Uměleckoprůmyslové museum v Praze

V návaznosti na velkou výstavu věnovanou textilní tvorbě rodiny Ascherových Šílený hedvábník. Zika&Lída Ascher: textil a móda v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze dostal Ateliér módní tvorby UMPRUM jedinečnou příležitost navrhnout vlastní kolekci z látek slavné textilní firmy Ascher. Studenti tak dali původním látkám a dezénům nové formy zpracování i pohled současných mladých lidí.

Veřejnost se mohla s vybranými modely seznámit už letos v lednu na výstavě klauzurních a semestrálních prací Artsemestr zima 2019 a na zahájení výstavy v UPM.  Jak jednotlivé modely vypadají na lidské postavě, bude možné vidět na přehlídce, která je součástí programu Mercedes-Benz Prague Fashion Week v neděli 24. března v obchodním domě Kotva.
Nejpodrobněji však tuto unikátní kolekci představí výstava projektu studentů Ateliéru módní tvorby UMPRUM „Ascher Challenge“ od 28. března do 19. května  právě v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze.

Tato výstava vysvětluje geometrii kompoziční sítě společné půdorysným návrhům hlavních děl českého architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela. Celá řada indicií ale poukazuje k tomu, že jím používaná kompoziční síť je tradiční a povědomí o ní v naší zemi sahá až do raného středověku.

O Janu Blažeji Santinim Aichelovi se již napsalo mnoho, a proto jen krátce z toho, co o něm víme, jak si ho představuji. Necelých čtyřicet sedm let krátkého života, rozděleného létem roku 1700 na dvě poloviny, z nichž ta druhá je naplněna intenzivní prací. Patrně drobnější postavy, nápadně kulhající. Ví, že si na něho lidé potajmu ukazují. Občas za zády zaslechne posměšky dětí, a ty jeho vlastní umírají… Pronásledován těžkými osudovými ranami, vyvažovanými jen mimořádným talentem, který mu zajistil přízeň církevních řádů, a tím i společenský respekt. Avšak stále sám ve svých myšlenkách, sám mezi lidmi. Z bolesti a talentu se rodící genialita. Téměř hmatatelný spor pekla s nebem poznání je až faustovský. Jak vyplývá z korespondence, kulhavý ďábel a veliké světlo architektury. I když to první označení je míněno více ironicky, je pod tím cosi hluboce bolestného. Je zřejmé, že Santiniho dílo přesáhlo rámec doby, v níž žil. Jeho stavby jsou natolik přesné, že známe-li kompoziční síť, můžeme od jedné stavby k libovolné další počítat se stejnou lehkostí, s jakou se třeba procházíme parkem. Z tohoto pohledu se stavby jeví spíše jako skořepiny těsně obepínající geometrické rovnice. To jim propůjčuje zcela unikátní proporční rytmus, který z nich podvědomě vnímáme a který považujeme za harmonický. Srovnávací studie ukazují, že Jan Blažej Santini důvěrně znal rozměry pražského Chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha a že kompoziční vzory, které používal, nalezl právě v něm. Svato- vítská katedrála se stala ideovou matricí – Matkou – jeho díla. Rozměry staveb i kompoziční postupy to potvrzují. Co je na tvorbě Jana Blažeje Santiniho geniální, není ale ve skutečnosti vlastně vůbec vidět. Soubor vybraných staveb tvoří díky užití téže kompoziční sítě a jednotkové míry jedinečný a nedělitelný celek, proporčně a rozměrově sladěný se Svatovítským chrámem. Z rozměrů jedné stavby lze geometrickou cestou odvodit míry a proporce stavby následující. Geometrie je jazykem přírody, a protože i my jsme této přírody součástí, snažíme se její řeči porozumět a rozvíjet ji. Z hlediska moudrostního je spíše imaginační hrou, ze strany rozumu vědou. Chceme-li tedy v ní něco pochopit, je třeba umět si to nejprve představit. Geometrie je nám vrozena podobně jako hudba, pouze je zasunuta v hlubší paměti. Proto je někdy architektura přirovnávána ke zkamenělé či zamrzlé hudbě. Geometrie byla kdysi jedním z hlavních myšlenkových sloupů filosofie; byla vlastní těm, kdo v jejích cestách hledali Moudrost a smysl stvoření. Na první pohled strohá a chladná, avšak nepostrádající kouzlo poezie. Podobně jako je hudba spojena s tancem, je geometrie svázána s pohybem. Naučíme-li se chápat tento pohyb v architektuře, jsme schopni pozorovat kompoziční tahy již dávno nežijících mistrů stavitelů.

Ve výstavním programu Galerie Josefa Sudka se kurátor Jan Mlčoch často vrací k opomíjeným osobnostem české fotografie. Clifford Seidling se narodil roku 1933 v Praze do českoněmecké rodiny, v  letech 1948–1951 navštěvoval Státní odbornou grafickou školu v Praze a pak pracoval v portrétních ateliérech družstva Fotografia. Koncem padesátých let vytvářel velice kvalitní ateliérové i exteriérové práce. V roce 1972 přešel do Uměleckoprůmyslového musea v Praze, kde se vedle samotné fotografické praxe věnoval problematice konzervace a restaurování fotografií. Ve své volné tvorbě se už od poloviny šedesátých let soustředil na téma aranžovaného mužského aktu. V této umělecké oblasti je Seidlingův přínos zcela výjimečný. Mužské tělo prezentoval v originálních kompozicích s estetickou vytříbeností a odvahou. Významná byla jeho externí pedagogická činnost na FAMU, kde vyučoval mimo jiných studenty představující tzv. slovenskou novou vlnu.

Autorka koncepce a kurátorka výstavy: Konstantina Hlaváčková

Architektonické a výtvarné řešení, videa: Pavel Mrkus

Grafický design: Štěpán Malovec a Kristina Ambrozová

Jméno a zároveň značka Ascher jsou v České republice úplně neznámé, zatímco v západní Evropě zůstává více než sedmdesát let synonymem textilního designu té nejvyšší kvality. Výstava odkrývá příběh u nás zapomenutých pražských rodáků Ziky Aschera a jeho manželky Lídy, jejichž osobní i profesionální životy se odehrávaly na pozadí dramatických dějin 20. století. Po odchodu z Československa v roce 1939 se jim podařilo vybudovat v Londýně úspěšnou firmu specializovanou na oděvní látky. Z textilií firmy Ascher vytvářeli své kolekce módní domy francouzské, stejně jako britské a italské například Dior, Balenciaga, Lanvin, Cardin, Y. S. Laurent, Paterson, Sassoon nebo Fabiani. Světovou proslulost jim také přinesla kolekce luxusních tištěných šátků (tzv. Ascher Squares), které zhotovovali podle návrhů významných umělců, mezi něž patřili Henry Moore, Henri Matisse, André Derain a mnozí další.

Výstava je členěná do čtyř částí, které prezentují hlavní životní etapy manželů Ascherových a jejich profesní úspěchy: období před druhou světovou válkou, založení firmy Ascher v Londýně v roce 1942, spolupráci se slavnými umělci na návrzích šátků a předevší tvorbu oděvních látek pro pařížské a britské módními domy. Mezi mnoha doklady bohaté činnosti Ziky a Lídy návštěvníci naleznou oděvy od předních módních návrhářů. Součástí výstavy je také film, který přinese o slavné firmě Ascherových další podrobnosti.

Exponáty jsou zapůjčeny zejména z archivu rodiny Ascherových z USA, z Manchester Art Gallery, Victoria & Albert Musea v Londýně a Musée Matisse v Le Cateau Cambrésis ve Francii.

Součástí výstavy je film, který přinese o slavné firmě Ascherových další podrobnosti.

Společně s nakladatelstvím Slovart vydalo UPM k výstavě výpravnou publikaci v české a anglické verzi.

Komorní výstava loutek a hraček Ladislava Sutnara k významné akvizici do sbírky hraček. Uměleckoprůmyslovému museu v Praze se podařilo získat ze soukromého majetku unikátní soubor loutek a nábytku z let 1923–1925, z nichž doposud vlastnilo jen často publikovanou figuru Rytíře. Součástí akvizice jsou též dva soubory moderních loutek pro domácí divadlo z dvacátých let 20. století.
Návrhy a realizace hraček a loutek patřily k aktivitám Ladislava Sutnara v období dvacátých a třicátých let 20. století. Dřevěné hračky navrhoval především v rámci svého pedagogického působení ve Státním ústavu školském v Praze. Motivy zvířat z exotických zemí a hra s dalšími pohybovými možnostmi hračky za použití pružinek mohly v záplavě realistických hraček vyniknout ve střízlivé monochromní barevnosti a jednoduché stylizaci tvaru.
Moderní svět a rychlé tempo soudobého městského života se odrazily v Sutnarově souboru dopravních prostředků – autech, nákladních autech, vlacích nebo tramvajích. Ze stavebnicových systémů, jejichž základními stavebními prvky byly kostky s barevným rastrem a jednoduchými motivy, vznikaly struktury budov a továren. Sutnarův zájem o loutkové divadlo a loutky podnítily dobové proměny loutkářských tradic. Takzvané období loutkářské renesance (od konce 19. století do závěru první světové války) přineslo snahy o legitimizaci loutkového divadla a loutek jako plnoprávného druhu umění. Spolu s touto tendencí usilovalo loutkářství o emancipaci loutek od nápodoby živých herců a následně rozvíjelo originální kvality loutky jako artefaktu, jako svébytné umělecké kategorie se svými specifiky. Divadelní avantgarda na přelomu dvacátých a třicátých let podporovala uměleckou jednotu dekorace a loutek. Ve dvacátých letech vytvořil Sutnar několik typů stylizovaných kubizujících, výrazně barevně pojednaných loutek pro rodinná loutková divadla. V letech 1924–1925 působil jako umělecký vedoucí levicově orientovaného Loutkového divadla Dělnické akademie v Praze, později divadla Drak tamtéž. Na podnět Jindřicha Veselého, šéfredaktora časopisu Loutkář a aktivního popularizátora loutkových divadel, vystavoval v Topičově salonu v roce 1921 na souborné II. loutkářské výstavě návrhy dekorací. Na stránkách Loutkáře probíhala diskuse o směřování loutkových divadel, k níž se Sutnar také připojil. Po odchodu z Dělnické akademie se Ladislav Sutnar věnoval scénografickým projektům už pouze sporadicky, například v návrzích pro II. dělnickou olympiádu československou v roce 1927.

Komorní výstava uspořádaná k nedožitým devadesátinám profesora Jiřího Harcuby (1928–2013) připomíná umělcovu rozsáhlou a excelentní tvorbu v oblastech rytého skla a medailérství.
Jiří Harcuba se v domácím a mezinárodním ohledu proslavil zejména díky svému rytému sklu. Ohlas a uznání získaly jeho dokonale a velmi originálně stylizované portréty významných kulturních osobností vyhloubené pomocí rotujících ryteckých kotoučků do povrchu křišťálového skla. Obsáhlá, ceněná a se sklem rovnocenná byla také umělcova medailérská tvorba. Navrhl stovky litých a ražených medailí a mincí včetně československé a české oběžní pětikoruny. Harcubovo novátorství v tomto oboru spočívalo v aplikování některých z principů, které se naučil a rozvinul je při práci se sklem.
Po studiu Jiří Harcuba pedagogicky působil v ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a na školu se vrátil po roce 1989, aby tam jako profesor vedl ateliér kovu, šperku a glyptiky a stal se dokonce jejím rektorem (v 70.–80. letech musel vysokoškolskou činnost z důvodu politické perzekuce nuceně přerušit). Uspořádal přes 25 samostatných výstav a zúčastnil se bezpočtu výstav kolektivních počínaje Světovou výstavou EXPO ’58 v Bruselu. Jeho umělecká díla vlastní významné muzejní sbírky a obdržel za ně řadu oborových ocenění. V roce 1997 inicioval na podporu tvorby rytého skla založení Společnosti Dominika Bimana a roku 2001 Školy Dominika Bimana, která dodnes pokračuje pod novým názvem Škola Jiřího Harcuby a konává se pravidelně v různých zemích.
Výstava v UPM je přehledem děl světově respektované osobnosti výtvarného umění, které vznikly v průběhu celé její profesionální kariéry a jsou zastoupeny ve sbírkovém fondu UPM. Zároveň je poděkováním muzea autorově rodině, konkrétně Zdeně a Pavlovi Harcubovým, za nedávný velkorysý dar kolekce čtrnácti kusů autorova uměleckého skla do muzejních sbírek. Ten je částečně prezentován v nedávno založeném Museu skla Portheimka na Smíchově a bude vystaven také v rámci dlouhodobé výstavy Plejády skla, která se chystá v UPM. Podstatnou část díla čítající několik tisíc položek rodina věnovala jako nedělitelný celek České národní bance, která také v roce 2016 otevřela v Brně v jedné ze svých budov stálou expozici díla Jiřího Harcuby.

Bohumil Vavroušek se 25. narodil června 1875 ve Slavětíně, studoval učitelský ústav a pak působil jako učitel na venkovských školách, později na pražských Vinohradech. Už v roce 1909 jel na cestu do Haliče, cesty na východ pak mnohokrát opakoval. Věrným pomocníkem se mu stal fotoaparát. V jeho případě se však nejednalo o zachycení prchlivých okamžiků ze svých putování, ale o dokumentaci lidových dřevěných staveb, zejména kostelů, vesnických stavení, hřbitovů, kaplí a božích muk. Postupoval s vědeckou precizností, katalogizoval práce anonymních stavebníků a řemeslníků, aby dokumentoval jejich zručnost i výtvarný cit. Dokumentace lidového stavitelství v Čechách na Moravě probíhala nejintenzivněji v letech 1915 – 1929, každoročně vyjížděl na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Výsledkem byly monumentální publikace: Malebné Slovensko: památky historické a stavitelské, ukázky různých krojů, staveb, umění a života lidu slovenského), Dědina—516 fotografií lidových staveb v republice Československé, Kostel na dědině a v městečku—615 fotografií církevních staveb v Republice Československé a Církevní památky na Podkarpatské Rusi z roku 1929. Bohumil Vavroušek zemřel 6. října 1939 v Praze.
Podkarpatská Rus byla pro svoji divokost a určitou romantičnost vyhledávána více fotografy. K popularitě tohoto Bohem zapomenutého kraje přispěly román Karla Čapka Hordubal nebo baladická kniha Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník (obě z roku 1933) a v neposlední řadě i ve 30. letech stále více pěstovaná turistika. Země ve 20. století prošla mnoha politickými zvraty. Dá se ale snad říci, že 20. – 30. léta 20. století, kdy byla součástí Československé republiky, patřila ke šťastnějším obdobím jejich dějin. Po válce, v červnu 1945, pak byla celá Podkarpatská Rus i s takřka miliónem obyvatel násilně přičleněna k Sovětskému svazu a zavládl tam komunistický středověk. Tato neomluvitelná zrada byla dílem tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše a politických představitelů. Lidové přísloví ale praví: Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Netrvalo to ani tří roky a Stalin zabral celé Československo.
Výstava, kterou připravil kurátor sbírky fotografie UPM Jan Mlčoch, je připomínkou přehlíženého fotografa Bohumila Vavrouška, ztracené země a zapomenutých Čechoslováků, z nichž mnozí v boji za naši svobodu položili své životy. Akce se koná ke staletému výročí vzniku Československé republiky a za laskavého přispění Etnografického oddělení Národního muzea.

Výstava Oldřich Rosenbaum/Oldric Royce. Život s módou v Praze a v New Yorku je součástí projektu Lístek do Nového světa a představuje úspěšnou poválečnou kariéru majitele jednoho z nejznámějších pražských módních salónů za oceánem.

Oldřich Rosenbaum / Oldric Royce (1896 Praha – 1991 New York) se narodil v Praze v rodině úspěšné dámské krejčové. V jejím závodě se vyučil krejčím a v roce 1919 firmu Rosenbaum sídlící ve Štěpánské ulici 53, převzal. Po založení Československé republiky si Oldřich Rosenbaum uvědomil, že dámy z nejzámožnější české, německé i židovské společnosti budou jeho zákaznicemi, pokud jim nabídne úroveň a luxus srovnatelný s pařížskými salony. V roce 1928 přestěhoval firmu do nového paláce na Národní třídě 17 (dnes 15), současně zakládal filiálky v Praze a v Karlových Varech, kde také v hotelu Imperial pořádal módní přehlídky. Úspěšný rozvoj firmy ukončil nástup nacismu v Německu, který se stal hrozbou i pro československé Židy. Oldřich Rosenbaum neváhal, na podzim 1938 přesídlil do Paříže a 18. února 1939 odplul na palubě Queen Mary k americkým břehům.
Po příjezdu do New York City si Oldřich Rosenbaum začal budovat novou existenci – přijal anglicky znějící jméno Oldric Royce, požádal o udělení amerického státního občanství (získal jej v roce 1944) a začal podnikat. Plný rozmach jeho podnikání přinesla poválečná doba. Od roku 1947 pravidelně pořádal módní přehlídky a se svým návrhářem Bélou Rossem se zúčastňoval různých odborných soutěží, kde byl oceňován.
Rosenbaumova popularita rostla a jeho zákaznicemi se stala celá řada celebrit jak z řad manželek politiků, tak hereček i filmových stars. Patřily mezi ně Ginger Rogers, Marlene Dietrich i Ethel Merman, manželka newyorského guvernéra a pozdějšího viceprezidenta Spojených států Nelsona Rockefellera Happy Rockefeller a také Wallis Simpson, vévodkyně z Windsoru. Své modely navrhoval mimo jiné i pro bývalé první dámy Eleanor Roosevelt, Bess Truman a Mamie Eisenhower, což mu vyneslo dokonce pochvalu na půdě Kongresu Spojených států: V únoru roku 1958 Francis Edwin Dorn, člen Sněmovny reprezentantů Spojených států za New York, vyjádřil Mamie Eisenhower zvláštní hold za její vůdčí roli ve stylu oblékání při plnění oficiálních státních povinností a zásluhu na tom přičetl právě Oldricu Roycovi. K Roycovým nejvěrnějším zákaznicím patřila Marjorie Merriweather Post, filantropka a majitelka společnosti General Foods, jedna z nejbohatších žen Ameriky. Sbírka jejích oděvů je uchovávána v její někdejší rezidenci v Hillwood Estate, Museum & Gardens, ve Washingtonu, D. C.
Royce odešel do důchodu v roce 1965, svou firmu převedl na své dva nejbližší spolupracovníky, kteří v roce 1966 změnili její název na Béla Ross of Oldric Royce, Inc. a provozovali ji do roku 1982.
Oldřich Rosenbaum/Oldric Royce prožil s módou téměř celé 20. století, zemřel v roce 1991 v pětadevadesáti letech. Více než polovinu svého života působil ve Spojených státech s novou identitou, ale i tam mu jeho pevný profesionální základ a mimořádný talent umožnily dosáhnout významných úspěchů v nejvyšších vrstvách společnosti.
(S použitím textu Howarda Vincenta Kurtze ze VII. kapitoly knihy Oldřich Rosenbaum/Oldric Royce, Praha 2017)

Autorka koncepce a kurátorka výstavy: Lucie Vlčková
Odborná spolupráce: Alice Hekrdlová, Jan Mergl, Tomáš Sanetrník, Michal Stříbrný
Texty: Lucie Vlčková, Alice Hekrdlová, Jan Mergl, Michal Stříbrný
Architektonické řešení a koordinace: Dušan Seidl
Grafický design: Vladimír Vimr, Martin Vimr
Zapůjčitelé exponátů: Památník národního písemnictví v Praze, Západočeská galerie v Plzni, Západočeské muzeum v Plzni, sbírka Tomáše Sanetrníka, soukromé sbírky

Výstava představuje několik stovek objektů z různých materiálů se značkou Krásná jizba: skleněné nápojové soubory a další užitkové sklo Ladislava Sutnara, Ludviky Smrčkové, Aloise Meteláka, Adolfa Loose nebo Petra Witta, porcelánový jídelní soubor Ladislava Sutnara ve všech vyráběných barevných variantách, keramiku Otty Eckerta, kovové stolní předměty Ladislava Sutnara a Bohumila Južniče, svítidla navržená Miloslavem Prokopem a vyrobená firmou Franta Anýž, bytový textil v ukázkách produkce dílen Antonína Kybala, Slávky Vondráčkové a Boženy Pošepné i nábytek, nainstalovaný do ukázek interiérů třicátých a čtyřicátých let. Vizuální styl a propagační strategii Krásné jizby přiblíží dokumentační materiály, propagační tiskoviny a periodika vydávaná Družstevní prací, stejně jako působivé původní reklamní fotografie Josefa Sudka.
„Krásná jizba, založená jako pobočka nakladatelství Družstevní práce na konci roku 1927, patřila k nejvýznamnějším českým institucím v oblasti bytové kultury a designu první poloviny 20. století. Stala se platformou uplatnění zásad funkcionalismu a prosazování požadavků na kvalitu průmyslové výroby užitných předmětů. Působila jako arbitr účelného a vkusného bydlení a svými aktivitami – prodejními, produkčními, výstavními i poradenskými – pronikla do každodenního života tisíců domácností,“ vysvětlila autorka výstavy PhDr. Lucie Vlčková, Ph.D.
Ambicí Krásné jizby bylo naplnění demokratických principů v oblasti kultury bydlení prostřednictvím produkce doplňků a bytového vybavení vysoké estetické a užitné hodnoty za ceny přístupné nejširšímu publiku.
Třebaže původní ambice zajistit základní potřebu účelného a kulturního bydlení širokým masám zůstaly utopickou vizí, Krásná jizba svou roli splnila – kultivovala smysl pro otázky bytové kultury, svým sortimentem obohatila tisíce domácností, rozvinula spolupráci designérů s průmyslovou výrobou a odbornými školami a připomněla hodnoty původní řemeslné výroby. Přispěla také k reprezentaci československého designu a jeho výrobců prostřednictvím účasti na významných mezinárodních výstavách, jako byly například Triennale di Milano v letech 1936 a 1947 nebo Exposition internationale des arts et techniques appliqués à la vie moderne v Paříži v roce 1937.
Vystavené exponáty pocházejí ze sbírek UPM a dalších zapůjčitelů, zejména z rozsáhlé soukromé sbírky pana Tomáše Sanetrníka, mapující podrobně produkci tohoto období.
Výstava vychází z odborné činnosti UPM, navazuje na dlouhodobý výzkum institucí designu a zohledňuje výsledky dílčího výzkumného projektu podpořeného Grantovou agenturou ČR.
Výstava se koná za podpory vlády České republiky v rámci akcí k významným výročím roku 2018 a pod záštitou ministra kultury ČR.

Výstava experimentálních přístupů v tvorbě keramiky a porcelánu studentů evropských vysokých škol, jejich pedagogů a přizvaných hostů prezentuje myšlenky a procesy, které vznikly v rámci programu Creative Europe: Ceramics and its Dimensions a jeho podprogramu Shaping the Future. Projekt začal workshopem v německé porcelánce Kahla, kde se studenti, učitelé a další spolupracovníci ze čtyř partnerských univerzit sešli, aby hledali možnosti keramických materiálů a s tím souvisejících nových technologií.
Účastníci zkoumali několik témat: Globální budoucnost: životní prostředí, ekologie, ekonomika a společenské změny, 3D tisk – nový pohled na staré technologie a Kultura stolování: vliv na keramické koncepty.
Riikka Latva-Somppi, kurátorka výstavy, k tomu říká: „Z výstupů workshopu se rodí dobře navržené projekty, předměty spojené s tématem kultury stolování využívají nové technologie jak pro vlastní výrobu, tak pro vyjádření společenských změn. Staré technologie se setkávají s novými. Důraz je kladen na funkci, avšak roli zde hraje také iracionální myšlení vedoucí ke zdánlivě bláznivým a nepoužitelným nápadům, z nichž se nakonec mohou vyvinout ty nejrevolučnější inovace.“

Česká účast na výstavě

Výstava cestovala od roku 2016 po evropských městech, svou poslední reprízu má v Praze. Během příprav pražské výstavy mapoval kurátor Milan Hlaveš a Dita Hálová sedm ateliérů na pěti vysokých školách v České republice a jedné na Slovensku. Výstupy z klauzurních a diplomových prací sledovali s ohledem na klíčová témata výstavy, která přibližuje dění v současném designu keramiky a porcelánu.
České a slovenské projekty mají výtvarnou úroveň srovnatelnou se zahraničím. Množství originálních autorských cest se objevuje také v oblasti vývoje současných technologií, které nastupující generace designérů využívá ráda a v hojné míře. Čtyři vybrané ateliéry jsou zaměřeny na zpracování keramiky a porcelánu a další tři na produktový a průmyslový
design – s keramickými hmotami tedy pracují jen částečně. Realizace studentů obou typů ateliérů jsou ovšem na stejné profesionální úrovni, liší se snad jen výtvarným a technickým zpracováním. Podobně jako v evropské části výstavy, i zde studenty doplňují někteří jejich pedagogové a hosté-designéři. Nejen že působí na nejmladší generaci, ale sami jsou také ve své tvorbě experimentátory – a v mnoha případech frekventanty doktorských studií. Patří mezi ně Markéta Nováková a Mira Podmanická, Milan Pekař, Petr Stehlík, Studio Vobouch (Markéta Kalivodová a Richard Švejda), Matěj Polách a Vojtěch Říha (Superior Object), Roman Šedina nebo Zuzana Knapková. Stejně jako studenti i oni se mnohdy pohybují na hraně mezi designem a volným uměním.

Projekt Ceramics and its Dimensions

Ceramics and its Dimensions je široký projekt, který přináší výzkum historie a současnosti evropské keramiky a přispívá k rozvoji jejího inovačního potenciálu. Je podporován programem vypsaným Evropskou unií s názvem Creative Europe, v jehož rámci pracuje osmnáct předních evropských muzeí a univerzit činných v keramickém oboru v čele s muzeem porcelánu Porzellanikon v německém Selbu.

Výstava připomíná nejznámější a nejoblíbenější módní salon v meziválečné české společnosti – salon Hany Podolské. Kurátorkou výstavy je PhDr. Eva Uchalová, která se módou v období první republiky dlouhodobě zabývá a napsala již mnoho publikací na toto téma, mimo jiné Pražské módní salony 1900—1948, Modelový dům Arnoštka Roubíčková Praha 1909–1943 či Oldřich Rosenbaum/Oldric Royce. K výstavě vyšla nová monografie Hany Podolské, v níž autorka Eva Uchalová představila výsledky svého dlouholetého bádání o Modelovém domě Podolská.
Vysoká kvalita krejčovské práce, luxusní látky, znalost nejnovějších pařížských módních trendů, přizpůsobených českému výtvarnému cítění, ale i podnikavost, obchodní duch a příjemná společenská povaha majitelky přispěly k tomu, že se salon Podolská stal nejoblíbenějším a nejznámějším módním závodem meziválečné české společnosti. Jeho klientelu tvořily herečky a další celebrity (např. Růžena Nasková, Jarmila Kronbauerová, Olga Scheinpflugová, Adina Mandlová, Růžena Šlemrová, Nataša Gollová, Jarmila Novotná, Eliška Junková a další), dámy z vyšší společnosti, především Hana Benešová, ale příležitostně i ženy ze střední vrstvy české společnosti.
Modelový dům dámských toilet Hanna Podolská se vyvinul z malé krejčovské dílny, kterou švadlena Johanna Vošahlíková (1880 – 1972) založila v Nuslích v roce 1905 a rozšířila po přestěhování do domu U Pěti králů ve Vyšehradské ulici v roce 1907, kdy se též provdala za Viktora Podolského. V roce 1914 dílnu přestěhovala do centra Prahy a o rok později otevřela módní salon pro dámy v paláci Lucerna. Zde zůstal až do roku 1931, kdy se přemístil do Nového paláce Riunione Adriatica na rohu Jungmannovy ulice a Jungmannova náměstí.
Modelový dům Podolská přežil protektorátní léta i složité poválečné období, v roce 1948 byl znárodněný a o šest let později začleněný do národního podniku Módní závody Praha pod názvem Eva. Hana Podolská přesto ve „svém“ módním závodě pracovala až do roku 1954, kdy byla odeslána do důchodu. Kontaktu se zaměstnanci podniku, zejména se švadlenami, se však nevzdala a dění v módě stále sledovala. Zemřela 15. února 1972 ve věku nedožitých dvaadevadesáti let.
Módní závod Eva zanikl v roce 1991. Jméno Hany Podolské však zůstalo dodnes v povědomí veřejnosti jako legenda o meziválečné eleganci a o statečné, podnikavé a mimořádně schopné ženě, zosobňující společnost založenou na demokratických principech a slušných vztazích mezi lidmi.

Součástí výstavy jsou aktivní zóny, ve kterých se seznámíte s většinou materiálů vystavených modelů a můžete prozkoumat jejich strukturu (dotykem, ale i pod mikroskopem), navrhnete si svůj vlastní společenský oděv nebo si zalistujete albem „Šili jste u Podolské?“, spoluvytvářené veřejností – vaše příspěvky do alba jsou vítané po celou dobu konání výstavy.

V severočeském městě Liberec v šedesátých letech 20. století vzniklo několik oblastí, které se s odstupem času ukázaly jako ty nejlepší, jaké tehdejší česká kultura mohla nabídnout. Nejčastěji je připomínáno architektonické studio SIAL a také Naivní divadlo, jehož další scénou bylo tehdy Studio Ypsilon. Studio výtvarné fotografie bylo založeno roku 1962 a do roku 1969 se v jeho řadách objevilo dvacet pět fotografů. Tato výstava se však zaměřuje jen na několik z nich.
Iniciátorem sdružení byl architekt a amatérský fotograf Vilém Boháč, prvními členy se stali Jan Kabíček, Jan Pikous, Jiří Plátek a Ladislav Postupa. Členstvo se skládalo také z amatérských fotografů z jiných severočeských měst, ale i z Prahy. Organizace měla své stanovy, pravidelné schůzky a poradní komisi. Vilém Boháč (1922–2001) se vedle své hlavní projekční práce v padesátých letech věnoval i divadelní fotografii, vytvářel také volné kompozice a později reklamní fotografie pro firmu Skloexport. Jeho hlavní doménou se stal ženský akt, v dalším desetiletí využíval nejrůznější kompoziční a technické prostředky, detaily, podhledy či montáže z více negativů. Jan Kabíček (1923–1985) působil od roku 1953 v Severočeském muzeu jako fotograf a dokumentátor. Jeho zájem o krajinu vyústil do vzniku řady děl, stranou jeho zájmu nezůstával ani život města a jeho obyvatel. V muzeu založil a vedl Kabinet fotografie, kde vybudoval jedinečnou sbírku. Jan Pikous (1929–2017) studoval obchodní školu v Baťově Zlíně, následně pracoval v propagaci, firma ho pak převedla do Liberce. Od roku 1962 byl fotografem v podniku Plastimat, proslaveném produkcí výrobků z umělých hmot. Jeho velice pestrý umělecký odkaz zahrnuje inscenované snímky a fotomontáže, v nichž se prolínala křesťanská a židovská témata s motivy války a násilí. Jiří Plátek (1929) se podílel se na organizačních úkolech studia, ve své vlastní tvorbě uplatnil svůj vytříbený výtvarný cit, rafinovaně pracoval s fotografickou solarizací. Dodnes patřičně nedoceněná je jeho práce s trojrozměrnými adjustacemi fotografií a jejich uplatněním v interiérech. Čestmír Krátký (1932–2016) byl studovaným folkloristou, roku 1960 se stal kurátorem liberecké Oblastní galerie. Byl představitelem vyhraněné polohy imaginativní fotografie, odkazující se k textům existencionálních autorů. Personálně propojoval liberecké tvůrce s literárním a výtvarným prostředím Prahy. Realizoval řadu velkoformátových kompozic v architektuře, a to doma i ve světě. Nejdelší uměleckou kariéru měl projektant, a od roku 1967 profesionální fotograf, Ladislav Postupa (1929–2016). Už počátkem šedesátých let pracoval s nalezenými předměty, aranžoval je způsobem, který navozoval nejrůznější asociace a možnosti symbolického výkladu. Stejně jako jeho kolegové i on uplatnil svá díla v architektuře, roku 1970 si nechal patentovat způsob povrchové úpravy fotografií, která konzervuje snímek tak, že jej lze použít jakou nástěnnou dekoraci. Studio výtvarné fotografie v Liberci patřilo v šedesátých letech k nejprogresivnějším tvůrčím skupinám v kontextu celé české fotografie.

Anna Fárová, určující osobnost sbírky fotografie Uměleckoprůmyslového musea v Praze, by se letos dožila 90 let.
Bez působení Anny Fárové by česká fotografie neměla ve světě ono uznání, kterého se jí dnes dostává. Výsledkem její vytrvalé propagátorské činnosti je věhlas jmen Josefa Sudka i Františka Drtikola; zpracování jejich tvorby završila základními monografiemi. Již v počátcích odhadla talenty, mj. Josefa Koudelky a Jana Svobody. Během působení v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze rozšířila Anna Fárová sbírku fotografie o práce řady autorů, kteří dnes tvoří osu české klasické fotografie. (Sudek, Hák, Rössler, Lauschmann, Wiškovský, Medková, Štýrský, Mucha, Sever, Tmej a další. Získala pro sbírku i řadu zahraničních autorů A.-E. Disdéri, Man Ray, Nadar a další. Coby pedagožka FAMU prosadila předání závěrečných studentských prací katedry fotografie do sbírek.
Výstava Fotograf František Drtikol v prosinci 1972, mapující autorovo dílo, byla první z výstav uspořádaných Annou Fárovou pro UPM. Vzápětí následovala výstava Osobnosti české fotografie I, 1973, která představila výběr české klasiky včetně děl Josefa Sudka, jemuž Anna Fárová v muzeu připravila restrospektivní výstavu k osmdesátému výročí narození (1976).
Výstava Osobnosti české fotografie II plánovaná na rok 1978 již nemohla být uskutečněna. Po podpisu Charty 77 byla Anna Fárová 18. ledna 1977 s okamžitou platností z muzea propuštěna. Fotografii však neopustila, naopak — v politické šedi osmdesátých let organizovala legendární výstavy (37 Na Chmelnici, 9&9 v klášteře Plasy), které dokládaly nejen vysokou kvalitu fotografií, ale byly i manifestacemi přátelství a soudržnosti. Každá výstava, kterou Fárová připravila, znamenala ve své době událost. Její neúnavná a novátorská iniciativa pokračovala po revoluci výstavami Listopad 89, Mánes a Česká symbolika, ÚLUV, které vytvořila ve spolupráci s Pavlem Nádvorníkem a Petrem Lukášem pod hlavičkou Radosti, vydavatelství kultovního časopisu POST. Přemostila nepřítomnost fotografů v emigraci výstavou Exil v Mánesu. Zároveň se podílela na obnově ateliéru Josefa Sudka na Újezdě a Galerie Josefa Sudka na Hradčanech, která je pobočkou UPM.
Anna Fárová v nově postrevoluční otevřené politice navázala spolupráci s nakladatelstvím Torst, v němž vyšla velká monografie Josefa Sudka a následně fragmenty autorovy tvorby v počtu sedmi oddílů (Portréty, Reklama, Prales Mionší, atd) S nakladatelstvím Svět realizovala publikace o Františku Drtikolovi.
Se stejnou vášní, kterou měla pro fotografy, uspořádala dílo svého zesnulého manžela, malíře Libora Fáry, a toto završila velkou monografií Libor Fára/dílo. Na sklonku života se odstěhovala do Slavonic, kde vybudovala Fáruv dům. Tam vznikla kniha o jejím životě AF Deux visages, se všemi jejími texty o fotografech.
Anna Fárová zemřela 27. 2. 2010 v Jindřichově Hradci po dlouhé těžké nemoci. Tato výstava je alespoň malou splátkou dluhu, který muzeum vůči této významné osobnosti má.

Gabriel Urbánek, fotograf Uměleckoprůmyslového musea v Praze, si od konce 60. let vybudoval nezastupitelné místo mezi elitou českých fotografů specializujících se na fotografování skla. Jeho jméno figuruje mezi autory nejlepších publikací o českém skle současném i historickém. Na jeho snímcích obdivujeme práci se světlem, smysl pro kompozici, přesné i citlivé fotografické cítění. Bez Urbánkova působení by povědomí o české sklářské tvorbě bylo o mnohé ochuzeno a ohodnocení jejích kvalit by bezpochyby nebylo tak vysoké. Výstava přináší více než 160 fotografií z let 1990 až 2018, které zachycují současné umělecké plastiky a design i historické poháry, vázy a další delikátní artefakty zhotovené mistry svého oboru.

Autor koncepce: Josef Koudelka
Kurátorka: Irena Šorfová
Architektonické řešení: Emil Zavadil
Grafické řešení: Aleš Najbrt
Koordinace: Dušan Seidl – UPM
Publikace k výstavě: UPM a nakladatelství KANT – Karel Kerlický.

Rozsáhlou retrospektivní výstavu Koudelka: Návraty, která představuje více než tři stovky autorových fotografií v převážně vzácných dobových tiscích, připravilo Uměleckoprůmyslové museum v Praze jako poctu autorovi k jeho osmdesátým narozeninám a zároveň u příležitosti zamýšleného daru několika stovek vzácných fotografií do sbírek UPM.
Autorská výstava je řazena chronologicky do sedmi kapitol, dle jednotlivých tematických cyklů. Prvním cyklem je soubor vzácných původních autorských zvětšenin z konce 50. let a začátku 60. let s názvem „Začátky“, které Koudelka připravil pro svou první výstavu v roce 1961 v Divadle Semafor. Následuje soubor raných studií s názvem „Experimenty“, jež jsou důležité pro pochopení originality Koudelkovy tvorby. Další dvě témata vznikala paralelně – stěžejní Koudelkovo téma Cikáni, soubor fotografií, který je dnes považován za klasické dílo světové fotografie, a cyklus „Divadlo“ představující krajní stylizaci formy, výrazné grafické obrazy, které se staly nezaměnitelným autorovým rukopisem v rámci tehdejší divadelní fotografie. Důležitou roli hrála v životě Koudelky rozsáhlá reportáž Invaze 68, která byla důvodem, proč byl nucen v roce 1970 odejít ze své vlasti. Celých pětadvacet let vznikal cyklus nazvaný Exily, snímky zachycující pocit odcizení, vyhnání a nemožnosti návratu. Poslední část tvoří monumentální Panorama, velkoformátové fotografie, které představují tři desetiletí práce mapování vlivu člověka na současnou krajinu.
Fotografie Josefa Koudelky jsou dnes velice ceněné především pro vysokou uměleckou hodnotu, a také díky tomu, že Koudelka nikdy nevytvářel zvětšeniny ve velkých edicích, od některých starších fotografií existuje jen několik zvětšenin. Tento fakt výrazně přispívá k jedinečnosti souboru, který věnoval UPM v Praze. To se tak stalo jednou z mála institucí, jež má ve svých sbírkách a ve správě Koudelkovo dílo v takovém rozsahu.
K výstavě vychází obsáhlá fotografická publikace v české i anglické verzi ve spolupráci s nakladatelstvím KANT, obohacená o rozsáhlý dokumentační materiál a originální texty šesti autorů, Stuarta Alexandra, Josefa Chuchmy, Jana Mlčocha, Josefa Mouchy, Tomáše Pospěcha a Ireny Šorfové, a dobový text Anny Fárové z roku 1967.

Výstava Koudelka: Návraty byla podpořena státním programem připomínky významných výročí připadajících na rok 2018 – 100. výročí založení samostatného státu, 50. výročí srpnové okupace a 25. výročí samostatného českého státu.

Běla Kolářová se narodila roku 1923 v Terezíně, obchodní školu absolvovala v Praze, kde pak za války pracovala v knihkupeckém družstvu. Roku 1944 se seznámila s básníkem Jiřím Kolářem, za něhož se po pěti letech vdala. V prosinci 1952 byl manžel zatčen, propuštěn byl po devíti měsících. V polovině 50. let už Běla pořizovala první snímky z pražské periférie, později i dětských her. Roku 1961 ji zaujala věta v jakémsi časopise: „Celý svět je ofotografován“. Tehdy vznikly první umělé negativy, kdy autorka na sklo nebo jiný transparentní podklad pokládala útržky papírů, jízdenek, vlasy, drobky a odpad z kuchyně (například kousky bramborových slupek, řízku nebo škraloup) i celé drobné předměty a zvětšovala je na fotografický papír.
Kolářová pracovala s tématy a materiálem z ženské části světa, předbíhajíc o řadu let feministické tendence. Zdařilými pokusy o absolutní fotografii se staly luminogramy, kresby světlem. Někdy jí sloužil k vytváření světelných stop přímo na fotopapír gramofonový přístroj, jindy používala nejrůznější rastry tabulového skla, jimiž deformovala již existující negativní obraz nebo s ním s milimetrovou přesností manipulovala. Tímto způsobem pracovala i s portréty obdivovaných básníků a výtvarníků, které těmito postupy derealizovala – různým způsobem upravovala. Často pak propojovala obraz a text, stejně jako tehdejší tvůrci vizuální poezie.
Roku 1963 vznikla skupina Křižovatka, sdružující zejména autory konstruktivistických tendencí, fascinovala je „nová příroda“, svět formovaný lidskou činností. První samostatnou výstavu měla Běla Kolářová roku 1966. Koncem šedesátých let se ve Špálově galerii v Praze účastnila výstavy Někde něco. Vytvořila tam speciální instalace z reálných předmětů, význam těchto prací nebyl dosud patřičně doceněn.
Jiří Kolář podepsal roku 1977 Chartu 77, manželé pak roku 1980 odjeli na pozvání Centre Georges Pompidou do Paříže. Rok nato se Běla vrátila do Prahy, ale zpět do Francie směla vyjet až v polovině osmdesátých let. Tam jí pak roku 1989 Jiří Kolář vydal obsáhlou monografii Bela Kolarova (Editions Revue K). Manželé se pak definitivně vrátili do Prahy až v roce 1999.
Uměleckoprůmyslovému museu v Praze se roku 1996 podařilo získat jedinečný soubor jejích fotografických prací. Přijetí prací Běly Kolářové do širokého rámce české fotografie nebylo ještě na počátku devadesátých let samozřejmostí. Defintivně se to stalo až po její účasti na přehlídce soudobého umění Documenta v Kasselu (2007). Běla Kolářová zemřela 12. dubna 2010 v Praze.

Výstava souboru domečků pro panenky ze sbírek V&A Museum of Childhood – tento fascinující svět v malém – je pro naši veřejnost zcela mimořádnou událostí. Domečky pro panenky v podobě rozměrných kabinetů ze 17. a 18. století u nás nebyly známy, až v 19. století začaly být populární hračkou ve formě zmenšených domů. Ve velké Británii a západní Evropě se však těšily velké oblibě. Dvanáct exponátů přibližuje způsob bydlení a každodenní život rodin z různých společenských vrstev od 18. století do současnosti. Domečky zároveň dokumentují vývoj architektury a designu: v expozici najdeme například venkovské sídlo, městský dům v georgiánském stylu, předměstskou vilu i moderní byt ve výškové budově z 60. let 20. století.
Tuto putovní výstavu připravilo muzeum, jehož sbírky se vytvářely od roku 1872 při South Kensington Museum (nyní V&A), o sto let později se z nich vyprofilovalo muzeum dětského světa a hraček s největší sbírkou svého druhu ve Velké Británii. Domečky pro panenky zde zaujímají výjimečné místo, neboť je muzeu často věnovali dědici původních majitelů, pocházejících z významných rodů, či sběratelé.
Výstava, která putovala z Londýna do Washingtonu, D. C., a Turku, uzavírá svou cestu díky dlouhodobé spolupráci Uměleckoprůmyslového musea v Praze s odborníky z V&A právě zde.

Aktivní zóna ve výstavě nabízí možnost srovnání fenoménu domečků pro panenky v britské a české tradici: umístili jsme zde secesní interiér ze sbírky UPM v měřítku 1:5 a digitální hru, jejíž herní prvky jsou umístěny v desce školní lavice ze začátku 20. století. Prostřednictvím hry si návštěvníci mohou vytvořit svůj secesní interiér.
Pracovní listy Malé světy se zabývají otázkou, co všechno je možné z těchto malých interiérů vyčíst (např. společenské postavení majitele, architektonický a interiérový názor doby, životní styl majitelů, vliv okolního prostředí [města či venkova] na jejich vzhled a vnitřní uspořádání, vývoj zařizovacích předmětů…). Pracovní listy návštěvníky vybízejí k důkladné prohlídce výstavy a k zamyšlení nad otázkou, čím vším mohou pro své majitele domečky pro panenky být.

Na pracovním stole si návštěvníci mohou také zahrát pexeso s reprodukcemi exponátů.
Součástí aktivní zóny je galerie, kde ve spolupráci s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze (UMPRUM) postupně představíme interiéry vytvořené studenty: nejdříve to bude kolekce Interiér za 5 hodin studentů Ateliéru ilustrace a grafiky pod vedením Juraje Horvátha. V galerii budeme také prezentovat domečky a pokojíčky vytvořené účastníky edukačních programů a projekty žáků a studentů dalších škol.

Uměleckoprůmyslové museum v Praze Výstava Bydliště: panelové sídliště přibližuje historii vybraných sídlišť v České republice a společenské, politické, kulturní a ekonomické souvislosti, jež jejich vznik doprovázely. Sleduje výstavbu sídlišť v českých zemích od jejích počátků ve 40. letech až do počátku 90. let, kdy byla ukončena. Stručně připomíná také tzv. humanizaci sídlišť a jejich odbornou reflexi v současnosti. Jednotlivé fáze výstavby sídlišť jsou představeny pomocí plánů, modelů a dobových fotografií, zapůjčených z předních sbírkových institucí i soukromých sbírek z celé České republiky. Kontext pak dokresluje bohatý výběr exponátů z oblasti výtvarného umění, bytové kultury či designu. Návštěvník získá také základní přehled o typech výstavby, důležitých konstrukčních soustavách či technických možnostech ve stavebnictví.
Výstava je vyvrcholením výzkumného a výstavního projektu Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí (zkráceně Paneláci), který probíhal v letech 2013–2017. Tým badatelů zkoumal 73 českých sídlišť především z uměleckohistorického hlediska, věnoval se jejich architektuře a urbanismu, demografickým charakteristikám obyvatel a možnostem památkové ochrany.

Miroslav Hák (1911 Nová Paka – 1978 Praha) je dnes považován za klasika moderní české fotografie. Komorní výstava v Galerii Josefa Sudka se vrací ke kořenům jeho tvorby, kdy se sochařem Ladislavem Zívrem a malířem Františkem Grossem tvořili v rodném městě základ pozdější Skupiny 42. Její členové (malíři, básníci, teoretici, sochař a fotograf) se ve 40. letech snažili zachytit každodenní tíživou ale i přeludnou realitu. Programovou statí byl text Jindřicha Chalupeckého Svět, v němž žijeme, publikovaný na jaře 1940. Nejslavnější Hákovy práce (Ve dvoře, Holešovice, Okraj Prahy) jsou z pražské periferie, v jeho odkazu ale nalézáme i četné experimenty, akty, civilní zátiší a další fotografie obdařené velice osobitou poetikou. Soubor fotografií Miroslava Háka ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze je doplněn dalšími materiály z činnosti Skupiny 42, dokumentárními fotografiemi, kresbami, dopisy a básnickými knihami Ivana Blatného, Jiřího Koláře, Josefa Kainara, Jiřiny Haukové a Jana Hanče.

Autoři: Helena Koenigsmarková, Radim Vondráček a Michal Stříbrný

Kurátor: Michal Stříbrný a kolektiv UPM

Architektonické řešení: Roháč Stratil architektonický ateliér

Grafické řešení: studio Colmo

Hlavní výstava k znovuotevření muzea po rekonstrukci představí výběr nejvýznamnějších předmětů napříč celým sbírkovým fondem UPM. Jde o sbírky skla, keramiky a porcelánu, sbírku grafiky a fotografie, sbírku nábytku, kovů a sbírku textilu, módy a hraček. Výstavou muzeum stručně představuje široké spektrum a význam sbírkového fondu, který vznikal od roku 1885, kdy bylo muzeum založeno. Je exkurzí historickým vývojem užitého umění a zároveň dějinami sběratelství a příběhy muzejních akvizic. Výstava bude prezentovat cca 300 exponátů od gotiky po 20. století. Navazuje jak na původní výběr pro poslední stálou expozici Příběhy materiálů, tak předjímá novou stálou expozici, která bude vytvářena v letech 2017 – 2020. 

Mezi vybranými exponáty je řada unikátů z muzejních sbírek, z nichž některé jsou v originále zpřístupněny po dlouhých letech nebo vůbec poprvé.  Vystavena je část Karlštejnského pokladu z poloviny 14. století včetně misky s ptáky, dokládající vysokou úroveň lucemburských zlatníků na pražském královském dvoře, nebo tzv. Thun-Hohensteinská alba, vzorníky platnéřských prací obsahující vyobrazení pozdně gotické a renesanční zbroje a brnění z 15. a 16. století. Tato dvě cenná alba byla dlouhá desetiletí považována zahraničními badateli za ztracená či zničená, vystavena na veřejnosti budou poprvé po více než osmdesáti letech. Vzácnými ukázkami budou připomenuty i práce rudolfinských dvorských mistrů, užité umění baroka a biedermeieru a nechybí ani reprezentativní exponáty moderní tvorby, včetně nejslavnějšího fotografického aktu Františka Drtikola Vlna z roku 1926. 

Jedním z impulsů, kromě původně připravované putovní výstavy pro USA Mistrovská díla z UPM, je projekt londýnského nakladatelství Scala Publishers, které vydává stejnojmennou publikaci Director’s Choice v několika světových jazycích. Tato edice představuje veřejnosti výběr provedený ředitelem/ředitelkou konkrétního muzea dle výběru nakladatelství. V tomto případě jde o vůbec první prezentaci českého muzea. Základní osu tematických kapitol výstavy tvoří 37 ředitelkou vybraných exponátů ze sbírek UPM, doplněné komentáři k socio-kulturním kontextům díla, tvůrcům a jejich době.

Výstavu doprovází rozsáhlý edukační program.