expozice hodin, hodinek a měřících přístrojů ukazuje proměny měření času především z hlediska uměleckého ztvárnění hodinových schránek a zároveň dokumentuje i vývoj mechaniky hodinového stroje

Sbírka hodin UPM je jednou z největších a druhově i výtvarně nejbohatších na území České republiky. Na rozdíl od Národního technického muzea, které je zaměřeno na mechanickou podstatu hodin, soustřeďuje se Uměleckoprůmyslové museum v Praze především na hodiny umělecky tvarované a zdobené a představuje tak veřejnosti početnou sbírku stolních hodin slunečních, velkolepou sbírku hodinek a především pak pozoruhodnou sbírku hodin interiérových.

Interiérové kolečkové hodiny patřily od svého vzniku k vzácnostem a jejich vnějšímu vzhledu byla proto věnována mimořádná péče. Stejně jako v jiných druzích uměleckého řemesla se v nich odráží měnící se slohový názor, projevující se v různých obdobích i specifickým postavením hodin ve výzdobě interiérů. Dokonce i významní umělci, architekti, sochaři a malíři se účastnili na vytváření hodinových schránek a zdůrazňovali tak význam hodin jako příznačného článku dobového slohového a uměleckého vývoje. Hodiny byly pýchou majitele a jako takové jsou dokladem špičkového uměleckořemeslného zpracování své doby. Odtud také pramení jejich sběratelská atraktivita.

Muzeum vlastní několik exemplářů stolních a věžových hodin, které bývaly významnou součástí interiérů již od 16. století. Do sbírky hodin patří také nevelký konvolut slunečních hodin a astronomických přístrojů od významných evropských tvůrců (Johann Steinmeissel, Erasmus Habermel, Andreas Pleninger, Johann Engelbrecht). Tradice výroby těchto přístrojů v Praze souvisí s rozmachem astronomie a astrologie v době vlády císaře Rudolfa II. na přelomu 16. a 17. století. Do sbírky se dostaly ze soukromých kolekcí mecenášů a zakladatelů muzea v době jeho vzniku.

Těžiště sbírky leží především v interiérových šlechtických a měš?anských hodinách z 18. a 19. století. Druhá polovina 18. století přináší figurální nebo sochařsky tvarované klasicistní hodiny francouzské ze zlaceného bronzu, české a středoevropské z bohatě řezaného a zlaceného dřeva, později empírové, sloupkové, rámové a obrazové z doby biedermeieru. Jsou kombinací uměleckého vkusu a technické zručnosti vznikající součinností sochaře, řezbáře, kovotepce a hodináře. Běžně ukazovaly čas, datum, někdy fáze měsíce, odbíjely celou hodinu, půl i čtvrtě. Nástěnné rámové a obrazové hodiny s romantickými krajinami a figurální stafáží se snažily konkurovat dobovým obrazům. Obsahovaly hrací strojky a plnily tak odvěkou lidskou snahu o spojení užitku se zábavou.

Počátkem 20. století navrhuje hodiny řada předních architektů už jako nezbytnou součást dobových interiérů (Jan Koula, Dušan Jurkovič, Jan Kotěra, Josef Gočár). Po období secese, která pouze aplikovala secesní tvarosloví na dosavadní typy hodin — a? už to byly motivy vegetativní nebo geometrické — převážilo po dvacátých létech 20. století stroze technické pojetí hodin v duchu nastupujícího funkcionalismu.

Sbírka hodinek Uměleckoprůmyslového musea v Praze je součástí sbírky šperku a drahých kovů, což odpovídá charakteru těchto miniaturních skvostů. Z celkového počtu 900 exemplářů, z nichž asi 300 představují samostatné hodinové strojky, se v expozici nachází výběr nejkrásnějších a nejzajímavějších druhů zhruba ve stejném časovém rozmezí — od 16. po 20. století. Hodinky nejsou pouze dílem hodinářů, ale stávají se vizitkou nápaditosti a výtvarného umu nejlepších zlatníků, klenotníků a emailerů své doby. Zatímco hodináři se připomínají svými jmény na zadní platině strojku a někdy i číselníku, práce ostatních uměleckých řemeslníků zůstává až na vzácné případy anonymní.

Raně barokní stolní hodiny s orlojem
Elias Kreittmay(e)r (1639—1697), Friedberg, Bavorsko, před 1697
mosaz rytá, stříbřená a zlacená, 2