Dvacet let uplynulo od odchodu ženy, která v Čechách zavedla termín design, teoretičky a historičky Mileny Lamarové, dlouholeté kurátorky Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Důsledně jej používala už od 60. let a v roce 1977 jej vetkla do oficiálního názvu výstavy v chebské galerii: Design: tradice a současnost. Kurátorka Iva Knobloch připravila na počest této události výstavu Design: tradice a současnost, Cheb 1977 v GAVU Cheb, která je poctou právě Mileně Lamarové. Výstavu můžete navštívit do 1. března.
O výstavě i Mileně Lamarové Iva Knobloch píše:
Když výstavu v Chebu v roce 1977 Milena Lamarová připravovala, byla už mezinárodně proslulou a uznávanou kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze.
Lokaci výstavy v Chebu můžeme snad vysvětlit tím, že se nemohla zřejmě uskutečnit v Praze. Termín design byl totiž z ideologických důvodů v době studené války spíše „zakázaný“, příliš zaváněl „západním“ životním standardem. Byl hojně diskutovaný zejména v roce 1968, ale v době normalizace z veřejného života téměř vymizel. Milena Lamarová jej od poloviny 6o. let důsledně užívala pro celou oblast užitého umění a průmyslového tvaru a sebevědomě jej postavila do názvu chebské výstavy v roce 1977, což dokazuje její odbornou integritu, důslednost a vytrvalost. Jak chápala termín design? V katalogu výstavy z roku 1977 jej definuje jako formování výtvarných myšlenek, jimiž se řídí utváření předmětů denního užívání, od „šálku na kávu po dopravní prostředek či sanitární zařízení.“
I pro toto široké pojetí designu byla chebská výstava monumentální a první svého druhu, a to nejen nejen rozsahem, ale také odbornou i aktivistickou ambicí Mileny Lamarové. Poprvé zde totiž načrtla panorama československého designu 19. a 20. století ve vztahu k průmyslové výrobě a připravila si půdu pro pozdější, vůbec první periodizaci a interpretaci dějin designu v Československu v souvislosti s mezinárodním děním. Ostatně, právě od šedesátých let se na mezinárodní scéně formuje úsilí definovat podstatu oboru lidské činnosti pod názvem design, uchopit jeho dějiny a soudobé směřování. Podnět přišel zejména z Velké Británie kde se již před druhou světovou válkou ustálil termín industrial design a vznikly zde také první instituce na podporu designu, které napomáhaly spolupráci výtvarníků s průmyslem. Vlivný Pevsnerův žák Reyner Banham navázal v 60. letech na modernistický výklad, interpretující tvarování předmětu v souvislosti s hromadnou průmyslovou výrobou. Tento výklad pokračoval i v dalších dekádách; Milena Lamarová v 70. letech cituje designéra Thomase Maldonada, který definuje design jako tvůrčí činnost, jejímž cílem je stanovení tvaru pro průmyslovou výrobu.
Chebská výstava sehrála důležitou roli v profesionálním curriculu Mileny Lamarové. Vzděláním anglistka na Filosofické fakultě UK s aprobací tělesné výchovy na Pedagogické fakultě UK, ocitla se zásluhou manželství s ilustrátorem Jiřím Kalouskem v uměleckém prostředí. Samotnou školou užitého umění se pro ni stal ÚBOK, Ústav bytové a oděvní kultury, kam nastoupila v roce 1960. Tato výzkumná instituce zahrnovala všechny obory užitého umění a bytové kultury; zde se Lamarová seznámila s nejvýznamnějšími soudobými tvůrci a teoretiky. Své zkušenosti zúročila reprezentativní vývozní publikací nakladatelství Artia v roce 1965 Modern design in the home s podtitulem Glass, Ceramics, Textiles and Furniture from Czechoslovakia a v roce 1969 popularizující knihou O bytech a lidech.
Její nejdůležitější působení v 60. letech však můžeme vidět v práci kritické glosátorky, esejistky a aktivistky, bojující proti lhostejnosti k prostředí života, proti nezájmu československých podniků vyrábět dokonalejší užitkové předměty, jak ukazuje její redaktorské působení zejména v časopise Výtvarná práce nebo Domov. Toto zaměření ji nasměrovalo v letech 1968-1969 na postgraduální studium teorie designu na Royal College v Londýně; k této mimořádné příležitosti jí dopomohla i její jazyková vybavenost. Ocitla se tak v epicentru dění nového oboru a díky své komunikativní a společenské povaze získala nejen vědomosti a tradici uvažování o designu, ale také mnoho důležitých kontaktů a přátelství jako například s Jonathanem Woodhamem a dalšími, což jí umožňovalo být stále dobře informována o aktuálním dění na západ od hranic Československa.
Díky uvolnění politických poměrů a reformnímu „socialismu s lidskou tváří“ byl v roce 1968 založen česko-anglický časopis Czechoslovak Industrial Design a Milena Lamarová se stala jeho šéfredaktorkou. Podle redakce se právě design užitkových předmětů a strojů měl výrazně podílet na polidšťování socialistického životního prostředí. Další ambicí bylo zprostředkovat vzájemnou informovanost o aktuálním dění v zahraničí a v ČSSR, „otevřít okna“. Lamarová využila široké pole profesionálních vztahů, které navázala s představiteli oboru po celé Evropě. Jak ukazuje anglický název, časopis měl směřovat hlavně do zahraničí, termín design se nepřekládal a předpokládalo se, že zdomácní. Normalizace však této vizi učinili rychle přítrž, progresivní redakce rozprášena už koncem roku 1969 a Lamarová musela odejít. Pro termín design se nadále běžně užíval nešikovný ekvivalent „průmyslové výtvarnictví“.
V roce 1970 přijala nabídku tehdejšího ředitele pražského Uměleckoprůmyslového musea Jiřího Šetlíka na místo kurátorky nově zřízeného oddělení užitého umění a architektury 20. století. Díky svým mezinárodním kontaktům se jí v roce 1972 podařilo uskutečnit vizionářskou výstavu Design a plastické hmoty založenou na soudobé italské produkci; výstava shrnuje světovou euforii 60. let, spojenou s plastickými barevnými, lehkými a levnými hmotami, a nabízí již kritický postoj z ekologických hledisek. Autorem vizualizace výstavy byl Václav Cigler, který vytvořil nejen sci-fi instalaci, ale také plakát a katalog.
V Uměleckoprůmyslovém museu se seznámila s osobnostmi, které se znalecky věnovaly historii užitého umění, mezi nimi s Olgou Herbenovou, s níž v roce 1976 uspořádala objevnou výstavu českého kubismu v užitém umění. I tato výstava byla pro Lamarovou svým způsobem klíčová: ukázala zásadní roli výtvarné invence v odbourání ornamentalismu a dekorativismu v českém prostředí. Kubismus se díky výstavě stal integrální součástí vývojové řady moderního tvaru, ač byl vyráběn individuálně.
Souběžně s ponorem do historické látky se Lamarová věnovala chebské výstavě. Ta vůbec poprvé ukázala vývojové souvislosti soudobého designu a národní výrobní tradice, kterou Lamarová spatřovala v předávaných technických dovednostech a důvěrné znalosti určitých materiálů, tedy skla, porcelánu, nábytku, strojů. Samotné jádro chebské výstavy tvořily průmyslové výrobky z 50. až 70. let. Lamarová sledovala i zde „progresivní“ vědeckotechnickou linii designu, spojenou čím dál úžeji se sériovou výrobou nejen vnitřního bytového zařízení, ale i spotřebičů, nářadí a nástrojů a samotných strojů, které se ve druhé polovině dvacátého století staly již systematicky objektem výtvarných návrhů. Právě tato kapitola byla nejvíce aktivistická, chtěla jí vyslat signál výtvarníkům, výrobcům, spotřebitelům, že se i v socialistickém nedostatku kvalitního spotřebního zboží lze obklopit funkčními, dobrými předměty a že samy stroje představují ergonomický i tvarový fenomén.
Za rozhodující dekádu v poválečném vývoji československého designu pokládala šedesátá léta, kdy se budovaly zásadní instituce (ÚBOK, časopisy), úloha vzhledu začala být považována za důležitý národohospodářský i uživatelský aspekt a otevřela se veřejná diskuse o dobrém vkusu. Technický pokrok a estetická stránka předmětů se vzájemně podporovaly. V sedmdesátých letech ale podle ní dochází k retrográdním návratům k dekorativismu, k disproporci mezi technickým vývojem a výtvarným návrhem. Postmoderna totiž i v Československu od 70. let popřela diktát funkce užitkových předmětů i nadřazenosti průmyslové výroby. Design se stal uměleckým gestem, kritickým postojem, provokací, manifestem, rituálem – vystoupil z oblasti předmětného světa do koncepční, konceptuální polohy a sbližoval se s volným uměním. Milena Lamarová postupně tento postoj přijímala jako princip hry s významy a očekávala, jak se promítne do seriové produkce. Tuto proměnu pak zhodnotila ve své poslední velké výstavě Signum design v roce 1998.
Milena Lamarová se zasloužila svou neúnavnou výstavní a publikační činností o to, že se design stal součástí příběhu dějin umění českých zemí. Sledovala jej v širokém spektru technologických, výrobních a spotřebitelských souvislosti, avšak výtvarná invence byla pro její pojetí designu zásadní. Chebská výstava byla důležitým, prvním krokem v cestě ke komplexní interpretaci dějin designu v českých zemích. Souhrnný vhled do dějin designu 19. a 20. století přinesla její výstava Století designu v roce 1984 a poté až publikace Design v českých zemích 1900-2000 v roce 2016, do které již bohužel nemohla přispět.
Iva Knobloch
Výstava Design: tradice a současnost, Cheb 1977 je v GAVU Cheb otevřena do 1. března 2026.