expozice textilu a módy Příběh vlákna představuje jednotlivé druhy textilní tvorby podle techniky zpracování a výzdoby a slohového zařazení

historické tapisérie
Závěsné textilní obrazy, tapiserie, zaujímají výlučné místo v historii textilního uměleckého řemesla. Zdobily již antické interiéry a starokřes?anské církevní chrámové prostory. Původně byly zhotovovány různými technikami — aplikací, výšivkou, tkaním. Od středověku se zhotovovaly především tkaním na ručních stavech podle kreslených předloh — kartonů, které byly často díly nejpřednějších malířů své doby. Náměty pro figurální cykly příběhů čerpali autoři především z Bible, řecko-římské mytologie, oblíbené byly také alegorie, příběhy ze soudobé literatury a historické události. Tapiserie se na několik století staly nedílnou součástí interiérů, v nichž námětem nebo původem reprezentovaly sociální postavení majitele. V Evropě se vyráběly především v Německu, Francii, Belgii a Itálii až do 19. století. Po krátkém období nezájmu o využití monumentálních textilních obrazů v interiéru nastala renesance tohoto odvětví uměleckého řemesla na konci 19. a začátku 20. století.

Rodina Steinských nabídla UPM jako dlouhodobou zápůjčku dvě figurální tapiserie s mytologickým námětem. Podle odborného průzkumu se jedná o zachycení epizod příběhu o trojské válce, námětově nejčastěji zobrazovaných podle Vergiliova líčení v díle Aeneis.
První tapisérie (292 x 328 cm, vlna, hedvábí, útkový ryps) znázorňuje patrně Přistání Trójanů na africkém pobřeží. Tato tapiserie je zřejmě ilustrací k úvodní epizodě, která je součástí příběhu o lásce mezi trojským hrdinou Aeneem a kartaginskou královnou Dido. Přesné určení autora předlohy zatím není možné, nicméně s určitostí se jedná o francouzskou práci, dílo vzniklo krátce patrně po polovině 17. století, ve Francii, v Aubussonu.
Druhá tapiserie (280 x 366 cm, vlna, hedvábí, útkový ryps) ilustruje epizodu z bojů Trójanů s Latiny — Raněný Aeneas (scéna je zachycena již na pompejských malbách. Výjev zachycuje část příběhu ze života trojského hrdiny Aenea. Ve světových sbírkách je dochováno několik podobných výjevů, někdy jsou interpretovány jako části série Alexandr Veliký a připisovány střídavě flámským nebo francouzským dílnám. Tento kus vznikl patrně opět ve Francii, v Aubussonu, ve druhé polovině 17. století.

koptské textilie
Koptské textilie jsou unikátním dokladem výroby a použití textilních materiálů v tradici řecko-římské a raně křes?anské kultury. Koptové, obyvatelé Egypta, vyznávající křes?anské náboženství, pohřbívali oblečená těla zemřelých asi od 3. do 12. století do písečných hrobů. Po svém objevení v první polovině 19. století se koptské tkaniny staly předmětem zájmu sběratelů starožitností. Dnes je ve světových sbírkách dochováno velké množství fragmentů z oděvů — tunik a pláš?ů, ale také řada interiérových textilií, v převážné většině vyrobených na území Egypta.

historické tkaniny
Hedvábné vzorované látky se v Evropě začaly vyrábět v raném středověku, ve Španělsku a Itálii, brzy také v ostatních evropských zemích. Návrháři textilních vzorů čerpali inspiraci především z říše rostlin a zvířat, kterou přetvářeli od stylizovaných do naturalistických forem, ale někdy, zejména v oblasti interiérového textilu, zobrazovali také figurální žánrové scény. Koupě vzorované látky nebyla levnou záležitostí, mnohdy, zejména od středověku do 18. století byly náklady na takovou tkaninu souměřitelné s náklady na pořízení nemovitosti.

krajky
Touha po zdobení a estetický cit vedly ke vzniku krajky. Okraje tkanin, lemy prádla či ubrusů vyžadovaly zpevnění a začištění a k tomu se nabízelo proplétání a vázání konců osnovních vláken. Z nich vznikl ozdobný lem, který se brzy osamostatnil do podoby krajky. Vystavená kolekce zachycuje proces vývoje krajky od počáteční fáze v 16. století, kdy šité krajkové výplně pouze doplňovaly výšivku na počítané nitě a kdy vznikly dva základní typy krajky — šitá a paličkovaná. Na půvabných typech flanderských a na nádheře plastické benátské krajky se ukazuje rozvoj krajkářství v 17. století, následovaný vrcholným obdobím vývoje v 18. století, kdy vzniká řada variant, pojmenovaných podle center jejich výroby v Belgii, Francii (Brusel, Valencienne, Mecheln, Binche, Alencon, Chantilly). Zastoupeny jsou i krajky 19. století a přelomu 19. a 20. století vyznačující se motivickým bohatstvím vzorů a technickou dokonalostí. Kolekce je doplněna ukázkami krajek české provenience a krajkami kovovými, pletenými a háčkovanými.

výšivky
Výšivky patří k nejstarším, nejrozšířenějším a dodnes živým výzdobným technikám. Pronikly do všech společenských vrstev a jejich autory byly amatérské vyšívačky stejně jako královny, řádové sestry, dívky školou povinné i mužští řemeslníci — specialisté s vysokými uměleckými nároky. Pro bohatou škálu vyšívaných předmětů, mezi které patřily oděvy a oděvní doplňky, liturgická roucha, ložní a bytový textil, čalouněný nábytek, se v průběhu staletí vyvinula celá řada technik, lišících se způsobem šití, vyšívaným a vyšívacím materiálem. Vyšívalo se bílým i pestrým hedvábím, vlnou, bavlnou, tenkými stužkami, vlasy, kovovými vlákny, lamelami, flitry, malými spirálkami, zvanými buliony, ale užíval se i další materiál netextilní povahy — sláma, rybí šupiny, husí brka, peří, perly, skleněné korálky. Vyšívané motivy vycházely vždy z dobového uměleckého stylu, ornamentální předlohy pro vyšívání byly vydávány knižně již od 16. století a přibližně v téže době se v Evropě rozšířily vzorníky vyšívání.

textilní tisky
Patří mezi významný a v Čechách velmi rozšířený způsob zdobení tkanin. Po Evropě se šířil od doby křižáckých válek jako levnější náhražky tkaných vzorů. Podnětem jeho zobecnění byla móda lehkých a vzdušných orientálních tištěných látek, která ovládla Evropu v 18. stoltí. V 60. letech 18. století začíná v Čechách rozvoj manufakturní výroby tištěných bavlněných látek — kartounů, která později založila slávu českého textilního průmyslu. Vzorky tištěných tkanin, vázané ve svazcích jako knihy, nám dodnes ukazují bohatství jejich výtvarného zpracování. Vedle tkanin na šaty, kabátky, zástěry a drobné doplňky byly v 19. století v oblibě velké pánské kapesníky, používané při šňupání tabáku. Oblíbené byly i tzv. kávové ubrusy, prostírané při kávových dýchánkách, s tištěným vzorem připomínajícím různé historické události. Ve všech vrstvách společnosti byly rozšířeny vlněné tištěné šály a šátky, které sloužily jako svrchní oděv a nahrazovaly nepoměrně dražší orientální šátky s tkaným vzorem.

liturgická roucha
Oděv používaný pouze k bohoslužebným církevním účelům tvoří samostatnou kategorii odívání, ve které se koncentrují všechny výzdobné textilní techniky a ozdoby typické pro určité slohové období (výšivka hedvábím, kovovým vláknem, skleněnými korálky, slámou, textilní aplikace, krajka). Jeho základními součástmi jsou oděvy celebrujícího — alba, kasule, dalmatika, pluviál, mitra, střevíce, rukavice a také tkaniny k ozdobě oltáře, bohoslužebných nádob nebo kultovních sošek. Od středověku vznikaly liturgické oděvy jako samostatná umělecká díla ve spolupráci malířů a krumpléřů (vyšívačů), ale k jejich výrobě byly používány také vzácné importované látky nebo výšivky sloužící původně k jiným účelům. Často byly na výrobu liturgických rouch použity materiály získané z oděvů darovaných církvi zámožnými věřícími.

oděvy
Vzhledem k tomu, že při dlouhodobém vystavování vznikají na oděvu působením světla a prachu nenahraditelné škody, i ve snaze představit co největší počet exponátů z bohaté sbírky UPM, je kolekce vystavených oděvů pravidelně obměňována. Od června 2012 je v proudové vitríně sálu textilu vystaven výběr modelů z výstavy Pražské módní salony 1900—1948, který prezentuje vzestup a úpadek pražských módních salonů tohoto období.

textilní umění 20. st.
Textilní sbírka 20. století UPM zahrnuje přibližně 450 tapiserií a kolem 1 500 exponátů krajek a textilního designu. Počátek tkaní tapisérií v českých zemích dokumentují díla vytvořená v první domácí dílně založené Rudolfem Schlattauerem ve Valašském Meziříčí koncem 19. století. Nejvýznamnější částí sbírky meziválečného období je soubor tapisérií Řemesla vytvořených v roce 1925 podle návrhu Františka Kysely v dílně Marie Teinitzerové. Po 2. světové válce se o rozvoj české autorské tapiserie a textilního designu zasloužil Antonín Kybal, který jako profesor na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové vychoval další generaci textilních umělců, kteří vstoupili na uměleckou scénu v 60. letech a v 60. a 70. letech aktivně zasahovali do domácího a světového vývoje. Tvorba 80. let do konce 20. století je reprezentována skupinou autorů, kteří jsou většinou absolventy VŠUP. Přes společné východisko nejsou jejich díla názorově jednotná a pojetí této tvorby ukazuje na širokou škálu tvůrčích možností. Kromě děl českých autorů sbírka obsahuje v menší míře také díla zahraničních autorů, např. Magdaleny Abakanowisz, Sheily Hicks nebo Vojtěcha Sadleye.

Krajkářství na počátku 20. století bylo v našich zemích významným ale upadajícím oborem domácí práce. Obroditelkou české krajkářské tvorby, jejíž dílo je ve sbírkách UPM bohatě zastoupeno, se stala Emilie Paličková, která vyzdvihla krajku k náročnějším úkolům. V první polovině 20. století tuto tvorbu výrazně ovlivnily především Marie Serbousková-Sedláčková a Božena Rothmayerová. Po 2. světové válce se prosadily umělkyně, které byly většinou absolventkami VŠUP. Začaly vytvářet často trojrozměrná díla, jejichž výrazovým prostředkem byly bravurně zvládnuté klasické krajkářské techniky.

hračky
Předmět na hraní, at' již přírodní či záměrně vytvořený, byl vždy nerozlučným průvodcem dětí. Dlouhá staletí byly hračky hlavně miniaturou světa dospělých, na nichž se děti seznamovaly se svým budoucím posláním: dívky s rolí matek a hospodyněk, chlapci s rolí lovců a bojovníků. Nejnázornější příklad tvoří vývoj panenek, jako miniatur člověka. Dlouho vypadaly panenky stejně jako jejich malé majitelky, a ty zase jako jejich maminky. Proto jsou panenky často i názornou ilustrací dobové módy. Panenka-miminko se objevila až v první polovině 19. století. Toto století bylo v závěru nazváno zlatou dobou hračky, nebo? mechanizovaná výroba umožnila široký sortiment a dostupnost hraček všem vrstvám. Počátek 20. století přinesl snahu po rukodělně vyrobené hračce, která by nekazila vkus dětem, ale rozvíjela přirozený i umělecký cit. Tato snaha provází celé 20. století.

nábytek
Součástí expozice je výběr úložného nábytku, dokládající vývoj těchto předmětů, vyplývající z proměn způsobu ukládání oděvů a textilu. V období gotiky a rané renesance se prádlo i oděvy skládaly do truhel, případně do truhlových lavic. Byly bohatě zdobené zlacenou řezbou, malbou i barevnou polychromií, v renesanci též intarzií. Přechodným typem mezi truhlou a skříní byla v renesanci tzv. etážová skříň (dvě truhly stojící na sobě). Z té se vyvinula jednoprostorová šatní skříň, do které se od 16. století šaty již zavěšovaly. V baroku nahradila truhlu zásuvková komoda-prádelník, z níž se později vyvinuly další úložné předměty — např. manžetník. V expozici jsou též vybrané typy sedacího nábytku čalouněného různými druhy potahových látek a čalounění.


Stálá expozice Příběhy materiálů — Příběh vlákna