David Landau

Paolo Venini zemřel 22. července 1959. Přesně o čtyři dny dříve se narodil jeho vnuk Alessandro Diaz de Santillana. Nejsem si jistý, zda o tom Paolo vůbec věděl, natož zda ho stihl vidět. O pětadvacet let později Alessandro, který tehdy pracoval ve Veniniho dílně, navrhl nádhernou vázu z bílohnědé murriny a nazval ji Coccio. Asi o patnáct let později uviděla Coccio ve vitríně v Benátkách žena, která se měla stát mou ženou, Marie-Rose Kahane. Zamilovala se do ní a koupila ji. V následujících několika letech, kdykoli cestovala do Benátek, a to poměrně často, protože její otec tam vlastnil krásný dům, si koupila nový kus skla. Protože je sama návrhářka a má neobyčejné oko, kupovala vždy to nejlepší. A to znamenalo, ať už záměrně, nebo ne, že vždy koupila kus z Veniniho dílny. Když jsme se seznámili, měla sbírku snad dvou nebo tří desítek kusů. Protože jsem se do ní zamiloval a jsem historik umění, cítil jsem, že se o sbírce musím dozvědět víc. Začal jsem o Veniniho produkci číst, co se dalo, chodil jsem po obchodnících a jezdil na veletrhy starožitností, vždy jsem hledal dárky pro svou ženu a jako posedlý jsem nikdy nepřestal. Nyní máme sbírku asi 2 500 kusů skla z Veniniho dílny, což je pravděpodobně největší sbírka z této avantgardní dílny na světě. 

Když jsme se rozhodli strávit v Benátkách více času, rozhodli jsme se nabídnout naši sbírku jako celek Muzeu del Vetro v Muranu. Měli jen velmi málo předmětů od Veniniho, který byl ve dvacátém století nejvýznamnější sklářskou dílnou v Muranu. Po dlouhém a vyčerpávajícím zvažování tuto nabídku odmítli, protože se domnívali, že by se s tak štědrým darem nedokázali vyrovnat. Pasquale Gagliardi, generální tajemník Fondazione Giorgio Cini, nás pak pozval, abychom naši sbírku vystavili v krásné, ale dávno opuštěné budově na ostrově San Giorgio. Přijali jsme tuto laskavou nabídku, i když jsme si nakonec rozmysleli vystavit tam naši sbírku. Přišlo nám to jako určitá forma pomsty muránskému muzeu, kterému jsme nechtěli konkurovat. Dospěli jsme proto k závěru, že nejlepším využitím oněch prostor bude  pořádat zde výstavy skla, a požádali jsme architektku Annabelle Seldorfovou, aby budovu zrestaurovala a přeměnila ji na Kunsthalle pro sklo. To se jí podařilo a vznikl tak krásný, všestranný a elegantní prostor Stanze del Vetro.

Pod kurátorským vedením Marina Baroviera jsme uspořádali první výstavu o Carlu Scarpovi u Veniniho. Velmi úspěšná výstava se potom přesunula do Metropolitního muzea umění v New Yorku. Byla to první výstava z desetiletého cyklu. Pokaždé jsme se zaměřili na jiné období produkce dílny nebo na práci konkrétního designéra. Kurátorem všech těchto výstav byl Marino a jeho tým. S nimi se střídaly výstavy o skle z jiných zemí, od Vídně v prvních letech dvacátého století po Spojené státy po roce 1960, od finského skla po třicátá léta až po velikány českého skla posledních padesáti let. Další výstavy se soustředily na opus konkrétních designérů, od Maurice Marinota po Ettore Sottsasse, nebo na jiné dílny, jako je Fontana Arte, či dokonce na velmi vzrušující přehlídku, vytvořenou speciálně pro děti, malých zvířátek, která muránští skláři vyráběli pro zábavu na konci směn ze skla, které zůstalo v pecích. K těmto výstavám je třeba připočítat i ty, které po vystavení v Benátkách putovaly do jiných zemí. Celkem jsme jich dosud uspořádali 37 a navštívilo je přes 1,6 milionu návštěvníků, z nichž mnozí pravděpodobně nikdy předtím žádnou výstavu skla neviděli. Jsme hrdí na tento výsledek a na to, že jsme se s tolika lidmi mohli podělit o lásku ke sklu.

Sbírání Veniniho nás provází čtvrt století. Ani jeden kousek skla jsme nikdy nekoupili proto, abychom zaplnili mezeru, ale vždy proto, že se nám zdál krásný. Faktem je, že přinejmenším dokud ovládala firmu rodina, tedy do roku 1985, dílny nikdy nevyrobila špatný kousek a co do kvality a designuna Muranu vždy vedla. Měli jsme to štěstí, že jsme se mohli těšit z takových úspěchů a dělit se o ně s mnoha dalšími. A když už jsem zmínil rodinu, tento příběh našeho spojení s rodinou Venini nečekaně končí poutem těsnějším, než jsme si uměli představit. Zatímco píšu tato slova, se moje krásná dcera Clara chystá provdat za Leona Diaze de Santillana, syna Alessandra a pravnuka Paola Veniniho! Co může být lepšího?

Paolo Venini died on July 22^nd, 1959. Four days earlier, his grandson Alessandro Diaz de Santillana had been born. I am not sure if Paolo ever knew, let alone if he saw him. Twenty-five years later, Alessandro, then working at Venini, designed a beautiful bowl made with white and brown murrine, calling it Coccio. Some fifteen years thereafter, the woman who was to become my wife, Marie-Rose Kahane, saw the Coccio in a vitrine in Venice, fell in love with it, and bought it. In the following few years, whenever she travelled to Venice – quite often, as her father owned a beautiful house there – she bought a new piece of glass. Being a designer herself and having an uncanny eye, she always bought the best, and that meant, intentionally or not, that she always bought a piece by Venini. When we met, she had a choice collection of perhaps two or three dozen pieces, and, having fallen in love with her and being an art historian, I felt I had to find out more about them. I started reading all I could on the production of Venini, going to dealers and antique fairs, always looking for presents for my wife. Being an obsessive, I never stopped, and we now have a collection of some 2,500 pieces by Venini, presumably the largest collection in the world of this avant-garde factory’s products. 

When we decided to spend more time in Venice, we decided to offer our collection in toto to the Museo del Vetro in Murano, as they had very few items by Venini, which had been after all the most important glass furnace in Murano in the twentieth century. After long and exhausting consideration, they declined the offer as they did not feel they could cope with such a bountiful gift. We were then invited by Pasquale Gagliardi, Secretary General of the Fondazione Giorgio Cini, to show our collection in a beautiful but long abandoned building on the island of San Giorgio. We accepted the kind offer, though we thought better of displaying there our collection, as that, it seemed to us, would have looked like some form of revenge on the Murano museum, with which we did not wish to compete. We came to the conclusion that the best use of the space would instead be to organize glass exhibitions there, and we asked the architect Annabelle Seldorf to restore the building and transform it into a Kunsthalle for glass. This she did, producing what became the beautiful, versatile and elegant Stanze del Vetro.

With the curatorship of Marino Barovier, we organized the first show, on Carlo Scarpa at Venini, a very successful exhibition that then transferred to the Metropolitan Museum of Art, New York. This was the first show of a cycle that continued for ten years, on each occasion focussed on a different period of the factory’s output or on the work of a particular designer. All these shows were curated by Marino and his team. To them, we alternated exhibitions about glass produced in other countries, from Vienna in the early years of the twentieth century to the United States post 1960s, from Finnish glass after the 1930s to the giants of Czech glass of the last fifty years. Other exhibitions centred on the opus of particular designers, from Maurice Marinot to Ettore Sottsass, or to other factories, such as Fontana Arte, or even to a very exciting show, made especially for children, of the small animals Murano glassblowers were producing for fun at the end of their shift with the glass remaining in the ovens. To these exhibitions one should also add those that travelled to other countries after being shown in Venice. All in all, we have organized 37 of them so far, with over 1.6 million visitors, many of whom are unlikely ever to have seen a glass exhibition before. We are proud of this result, and of having been able to share our love for glass with so many people.

Collecting Venini has been a constant joy that accompanied us for the last quarter of a century. Not a single piece was ever bought to fill a gap, but always because we thought it was beautiful in its own right. The fact is that, at least until the family controlled the company, that is until 1985, the furnace never made an ugly piece, and always lead the way in design in Murano. We have been fortunate in being able to enjoy such achievements and to share them with so many others. And as I mention family, this story of our association with the Venini family unexpectedly ends in a tie closer than we imagined: as I am writing these words, my lovely daughter Clara is about to be married to Leon Diaz de Santillana, the son of Alessandro and great-grandson of Paolo Venini! What could be better?