výtvarně, technologicky i materiálově rozmanitá expozice je příběhem uměleckořemeslného zpracování kovů a různých materiálů


šperk
Šperky dokládají odvěkou lidskou touhu po kráse a přepychu. Zhotovovaly se dříve, než člověk začal opracovávat kovy, a v celé své historii viditelně určovaly společenské postavení svého nositele. Po dlouhá staletí vznikala řada typů šperků, od funkčních spínadel a knoflíků až po honosné předměty, které mají za úkol svého majitele především zdobit a zdůraznit jeho bohatství. Postupem času přibývalo použitých technik a kombinací materiálů.
Nejvíce vystavených šperků pochází z konce 18. století, období klasicismu, biedermeieru, druhého rokoka, secese a art deco. Zvláštní pozornost je věnována zpracování českého granátu, který oceňovali již brusiči na dvoře Rudolfa II. V baroku se tímto materiálem zdobily liturgické předměty a koncem 18. století granát takřka zlidověl. Obrozenectví jej povýšilo na mineralogický symbol Čech. Granáty inspirovaly i tvorbu našich výtvarníků druhé poloviny 20. století, například Alenu Novákovou, Jana Nušla nebo Libuši Hančarovou.

poklady liturgie
Široká škála předmětů používaných především při katolické bohoslužbě. Zřejmě nejvýraznější svým zdobením a zlacením jsou monstrance, sloužící k vystavení hostie při bohoslužbě a procesích. Podobného tvaru však jsou i některé barokní relikviáře určené k uchovávání a uctívání ostatků světců. K uložení hostií ve svatostánku sloužila ciboria, která mají podobu kalicha s víčkem, dále kalichy — liturgické nádoby pro konsekraci (vysvěcení) vína při mši.
Vystavený materiál na jedné straně dokumentuje, jak hluboko je zakořeněno gotické tvarosloví ve tvorbě zlatníků, na druhé straně ukazuje pestrost a bohatost barokní liturgie. Proslulé barokní monstrance se stávají duchovním středem bohoslužby, proto je jejich výzdobě věnována největší pozornost. Jejich výzdobu často tvoří cizelovaný rostlinný a květinový ornament obklopující střed, populární se stává typ tzv. sluncových monstrancí, kde zlacené paprsky vycházejí od schránky s hostií.

cín
Soubor prací z cínu tvoří ucelený přehled o vývoji tvorby z tohoto ušlechtilého materiálu od středověku až do prvních desetiletí 20. století. K nejstarším patří kolekce 250 středověkých poutních odznaků a devocionálií francouzského původu, z nichž je několik ukázek v expozici jako příkladů zdobení oděvu. Dekorativní francouzský cín období renesance je v expozici zastoupen prací slavného Francoise Briota, české cínařství je prezentováno především cechovními konvicemi a nádobím převážně z Krušnohoří. Evropské proslulosti dosáhlo rokokové cínařství na Karlovarsku. Cínaři, inspirováni stříbrnickými vzory, rozvíjeli výrobu rozmanitého stolního nádobí a náčiní, od konvic, přes mísy a talíře, až po slánky, teriny(polévkové mísy) a svícny. Poslední rozmach cínařství počátkem 20. století je ve sbírkách představen souborem secesního dekorativního rakouského a německého cínu.

litina
Jedinečná kolekce asi 2000 kusů umělecké litiny je v sále prezentována pracemi, které vznikly v období největšího rozkvětu — v prvních desítiletích 19. století. Slévárny v Berlíně, Gleiwitz (Hlivice), Nižboru, Hořovicích a Komárově vyráběly v té době široký sortiment předmětů, od drobné plastiky a dekorativních předmětů, jako jsou stojánky, košíčky, těžítka či svícny, přes portrétní reliéfy a plakety až ke kamnům. Z konce 18. století jsou v expozici i reliéfy odlité podle voskového modelu Ignáce Platzera. Charakteristické jsou také neobyčejně jemné litinové šperky, které slohově čerpají z dobových empírových motivů. První kusy byly odlity v Berlíně, v českých zemích se litinovým šperkem proslavily především železárny hraběte Vrbny v Komárově.

stříbro
Expozice stříbra se zaměřuje na vývoj stolního stříbrného náčiní, na němž dokumentuje pestrost tvarů, použitých technik a typů. Středověké stolování je zde dokumentováno ukázkami lžic. Příbory byly ještě osobní náčiní, které se nosívalo v pouzdře, často společně s dýkou. Vidličky se začaly používat až později. Pozoruhodné jsou stříbrnické práce období renesance, často kombinované s minerály, smalty nebo mušlí. I v období baroka byly zhotovovány různé typy holb, číší, mís či svícnů, dokládající vynikající úroveň uměleckého řemesla. Produkce 19. století je bohatá na různé typy stolního stříbra, užívaly se nejrůznější košíčky, konvičky, slánky, cukřenky, ale i nákladné nápojové soupravy pro více osob. Toto století je také obdobím, kdy se začínají užívat méně náročné techniky a materiály. Stříbro bývá nahrazováno různými slitinami a náročnou techniku tepání a cizelování nahrazuje lisování.

různé materiály
Nepostradatelnou součástí šperků a drobných uměleckých předmětů jsou drahé kameny, perly, korály a slonovina. Umělce přitahovalo zpracování těchto materiálů pro jejich výjimečnost a exotičnost. V expozici je vystaven soubor manýristických prací z okruhu dvora Rudolfa II., dále kolekce pohárů zhotovených z různých materiálů — kokosových ořechů, stříbra, dřeva nebo drahých kamenů a ukázky dekorativních či důmyslných předmětů zdobících kabinety kuriozit.
Drahé materiály byly hojně používány i k výzdobě nábytku, šperkovnic a kazet. Ve vystaveném výběru kazet je možné sledovat jejich vývoj od středověkých kovaných typů až po jednoduché z 20. století. Slonovina byla velmi oblíbeným materiálem pro tvorbu řezaných plastik. Vystavena je pařížská figurka Madony ze 14. století a soubor plastik z okruhu německého barokního sochaře B. Permosera.

manýrismus na dvoře Rudolfa II.
V době renesanční se sběratelství rozšířilo na všechny oblasti lidského umu a vytvořilo sbírky zvané kabinety. Tyto sbírky zahrnovaly nejvzácnější výtvory umění a přírody bez rozdílu původu, předměty často drobné svými rozměry, ale výjimečné mistrovským zpracováním a použitím vzácných a exotických materiálů. Kromě zlata, stříbra a drahokamů se těší oblibě slonovina, želvovina, rohovina, schránky mořských živočichů, korál, pštrosí vejce, kokosové ořechy. Tyto materiály se používaly ke zhotovování pohárů, misek, plastik a dalších předmětů dekorativního charakteru.
Důležitou součástí takového kabinetu byly sbírky technických přístrojů a důmyslných vynálezů. V císařských službách působil známý konstruktér astrolábů, slunečních hodin a dalších
astronomických přístrojů Erasmus Habermel. Vystaven je reprezentativní soubor jeho přístrojů.
Pražské hodinářství, které svými technickými kvalitami určovalo evropský vývoj, je představeno souborem stolních a nákrčních hodin. Nejzajímavějším exponátem jsou nejstarší středoevropské stolní věžové hodiny zkonstruované Janem Steinmeisselem.
Sbírky Rudolfa II. byly věhlasné, ale doba je bohužel rozptýlila do různých částí světa. Výjimečnou památkou vedle známého pohledu na Pražský hrad v technice pietra dura z dílny Castrucciů či plaket z dílny Paula Vianena, jsou i italské podmalby na skle.

kov ve 20. st.
Ve sbírce secesních kovů jsou vedle různorodých předmětů francouzské a německé provenience zastoupeny práce žáků a profesorů Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Secesní tvarosloví a florální ornamentika se uplatnila v práci zde vystavených ateliérů Emanuela Nováka, Celdy Kloučka a Franty Anýže. Nepočetný, avšak významný je soubor kubistických mosazných dóz navržených Vlastislavem Hofmanem pro družstvo Artěl. Styl Art deco je v expozici zastoupen mosaznými tepanými pracemi Jaroslava Horejce. Konvolut prací z kovu z počátku 30. let 20. století z období funkcionalismu zahrnuje výrobky slovenské firmy Sandrik, která realizovala návrhy B. Južniče a L. Sutnara, spolupracovníky Krásné Jizby a Topičova salónu. Ti navrhli řadu drobných, zejména stolních předmětů z kovu a nerezavějící oceli s novými povrchovými úpravami (chromování, niklování), které byly sériově vyráběny.

nábytek
Výběr nábytku v tomto sále je zaměřen na unikátní kusy z různých historických epoch, zdobených náročnými technikami a vzácnými materiály. V období renesance bylo oblíbené vykládání barevným mramorem a drahokamy technikou "pietra dura". Další velmi ceněnou technikou zdobení nábytku je tzv. chebská reliéfní intarzie, která byla dílem několika umělců činných v Chebu v 17. a počátkem 18. století. Reliéfní výplně zdobily kabinety, šperkovnice, skřínky nebo tvořily samostatné obrazy. Renesanční kabinety byly vykládány slonovinou, emaily, dendrity i drahokamy, pokrývány želvovinou, inkrustovány cínem. Jemná intarzie se uplatňuje především na barokním nábytku, stejně jako reliéfní polychromovaná a zlacená řezba. Významným přínosem 2. poloviny 19. století byl sedací nábytek z ohýbaného bukového masívu Michaela Thoneta, který předznamenal hromadnou výrobu 20. století. Secesní nábytek je zastoupen návrhy architektů Jana Kotěry, Josefa Fanty a kubistické období návrhy Pavla Janáka.


Stálá expozice Příběhy materiálů — Klenotnice