlení na předměstí
10:40–11:00 Jan Mergl (UPM), České sklo dvacátých let z pohledu Karla Heraina
11:00–11:10 Lenka Merglová Pánková (Západočeské muzeum v Plzni), Pižl, Sutnar, Herain a organizace výstav státních odborných škol
11:10–11:20 diskuse
11:20–11:40 přestávka
2. Muzeum jako instituce a projekt
11:40–12:00 Jana Marešová (ÚDU AV ČR), Karel Chytil: „Architekt“ moderního muzea
12:00–12:20 Marek Krejčí, Karel Herain v rámci muzea jako komorní instituce
12:20–12:40 Tomáš Klička (UMPRUM), Z muzea do éteru: Karel Herain v rozhlase
12:40–12:50 diskuse
12:50–14:00 přestávka na oběd
3. Sbírky a odborné perspektivy
14:00–14:20 Helena Koenigsmarková (UPM), Ředitelé si rádi hrají…
14:20–14:30 Zuzana Bauerová (UMPRUM), Karel Herain a ochrana sbírek v UPM
14:30–14:50 Jaroslav Kostecký (UPM), Stopy Karla Heraina v Knihovně UPM
14:50–15:00 diskuse
15:00–15:20 přestávka
4. Mezní situace instituce
15:20–15:40 Johana Prouzová (Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války), Depozita v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze z majetku pronásledovaných osob v období Protektorátu Čechy a Morava
15:40–15:50 Helena Koenigsmarková (UPM), Těžká léta 1945–1951: Karel Herain a Stephan Rath
15:50–16:00 diskuse
16:00–16:30 závěrečná diskuse, shrnutí a ukončení
Kolokvium je součástí projektu Karel Herain (1890–1953): Nenápadná kapacita evropského formátu, který probíhá díky finanční podpoře Ministerstva kultury České republiky v rámci institucionálního financování dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace Uměleckoprůmyslové museum v Praze (MK000023442).
PŘÍSPĚVKY
Zuzana Bauerová
Karel Herain a ochrana sbírek v UPM
Ochraně sbírkových předmětů se v prvních desetiletích existence Uměleckoprůmyslového musea v Praze jeho ředitelé nevěnovali cíleně a ani systematicky. Proto nejsou zatím známé žádné konkrétní archivní dokumenty, které by takovou praxi dokládaly. Konzervace objektů, jejich údržba či potřebné opravy byly pravděpodobně součástí každodenní rutiny nejrůznějších pracovníků muzea. I když o těchto aktivitách víme málo, lze předpokládat, že jejich rozvoj souvisel s vědeckými a odbornými znalostmi prvních ředitelů muzea.
Příspěvek se proto pokusí v pracovní verzi načrtnout možné okolnosti formování těchto přístupů k muzejním fondům v době, kdy byl ředitelem Karel Herain (1934–1948). Jeho ambicí je pokusit se zodpovědět otázku, jestli lze v této epoše vystopovat a zdokumentovat počátky a vývoj konzervátorských přístupů k objektům uměleckého řemesla – sbírkovému fondu UPM.
Vendula Hnídková
Karel Herain na kopci: Významy a průsečíky bydlení na předměstí
Karel Herain se v roce 1932 stal rezidentem Osady Baba, která se vypínala nad Dejvicemi a Podbabou. Dobře známý stavební projekt se stává ideovým východiskem k úvahám, proč se řada místních umělců a umělkyň téměř periodicky stěhovala na předměstí. Následují samozřejmě otázky, kam, kdy a především kdo?
Prostřednictvím komparace vybraných rezidenční trendů s evropskými uměleckými koloniemi se pokusím vystopovat tendence k budování obdobných podniků v Praze v první polovině 20. století. Tyto poměrně individualizované přesuny budu analyzovat nejen na pozadí tuzemského uměleckého života, ale také v kontextu urbánního rozvoje Prahy, který byl nutným předpokladem budování nových obytných forem.
Tomáš Klička
Z muzea do éteru. Karel Herain v rozhlase
Herainův nástup do čela Uměleckoprůmyslového musea v roce 1934 se šťastně potkal s obdobím výrazného rozvoje rozhlasového média. Od poloviny třicátých let Herain v éteru monopolního polostátního Radio-journalu pravidelně vystupoval. Figuroval zde jak v souvislosti s institucí, tak samostatně coby historik umění a znalec uměleckého řemesla.
Jeho rozhlasová vystoupení si zaslouží pozornost nejen kvůli svému obsahu a funkci – tedy propagaci, edukaci a popularizaci uměleckého řemesla, jeho dějin i moderního životního stylu – ale také kvůli své formě. Herain se totiž, v souladu s tehdejší snahou rozhlasu nalézt živější a posluchačsky atraktivnější podobu, která by nahradila dosavadní suché a náročné přednášky, věnoval i přípravě rozhlasových dialogů a her.
Z pohledu Radio-journalu se Herain jako účinkující osvědčil. Z období třicátých a čtyřicátých let existují záznamy o více než dvaceti jeho vystoupeních, z nichž zhruba tři čtvrtiny se dochovaly, zejména ve formě psaných podkladů pro vysílání. Herain v rozhlase vystupoval v různých kontextech – v rámci vysílání pro obchod, průmysl a živnosti, pro ženy, ale i pro školy. Tematicky se věnoval modernímu uměleckému průmyslu, pragensiím, sklu, fotografii, porcelánu či japonskému umění, ať už v přímé souvislosti s UPM, nebo ne.
Příspěvek se pokusí porozumět tomu, jak Herain v rozhlasovém médiu konstruoval významy uměleckého řemesla i roli instituce UPM. Vedle samotné rozhlasové formy mě bude zajímat také volba jazyka, jímž oslovoval široké neodborné publikum. Pokusím se rovněž naznačit srovnání s dalšími rozhlasovými účinkujícími, kteří se věnovali podobným tématům.
Iva Knobloch
Karel Herain neviditelný
Příspěvek se zaměří spíše na skryté aktivity, jimiž muzejní pracovník a posléze ředitel Uměleckoprůmyslového musea v Praze výrazně pomáhal modernizaci veřejného života v Československu v průběhu tří dramatických dekád.
Helena Koenigsmarková
Ředitelé si rádi hrají…
Zájem o hračku nejenom jako miniaturu velkého světa, ale jako silný edukační předmět s přidanou estetickou i citovou hodnotou se začal formulovat zejména od druhé poloviny 19. století v mnoha pedagogických programech. Zároveň začala hračka přitahovat pozornost výtvarných umělců, ale i teoretiků. Nově zakládaná umělecká družstva jako Wienner Werkstätte (1903) či pražský Artěl (1908) se od počátku věnovala hračce, Hořické hračkářské družstvo (1908) výhradně. Uměleckoprůmyslová muzea v Rakousku-Uhersku přijala i toto „nejskromnější umění“ s respektem. O význam dobré hračky pro pozvednutí vkusu i té nejmladší generace se osobně zajímali i ředitelé těchto muzeí a záhy byly často věnovány výstavy právě novým hračkám. Pro Karla Heraina, který pracoval v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze od roku 1919, se hračka postupně stala předmětem i odborného zájmu. Od dvacátých let o ní publikoval zejména v Drobném umění a pak ve Výtvarných snahách, v rámci Svazu československého díla se věnoval i výstavám a soutěžím za dobrou hračku. Je však trochu škoda, že tento zájem nebyl spojen též s akvizicemi do sbírek. O zařazování předmětů do sbírek totiž rozhodovalo akviziční kuratorium a u jeho členů patrně nebyly hračky úplně prioritní.
Helena Koenigsmarková
Těžká léta 1945–1951. Karel Herain a Stephan Rath.
Únor 1945. Karl Maria Swoboda se rozhodne převést část sbírek ze zamýšleného říšského muzea, které byly shromažďovány v budově Rudolfina, do českých institucí. Pravý původ těchto předmětů se veřejně odhalí až o padesát let později, šlo o židovský majetek. Ve stejné době odváží Stephan Rath z Vídně z domovské firmy Lobmeyr část archivu vzorových střihů pro výrobu skleněných předmětů do Čech, aby je zachránil před bombardováním Vídně. Jsou to ty nejdůležitější vzory. Radí se s Karlem Herainem, zda by Praha mohla být bezpečná, ale nakonec vše odveze do Kamenického Šenova, kde již v roce 1918 otevřel pobočku vídeňské firmy. Z korespondence s Karlem Herainem vyplývá poválečné nadšení z možnosti dále pracovat pro republiku, postupně se však naplňuje obavami a strachem ze ztráty sudetských sklářů, mnoha smutných osudů. Neztrácí naději ani začátkem února 1948, kdy je ujišťován, že ho československý průmysl potřebuje. Přesto je znárodněn i archiv skel firmy, patřící stejně jako střihy vídeňské centrále, včetně jeho osobního vybavení domácnosti. Stefan Rath však nadále zůstává loajální, pomáhá obnovit výrobu s českými výtvarníky. Žádá o podporu, posléze prosí. Když musí roku 1951 jako již nepotřebný zemi opustit, je starý a zklamaný. Na nádraží se s ním přijde rozloučit Emanuel Poche, který v roce 1949 převzal zestátněné muzeum a navázal na slušný vztah, jaký k Stefanu Rathovi dříve udržoval Herain.
Jaroslav Kostecký
Stopy Karla Heraina v Knihovně UPM
Příspěvek akcentuje skutečné stopy, které Karel Herain v Knihovně UPM zanechal v době svého působení. Konkretizuje knihy, které do fondu daroval nebo se podílel na jejich akvizici. Ze záznamů kroniky jsou vybrány jeho autentické reakce na dění v knihovně. Naladění příspěvku je spíše imaginativní než odborné. Budou v něm představeny zajímavosti, „stopy“, poznámky,… které významnou osobnost, jakou Karel Herain byl, představí jako živého člověka, jehož odkaz lze najít v materiálech knihovny a celého muzea dodnes.
Marek Krejčí
Herain v rámci muzea jako komorní instituce
Spisovatel Jiří Marek se v jedné z kriminálních povídek své sbírky Panoptikum města pražského nechal volně inspirovat pokusem o loupež v Uměleckoprůmyslovém museu (UPM). Ve filmovém zpracování ztvárnil Pavel Trávníček nadšeného mladého muzejního profesionála, kterého nejprve jeho nekompetentní představený (v podání Rudolfa Hrušínského) vybízí k podpisu přihlášky do národně-demokratické strany. Po jeho penzionování mu však podobnou nabídku učiní též nově dosazený vedoucí, tentokrát za národní socialisty.
Příspěvek se chce pokusit na základě zkoumání dochovaných archivních fondů muzea, obchodní a živnostenské komory i orgánů státní správy naznačit, nakolik do práce kulturní instituce pronikal zvenčí určující stranicko-politický systém předmnichovské republiky a jaké strategie volil Herain a další muzejníci pro prosazení svého programu (a své osoby) při komunikaci s kuratoriem muzea a dalšími představiteli průmyslu či zájmové samosprávy.
Jana Marešová
Karel Chytil: „Architekt“ moderního muzea
Historik umění Karel Chytil (1857–1934), první ředitel pražského Uměleckoprůmyslového musea v Praze (UPM), představuje klíčovou postavu v českých dějinách umění a muzeologie. Příspěvek se zaměří zejména na ranou, formativní fázi UPM v letech 1885–1900, kdy muzeum sídlilo v provizorních prostorách Domu umělců – Rudolfina a kdy se Chytil snažil toto muzeum budovat, nejprve jako kustod, později jako jeho ředitel. Chytilovy snahy v tomto příspěvku nebudou nahlíženy skrze oficiální a již známé prameny, ale analýzou soukromých písemností: Chytilových osobních poznámek a itineráře z instruktážní cesty po evropských, historických či uměleckoprůmyslových muzeích a výstavách (např. v Norimberku, Antverpách či Budapešti) uskutečněné v roce 1885.
Příspěvek bude sledovat i otázku, jakým způsobem Chytil přistupoval k akvizicím jednotlivých předmětů, které umělecké styly preferoval a zda vůbec akceptoval současné umění.
Jan Mergl
České sklo dvacátých let z pohledu Karla Heraina
Tématem, jímž se Karel Herain opakovaně a intenzivně zabýval v prvním desetiletí svého působení v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, bylo české sklo. Zajímalo jej nejen z historického pohledu, ale především vzhledem k aktuálním možnostem, stejně jako k nevyužitým příležitostem a nedostatkům, které ve vývoji, výrobě i obchodu s dekorativním i užitkovým sklem přinesl vznik Československa. S poukázáním na nesoulad ve vztahu průmyslu a výtvarné práce i na potřebu „formového a dekoračního osvěžení“ nabádal k soustředěné přípravě na nejdůležitější přehlídku moderní sklářské tvorby na Mezinárodní výstavě dekorativního umění a průmyslu v Paříži v roce 1925.
Herainův důkladný a poučný rozbor věnovaný postavení českého skla v souvislostech evropského sklářství, jímž na výsledky pařížské účasti reagoval, patří stále k nejhodnotnějším zdrojům, které umožňují vnímat a pochopit situaci, v níž se tehdy české sklo ocitlo.
Lenka Merglová Pánková
Pižl, Sutnar, Herain a organizace výstav státních odborných škol
Výstavy uměleckého průmyslu a odborného školství měly v zahraničí na konci dvacátých let představit zejména obory, které byly návštěvníky tradičně obdivovány. První z nich se uskutečnila roku 1929 v Barceloně, pak následovala Bukurešť, Ženeva, Štrasburk a Stockholm. Všude byly soustředěny i ukázky prací žáků a profesorů odborných škol. Pod patronací sekčního šéfa ministerstva školství a národní osvěty Aloise Pižla spolupracovala přípravná komise výstav, nejčastěji zastoupená Ladislavem Sutnarem a Karlem Herainem, s odbornými školami v Kamenickém Šenově, Železném Brodě, Bechyni, Karlových Varech, Praze a řadou dalších, kde osobně vybírali vhodné exponáty. Ukázky z korespondence mezi komisí a školou v Karlových Varech v krátkosti nastíní tehdejší výstavní strategii.
Johana Prouzová
Depozita v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze z majetku pronásledovaných osob v období Protektorátu Čechy a Morava
Díky velmi vstřícnému přístupu ředitelství Uměleckoprůmyslového musea Praze se mohli badatelé z Centra pro dokumentaci věnovat dlouhodobému výzkumu depozit z období 1939–1945, která pocházejí z majetku osob pronásledovaných nacisty. Tento příspěvek má za cíl souhrnně představit vybraná depozita a pokusit se na základě dochované korespondence ředitele muzea Karla Heraina s původními majiteli, případně s úřady, které spravovaly majetek deportovaných, bilancovat jeho působení v tomto nelehkém období.
Nejprve budou zmíněna depozita původních majitelů, kterým se podařilo své umělecké předměty a cennosti do muzea deponovat krátce po vyhlášení protektorátu: sbírka porcelánu, miniatur, olejomaleb a grafických prací Josefa Polláka (dep. 1164) a stříbrné předměty a cennosti Heleny Kopetzky (dep. 1356). Poté se autorka zaměří na depozitum tzv. Majetkového úřadu u německého státního ministra pro Čechy a Moravu, který spravoval majetek emigrantů, zabavený gestapem, sbírku míšeňského porcelánu Viktora Kahlera (dep. 1231). Dále budou zmíněna depozita ze skladů tzv. Treuhandstelle při Židovské radě starších, o jejichž umístění do Uměleckoprůmyslového musea rozhodl profesor Německé Karlovy university a správce říšského uměleckého majetku Karl Maria Swoboda. Jde o skupinu depozit různého rozsahu a složení č. 1239, 1245, 1248 a 1252. Zahrnovala předměty ze skla a porcelánu, ale též nábytek, hodiny aj. V závěru příspěvku bude zmíněno jednání ředitelství Uměleckoprůmyslového musea s Národní správou majetkových podstat, která po válce spravovala majetek zabavený nacisty.