ZEMŘELA ŠPERKAŘKA HELENA FRANTOVÁ

Helena Frantová (*1928), autorka uměleckých předmětů z kovu, zemřela ve čtvrtek 15. prosince 2022.

Spolu se členy své generace stála u zrodu autorského šperku. Vytvářela unikátní díla, působivá odkazem ke světu designu a hromadné produkce.

V letech 1949 až 1954 Helena Frantová studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. K jejím pedagogům patřili v první řadě Bedřich Stefan a Jan Nušl. Od počátku šedesátých let Helena Frantová své dílo pravidelně představovala na kolektivních výstavách užitého umění. Dlouhou sérii samostatných výstav zahájila v roce 1968 v pražské Galerii Platýz. Již o rok později se jí domovským prostorem k sólovým prezentacím stala nedaleká Galerie Karolina. Zásadní vystoupení Heleny Frantové se nicméně odehrávala ve společnosti dalších autorů šperku. V roce 1963 přispěla k výstavě Ateliérová bižuterie, koncipované teoretičkou Naděždou Melnikovou-Papouškovou. Dnes tento projekt chápeme jako tuzemský mezník v utváření nového oboru, tzv. autorského šperku. Zavádějící název se slovem bižuterie byl zvolen proto, aby „buržoazní“ termín šperk nepřitahoval pozornost strážců socialistického zřízení. K setkání českých a slovenských tvůrců s jejich zahraničními kolegy došlo o pět let později u příležitosti sympozia, zastřešeného již odpovídajícím názvem Stříbrný šperk. Konalo se v létě roku 1968 v Jablonci nad Nisou. Helena Frantová patřila k jeho účastníkům. I ona během výtvarných a přátelských dějů mezi umělci z obou stran železné opony zažila příjezd okupantů.

Tvorba Heleny Frantové vychází z řemeslných postupů. Hlavními partnery se autorce stali obecný kov a jeho pokrytí cizorodým materiálem. Právě s jejich pomocí autorka zkoumala potenciál linie a plochy. Kovové pruty i lamely ohýbala do plně plastických spirál, případně je uzavírala do ok a spojovala do řetězů. Získala tak objekty působivého rytmu, schopné ovládnout prostor i obepnout lidské tělo. Smyčky spirál a proudy řetězů hovořily o silách hmoty. Díky tomu i poměrně subtilní šperky symbolicky podporovaly své nositele, chovaly se jako obruč nebo kroužková zbroj. Dialog prutů i ramen s rozsáhlejšími plochami objektů Helena Frantová zesilovala povrchovou úpravou, zejména emailem (smaltem) a chromováním. Tenkou vrstvou emailu dodala ploše zdání hluboké masy. Abstraktní tvar opatřila kvalitou oblohy nad krajinou, rostlinstva na zemi i sloupce vody, který tušíme pod hladinou. Kovová destička s emailem nejednotné barevnosti dokáže ve šperku Heleny Frantové hovořit o živoucím pletivu v listu, připomenout hledící oko. Chromování naopak sjednocuje vzhled celého díla. Na oplátku přináší charakter zrcadla. Kromě obecného lesku nabízí i konkrétní obraz okolí, zejména samého pozorovatele. Tvarováním ploch tak autorka předvídá i deformace, za nichž spatříme samy sebe. Nebere nás však na cestu lemovanou úzkostí, ani třeskutým humorem. Spíše vzbuzuje naši zvědavost.

Celé půlstoletí Helena Frantová iniciovala komunikaci mezi tvůrcem šperku, nositelem a divákem. Nositeli dodávala na sebevědomí. Diváka pokaždé obohatila o estetický zážitek, ať se divákem stal kdokoli, nevyjímaje nositele či návštěvníky výstav. Ozvuky této komunikace jistě uchovají bohaté muzejní sbírky. Dodají i nové tóny. Věřme však zejména v budoucí nošení šperků v soukromých rukách. Helena Frantová nevycházela vstříc jen generačně spřízněným uživatelům. Její díla nepochybně osvědčí nadčasovou atraktivitu.

8. ledna 2023, Petja Matějovič