Bohoslužebné oděvy a textilie, souhrnně zvané paramenta, hrály nezastupitelnou roli při zdůraznění posvátného charakteru liturgické slavnosti. Většina liturgických oděvů, převzala podobu z antické římské módy a výrazně se neměnila. Výjimkou je svrchní bohoslužebné roucho kněze – kasule, jejíž střih byl redukován pro snazší pohyb paží. Pod kasuli kněz oblékal dlouhou přepásanou košili (albu), kolem krku štolu, na levé předloktí manipul, na ramena šátek zvaný humerál. Při obřadech mimo mši nosí půlkruhový plášť – pluviál. K nejvzácnějším ukázkám parament v expozici patří Dorzální kříž tzv. Broumovské kasule, který je příkladem vysoké umělecké a řemeslné úrovně vyšívačství v českých zemích za vlády Lucemburků. Figurální výšivky měly blízký vztah k dobovému malířství, v tomto případě k malbám Mistra Třeboňského oltáře. Výšivka pochází z kláštera benediktinů v pražském Břevnově, za husitských válek byla přesunuta do bezpečí kláštera v Broumově.
Dorzální kříž tzv. Broumovské kasule, konec 70. let 14. století a mladší úpravy, Praha, výšivka hedvábím a kovovými nitěmi na plátně, textilní a kovové aplikace, perly, kameny, hedvábný samet, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově, v UPM jako dlouhodobá zápůjčka

Eucharistie (mše svatá) zaujímá v životě křesťanské církve ústřední místo. Není jen „díkuvzdáním“ (z řeckého eucharistein, děkovat), ale i setkáním s přítomným Bohem. Mše vrcholí bohoslužbou oběti, eucharistickou hostinou. Jejím základem je lámání chleba – připomínka Poslední večeře Páně i Kristovy oběti, jeho zlomeného těla na kříži. Chléb v podobě hostie (oplatky) a víno jsou při obřadu proměněny v tělo a krev Ježíše Krista. Ten se podle katolické víry sám dává za pokrm a nápoj nového, věčného života. Při svatém přijímání tak dochází ke sjednocení věřících s tělem církve i tělem Kristovým. Proměněné hostie se uchovávají v ciboriu, pyxidě či custodii.
Ciborium, 15. století, střední Evropa, měď zlacená, stříbřená

Pro slavnost eucharistie je vyhrazeno liturgické náčiní. Obětními nádobami pro proměněný chléb a víno jsou kalich s paténou, která má tvar talířku nebo obětní misky. Ke kalichu dále náleží palla a velum, drobné textilie na jeho překrytí. Pod eucharistické dary se při mši rozprostře lněný korporál, šátek uložený v burse. K uchovávání proměněných hostií slouží ciborium, pyxis či custodia, k veřejnému uctívání se vystavují v monstranci. Ta má často tvar slunce, s proskleným středem a půlměsícovou lunulou na upevnění hostie – těla Páně.
Kalich s paténou, kolem poloviny 16. století, Paříž, měď tepaná, puncovaná a zlacená, stříbro, email

Kalich slouží při křesťanské bohoslužbě k obětování, proměnění i přijímání vína. Tvar kalicha, jeho materiál i detaily výzdoby spojují praktickou funkci se symbolickým programem. U kalicha rozlišujeme patku, dřík s rozšířením zvaným „ořech“ (nodus) a kupu. Při jejich ztvárnění využil zlatnický mistr mnohdy celou škálu výtvarných prostředků. Kalich z Emauz vyniká dokonce sochařskými kvalitami: přechod k dříku formují alegorie teologických ctností, nodus utvářejí starozákonní předobrazy Kristovy oběti a výjev Ukřižování. Kupa pro krev Páně nese symboly Kristova utrpení, tzv. Arma Christi.
Kalich s paténou, po roce 1929, Jan Staněk (činný 1891–1953), Praha, stříbro tepané, cizelované a zlacené, české granáty, malachity

Při různých smutečních obřadech kromě mší, jako například při pohřbech, svatbách a křtinách, nosí kněz půlkruhový plášť zvaný pluviál. Tento smuteční pluviál vyniká technikou celoplošné hedvábné výšivky motivů smrti a pomíjivosti. Nacházíme zde vyobrazení rakve na katafalku se slavnostní architekturou vyzdobenou svícemi, chocholy a drapérií (castrum doloris), lebky okřídlené i se zkříženými hnáty, přesýpací hodiny, kosy a lopaty. Všechny tyto motivy spojuje déšť plamenů.
Pluviál smuteční, kolem r. 1700, střední Evropa, plátno, výšivka hedvábím a žinylkou (petit point a přední steh), Kanonie premonstrátů na Strahově (v UPM jako dlouhodobá zápůjčka)

Křest je jednou z nejdůležitějších událostí v životě křesťana. Společně s biřmováním (vstup do křesťanské dospělosti) a eucharistií se řadí mezi svátosti – viditelná znamení, jejichž prostřednictvím se věřícím dostává Boží milosti. Křesťané si svátostmi připomínají život a utrpení Ježíše Krista, čerpají z něj posilu a víru. Slova a symbolické úkony – umytí vodou, pomazání, přijímání – působí jako „nástroje milosti“, jimiž Bůh dává lidem posvěcení. K nim patří podle katolické církve též svátost smíření (vyznání hříchů, zpověď), svátost manželství, kněžské svěcení a pomazání nemocných. Sedmero hlavních svátostí doplňují úkony označované svátostiny, jako například žehnání. Ke svátosti křtu sloužily nádoby na svěcenou vodu – křtitelnice. Nejstarší byly obvykle kamenné, uvnitř s mosaznými mísami, od konce 12. století se objevují i kovové. Křest vodou byl počátkem nového života, neboť znamenal „očištění od prvotního hříchu“, jak uvádí nápis i na této křtitelnici, původem asi z okolí Smiřic. Má tvar obráceného zvonu, víko přidržují tři plastická poprsí. Nohy jsou odlity do polopostav služebníků. Plochu mezi nápisy zdobí reliéf Ukřižovaného a figura sv. Štěpána.
Křtitelnice ze Smiřic, 1541, Václav Farář (doložen 1516–1561), Hradec Králové, cín litý a rytý, železo kované

Relikvie jsou tělesné ostatky mučedníků, svatých a dalších osob příkladného života. Úctu jim projevují hlavně křesťané katolického či pravoslavného vyznání, ale také některá východní náboženství. Relikviemi se mohou druhotně stát i předměty, které přišly do styku se světcovým tělem, například oděvy nebo nástroje umučení. K jejich uchování a uctívání sloužily zdobné schránky – relikviáře. Měly různou podobu, třeba ostatkových křížů či pacifikálů užívaných při mši k symbolickému políbení („pozdravení pokoje“). Efektní bylo uspořádání ostatků do montáží z textilu, drátků a dalších materiálů, typické pro tzv. klášterní práce. Relikviím se přisuzovala zázračná moc. Byly proto vkládány do oltářů či osobních ochranných amuletů. V českých zemích se největší úctě těšili zemští patroni – sv. Vít, Václav, Ludmila, Vojtěch, Jan Nepomucký a další. Mnohé z devočních plastik se dochovaly díky tomu, že později změnily svou funkci. Například „Madona z Olešnice“, dílo francouzské gotiky, které do českých zemí přinesl člen Napoleonovy armády, tvořila původně součást oltáříku darovaného rodině v moravské Olešnici. Její členové sošku vyjmuli a umístili jako ochranný předmět do výklenku domu.
„Madona z Olešnice“, 1320–1340, Paříž, slonovina

Pod vlivem nových náboženských směrů, jako byla středověká mystika, obrodná křesťanská hnutí (františkáni) či proud „současné zbožnosti“ (devotio moderna), začal být více zdůrazňován osobní vztah člověka k Bohu. Vyzdvihována byla vnitřní opravdovost víry. K individuálnímu sepětí s Bohem přispívaly domácí pobožnosti a modlitby. Jim sloužily domácí oltáříky, modlitební knížky a drobné devocionálie – předměty soukromé náboženské úcty, jako byly milostné sošky, poutní odznaky, svaté obrázky, krucifixy či růžence. Jako domácí relikviář s ostatky sloužila například i tato miniaturní kopie zázračného oltáře Čtrnácti svatých pomocníků z františkánského kláštera v Kadani a byla zároveň oslavou známého poutního místa. Rokokovou miniaturu vytvořili dva špičkoví zlatníci působící tehdy na pražské Malé Straně.
Domácí oltářík s Madonou kadaňskou a Čtrnácti svatými pomocníky, 1748–1749, František Michael Redelmayer (1689–1749) a František Kryštof Diesbach ml. (1696–1766), Praha, stříbro lité, cizelované a zlacené, almandiny, diamanty, křišťál

Biskupům, některým opatům a dalším význačným církevním hodnostářům je vyhrazeno právo užívání insignií, obecně označovaných jako pontifikálie. Mezi biskupské insignie patří mitra (pokrývka hlavy), berla, prsten a také pektorál – kříž nošený na prsou. Svrchní liturgický oděv (kasuli) doplňují rukavice, symbolická dalmatika nošená vespod, dříve také střevíce a punčochy. Při bohoslužbě je biskupovi vyhrazeno čestné pontifikální křeslo. V průběhu slavnostní mše se sedícímu biskupovi pokládalo na kolena gremiále, pokrývka původně chránící svrchní liturgická roucha.
Pektorální kříž, 1. polovina 18. století, střední Evropa, stříbro zlacené, diamanty, české granáty, sklo

Slavnosti od nepaměti spojují rituální jednání s mýty – příběhy, které sjednocují lidské společenství a dávají mu vyšší rozměr. Svědčí o tom i figurální výzdoba italské majoliky 16. století, zvláště práce urbinských mistrů s malbou ve stylu istoriato. Tato díla, právem považovaná za jeden z vrcholů keramického umění renesance, vyprávějí mytické příběhy o zrodu a smyslu našeho světa čerpané z Ovidia, Vergilia a dalších. Představují symbolické obrazy lásky a milostného vzplanutí (Venuše a Vulkán, Péleas zmocňující se Thetidy), vlády a božské ochrany (bůh moří Neptun) či náměty významné pro politickou reprezentaci a identitu (Aeneas jako bájný zakladatel Říma).
Mísa s Venuší a Vulkánem, kolem r. 1550, Urbino (Itálie), majolika, malba vysokožárnými barvami

Rostoucí dovoz orientálního zboží nestačil během 17. století pokrýt zájem o vzácný čínský porcelán vyhledávaný k reprezentativní výzdobě barokního interiéru a stolu. Snaha o jeho nápodobu v Evropě přinesla podstatný pokrok ve zpracování keramiky, což vedlo k jejímu většímu uplatnění při hostinách a k proměně stolovacích zvyklostí. Nejlépe se porcelán dařilo napodobovat od poloviny 17. století dílnám v nizozemském Delftu. Ušlechtilá delftská fajáns, malovaná podle čínských vzorů kobaltovou modří a později i pestrými barvami, patřila po celé následující století k nejluxusnějším artefaktům barokní doby.
Lavabo ve tvaru domku se scénou hodující společnosti, 1701–1722, Pieter Adriaenson Kocks, dílna „De Grieksche A“, Delft (Nizozemsko), fajáns bíle glazovaná, malba kobaltem

Míšeňský porcelán přinesl v 18. století zásadní změnu vzhledu stolní tabule a kultury stolování. Tento luxusní a drahocenný materiál nabídl zcela nové možnosti pro modelaci a výrobu nápojových a poté i jídelních souprav. Použití porcelánového nádobí umocnilo společenský význam a důstojnost například pití exotických horkých nápojů – čaje, kávy a horké čokolády – se stávalo slavnostní příležitostí, jejíž společenský význam a důstojnost umocnilo použití porcelánového nádobí. V Míšni vznikly nové tvary konvic a koflíků s miskami, s příchodem Johanna Gregoria Höroldta se vyvíjely nové postupy a motivy malované výzdoby. Rokoková bohatost tvarů a pestrost dekorů našly svůj vrchol v tvorbě Johanna Joachima Kändlera. Jeho zásluhou zaujala důležité místo na slavnostním stolu také porcelánová plastika. Stolování se tak stalo novodobým rituálem, spoluvytvářeným a podmíněným účastí porcelánu.
Koflík s miskou, 1725–1728, Míšeň; malba Johann Gregorius Höroldt (1696–1775), porcelán malovaný, zlacený

Poutní odznaky si lidé přinášeli jako suvenýry z poutních cest, jež se těšily největší popularitě ve 14. a 15. století. Poutě mívaly prosebný či děkovný účel, někdy bylo cílem odčinění hříchů, ale časem se hromadné poutnictví stalo i vyhledávanou formou poznávání světa a také dobrodružství. Odznaky jsou pro nás odrazem zbožné mobility a dokladem kultury pozdního středověku. Nejvíce nálezů pochází z koryt řek, zejména v západní Evropě; náš soubor je ze Seiny v Paříži (nalezen již kolem roku 1860). Většinou se zhotovovaly ze slitiny cínu a olova a požadovaný výjev, související s uctívaným světcem, relikvií nebo legendou, někdy i se světským obsahem, byl vyryt do břidlicové formy. Šíře motivů svědčí o zázračné a ochranné moci, která byla poutním upomínkám připisována.
Poutní odznaky a devocionálie, 14.–15. století, Francie (konvolut nálezů z koryta řeky Seiny v Paříži), slitina olova a cínu; lité do formy, prolamované či plné, někdy oboustranné, závěsné a připínací. Sv. Jiří s princeznou a drakem

 

Humpeny sloužily od konce 16. století jako ceremoniální nádoby, říkalo se jim také willkum neboli vítací číše. Tomu odpovídala jejich ustálená výzdoba emaily. Často se na nich objevuje symbol Říše římské, dvouhlavý orel se znaky říšských států na křídlech, nebo postava římského císaře v čele sedmi kurfiřtů. Reprezentativní funkci plnily i číše s erby šlechtických rodů zhotovené k slavnostním příležitostem či jako upomínka na životní události.
Humpen s dvouhlavým orlem, symbolem Svaté říše římské, 1650, střední Evropa, sklo malované emaily, stříbrná zlacená montáž

Unikátní cínové holby a konvice patřily od konce 15. století k nezbytnému reprezentativnímu vybavení řemeslnických cechů. Plnily důležitou roli při slavnostních příležitostech a ceremoniích, například při jmenování tovaryšů mistry nebo při hostinách následujících po procesích a pohřbech. Náležely k symbolům cechu a často odkazovaly na cechovního patrona, v případě novoměstských sládků na sv. Václava. Obdobnou výbavu určenou k obřadnému pití si pořizovala i bratrstva a spolky.
Holba cechu novoměstských sládků s postavou sv. Václava, 1688, Kašpar Ondřej Schödel (kolem r. 1653–1704), Praha (Nové Město), cín litý, rytý, mosaz

Prvním výsledkem snah o výrobu evropského porcelánu podporovaných saským kurfiřtem Augustem II. Silným se stala roku 1707 nejprve hnědá kamenina, která se užitnými vlastnostmi vyrovnávala výrobkům z Dálného Východu. Spolupráce alchymisty Johanna Friedricha Böttgera a přírodovědce Ehrenfrieda Walthera von Tschirnhaus vedla záhy k objevu bílého porcelánu a založení první evropské porcelánky v Míšni roku 1710. Vázy z Böttgerova porcelánu s maskarony a úponky révy zastupují první výrobky míšeňské manufaktury. Na jejich vzhledu se jako modelér významně podílel drážďanský dvorní zlatník Johann Jakob Irminger.
Váza s reliéfním dekorem, 1715–1720, model Johann Jakob Irminger (1664–1724), Míšeň, Böttgerův porcelán

Nedílnou součástí úpravy jídelní tabule se po roce 1740 staly pestře malované porcelánové figurální plastiky vztahující se k určitému námětu, nejčastěji mytologickým postavám a alegoriím Pěti lidských smyslů či denních a ročních období. Společně s náročně modelovanými cukrářskými kreacemi a dalšími ozdobami tvořily bohatou dekoraci slavnostního stolu. Rokoková bohatost tvarů a pestrost dekorů našly svůj vrchol zejména v tvorbě Johanna Joachima Kändlera.
Alegorie Čichu ze skupiny Pěti lidských smyslů, kolem r. 1745, model Johann Joachim Kändler (1706–1775) a Johann Friedrich Eberlein (1695–1749), Míšeň, porcelán malovaný, zlacený

Keramickou manufakturu v Holíči založil roku 1743 František I. Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie. Rokokovým, plasticky modelovaným a pestře malovaným stolním nádobím, terinami a džbány ve tvaru zeleniny či ptáků navázala na vzory francouzských dílen ve Štrasburku. Manufaktura byla prvním podnikem vyrábějícím fajáns v rakouské monarchii a v období let 1750 až 1760 se přiřadila k jejím nejvýznamnějším evropským výrobcům.
Terina ve tvaru kapusty, kolem r. 1760. Holíč (dnešní západní Slovensko), fajáns, malba muflovými barvami

Barokní slavnosti se neobešly bez nákladných a okázalých oděvů. Rokokové šaty 3. čtvrtiny 18. století typu „à la française“ představují poslední etapu barokní módy se svrchním plášťovým šatem s přiléhavým živůtkem a volnými zády splývajícími až do vlečky. Spodní sukně má boky protažené do stran na podložkách zvaných panýry. V průběhu 70. let 18. století se tento okázalý typ začal uplatňovat spíše jako slavnostní dvorský oděv, zatímco v běžné dámské módě se rozšířil typ „à l’anglaise“ s přiléhavým zadním dílem bez panýrů.
Dámské šaty rokokové (šaty a spodní sukně), 1760–1780, tkanina Francie, ušití pravděpodobně Čechy, pruhované hedvábí s vytkaným vzorem a brošovanými motivy

Snaha napodobit sklem drahocenný horský křišťál vyústila v poslední třetině 17. století v objev a zdokonalení výroby křišťálového skla. Tvrdá a opticky efektní draselnovápenatá sklovina umožnila rozvoj řezby ve skle – nejnáročnější sklářské techniky, k níž zásadně přispěly české země. Zájem o české barokní řezané sklo ukončil slávu benátského sklářství. Unikátní balustrové poháry s řezanými portréty panovníků, heraldickými znaky, alegoriemi a mytologickými výjevy, doprovázené bohatou ornamentikou, se staly luxusními díly užívanými při slavnostních příležitostech.
Pohár s portrétem císaře Karla VI., 1711–1720, severní Čechy, sklo broušené a řezané, zatavená rubínová a zlatá nit

Záliba v lovu, zábavě rozšířené v aristokratických kruzích, se odrážela ve výzdobě renesančního a barokního luxusního skla a porcelánu. Vyobrazení lovců na koních či štvanic na zvěř nacházíme často v malbě švarclotem, jíž se proslavila dílna Daniela a Ignáce Preisslerů na kolovratském panství ve východních Čechách. Obdobné náměty byly typické pro unikátní dvojstěnná skla zdobená zlatou fólií s proškrabávanou kresbou, jejichž věhlas přesáhl hranice zemí Koruny české.
Koflík s miskou s motivem štvanice na jelena, kolem r. 1725. Ignác Preissler (1676–1741), Kunštát v Orlických horách, porcelán, malba švarclotem