6. Kamenování sv. Pavla a sv. Barnabáše
Belgie, Audenarde kolem 1600. Osnova vlna, útek vlna a hedvábí. Rozměry 334x505 cm.
Konzervace Moravská gobelínová manufaktura, spol. s r. o. Valašské Meziříčí.
25.06.2020–27.09.2020
The stoning of St Paula and St Barnabas, Belgium, Audenarde c. 1600.
Exhibition curators: Mgr.Martina Lehmannováand PhDr. Markéta Grill Janatová Exhibition design: Ing. Dušan Seidl Exhibition graphics: Ateliér Colmo, Miroslav Roubíček Partnership: University Museum of Bergen, Hana Lukešová
The Museum of Decorative Arts has in its keeping one of this country´s largest collections of textiles. While its key part is constituted by articles of clothing and fashion accessories, an equally relevant place in the collection is occupied by an array of items including fifty Renaissance and Baroque tapestries, and several hundred liturgical vestments and textiles the earliest of which date from Middle Age.
These two large groups of items were subjected to scrutiny with a view to selecting damaged textile articles fit for incorporation into the project Historical Tapestries and Textiles from the Collection of the Museum of Decorative Arts in Prague – Conservation and Preservation, which recevied funding from the EEA and Norway. The offer of partnership in the project was generously accepted by the University of Bergen, represented by Hana Lukešová, conservator of textiles at the University Museum of Bergen.
In the period from 2015–2017, funding extended under this project made possible the conservation of a total of nine historical tapestries, an embroidered screen, and eleven miscellaneous types of liturgical vestsments and textiles, which are now being made accessible to the general public at the present exhibition. Within foreseeable future some of these items will alsobecome part of the museum´s upcoming permanent exhibition.
The entire conservation process was carried out in workshops of independent art restorers. Thanks to the keen endeavours of the museum´s own team of textile restorers, and with the funding that hase made possible collaboration with private restoration workshops, the Museum of Decorative Arts has been able to meet its goals in taking the requisite care of its extensive and valuable collection.
Dvoudenní textilní dílna je součástí programové nabídky k výstavě Umění restaurovat. Tapiserie a liturgické textilie ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze.
Nabízí účastníkům možnost se seznámit s historickými technikami barvení textilu přírodninami (vlny a hedvábí), které používali naši předkové až do poloviny 19. století.Teoretický úvod představí rostlinné a živočišné zdroje organických barviv a historické technologie a techniky barvení přírodninami. V praktické části si účastníci připraví barvicí lázně z několika rostlinných zdrojů pro základní barvy (červená, žlutá, modrá) a ukázku živočišného barviva. Současně se seznámí s technikou vázané batiky na hedvábí a osvojí si její základy. Domů si odnesou vzorník přírodních barviv (žlutá, červená, modrá, hnědá, zelená) a originální batikovanou hedvábnou šálu.
Termín: pátek 7. 8. 2020 od 15 do 19 hodin (4 hodiny) sobota 8. 8. 2020 od 9 do 18 hodin (8 hodin) (přestávka na oběd 13 – 14 hodin, je možno využít nabídku muzejní restaurace)
Počet účastníků: maximálně 10
Cena 2900 včetně materiálu, pomůcek a hedvábného polotovaru
Rezervace: na email havlova@upm.cz do středy 5. 8. včetně potvrzení o uskutečněné platbě
Platební údaje: číslo účtu 20001-16337011/0710 variabilní symbol 782 text pro příjemce jmeno_prijmeni_barveni
Před návštěvou dílny barvení doporučujeme účastníkům zúčastnit se se v úterý 4. 8. 2020 v 18 hodin přednášky Barvení textilu přírodními barvivy s Ing. Alenou Samohýlovou, která se koná v přednáškovém sále v přízemí, vstupné 50 Kč.
Lektorka: Ing. Alena Samohýlová pracuje jako restaurátorka textilu v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Vystudovala organickou chemii na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a jejím celoživotním zájmem je přírodní textilní materiál, technologie a řemeslné rukodělné techniky jeho zpracování, textilní úpravy, především barvení, a degradace textilních vláken. Je zkušenou lektorkou textilních kurzů.
Jednodenní textilní dílna je součástí programové nabídky k výstavě Umění restaurovat. Tapiserie a liturgické textilie ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze.
Nabízí účastníkům možnost se seznámit s historickými technikami ručního tkaní a barevného vzorování tkaniny. Teoretický úvod představí ruční techniky tkaní v historickém kontextu. V praktické části si účastníci osvojí základy snování k ručnímu tkaní a základy vazebných technik. Následně si na kartonu utkají taštičku. Domů si odnesou vzorník technik tkaní na malém textilním výrobku a tkací podložku.
Termín: sobota 22. 8. 2020 od 9 do 18 hodin (8 hodin) (přestávka na oběd 13 – 14 hodin, je možno využít nabídku muzejní restaurace)
Počet účastníků: maximálně 10
Cena: 1850 Kč zahrnuje i materiál a pomůcky
Rezervace: na email havlova@upm.cz do středy 19. 8. včetně potvrzení o uskutečněné platbě
Platební údaje: číslo účtu 20001-16337011/0710 variabilní symbol 782 text pro příjemce jmeno_prijmeni_tkani
Před návštěvou textilní dílny doporučujeme účastníkům se zúčastnit úterní přednášky Historické techniky tkaní s Ing. Alenou Samohýlovou 18. 08. 2020 v 18 hodin, která se koná v přednáškovém sále v přízemí, vstupné 50 Kč.
Lektorka: Ing. Alena Samohýlová pracuje jako restaurátorka textilu v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Vystudovala organickou chemii na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a jejím celoživotním zájmem je přírodní textilní materiál, technologie a řemeslné rukodělné techniky jeho zpracování, textilní úpravy, především barvení, a degradace textilních vláken. Je zkušenou lektorkou textilních kurzů.
Zveme vás na procházku kubistickou Prahou, která nás povede od Domu U Černé Matky Boží kolem nejznámějších kubistických počinů Emila Králíčka až k Chocholovým domům pod Vyšehradem. Prozkoumáme z blízka světový fenomén české kubistické architektury. Sraz: před vchodem do Domu U Černé Matky Boží vstupné: 120 Kč lektorka: Mgr. Marie Jelínková Ťupová, Dis.
V první části programu se účastníci s lektorkou Mgr. Kristýnou Václavů seznámí s historií budovy UPM prostřednictvím obrazové prezentace v přednáškovém sále a ve druhé části se budovou projdou. Budova je plně bezbariérová, uvnitř lze použít výtah. Délka programu asi 60 minut. Vstupné 50 Kč.
Prohlídka interiérů historické budovy UPM postavené podle návrhů architekta Josefa Schulze s lektorkou Mgr. Kristýnou Václavů. Stavba, na jejímž vzniku mají zásluhy čelní představitelé tehdejší Obchodní a živnostenské komory a významné firmy, je vrcholnou ukázkou uměleckých řemesel přelomu 19. a 20. století. Účastníci nahlédnou i do prostor uzavřených veřejnosti: navštíví výstavu o rekonstrukci muzea a podívají se k patě točitého schodiště v muzejní věži. Délka programu asi 60 minut. Vstupné 90 Kč.
Expozice Uměleckoprůmyslového musea v Praze představuje český kubismus jako styl ideově propojující volné i užité umění a architekturu. Vystavené soubory i solitérní kusy nábytku spolu s interiérovými doplňky z keramiky, skla a kovů reprezentují průřez realizacemi nejvýznamnějších autorů kubismu. Zastoupeni jsou přední architekti a designéři Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol, Vlastislav Hofman, Otakar Novotný či František Kysela. Jejich díla doplňuje výběr kubistické malby autorů Emila Filly, Bohumila Kubišty, Josefa Čapka a Václava Špály a plastiky Otto Gutfreunda. Vliv kubismu na architekturu přibližuje projekce současných i dobových snímků převážně pražských realizací a návrhů kubistických a rondokubistických staveb. Expozicí provází Mgr. Ing. Markéta Čejková, výklad zdarma k platné vstupence.
V první části programu se účastníci s lektorkou Mgr. Kristýnou Václavů seznámí s historií budovy UPM prostřednictvím obrazové prezentace v přednáškovém sále a ve druhé části se budovou projdou. Budova je plně bezbariérová, uvnitř lze použít výtah. Délka programu asi 60 minut. Vstupné 50 Kč.
Zveme vás na procházku kubistickou Prahou, která nás povede od Domu U Černé Matky Boží kolem nejznámějších kubistických počinů Emila Králíčka až k Chocholovým domům pod Vyšehradem. Prozkoumáme z blízka světový fenomén české kubistické architektury. Sraz: před vchodem do Domu U Černé Matky Boží vstupné: 120 Kč lektorka: Mgr. Marie Jelínková Ťupová, Dis.
Expozice Uměleckoprůmyslového musea v Praze představuje český kubismus jako styl ideově propojující volné i užité umění a architekturu. Vystavené soubory i solitérní kusy nábytku spolu s interiérovými doplňky z keramiky, skla a kovů reprezentují průřez realizacemi nejvýznamnějších autorů kubismu. Zastoupeni jsou přední architekti a designéři Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol, Vlastislav Hofman, Otakar Novotný či František Kysela. Jejich díla doplňuje výběr kubistické malby autorů Emila Filly, Bohumila Kubišty, Josefa Čapka a Václava Špály a plastiky Otto Gutfreunda. Vliv kubismu na architekturu přibližuje projekce současných i dobových snímků převážně pražských realizací a návrhů kubistických a rondokubistických staveb. Expozicí provází Mgr. Ing. Markéta Čejková, výklad zdarma k platné vstupence.
Prohlídka interiérů historické budovy UPM postavené podle návrhů architekta Josefa Schulze s lektorkou Mgr. Kristýnou Václavů. Stavba, na jejímž vzniku mají zásluhy čelní představitelé tehdejší Obchodní a živnostenské komory a významné firmy, je vrcholnou ukázkou uměleckých řemesel přelomu 19. a 20. století. Účastníci nahlédnou i do prostor uzavřených veřejnosti: navštíví výstavu o rekonstrukci muzea a podívají se k patě točitého schodiště v muzejní věži. Délka programu asi 60 minut. Vstupné 90 Kč.
Komentovaná prohlídka dlouhodobé výstavy, která představuje nejkrásnější kusy autorského skla ze sbírky UPM. Provádí lektorka Ing. Mgr. Markéta Čejková. Výklad je zdarma k platné vstupence.
6. Kamenování sv. Pavla a sv. Barnabáše
Belgie, Audenarde kolem 1600. Osnova vlna, útek vlna a hedvábí. Rozměry 334x505 cm.
Konzervace Moravská gobelínová manufaktura, spol. s r. o. Valašské Meziříčí.
25.06.2020–04.10.2020
Kamenování sv. Pavla a sv. Barnabáše Belgie, Audenarde kolem 1600.
Autorka výstavy: Mgr.Martina Lehmannová Výběr exponátů: PhDr. Markéta Grill Janatová Architektonické řešení: Ing. Dušan Seidl Grafické řešení: Ateliér Colmo, Miroslav Roubíček Partner projektu: Univerzitní muzeum v Bergenu, Hana Lukešová
Výstava představuje výsledky projektu konzervování historických textilií ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Muzeum díky fondům EPH a Norska restaurovalo v letech 2015-2017 devět tapiserií, jedenáct liturgických textilií a jeden paraván. Poškozené textilní památky byly vybrány z kolekce padesáti renesančních a barokních tapiserií a několik stovek liturgických oděvů a textilií, které tvoří významnou část sbírky textilu muzea.
Partnerství v projektu „Historické tapiserie a textil ze sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze – konzervace a prezentace“, který získal finanční podporu fondů EHP a Norska, přijala Univerzita v Bergenu, zastoupená konzervátorkou textilu Univerzitního muzea paní Hanou Lukešovou.
Nejpozoruhodnějšími kusy restaurovanými ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze v rámci projektu jsou dvě tapiserie z cyklu Caesarových činů, které vznikly v bruselské dílně Jeroma Le Clerca kolem roku 1680 a byly restaurovány v Ateliérech tapisérií v Jindřichově Hradci. Vynikají malířskou kvalitou předlohy i jemností zpracování. Ikonografie vychází z Plutarchových Životopisů slavných Řeků a Římanů a Suetoniova Života Julia Ceasara.
Výjimečná je i kvalita tapiserie Kamenování sv. Pavla a sv. Barnabáše utkaná v belgickém Audenarde kolem roku 1600. Vedle tapiserií s dalšími antickými a církevními motivy se podařilo restaurovat i dvě verdury z 18. století, z nichž vyniká fragment Verdury s papouškem. Restaurování těchto kusů bylo realizováno v dílnách Moravské gobelínové manufaktury ve Valašském Meziříčí.
Z liturgického
oděvu a textilu stojí za zmínku kasule s aplikací Ukřižovaného Krista
z doby kolem 1600 nebo dalmatika s výšivkou ze 17. století.
Jedinečná je barokní hedvábná výšivka paravánu
s vyobrazením přírodního zátiší s množstvím rozmanitých druhů rostlin
a živočichů
Z historie utváření sbírky textilu UPM
Současnou podobu sbírky historických tapiserií a liturgického textilu ovlivnily více než cílené akvizice politické události v zemi po roce 1945. Z celkového počtu padesáti tapiserií bylo pouze deset muzeem zakoupeno, jedna barokní tapiserie byla v roce 1952 do muzea darována Vojtěchem Mastným. Před rokem 1945 čítala sbírka čtyři tapiserie, z toho dvě byly zakoupeny z majetku malíře Hippolyta Soběslava Pinkase. Po druhé světové válce přešly do muzejní sbírky historické tapiserie konfiskované ze šlechtického majetku na základě tzv. Benešových dekretů. Několik tapiserií bylo později do muzea převedeno ze státních institucí. V roce 1975 vyšel katalog Tapiserie XVI.-XVIII. století v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, jehož autorkou byla kurátorka muzea a odbornice na historické tapiserie Jarmila Blažková, která sbírku odborně zpracovala.
Obdobně byla utvářena kolekce liturgického oděvu a textilu. Na počátku existence muzea bylo po vzoru zahraničních institucí zakoupeno množství fragmentů historických tkanin, které byly mnohdy odstřižkem z liturgického oděvu. Obvykle se jednalo o části kasule, jejichž typická střihová podoba zůstala na fragmentu zachována. První celistvé liturgické roucho získalo muzeum v roce 1886, tedy rok po založení instituce. Většina parament byla muzeem zakoupena od obchodníků, na aukcích nebo přímo od sběratelů. Největší nárůst přírůstků se projevil v 50. letech, kdy byly do sbírky muzea převedeny liturgické textilie z některých zestátněných a komunisty vyklizených klášterů. Od 90. let 20. století byly příslušné liturgické textilie v rámci církevních restitucí navraceny svým původním majitelům, z nichž někteří ponechali předměty v muzeu jako dlouhodobé zápůjčky. Sbírce liturgického textilu se intenzivně věnovala kurátorka Milena Zeminová, mimo jiné v katalogu Barokní textilie z roku 1974.
Více o restaurování a konzervování textilu ze sbírky UPM ZDE
Zajatý Jugurta, Belgie, Brusel kolem roku 1620. Osnova vlna, útek vlna a hedvábí. Rozměry 253×200 cm. Konzervace Ateliéry tapisérií s.r.o. Jindřichův Hradec.
Dido a Aeneas, Francie, Aubusson kolem roku 1660. Osnova vlna, útek vlna a hedvábí. Rozměry 221×190 cm. Konzervace Moravská gobelínová manufaktura, spol. s r. o. Valašské Meziříčí.
Caesar překračuje Rubikon, Belgie, Brusel, Dílna Hieronyma LeClerca 1680–1690. Osnova vlna, útek vlna a hedvábí. Rozměry 370×340 cm. Konzervace Ateliéry tapisérií s.r.o. Jindřichův Hradec.
Triumf Mordechaje nad Hamánem, Francie, Aubusson druhá polovina 17. století. Osnova vlna, útek vlna a hedvábí. Rozměry 294×243 cm. Konzervace Moravská gobelínová manufaktura, spol. s r. o. Valašské Meziříčí.
Rodina sv. Jana Křtitele, Belgie, Vlámsko, provinční dílna konec 16. století. Osnova vlna, útek vlna a hedvábí. Rozměry 325×264 cm. Konzervace Moravská gobelínová manufaktura, spol. s r. o. Valašské Meziříčí.
Verdura s pávy, slepicí a kohoutem, Belgie, Audenarde kolem 1710. Osnova vlna, útek vlna a hedvábí. Rozměry 307×604. Konzervace Moravská gobelínová manufaktura, spol. s r. o. Valašské Meziříčí.
Verdura s papouškem, Francie, Lille, pravděpodobně dílna Guillauma Wernierse 1700–1710. Osnova vlna, útek vlna a hedvábí. Rozměry 238×285 cm. Konzervace Moravská gobelínová manufaktura, spol. s r. o. Valašské Meziříčí.
Paraván, Čechy, výšivka z konce 18. století, adjustace na paravánu pozdější. Hedvábí, bavlna, dřevo, kov. Rozměry 175×220 cm. Konzervace Radka Kalabisová, Vladimíra Lipská.
Šatičky na Jezulátko, Čechy 19. století. Hedvábí, plátno, dracoun, krajky, flitry, štras. Konzervace Alena Prajzlerová, Barbora Korbelová.
Šatičky a pláštík na Jezulátko, Čechy, výšivky 17.–18.století, šití 1. polovina 20. století. Hedvábí, plátno, dracoun, krajky, barevná sklíčka, flitry. Rozměry 58×96 cm. Konzervace Alena Prajzlerová, Barbora Korbelová.
Šatičky a pláštík na Jezulátko, Čechy, výšivky 17.–18.století, šití 1. polovina 20. století. Hedvábí, plátno, dracoun, krajky, barevná sklíčka, flitry. Rozměry 58×96 cm. Konzervace Alena Prajzlerová, Barbora Korbelová.
Dalmatika, Španělsko 17. století. Hedvábí, dracouny. Rozměry 126×120 cm. Konzervace Alena Prajzlerová.
Kasule, štola, manipul a vélum, Čechy kolem 1600. Plátno, hedvábný atlas, dracouny, pajetky, kovové krajky, aplikace. Rozměry 100×67,5 cm. Konzervace Alena Prajzlerová.
Kasule, Francie (tkanina), Čechy (šití), tkanina boků počátek 18. stol, tkanina středu poslední čtvrtina 18. stol., výšivka 18. stol. Hedvábí, plátno, dracounové krajky, dracounové porty. Rozměry 107×70 cm Konzervace Alena Prajzlerová, Barbora Korbelová.
Kasule, Itálie, samet 15. století, výšivka 17.-18. století. Hedvábný samet, plátno, lněné porty. Rozměry 100×66 cm. Konzervace Alena Prajzlerová, Eva Achremenková.
Pokrývka s motivem Kristova křtu v Jordánu, Španělsko 16. století. Samet, hedvábí, dracouny, porty, aplikace. Rozměry 132×55 cm. Konzervace Alena Prajzlerová.
Oltářní nástavec se scénou Klanění Beránkovi, Čechy nebo Německo kolem 1915, Hedvábí, bavlna, vlna, papír, korálky, flirty, dracouny, dřevo, mosaz. Rozměry 80×307 cm. Konzervace Alena Prajzlerová, Barbora Korbelová.
Dvě antependia, Čechy, druhá polovina 18. století. Hedvábí, žinylka, papír, dracoun. Rozměry 79×183 cm a 69×185 cm Konzervace Radka Kalabisová, Vladimíra Lipská.
Dvě antependia, Čechy, druhá polovina 18. století. Hedvábí, žinylka, papír, dracoun. Rozměry 79×183 cm a 69×185 cm Konzervace Radka Kalabisová, Vladimíra Lipská.
Speciální obor restaurování textilu se v domácím prostředí rozvíjel od 50. let 20. století, restaurátoři pracovali na zakázkách samostatně pod záštitou Českého fondu výtvarných umělců (ČFVU) nebo byli organizováni v Ústředí uměleckých řemesel, které sdružovalo také dílny na restaurování tapiserií. Stranou nezůstaly státní instituce, které zakládaly své vlastní restaurátorské pracovny. Množství tapiserií ze sbírky muzea bylo ošetřeno v Restaurátorské gobelínové dílně Národní galerie, první z nich v roce 1953.
Většina muzejních tapiserií byla restaurována klasickou metodou dotkávání poškozených míst, ačkoliv vedení dílny prosazovalo využívání metody lepení a podlepování. Poslední restaurování tapiserie ze sbírky UPM, předcházející projektu financovaného z Fondů EHP a Norska, proběhlo v roce 1991 v soukromé dílně. V projektu „Historické tapiserie a textil ze sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze – konzervace a prezentace“ byly tapiserie ošetřeny za využití metody šité skeletáže. Poškozená místa jsou zajištěna technikou šití na podkladové plátno (skelet), tím je původní část snadno identifikovatelná od nově doplněné, zejména z rubové strany. Tato metoda je reverzibilní.
Uměleckoprůmyslové museum zřídilo místa pro restaurátorky textilu na počátku 60. let. První závažnou činností bylo restaurování rokokových dámských šatů, které prováděla Blanka Klosová v roce 1961, náročná práce jí zabrala 105 hodin. Vedle restaurátorky textilu Klosové působila v muzeu Miluše Blažková, později Zdenka Kuželová. Současně muzeum využívalo možnost spolupráce s externími restaurátorkami textilu, kterým zadávalo časově náročnější práce. Tímto způsobem byla restaurována nejvzácnější středověká liturgická památka ve sbírce, tzv. Broumovská kasule, na které v letech 1971 a 1979 pracovala ve dvou etapách Blanka Klosová, po odchodu z muzea pracující prostřednictvím ČFVU (více informací k radikálnímu způsobu restaurování Broumovské kasule v časopisu Textil v muzeu 2011).
Externě byla do roku 1989 zadána řada prací na sbírkovém liturgickém textilu, světských oděvech a oděvních doplňcích, bytových textiliích, krajkách či vějířích. Také po roce 1989 muzeum spolupracovalo s externími restaurátorkami. V současné době muzeum usiluje o získávání dotací MK ČR z programu Integrovaného systému ochrany movitého kulturního dědictví (ISO). Díky prostředkům ISO byla v roce 2012 v dílně Vendulky Otavské konzervována kasule podle návrhu Josefa Šímy staršího.
Muzeum poskytuje materiál ze sbírek studentům restaurátorských oborů odborných škol, VOŠ textilních řemesel a SPŠ grafické. Studenti pracují pod vedením restaurátorek muzea. Názor na způsob práce s historickým materiálem se od počátku oboru v 50. letech 20. století do současnosti proměňoval. Dříve nebylo výjimkou doplňovat chybějící materiál totožnou technikou nebo jinak zasahovat do autentické podoby památky. Pro projekt podpořený z Fondů EHP a Norska byla zvolena konzervační metoda šití k podpůrnému skeletu s co nejmenšími zásahy do zachované textilie. Práce prováděla Eva Achremenková, Radka Kalabisová, Barbora Korbelová, Vladimíra Lipská a Alena Prajzlerová. Dozor nad prováděním prací měla za UPM Jitka Kottová a Alena Samohýlová.
V době realizace projektu muzeum stavělo nový depozitář, dokončený v roce 2016. Jeho stavba významně přispěla ke zkvalitnění uložení historického textilu ve smyslu preventivní konzervace. Veškerý historický oděv je nyní uložen v rozměrných zásuvkách nebo krabicích ve vodorovné poloze a není zatěžován umístěním na ramínkách. V roce 2020 pracují v muzeu čtyři textilní restaurátorky, Markéta Bučková, Alena Samohýlová, Daniela Schalldach a Michaela Závadská, z toho dvě pouze na částečný úvazek.
Soběslav Hippolyt Pinkas se narodil 7. října 1827 v Praze na Kampě jako nejstarší ze čtyř dětí advokáta a politika Adolfa Pinkase (1800–1865) a jeho manželky Karolíny, rozené von Schauroth (1804–1885). Po babičce z otcovy strany měl francouzské předky.
Po studiích na gymnáziu začal studovat na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze práva. V době studií si ke jménu Hippolyt přidal české Soběslav. Od roku 1849 studoval malířství na pražské malířské akademii v ateliéru Christiana Rubena, odkud po dvou letech na radu Josefa Mánesa odejel studovat na Akademii do Mnichova. Později odjel studovat do Francie. V Paříži se 13. října 1859 oženil s Francouzkou Adrienou Denoncinovou, s níž se na deset let usadil ve Vaux de Cernay, kde se jim narodily děti Ladislav (* 1863) a Georgina (* 1867)[3].
V roce 1865 se na čas vrátil do Čech, neboť zemřel jeho otec. Natrvalo se do Čech vrátil i s rodinou roku 1869. Na Vyšší dívčí škole přijal ve školním roce 1869–1870 místo profesora kreslení, kterým zůstal 25 let. Kolem roku 1885 si nechal postavit chalupu v Sázavě. V této chalupě se 19. června 1905 narodil jeho vnuk Jiří Voskovec.
Pocházel z poměrně zámožné průmyslnické rodiny, která během 19. století vybudovala textilní továrnu v Lomnici nad Popelkou a angažovala se rovněž při vytvoření a správě první české banky – Živnostenské banky. Jeho životní dráha však podnikatelská spíše není.
Práva vystudoval na Karlově univerzitě a dále si prohluboval znalosti i na renomovaných francouzských školách Sorbonna a École des Chartes. Po soudní a bankovní praxi vstoupil do služeb Zemského výboru království Českého. V roce 1899 se oženil. Za ženu si vzal Zdenku Kodlovou.
Po vzniku Československé republiky dal veškeré své schopnosti do služeb československé diplomacie a sloužil jí až do jejího pádu. Během druhé světové války působil v dozorčí radě Živnobanky. Po 2. světové válce byl krátce vězněn, avšak zproštěn obvinění. Po komunistickém převratu byl hospodářsky decimován a v polovině 50. let zemřel. Rodinná hrobka s reliéfem Františka Rouse je na Olšanských hřbitovech.
Kurátoři: Vladimír Birgus, Ondřej Durczak, Michał Szalast (ITF) a Jan Mlčoch (UPM) Architekt: Dušan Seidl Grafický design: Vladimír Vimr
Výstavu s názvem Tři dekády připravil Institut tvůrčí fotografie (ITF) Slezské univerzity v Opavě k 30. výročí svého založení a je výběrem nejlepších snímků studentů i čerstvých absolventů školy, mapujícím období let 1990 – 2020. Část expozice stihli v Institutu tvůrčí fotografie (ITF) připravit aktuálně a zařadit i fotografie, které vznikly během koronavirové pandemie.
Vystavená fotografická díla zachycují rozmanité osobní výpovědi autorů, kde hlavní roli nehraje styl nebo téma, ale hlavně osobitost a kvalita fotografií. „Vybírali jsme ty nejlepší práce především současných studentů a absolventů, z nichž mnozí sbírají významná ocenění i v zahraničí,“ říká Vladimír Birgus, dlouholetý vedoucí Institutu tvůrčí fotografie (ITF) v Opavě, který je sám uznávaným fotografem a propagátorem české fotografie po celém světě.
Na výstavě se objeví například cyklus ResonanceKrystyny Dul, sugestivní barevné portréty Hany Connor a Filipa Jandourka, zachycující bangladéšské venkovany, hledajících práci v přelidněné metropoli Dháce či portréty lidi nejrůznějších společenských vrstev, profesí a životních stylů z polských vesnic od Jacentyho Dedka. Soubor aranžovaných skupinových portrétů Náplavy od Marka Matuštíka zachycuje život rodin, které se přestěhovaly z Prahy na venkov do domů se zahradami a bazény. Inscenovanou fotografii pak reprezentuje třeba Jan Pecháček: ve svém cyklu Pakul vytvořil reminiscence dob, kdy v pražském Paláci kultury probíhaly monstrózní komunistické sjezdy.
Část expozice je velmi aktuální a představuje různé soubory, které vznikly během současné koronavirové pandemie. Peter Korček zachycuje v cyklu Tiché město přízračně vylidněné ulice, nákupní centra a nábřeží Bratislavy. Ivo Žídek a Jan Langer v souboru Životy pod rouškou zkombinovali portréty lidí s rouškami s texty ukazujících jejich zážitky ze smutné doby. A Roman Vondrouš ve svých nápaditě komponovaných fotografiích ze současného života v Praze skvěle uplatnil sugestivní hry světel, stínů a barev.
Expozici Tři dekády s podtitulem Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě 1990-2020 doprovází česko-anglický katalog. Součástí expozice jsou také makety autorských knih studentů, příklady teoretických prací a v neposlední řadě i knihy a katalogy, které Institut tvůrčí fotografie vydal nebo na jejichž vydání se podílel. Je mezi nimi i publikace Mariusze Foreckého Mechanismus, která byla oceněna jako nejlepší loňská fotografická publikace roku.
Dům U Černé Matky Boží
Ovocný trh 19 Praha 1 +420 725 038 628
Otevírací doba úterý až neděle 10–18 hodin pondělí zavřeno
Architekt Jan Koula patří sice k polozapomenutým, přesto ale významným a vlivným osobnostem českého umění a kulturně společenského dění závěru 19. století. Byl mnohostranně aktivní – projektoval architekturu, dlouhodobě působil jako pedagog na pražské technice, spolupodílel se na přípravě četných výstav či spravoval a organizoval sbírky Národního muzea. Zásadní, dosud jen okrajově vnímanou a nedoceněnou oblastí Koulovy činnosti je návrhářská tvorba pro nejrůznější uměleckořemeslné obory.
Základ postojů a východiska uměleckých a odborných snah Jana
Kouly vytvářel již od osmdesátých let jeho úzký vztah k české historii a
kulturnímu prostředí. Stal se vynikajícím a uznávaným znalcem
uměleckořemeslných památek, současně byl nadšeným obdivovatelem a zasvěceným dokumentátorem
lidového umění. Zaujetí jedinečnými pracemi rudolfínské doby či habánskou
keramikou, stejně jako podrobné seznámení s tvorbou českých a moravských
vyšívaček poté silně ovlivňovalo Koulovy vlastní návrhy v různých oborech
užitého umění, rytého skla, malované keramiky či intarzovaného nábytku.
Výstava ve foyer Uměleckoprůmyslového musea v Praze představuje
Jana Koulu jako jedinečného představitele české, národně orientované uměleckořemeslné
tvorby. Jako návrháře osobitě reagujícího na podněty novorenesačního stylu, ale
i jako autora neodmyslitelně svázaného s výtvarnými projevy lidového prostředí
doby doznívajícího 19. století.
Vázička, návrh Jan Koula, 1911 provedení Graniton Svijany, malba Lidová malírna v Telči, 1912, bělavý porézní střep, glazovaný, malovaný
Mísa, návrh Jan Koula, 1900 provedení Odborná škola keramická v Bechyni, bělavý porézní střep, glazovaný, rytý
Džbán, návrh Jan Koula, 1900 provedení Odborná škola keramická v Bechyni, bělavý porézní střep, malba do glazury
Kuřácký stolek ze souboru nábytku pro Český interiér, návrh Jan Koula, 1899 provedení Václav Mlch, Praha; intarzie Jan Kubát, Praha, fotografie Rudolf Bruner-Dvořák, 1900
Váza, návrh Jan Koula, 1899 provedení Sklárna Jeho Osvícenosti hraběte Harracha, Nový Svět, světle zelené sklo, malba bílým, modrým, zeleným a červeným transparentním emailem a zlatem
Holba s montáží s českými granáty, návrh Jan Koula, 1899 provedení sklárna Meyrův synovec, Adolfov u Vimperka (Adolf bei Winterberg); zlatník Jan Reimann, Praha, bezbarvé sklo ryté, montáž ze zlaceného stříbra a českých granátů
Džbánky Památky umělecko-průmyslové v Čechách, 1882–1886, list VII/I–II barevná litografie podle akvarelu Jana Kouly
Muž s Osvětiman – ze souboru Kroje lidu moravského Foto Jan Koula, 1893
Fotografie ze souboru Kroje lidu moravského Foto Jan Koula, 1893
Dva novorenesanční poháry návrh Jan Koula, 1891 provedení sklárna Meyrův synovec, Adolfov u Vimperka (Adolf bei Winterberg), zlatník Jan Reimann, Praha křišťálové sklo broušené a ryté; zlacené stříbro, broušené české granáty
Podnos na noze návrh Jan Koula, kolem r. 1892 provedení sklárna Meyrův synovec, Adolfov u Vimperka (Adolf bei Winterberg), zlatník Jan Reimann, Praha křišťálové sklo broušené a ryté; zlacené stříbro, broušené české granáty
Bonboniéra návrh Jan Koula, 1900 provedení sklárna Meyrův synovec, Adolfov u Vimperka (Adolf bei Winterberg); emaily Jan Novák a Petr Svoboda, Praha bezbarvé sklo broušené, ryté a zlacené; víko mosazné, emailované
Z Institutu tvůrčí fotografie se během třiceti let pod Birgusovým vedením stala největší česká fotografická katedra s komplexním programem a inspirativními pedagogy, k jakým patří třeba Jindřich Štreit, Pavel Mára, Václav Podestát, Dita Pepe, Josef Moucha, Jiří Siostrzonek, Štěpánka Stein, Tomáš Pospěch nebo Rafał Milach. Studenty z celého světa sem láká výtečné renomé školy, která dnes poskytuje bakalářské, magisterské a doktorské studium a má i akreditace na habilitační řízení a řízení pro jmenování profesorem. Téměř polovina zájemců o studium pochází ze zahraničí, především z nedalekého Polska a Slovenska, ale také třeba z Japonska, Velké Británie anebo z Lucemburska.
To potvrzují četná významná zahraniční ocenění, která někteří z absolventů za svou tvorbu posbírali. Patří k nim například vítězství na World Press Photo, Leica Oskar Barnack Award, Hasselblad Masters, Grand Prix New York Photography Festival a v dalších prestižních soutěžích. Institut také často pořádá výstavy svých studentů na mezinárodních fotografických festivalech a ve významných muzeích a galeriích.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze a Pražská konzervatoř společně zvou 18. 6. v 17 hodin na jarní koncert profesorů PK nazvaný Velké díky. Koncert je poděkováním za práci a trpělivost všem, kteří přestáli divnou dobu jara 2020 a mají chuť do další práce. Koncertem provede Jan Potměšil, který je také pedagogem Pražské konzervatoře, vstup je zdarma. V případě nepříznivého počasí se koncert uskuteční uvnitř muzea.
Program:
Bedřich Smetana: Z domoviny (Jiří Vodička – housle, Petr Čech – klavír) Adam Skoumal: Kráska a zvíře (Kristina Fialová Nouzovská – viola, Petr Nouzovský – violoncello) Eduard Douša: Sonatina (Kristina Fialová Nouzovská – viola, Ladislav Horák – akordeon) Thomaso Albinoni: Koncert č. 2 (Jaroslav Halíř – trubka, Petr Čech – klavír) Astor Piazzolla: Vivat tango (Petr Nouzovský – violoncello, Ladislav Horák – akordeon)
Komentovaná prohlídka výstavy s kurátorem Pavlem Vančátem poslední den otevření výstavy. Výklad je zdarma k platné vstupence. Vstupné je navíc mimořádně výhodné!
Co
vlastně předcházelo sametové revoluci a jak nakonec skončila? Jaký vliv měla na
českou společnost Gorbačovova „perestrojka“ a jaký neoliberální transformace a
privatizace? A jak se tyto události odrážejí v dobové vizualitě skrze
fotografii, grafický design, film či televizi? Publikace je vizuální esejí o
jedné „antidekádě“, kdy radikální politické změny probíhaly paralelně s
výraznou proměnou vizuálních médií a jejich rolí. Vedle editora Pavla
Vančáta do knihy přispěl historik Ondřej Daniel, teoretička umění Zuzana
Krišková a filozof Miroslav Petříček.
Publikace
byla vydána u příležitosti stejnojmenné výstavy konané v UPM ve dnech 16.
října 2019 až 21. června 2020.
vydavatelé: Uměleckoprůmyslové museum v Praze a BiggBoss editor: Pavel Vančát texty: Ondřej Daniel, Zuzana Krišková, Miroslav Petříček, Pavel Vančát grafický design: Zuzana Lednická (Studio Najbrt) vydání: české s anglickým resumé formát: 21 x 15 cm, kroužková vazba počet stran: 462 počet reprodukcí: 534 ISBN 978-80-7101-190-3 (UPM) ISBN 978-80-907383-7-9 (BiggBoss) cena: 560 Kč (v UPM vyprodáno)
Plesová toaleta, 1936, tyl a šifon, plošná výšivka flitry a korálky
Plesová toaleta, 1936, tyl a šifon, plošná výšivka flitry a korálky
Plesová toaleta, , maroken a pruhovaný ryps, překryty bavlněným tylem
Plesová toaleta, , maroken a pruhovaný ryps, překryty bavlněným tylem
Plesová toaleta, , maroken a pruhovaný ryps, překryty bavlněným tylem
Plesová toaleta, 1936, veluršifon
Plesová toaleta, 1936, veluršifon.
Večerní toaleta, 1934
šedý imprimé taft se vzorem květů
ušita pro Hildu Podolskou na ples Lyžařského závodního klubu
Evening gown, 1934
Večerní toaleta, 1934
šedý imprimé taft se vzorem květů
ušita pro Hildu Podolskou na ples Lyžařského závodního klubu
Evening gown, 1934
Večerní toaleta, 1934
šedý imprimé taft se vzorem květů
ušita pro Hildu Podolskou na ples Lyžařského závodního klubu
Evening gown, 1934
Večerní toaleta, kolem r. 1935
stříbrné lamé, zelené hedvábí
Údajně Modelový dům Hanna Podolská, toaleta ušita pro Hermínu Mandelíkovou, manželku Roberta Mandelíka, mj. podnikatele v cukrovarnictví a člena bankovní rady ČSR. Žili na zámku v Ratboři.
Večerní toaleta, kolem r. 1935
stříbrné lamé, zelené hedvábí
Údajně Modelový dům Hanna Podolská, toaleta ušita pro Hermínu Mandelíkovou, manželku Roberta Mandelíka, mj. podnikatele v cukrovarnictví a člena bankovní rady ČSR. Žili na zámku v Ratboři.
Večerní toaleta, kolem r. 1935
stříbrné lamé, zelené hedvábí
Údajně Modelový dům Hanna Podolská, toaleta ušita pro Hermínu Mandelíkovou, manželku Roberta Mandelíka, mj. podnikatele v cukrovarnictví a člena bankovní rady ČSR. Žili na zámku v Ratboři.
Večerní toaleta, kolem r. 1935
bělavé hedvábí s vetkaným zlatým dracounem
údajně Modelový dům Hanna Podolská, toaleta ušita pro Hermínu Mandelíkovou
Večerní toaleta, kolem r. 1935
bělavé hedvábí s vetkaným zlatým dracounem
údajně Modelový dům Hanna Podolská, toaleta ušita pro Hermínu Mandelíkovou
Večerní toaleta, kolem r. 1935
bělavé hedvábí s vetkaným zlatým dracounem
údajně Modelový dům Hanna Podolská, toaleta ušita pro Hermínu Mandelíkovou
Večerní toaleta, kolem r. 1935
bělavé hedvábí s vetkaným zlatým dracounem
údajně Modelový dům Hanna Podolská, toaleta ušita pro Hermínu Mandelíkovou
Večerní šaty, kolem r. 1935
černý tyl, výšivka stříbrnými pajetkami
údajně Modelový dům Hanna Podolská, toaleta ušita pro Hermínu Mandelíkovou
„Stylová“ večerní toaleta s bohatě nabíranou sukní a s bolerkem, 1936
černý tyl, voál, hedvábí, taft a krajka, ušito pro Hildu Podolskou
Plesová toaleta, 1936
tyl a šifon, plošná výšivka černými flitry, doplněná korálky
pravděpodobně ušita pro herečku a zpěvačku Jarmilu Kronbauerovou
Jarmila Kronbauerová, členka činohry Národního divadla, v roli Lady George Graystoneové ve hře Williama Somerseta Maughama Společenská smetánka.
Odpolední šaty, cca 1940, maroken
Odpolední šaty, cca 1940, maroken
Jarní plášť, kolem r. 1947
vlněná tkanina s „pepito“ vzorem
Modelový dům Hanna Podolská, střihač František Vobecký, ušito pro Janu Poláškovou, spolumajitelku lékárny na Národní třídě v Praze
Jarní plášť, kolem r. 1947
vlněná tkanina s „pepito“ vzorem
Modelový dům Hanna Podolská, střihač František Vobecký, ušito pro Janu Poláškovou, spolumajitelku lékárny na Národní třídě v Praze
Jarní plášť, kolem r. 1947
vlněná tkanina s „pepito“ vzorem
Modelový dům Hanna Podolská, střihač František Vobecký, ušito pro Janu Poláškovou, spolumajitelku lékárny na Národní třídě v Praze
Letní plášťové šaty, 1935–1938
šedobíle pruhovaný hedvábný šantung
Patřily Jiřině Ascherové, provdané Tonderové, z rodiny pražských obchodníků s hedvábím
Letní plášťové šaty, 1935–1938
šedobíle pruhovaný hedvábný šantung
Patřily Jiřině Ascherové, provdané Tonderové, z rodiny pražských obchodníků s hedvábím
Letní plášťové šaty, 1935–1938
šedobíle pruhovaný hedvábný šantung
Patřily Jiřině Ascherové, provdané Tonderové, z rodiny pražských obchodníků s hedvábím
Letní plášťové šaty, 1935–1938
šedobíle pruhovaný hedvábný šantung
Patřily Jiřině Ascherové, provdané Tonderové, z rodiny pražských obchodníků s hedvábím
Večerní šaty s kabátkem, 1931
hnědá krajkovina, hedvábný žoržet, krepdešín
Vycházkový plášť, 1935–1940
cihlově červený homespun
ušit pro Jarmilu Kutinovou
Vycházkový plášť, 1935–1940
cihlově červený homespun
ušit pro Jarmilu Kutinovou
Společenské šaty, kolem r. 1920
černá mercerovaná bavlna a tyl, výšivka modrou přízí a černými flitry
Patřily Otilii Rakové, švagrové Hany Podolské (sestře Viktora Podolského)
Společenské šaty, kolem r. 1920
černá mercerovaná bavlna a tyl, výšivka modrou přízí a černými flitry
Patřily Otilii Rakové, švagrové Hany Podolské (sestře Viktora Podolského)
Večerní šaty, 1938–1940
béžová hedvábná krajkovina, viskózové vlákno
údajně Modelový dům Hanna Podolská
Večerní šaty, 1938–1940
béžová hedvábná krajkovina, viskózové vlákno
údajně Modelový dům Hanna Podolská
Večerní šaty, 1938–1948
modrá krajkovina a taft
údajně Modelový dům Hanna Podolská
Večerní šaty, 1938–1948
modrá krajkovina a taft
údajně Modelový dům Hanna Podolská
Společenské šaty s kabátkem, kolem r. 1946
modrý vlněný žoržet
údajně Modelový dům Hanna Podolská
Večerní plášť, 1937
čínský brokát
ušit pro Hildu Podolskou
Večerní plášť, 1937
čínský brokát
ušit pro Hildu Podolskou
Halenka k zimnímu kostýmu, 1935–1939
modrý brokát s drobným pestrým vzorkem
Patřila Jarmile Kutinové
Halenka k zimnímu kostýmu, 1935–1939
modrý brokát s drobným pestrým vzorkem
Patřila Jarmile Kutinové
Halenka k zimnímu kostýmu, 1935–1939
modrý brokát s drobným pestrým vzorkem
Patřila Jarmile Kutinové
Halenka k zimnímu kostýmu, 1935–1939
černý satén, vínově červený a modrý krepsatén
Patřila Jarmile Kutinové
Halenka k zimnímu kostýmu, 1935–1939
černý satén, vínově červený a modrý krepsatén
Patřila Jarmile Kutinové
Malé večerní šaty s vyšitou kyticí, 1931
marokén, aplikace výšivky sekanými korálky
ušity pro Gudrun Neis, neteř Hany Podolské, k 19. narozeninám
Malé večerní šaty s vyšitou kyticí, 1931
marokén, aplikace výšivky sekanými korálky
ušity pro Gudrun Neis, neteř Hany Podolské, k 19. narozeninám
Hanna Podolská, 1933, foto: Carola, dokumentace UPM
Portrét Hany Podolské, Salon IX, č. 2, únor 1930, s. 24. Foto Carola Praha
Hana Podolská s přítelkyní Alenou Lochmannovou v Mariánských Lázních, 1956. Foto soukromý archiv
Miloš Podolský s manželkou Hildou
Svatební fotografie manželů Viktora a Věry Podolských
Návrhy Hedviky Vlkové, 1923
Návrhy Hedviky Vlkové, 1923
Návrhy Hedviky Vlkové, 1923
Návrhy Hedviky Vlkové, 1923
Odpolední šaty model „Vionnet“
Měsíc III, zaří–říjen 1934, s. 31, foto: Carola
Dvě večerní toalety
Elegantni Praha II, č. 4, leden 1924, s. 50
foto: Drtikol a spol.
Letní šaty z bílého a hnědomodrého organdy a klobouk z florentské slámy
Salon III, č. 3, červen 1924, nestr.
foto: Drtikol a spol.
Růžena Naskova, členka činohry Národniho divadla, v bílých šatech z krepdešinu
Moda a vkus I, č. 1, duben 1919, s. 5, foto: Vácha
Rádi kreslíte, malujete, zkoušíte nové techniky
a hledáte novou inspiraci?
Vyzkoušejte si s námi techniku podmalby na skle. Na výstavě V lesku zlata, v záři barev. Umění podmalby na skle ze sbírek UPM v Praze se seznámíme s rozsáhlou sbírkou podmaleb, které ilustrují vývoj tohoto svébytného umění. Společně rozehrajeme příběhy obrazů a prozkoumáme prostor, ve kterém jsou vystaveny.
Ukážeme si jednotlivé fáze vzniku podmalby, budeme se zabývat jejich náměty, vytvářet a komponovat nové příběhy a realizovat je nejenom modifikovanou technikou podmalby. Inspirovat se budeme na výstavě, v historické budově muzea i v muzejní zahradě.
max. počet dětí: 10 cena: 3700 Kč (cena včetně výtvarného materiálu a obědů) čas trvání denně: 9 – 17 hodin věk: 7 – 12 let rezervace do 30. 6. 2020 na email: havlova@upm.cz lektorka: Mgr. Dana Havlová Rovenská
Autoři: PhDr. Eva Uchalová a PhDr. Filip Wittlich, PhD.
Dlouholetou vedoucí sbírky textilu UPM byla PhDr. Jiřina Vydrová ze známé herecké rodiny Vydrů. V souvislosti s přípravou katalogu výstavy Odvaha a risk, v němž byla zmiňována i výstava Žena doby secese, na níž se doktorka Vydrová podílela, prozkoumal kurátor Centra dokumentace sbírek Filip Wittlich její pozůstalost a společně s Evou Uchalovou objevil celou řadu nepublikovaných informací vztahujících se k naší sbírce textilu.
Jedna z nich se vztahuje ke svatebním šatům ze sametu barvy champagne, označených firemní značkou londýnského obchodního domu Marshall & Snelgrove. Eva Uchalová, kurátorka módy, k tomu říká: „Zdálo se nám, že máme tyto šaty dokonale zdokumentované, měli jsme svatební fotografii zachycující nevěstu Frederiku Ahrensovou a ženicha Leopolda Grimma při jejich svatbě v Miláně 5. března 1892. Filip Wittlich však našel v archivu korespondenci mezi dr. Vydrovou a Miladou Borůvkovou, která šaty do muzea v roce 1976 nabídla a vypsala nám okolnosti tohoto sňatku.“
Frederica Ahrens, nar. 1868, byla dcerou anglického gardového důstojníka Christiana Ahrense a Fanny de Jonge z Georgetownu v Britské Guayaně. Leopold Grimm se narodil r. 1862 ve Všebořicích u Ústí nad Labem, vystudoval reálku v Praze a pokračoval ve studiu na polytechnice v Curychu, kde Frederica byla v té době schovankou v dívčím penzionátě. Tam se seznámili na tanečním večírku a vznikla láska na první pohled, která vydržela celý život.
Rodiče Frederiky však s její volbou nesouhlasili i přesto, že ženich měl zajištěnou existenci jako asistent na curyšské technice, poté jako inženýr u strojírenské firmy v Curychu. Až teprve když získal výnosné místo ve strojírně Tosi v Legnanu v Itálii, svolili k sňatku. Šaty nevěsty byly zakoupeny v Anglii a stály 20 liber.
Leopoldova kariéra inženýra, specializovaného na vodní turbíny, pokračovala u firmy Ruston v Praze a u firmy J. M. Voith v Heidenheimu, až v roce 1901 byl jmenován řádným profesorem konstrukcí částí strojových a stavby strojů na nedávno založené české technice v Brně. Tam se stal v letech 1907 – 1908 rektorem a několikrát děkanem a jako pedagog se významně zúčastnil budování novodobého inženýrského studia. Stal se ale i skvělým technikem, podílejícím se na projektech staveb velkých vodních děl a na moderním řešení otázek z oboru vodohospodářství.
Paní Frederika jistě neměla jednoduchý život, manželům se v rozpětí let 1892 – 1909 narodilo pět dětí, dva synové byli v 1. světové válce, nejstarší Leopold po zajetí vstoupil do italských legií. Dva synové následovali otce v jeho technické kariéře, nejmladší z dětí, dr. Borůvková, absolvovala v r. 1934 Filozofickou fakultu v Brně, současně studovala angličtinu v zahraničí a stala se lektorkou angličtiny. Rodina žila v Brně, Leopold Grimm zemřel v roce 1939, Frederika v roce 1953.
Knoflíky z tzv. Karlštejnského pokladu, kolem poloviny 14. století
NEJVZÁCNĚJŠÍ PŘEDMĚTY Z NAŠICH SBÍREK
Miska s ptáky z tzv. Karlštejnského pokladu, kolem poloviny 14. století
Knoflíky z tzv. Karlštejnského pokladu, kolem poloviny 14. století
Dorzální kříž kazule z Břevnova, konec 70. let 14. století. majitel: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově dlouhodobá zápůjčka UPM.
Dorzální kříž kazule z Břevnova, konec 70. let 14. století. majitel: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově dlouhodobá zápůjčka UPM.
Lorem ipsum dolor sit amet consectetuer adipiscing elit sed. Nam liber tempor cum soluta nobis eleifend option congue nihil imperdiet doming id quod mazim placerat.
01.03.2019 – 01.09.2019
Out of Power Tower od Krištofa Kintery
Commissioner: Museum
of Decorative Arts in Prague
Director:
Helena Koenigsmarková
Curator:
Iva Knobloch
Funding:
Ministry of Culture of the Czech Republic
Support:
Czech Center Milan, Gallery Zdeněk Sklenář Prague
Out of Power Tower: artist Krištof Kintera and team
Lithopy:
concept Denisa Kera and Petr Šourek, director Petr Šourek, designer Eva Holá,
photography Jan Hrdý, editor Miloslav Holman, installation and 3D print
Jaroslav Svítek, blockchain development
Denisa Kera and Yair Reshef, satellite image processing Mateusz Kraiński and
team
XXII Triennale Milano
From March 1 to September 1, 2019 XXII Triennale Milano titled Broken
Nature: Design Takes on Human Survival. The
curatorship of the XXII Triennale has been entrusted to Paola Antonelli, Senior Curator of Architecture and
Design and Director of Research & Development at The Museum of Modern Art. The
curatorial team, led by Paola Antonelli and based in Milan and New York, will
select and present design approaches that encourage a multifaceted and
comprehensive reading of the issues threatening our collective existence;
stimulate an appreciation of the systems in which individuals live and operate;
and galvanize attitudes that consider life beyond the next few generations.
The
XXII Triennale will feature projects – from objects to buildings, and from interfaces
to infrastructures and cities, at all scales, from the cosmos to the
microbiome, and in all dimensions – that suggest plausible and concrete avenues
for restorative design action In this ambitious endeavor, the curatorial team
will be supported by an Advisory Committee of scholars and practitioners,
including Adam Bly, Rania Ghosn, Alexandra Daisy Ginsberg, Gabriella
Gómez-Mont, Jamer Hunt, Sarah Ichioka, Koyo Kouoh, Stefano Micelli, and Maholo
Uchida.
Czech Participacion
The
utopian/dystopian projects OUT OF POWER TOWER and LITHOPY develop the theme of
energy wastage and mock the current craze for cryptocurrency. They are a
critical response to the problem of mineral extraction, scarcity of resources
and man’s drive for endless energy production. Out of Power Tower is 4,5 m high object made from used batteries
that are assembled and cut. From the outside, the batteries seduce the consumer
with their shining mosaic of brands. Inside the batteries, you can observe dark
and burned out minerals. Out of Power Tower is a metaphor of the 4.0 and 5.0
Ages: uncovering the happy comfort of the external superficiality of being;
digging deep under it, you find its core, dangerous and toxic. LITHOPY tells a
universal story of power, mineral resources, technology and man. It is a
fiction in the form of a multi-screen
movie backed by blockchain prototypes. As a matter of fact, one of the largest
world Lithium reserves has been recently rediscovered in the Czech Lands and were
quickly turned into a mobilizing tool during 2017 elections. As a response to
the populist promise and the ongoing speculation in Lithium, the Lithopy team
created its own fairy-tale scenario. The movie advertises a Sunny Day in
Lithopy when all kinds of smart contracts are made under controlling eyes of
satellites.
Exhibition held to commemorate 80 years since the introduction of the
Nuremberg Laws in the Protectorate of Bohemia and Moravia
Eighty years ago, on 21 June 1939, the Reich Protector Konstantin von
Neurath issued a decree introducing the Nazis’ Nuremberg Laws in the
Protectorate of Bohemia and Moravia. This ushered in a period of social and
property-related persecution of people who were classified as Jews –
persecution which in the vast majority of cases culminated in their deportation
to concentration and extermination camps, where the deportees ultimately died.
To commemorate 80 years since the establishment of the Protectorate, the
introduction of the Nuremberg Laws and the outbreak of the Second World War, an
exhibition of items belonging to victims of the Nazi persecution has been
organized by the Documentation Centre for Property Transfers of
the Cultural Assets of WW II Victims, in
collaboration with the Museum of Decorative Arts in Prague, the National
Heritage Institut, Area Heritage Administration at castle Sychrov and the
National Gallery Prague.
The organizing institutions have decided to display
items whose original owners have been identified. The items commemorate the
names and lives of their owners – victims of a despotic system which, based on
arbitrary criteria, destroyed real human beings (replacing their names with
transport numbers) in order to seize their property. These items help – at
least partially – to restore their original owners’ identity.
In
the large majority of cases, the owners were not collectors in the true sense
of the word; they were simply people who had these items in their homes. They
lived alongside the items, and they had some kind of personal connection with
them. On the other hand – and this is particularly important – the fact that
these items have survived means that we have been able to identify the names of
their original owners, despite the fact that from autumn 1941 onwards the
authorities systematically used transport numbers instead of actual names. The
exhibition presents around a hundred named original owners – and of course this
is just a tiny fraction of the total number of Protectorate Jews who were murdered
during the war. Yet although they are few, it is of profound importance that we
remember and commemorate them. Each of these people was unique; each lived
their own individual life. Among them were the rich and the poor,
factory-owners and small traders, university professors and people with just a
basic education, married and unmarried, divorced and widowed, those with
families and those who lived alone. Some of them had lived in Czechoslovakia
throughout the inter-war period, while others had returned there after living
Germany or Ostmark (Austria). Many of them had fled into “rump” Czechoslovakia
from the Sudetenland when it was seized by Germany following the Munich
Agreement; after finding an apartment or a rented room, they were forced to move
once more and live with another Jewish family, as the German authorities had
issued a decree that all Jews should be removed from the part of Prague on the
left bank of the Vltava River. Of course, this decree was targeted mainly at
the owners of villas and apartment blocks in these districts of the city. They
inevitably had to leave behind large amounts of their property in their
abandoned homes, and today there is absolutely no way of locating this
property; it was evidently taken by Reich citizens who moved into the vacated
homes in large numbers (or also by Reich institutions, in the case of large
villas). The names of the original owners a mother of young children, whose
husband was executed for his political resistance activities shortly before the
family’s planned deportation. There is also a young woman who was placed on a
transport with her parents just a week after her wedding, still listed under
her maiden name; her adoring husband voluntarily joined the next transport in
order to remain with his wife until their death.
For
these reasons, the items presented here are not valuable merely as museum
exhibits; above all, their value lies in the fact that they silently
commemorate the lives of their original owners, who are long dead. After many
years, these items have helped us to restore these original owners’ names and
identities.
Exhibition concept and curator: Konstantina Hlaváčková
Exhibition design, videos: Pavel Mrkus
Graphic design: Štěpán Malovec and
Kristina Ambrozová
Zika and Lida Ascher’s personal and professional story
began in Prague just before World War II and continued in London and
Paris, where they worked with the most famous artists of the day and where the
most exclusive fashion houses used Ascher fabrics for their creations.
Czechoslovakia before World War II was a country with a highly developed
textile industry and an extensive sales network, including two shops owned by Zikmund
and Jindřich Ascher that sold silks not far from Wenceslas Square. The younger generation
of the Ascher family included Zika (Zikmund) Ascher, who was born in 1910. In
1933 he and his older brother Josef opened their own shop selling textiles in
the centre of Prague, and it soon became very popular. Zika Ascher was also a
very successful Alpine skier. He represented Czechoslovakia in many
international competitions, and in 1938 he won the Czechoslovak Grand Prix. The
press dubbed him the “Mad Silkman” on account of his daredevil style on the
slopes.
In February 1939 Zika married Lida (Ludmila) Tydlitátová, a charming
young woman from a wealthy family in Prague. Just a few days before the Nazis invaded
Czechoslovakia on 15 March 1939, Lida and Zika left for Norway on their
honeymoon. From there they went to London, which they made their new home. Zika joined the
army, and in 1942 he and Lida founded a textile company that printed
fabrics for women’s clothes. The high quality of its designs and printing guaranteed
the company’s success right from the start.
During and shortly after the war Zika Ascher put a bold plan into action:
he asked leading artists of the time – Henri Matisse, Henry Moore, André
Derain, Cecil Beaton, Alexander Calder and many more – to come up with designs for
luxurious silk scarves and fashion fabrics. Most of them agreed, resulting in a
collection of approximately thirty wonderful silk scarves, the Ascher Squares,
that helped launch Zika and Lida’s glittering career. The Squares were
exhibited around the world and at the end of 1947, shortly before the
communists seized power, they were shown at Mánes in Prague alongside printed
textiles designed by Czech artists.
Zika and Lida continued working with famous artists for many more years,
establishing good working relationships and personal friendships, as can be
seen in their frequent correspondence. Artists and fashion designers valued
Zika’s remarkable ability to flawlessly render their designs in fabric. Printed
silks and cottons and various types of woollen fabrics from Ascher (London)
Ltd. created a sensation around the world. Zika was also a great innovator
of new textiles, and he became legendary for his revolutionary approach and the
way he brought design and fine art together. Ascher fabrics were immensely
popular from the 1940s to the 1980s and they frequently appeared in all the top
fashion magazines, including Vogue and
Harper’s Bazaar. The most famous designers and fashion houses in France, Italy and
Britain used Ascher fabrics in their collections: Christian Dior, Chanel, Balenciaga,
Lanvin-Castillo, Pierre Cardin, Yves Saint Laurent, Alberto Fabiani, Ronald
Paterson, Mary Quant, David Sassoon …
Lida Ascher died in London in 1983, followed by Zika nine years later.
They were among the most illustrious Czechs and their work was celebrated
around the world, but back home they were entirely forgotten.
The exhibition has been designed by the artist Pavel Mrkus, who works with
large audiovisual installations.
Most of the exhibits have been lent by the Ascher Family Archive in the
United States. Other items come from Manchester Art Gallery, the Victoria & Albert
Museum in London, and Musée Matisse in Le Cateau Cambrésis in France.
The Museum of Decorative Arts and the Slovart publishing company have produced
a book in Czech and English editions to accompany the exhibition.
Czech Television is making a documentary about Zika and Lida Ascher that
will premiere in September 2019.
There will also be a project with Pavel Ivančic’s Studio of Fashion
Design at the Academy of Arts, Architecture & Design in Prague, whose
students will design outfits made with original Ascher fabrics.
Krásná jizba [Beautiful Room], established as a branch of the Družstevní práce [Cooperative Work; dp] publishing house in the late 1927, was one of the leading Czech institutions in the fields of interior design and culture during the first half of the 20th century. It became a platform for asserting the principles of Functionalism and implementing requirements on the quality of the mass production of utility objects. It operated as an arbiter of practical and tasteful living and, with its sales, production, exhibition and consulting activities, permeated the everyday life of thousands of families. Via the production and selling of home accessories and furnishings, characteristic of high aesthetic and utility value and, simultaneously, affordability, Krásná jizba aimed at fulfilling democratic principles in the culture of living. The focus of the institution and its upswing were the merit of the leading figures of the contemporary cultural scene, such as the designers Ladislav Sutnar, Antonín Kybal, Ludvika Smrčková and Bohumil Južnič, the architect Jan E. Koula, the photographer Josef Sudek, and many others. However, it did not manage to continue in its successful First-Republic era after the war, and the ultimate end of the initial ideas came with the changed political orientation of the country in 1948. In the 1920s and 1930s, faith in the new life, characteristic of the avant-gardes in general, went hand in hand with highlighting the integration of aesthetic requirements and the factual realization of life within a social and ethical context. The main attention was thus seized by the question of lifestyle, encompassing a wide range of issues which were surfacing with the vision of a new lifestyle and society and were related to many spheres – from living to working, education and health and, finally, culture and leisure time. The aim was to improve the quality of life of individuals in accordance with the goals of a socially-oriented democratic society. The essential task after the First World War was to fulfill the elementary need of housing, and architects, theoreticians and social engineers often answered it with utopian and radical concepts. It took Krásná jizba less than a year to abandon its initial focus on meeting the aesthetic needs of its customers through the primary sale of objects of art and, instead, switch to the culture of living and the sale of home accessories and furnishings. One of the stimuli behind this change was the Brno 1928 Exhibition of Contemporary Culture, which clearly demonstrated its focus on utilitarian Functionalist aesthetics and industrial production at the display of Association of Czechoslovak Work as well as other participating manufacturers. Nothing but this orientation could meet the goals of providing quality to the wider masses in the form of standardized products which would exclusively follow function. In accordance with the ethical background of the popular theses forged by Adolf Loos, strictly condemning ornamentation, designers laid great emphasis on the purity of shapes close to ideal geometric solids, and on simple form unburdened by anything that would excessively increase production costs. The most important aspects now became the natural quality of materials and their surfaces and structures and the typical features of the production process, all embodying the only acceptable source of aesthetic impression. As soon as KJ became headed by Ladislav Sutnar, it turned into an institution implementing these ideas and requirements into everyday life, mainly via his own designs of drinking and dining sets which have since become iconic artifacts of local inter-war design and the most sought-after items of its range.
Markéta Nováková, Mira Podmanická: Bio-vases, 2013
This exhibition of the experimental approaches to producing ceramics and porcelain found among students at European universities, their educators, and invited guests presents the outputs from one of the modules of an international grant within the “Creative Europe: Ceramics and Its Dimensions” program and the related sub-project Shaping the Future. The sub-project began with a workshop on the premises of the Kahla Porcelain factory in Germany gathering together students, teachers and other stakeholders from the four partner universities with the aim of exploring the material of ceramics and the associated new technologies. The participants explored various themes: Global Futures: Environment – Ecology – Economy, Societal changes, 3D printing – Old technologies revisited, and Food culture: impact on ceramic concepts. Riikka Latva-Somppi, exhibition curator, observes on the subject: „Workshop openings grow into well-designed projects, and objects themed by food cultures use new technologies in their production or to reflect societal changes. Old technologies meet the new. Function is the focus here, but we also need irrational thinking resulting in seemingly crazy and useless applications – in the end, these may develop into the most revolutionary innovations.“
Czech participation in the exhibition
The exhibition has traveled the cities of Europe since 2016, and has its final reprise in Prague. During the preparations of the Prague exhibition, cutaror Milan Hlaveš and Dita Hálová mapped out seven studios at five institutions of higher education in the Czech Republic and one in Slovakia. They monitored the outputs from final-examination and diploma-thesis exhibitions with a view to the main topic of the exhibition, whose goal is to describe developments in current ceramic and porcelain design. Czech and Slovak projects have an artistic level comparable with that abroad. A number of original artistic paths have also appeared in the area of modern technologies, and the latest generation of designers is making abundant use of them. Four studios are focused on work with ceramics and porcelain, while another three focus on industrial and product design – only a part of their work is with ceramic materials. The works of students at both types of studios are on the same professional level, differing only, perhaps, in their artistic and technical treatment. Just as in the European part of the exhibition, here as well students are supplemented by some of their educators and by guests from among the ranks of designers. They both influence the youngest generation as educators and experiment in their own works and are in many cases doctoral students themselves. These include for example Markéta Nováková and Mira Podmanická, Milan Pekař, Petr Stehlík, Studio Vobouch (Markéta Kalivodová and Richard Švejda), Matěj Polách and Vojtěch Říha (Superior Object), Roman Šedina, and Zuzana Knapková. Just like their students, they too often work at the borderline between design and the fine arts.
Ceramics and its Dimensions project Ceramics and its Dimensions project is broad in scope. It offers a survey of the past and present of European ceramics and supports their innovation potential. It is supported by the European Union’s “Creative Europe” program, an activity framework for eighteen leading European museums and universities that are active in ceramics. They are headed by Porzellanikon, a porcelain museum in Selb, Germany.
The exhibition includes active zones in which you can get to know the traditional techniques used in creating ceramic objects and vessels, along with various processes for producing a porcelain mug, and try out designing your very own ceramic vessel.
The high-quality workmanship of her dressmakers, the luxurious fabrics she used, her sound knowledge of the latest Paris fashion trends adapted to Czech taste, together her business spirit and pleasant social demeanour, made Hana Podolska´s salon the most popular and best-known couture house in Czech society between the two world wars. Her clientele included famous Czech actresses, like Růžena Nasková, Jarmila Kronbauerová, Olga Scheinpflugová, Adina Mandlová, and Nataša Gollová, and other celebrities, such as the opera singer Jarmila Novotná, the racing car driver Eliška Junková, and Hana Benešová, the wife of the Czechoslovak president. The exhibition brings the visitor into the environment of this couture house of the First Republic, presenting more than 50 original models and a number of accessories. It uses film footage, photographs, and other documents to offer insight not only into the workings of the salon, but also into the sometimes very difficult life of Hana Podolská and her family, influenced by the ups and downs of the first fifty years of Czechoslovakia. The exhibition includes interactive areas, in which visitors can become better acquainted with most of the fabrics used in the exhibited models and explore their texture (by touching them and looking at them under magnifying glass), leaf through the album „Did You Have Your Clothes Made at Podolska´s?“, and design their own formal wear.
CZECHOSLOVAKIA. Prague. August 1968. Warsaw Pact troops invasion.
22.03.2018 – 30.09.2018
Československo, srpen 1968
Concept: Josef Koudelka Curator: Irena Šorfová Exhibition design: Emil Zavadil Graphic design: Aleš Najbrt
This large retrospective exhibition is being held at the Museum of Decorative Arts in Prague to mark the exceptionally generous gift that Josef Koudelka is making to his native land. It is also a celebration of the eightieth birthday of this leading figure of contemporary photography. The exhibition is arranged chronologically in seven sections, each comprising an individual thematic series. The first, called Beginnings, consists of rare vintage prints from the late 1950s and early 1960s, which were made by Koudelka for his first exhibition, at the Semafor theatre, Prague, in 1961. The next section, called Experiments, consists of early studies, which are important for comprehending Koudelka’s the originality. The next two series were made in parallel – Koudelka’s key work, Gypsies, which is today widely considered a classic of world photography, and the Theatre series, in which he takes the stylization of form to the extreme, with striking graphic images displaying what is now perceived as Koudelka’s unmistakable style in the theatre photography of that period. Invasion 68, his large reportage series, has played a particularly important role in Koudelka’s life. It was the reason that he was forced to leave the country in 1970. The Exiles series took Koudelka twenty-five years to make. It consists of photographs capturing feelings of alienation, expulsion, and the impossibility of return. The last section of the exhibition consists of the monumental Panoramas, large-format photographs that were made over three decades, in which he charts out the influence human beings have had on the contemporary landscape. Today, Koudelka’s photographs are widely appreciated primarily for their high artistic value and also for the fact that he has never made a large number of prints; some of the earliest photographs exist in only several copies. This contributes greatly to the uniqueness of the set of photographs he is donating to the Museum of Decorative Arts in Prague. The Museum is thus becoming one of the few institutions to have in its collections and care such a large set of Koudelka’s work. His work is also owned by prestigious institutions like the Centre Pompidou and the Maison Européenne de la Photographie in Paris, the Museum of Modern Art in New York, the Art Institute of Chicago, the J. Paul Getty Museum in Los Angeles, and the Victoria and Albert Museum in London. To accompany the exhibition, a large book is being published by KANT, in Czech and English editions, containing a wide selection of Koudelka’s photos, documentary illustrations, and articles by Stuart Alexander, Josef Chuchma, Jan Mlčoch, Josef Moucha, Tomáš Pospěch, and Irena Šorfová, together with a reprint of an article by Anna Fárová first published in 1967. The Koudelka: Returning retrospective is in a certain sense Koudelka’s return to his homeland, even though he continues to be a globetrotter, always on the road, photographing and working on his projects. During a life of ceaseless labour, he has repeatedly returned to his photographs, just as he has over the years repeatedly returned to the same places, topics, and subject matter, with the aim of achieving the best photographs. The Exiles series was twenty-five years in the making. Similarly, for twenty-five years he returned to places around the Mediterranean, resulting in the project of panoramic photographs called Vestiges. Koudelka’s work matures with time and even thirty or forty years later he believes that it makes sense for him to return to it and to publish new books that are relevant today. During his life, Koudelka has always travelled his own path. He has never succumbed to outside influences or artistic trends. He has crossed the boundaries of various forms of expression, from reportage to graphic-art-like works, poetic documentary photography, and even large-format art. He has continuously reshaped his style and adapted it to the topic he is photographing. Koudelka unquestionably is among the most important contemporary photographers working today. He is often included amongst humanist documentary photographers, but it would be misleading to pigeonhole this distinctive character. Though many people have made good individual photographs, few have left such a remarkable legacy with their work as a whole. The Museum of Decorative Arts in Prague has the largest collection of Czech photography in the world. It photos are regularly presented at dozens of exhibitions in this country and outside. Koudelka’s donation is exceptionally important. Together with the sets of photographs by František Drtikol and Josef Sudek, also donated to the Museum, the gift from Josef Koudelka will be among the most important sets of world photography in any Czech collection. In parallel with the Koudelka: Návraty/Returning exhibition at the Museum of Decorative Arts, another exhibition, Koudelka: De-creazione, will be held at the Trade Fair Palace (Veletržní palác) of the National Gallery in Prague. It consists of a series of photographs that Josef Koudelka made for the Vatican’s first presentation at the Venice Biennale, in 2013. The series, inspired by the Book of Genesis, depicts three themes on the idea of destruction: the effects of time on human history and the natural environment, armed conflict, and the natural world versus the industrial world.
JOSEF KOUDELKA was born in Boskovice, Moravia, in 1938. Trained as an aeronautical engineer, he began to take photographs seriously in 1958. At that time, he photographed the world of several Prague theatres and the Romani. In 1968 he documented the Soviet-led Warsaw Pact invasion in Czechoslovakia. On the first anniversary of the invasion, these photos, attributed to P.P. (Prague Photographer), were published in many periodicals around the world, without Koudelka knowing about it beforehand. The photographs by the ‘anonymous Czech photographer’ earned him the Robert Capa Gold Medal of the Overseas Press Club. Today these photos are widely considered to be classic works of post-Second World War photojournalism. (To mark the fortieth anniversary of the invasion, a book of 249 of them was published, accompanied by articles and documents compiled by Czech historians; it has so far been published in twelve language editions.) Fearing possible retribution, he left the country in 1970, travelling to Great Britain, where he was granted political asylum. Since 1974 he has been a member of Magnum Photos. He later left for France, where, in 1987 he was granted French citizenship. In 1975, in collaboration with the French publisher Robert Delpire, he published the book Les gitans (The Gypsies; a revised and expanded version was published in Czech, as Cikáni, in 2011). This was followed, in 1988, by Exiles. Since that time, Koudelka has published fifteen books documenting the influence of human beings on the contemporary landscape. Among these publications are Černý trojúhelník/The Black Triangle (1994), Chaos (1999), Lime (2012), and Wall (2013). Koudelka’s works have been exhibited at the Museum of Modern Art and the International Center of Photography in New York, the Hayward Gallery in London, the Stedelijk Museum in Amsterdam, and the Palais de Tokyo in Paris. He has been awarded the Nadar Prize (1978), the Grand Prix national de la photographie (1989), the Grand Prix Cartier-Bresson (1991), the Hasselblad Foundation’s International Award in Photography (1992), and the Medal of Merit from the President of the Czech Republic (2002). In 2002, the French Ministry of Culture and Communication made him a Commander of the Ordre des Arts et des Lettres. He later received the Cornell Capa Infinity Award of the International Center of Photography in New York (2004) and the Artis Bohemiae Amicis award of the Minister of Culture of the Czech Republic (2010). A citizen of France and the Czech Republic, Koudelka is based in Paris and Prague.
B.8-2007
Dolls' house
Dolls' house in the style of the 1940s made in England by Roma Hopkinson in the late 1980s to late 1990s.
Roma Hopkinson (1931-)
England
Late 1980s to late 1990s
Painted wood
16.02.2018 – 17.06.2018
Domeček Hopkinsonových 80. léta 20. století
The V&A Museum of Childhood’s major 2014—15 exhibition Small Stories: At home in a dolls’ house reveals the fascinating stories behind some of the UK’s best-loved dolls’ houses. Through the stories of 12 dolls’ houses from the past 300 years, visitors are taken on a journey through the history of the home, everyday lives and changing family relationships. The small stories of each house are brought to life by the characters that live or work there. Day-to-day life is illuminated through tales of marriages and parties, politics and crime. Each house is displayed at a particular time of day and visitors can use buttons alongside the showcases to activate the narration and light up each character as they talk. The exhibition encompasses country mansions, the Georgian town house, suburban villas, newly-built council estates and high-rise apartments. Displayed chronologically, the houses also show developments in architecture and design.
The exhibition Residence: Prefab Estate presents the history of selected residential complexes in the Czech Republic and the social, political, cultural and economic circumstances that accompanied their construction. It follows the development of housing estates in the Czech lands from their start in the late 1940s up until the first years of the 1990s, when such construction came to an end. A brief summary is also presented of the later attempts at ‘humanising’ prefabricated buildings as well as current reflections by architects and historians on these estates today. Individual periods of housing-estate construction are presented through plans, models and historic photographs lent by public institutions and private collections from across the Czech Republic. Illustrating the historic context are various items from the areas of the arts, interior decoration, or industrial design. The visitor is thus provided with a basic overview of the types of construction, important structural systems, development of technical possibilities in the building industry. The exhibition is the culmination of the research and exhibition project Prefabricated Housing Estates in the Czech Republic as Part of the Urban Environment (more briefly, The Paneláks), which took place from 2013 to 2017. The research team investigated the architecture and the urban design of over seventy Czech housing estates, as well as the demographic composition of their residents. In addition, the research took into account the development of the industrialisation of mass housing construction, changes in the political and economic conditions of socialist Czechoslovakia, and the changing role of architects and urban planners. Reinforcing the art-historical aspect of the study is the use of material from other humanistic disciplines, from the history of architecture and planning up through anthropology, heritage protection, or even historical demography.
Idea: Helena Koenigsmarková, Radim Vondráček a Michal Stříbrný
Curator: Michal Stříbrný
Exhibition design: Roháč Stratil architektonický ateliér
Graphic design: studio Colmo
The Director’s Choice exhibition offers a glimpse of the rich collections held by the Museum of Decorative Arts in Prague and present masterpieces from all spheres of decorative and applied arts and design. Its core constitutes an illustrative selection made by the museum’s director Helena Koenigsmarková, intended for the book published by Scala Arts & Heritage Publishers in London in the Director’s Choice series that introduces prominent museums and galleries through the eyes of their directors. Through the stories of these extraordinary objects, the exhibition examines the fates of the museum’s collections in times of social transformation. The display is arranged in thirty thematic sections devoted to the development of the arts and crafts from the Gothic and Renaissance periods to the first half of the 20th century, represented by works of Alphonse Mucha, František Drtikol, Pavel Janák, Ladislav Sutnar and many others. The unique works “with a story” are complemented by almost three hundred other objects from the museum’s wide-ranging collections, encompassing furniture, glass, fashion and clothing, jewellery, toys and photography.tvářena v letech 2017 – 2020.
Lorem ipsum dolor sit amet consectetuer adipiscing elit sed. Nam liber tempor cum soluta nobis eleifend option congue nihil imperdiet doming id quod mazim placerat.
01.03.2019 – 01.09.2019
Out of Power Tower od Krištofa Kintery
Záštita: Ministerstvo
kultury ČR
Organizace:
Uměleckoprůmyslové museum v Praze
Partneři: Czech
Center Milan, Galerie Zdeněk Sklenář Prague
Projekty Out of Power
Tower a Lithopia
Kurátor:
Iva Knobloch
Tým
Out of Power Tower: Krištof Kintera a tým, Rastislav Juhás, Josef Fruhauf, Richard Wiesner, Matěj
Al Ali, Martina Nosková
Tým
Litopia: koncept Denisa Kera a Petr Šourek, designer Eva Holá, fotografie Jan
Hrdý, instalace a 3D tisk Jaroslav Svítek, blockchain development Denisa Kera a
Yair Reshef, satelitní snímky Mateusz Kraiński
Milánská
trienále designu a architektury patří k nejstarším mezinárodním přehlídkám
svého druhu. Nejprve se tyto prezentace konaly v Monze, posléze byly přeneseny
do Milána. Česká republika se účastnila již od prvního ročníku v Monze v roce
1923, excelovala na každém ročníku až do roku 1947. Ceny si odnesli například
Ladislav Sutnar nebo Josef Sudek, nebo František Tröster. Po odmlce, způsobené
studenou válkou, navázalo Československo v roce 1957 sklářskou expozicí a
účastnilo se až do roku 1968, kdy zaujalo expozicí pracovních nástrojů Petra
Tučného. Normalizační poměry pak účast československých designérů, umělců a
architektů na milánském trienále zcela zrušily. Po padesáti letech se tedy
Česká republika opět účastní této významné přehlídky, jež má tentokrát závažné
globální téma.
Česká
účast 2019
Prostor
české republiky bude patřit dvěma projektům. Out of Power Tower Krištofa
Kintery, který odpovídá na strmě vzrůstající, nezastavitelnou spotřebu energie,
vyčerpání minerálních zdrojů, které jsou skryté v bateriích. Jeho 4,2 m vysoký
object z vybitých baterií s příznačným názvem Out of Power Tower nastiňuje
apokalyptickou krajinu, kterou zanechává drancující přístup člověka ke svému
prostředí.
Druhý
projekt Lithopia reaguje na současný boom kryptoměn a nových technologií
blockchain formou polyekranové projekce. Líčí utopickou komunitu, která žije v
blízkosti naleziště Lithia a jejíž život určují kryptoměna a chytré kontrakty
na blockchainu pod dohledem satelitů. Utopie předkládá univerzální příběh o moci, technologii, surovinách a lidech.
Multimediální interaktivní objekt vytvořený z macesu vizuálně vychází z rodinného dědictví, krajkového ubrusu po babičce Moniky Kubinské. Umístěním ve speciální vitríně připomíná muzejní artefakt. Dílo proto můžeme vnímat jako metaforu problematického se vyrovnávání s naší kolektivní pamětí a minulostí. Objekt pracuje s nahrávkami hlasu návštěvníků, z nichž počítač vytváří akustické pole reagující na přítomnost a pohyb diváka.
Vizuální umělci manželé Monika a Bohuš Kubinští aktivně působí na slovenské výtvarné scéně od počátku devadesátých let. Společně vytvářejí velkorysé site-specific instalace – díla reagující na prostor, ve kterém se nacházejí. Pro jejich tvorbu je charakteristický experiment s nevýtvarnými materiály, propojování různých uměleckých médií, využívání současných technologií a interakce s diváky. Návštěvník výstavy To Cache Nomad zde tak zanechá svůj hlas, čímž se stane součástí díla, a zároveň se propojí s ostatními diváky, kteří zde byli před ním. Může si odnést i hmotný artefakt – personalizovaný výtisk své nehmatatelné akustické stopy.
To Cache je projekt vytvořený ve spolupráci s hudebníkem a soundartistou Ferom Királym, který měl premiéru v březnu roku 2018 v At Home Gallery v šamorínské Synagoze. Navazuje na dílo Cache, které bylo v roce 2017 prezentováno v kulturním centru Nástupiště 1-12 v Topolčanech. V červnu tohoto roku bylo dílo vystaveno v Kunstverein Pasov v sugestivním prostoru kaple sv. Anny. Jelikož se ze statické instalace stal putující objekt hledající své konečné útočiště, pro aktuální prezentaci v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze byl k názvu přidán přívlastek Nomad.
nadpis
Uměleckoprůmyslové museum v Praze – historická budova
ulice 17. listopadu 2 110 00 Praha 1
Otevírací doba středa až neděle 10–18 hodin úterý 10–20 hodin pondělí zavřeno
Tapio Wirkkala a finský design – jméno a
pojem neodmyslitelně spjaté s progresívním vývojem, který od počátku 50.
let minulého století do užitého umění vnesly země severní Evropy.
Již první návrhy skla Tapio Wirkally
z roku 1946 předznamenaly, jak podstatnou roli v přístupu k designu
užitkových předmětů v následujících letech sever Evropy sehraje. Přesto
však Wirkkalovo neočekávaně novátorské řešení finské národní expozice na
Trienále 1951 v Miláně vyvolalo nadšení a znamenalo důležitý zlom nejen
v přístupu k designu interiéru. Až asketicky jednoduchá, ale o to
více esteticky působivá instalace finského skla, autorské keramiky a
dekorativních textilií, doprovázená odkazy na severskou krajinu a přírodu, se
stala inspirativním a vzápětí následovaným vzorem.
Stejně tak podnětně a s tvůrčí silou
vstoupil Wirkkala na pole designu užitkových předmětů. Osobitý projev,
v němž propojil zdánlivě neslučitelné – strohé zásady funkcionalistické
moderny s dynamickými principy organického tvarosloví – vyústil ve styl,
jehož charakteristickými rysy jsou nejen jednoduchost a čistota tvaru,
užitkovost a praktičnost, ale i citlivý vztah k přírodě a úcta
k materiálu a jeho zpracování.
Výstava přináší pohled na tři hlavní
oblasti Wirkkalovy designerské činnosti v období 1946 až 1970. Sklářskou
tvorbu představují především jeho četné návrhy stolního i dekorativního skla
realizované proslulou finskou sklárnou littala. Wirkkallův jedinečný
přínos pro další oblast typickou pro skandinávský design, práci se stříbrem,
přibližuje nebývale široký výběr mís, váz a objektů. Samostatnou část výstavy
pak tvoří porcelánové stolní soupravy i plastiky vzešlé z Wirkkalovy spolupráce
s německou porcelánkou Rosenthal.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze – historická budova
ulice 17. listopadu 2 110 00 Praha 1
Otevírací doba středa až neděle 10–18 hodin úterý 10–20 hodin pondělí zavřeno
„Čas v nás“ představuje tvorbu slovenských umělců, kteří pomalu vstupují do středních let a patří ke generaci takzvaných Husákových dětí. Autorské šperkové objekty Jany a Petera Machatových doprovázejí fotografie Petera Ančice. Každý z této trojice se vyrovnává s dětstvím prožitým pod hradbou panelového sídliště. Výběr zhruba padesáti šperků, které mapují dvě desetiletí tvorby, dokládá schopnost šperku být médiem sdělení. Pro diváka se každé z vystavených děl může stát vstupenkou do univerzálního času, v němž stále znovu prožívá zásadní příběhy svého života – hledání sebe sama, zrání, lásku, peripetie vztahu, období bolestných ztrát i nových nadějí. Abstraktní prvky se mísí s citacemi obrazů známých z rodinných alb a společenských magazínů. Možnost spatřit podstatné nabízí rastr panelového domu i lidového ornamentu. O hloubce citů a poutech mezi lidmi hovoří krajina těla dnešního člověka i fragmenty těl Marie a Krista v kompozici Piety.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze – historická budova
ulice 17. listopadu 2 110 00 Praha 1
Otevírací doba středa až neděle 10–18 hodin úterý 10–20 hodin pondělí zavřeno
Dnešní výstava se vrací takřka čtyři
desetiletí zpět, do 80. let minulého století, kdy architektuře, výtvarném
umění, hudbě, tanci, designu i oděvní tvorbě docházelo v duchu postmoderny
k prolínání žánrů. Jedním z tehdejších protagonistů byl Šimon Caban,
kterého ale bylo nutno vnímat jako součást velice pestré umělecké komunity.
Narodil se roku 1963 v Praze, pak v roce 1981 absolvoval
Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde byl jeho profesorem scénograf Josef
Svoboda. V té době založil s bratrem Michalem Baletní jednotku Křeč, s
níž v dalších letech připravili řadu představení, v nichž se
uplatnila syntéza dramatické, taneční, vizuální i technologické složky. Tančili
v Praze i při natáčení filmu Miloše Formana Amadeus, později realizovali i své vlastní filmové a televizní
projekty (filmy Pražská pětka, Don Gio ad.). Třetím kmenovým spoluautorem byla textilní výtvarnice
Simona Rybáková, která se stala i životní partnerkou Šimona Cabana. Od počátku
90. let dodnes společně připravují nejrůznější kulturní a společenské akce, ale
pracují zejména pro divadla a muzikálové scény (viz www.cabani.cz). Asi nejznámější je ale jejich mnohaletá práce pro
Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech.
Fotografické práce, které představujeme na této komorní výstavě, jsou z let 1982 až 1990. Snímky z nejrůznějších setkání, zkoušek tanečního souboru, domácích i zahraničních cest s přáteli, pobytu na chatě v Olešce nebo z kamarádovy svatby, ty byly materiálem k dalším autorské tvorbě, v níž Šimon Caban slučoval nejrůznější prvky v nový kontext. Vše bylo umocněno texty s originálním humorem, doplněno kresbou barevnými akcenty a završeno finální adjustací. V některých případech se nám dochovaly jen fragmenty původních sestav, i tak jsou výmluvným dokladem autorovy osobité estetiky. Dnešní výstava čerpá z velkorysého autorova daru, který byl předán do našich muzejních sbírek roku 2012. Prostřednicí byla paní Simona Rybáková, které také patří náš dík.
Galerie Josefa Sudka
Úvoz 24 Praha 1–Hradčany
Otevírací doba úterý až neděle 11–17 hodin pondělí zavřeno
Výstava velkoformátových černobílých
fotografií, které pořídil pedagog, publicista, historik fotografie, organizátor
a hlavně fotograf Vladimír Birgus v 70. a 80. letech má podtitul
Fotografie z let, kdy se tak mnoho muselo a tak málo smělo.
Birgusovy
fotografie z doby tzv. normalizace byly většinou černobílé. Odpovídalo to nejen
tehdejšímu pojetí dokumentární fotografie, do níž ale Birgus vnesl výrazně
subjektivní cítění, ale i celkové atmosféře tehdejší neutěšené doby. Fotografie
nás vracejí do tehdejších českých a moravských měst, stejně jako do Moskvy,
Tallinnu, Rigy, Varšavy, Sofie a dalších metropolí sovětských satelitů. Do
míst, která opanoval všeprostupující marasmus, alkoholizmus, deprese,
popisované jako ztráta životních perspektiv. Nejsou prvoplánově politické,
zachycují vratké bloudící postavy, zamlklé a podmračené muže a ženy
v jejich pachtění po zboží, kterého nebylo dost nebo nebylo vůbec. Města
byla chátrajícími kulisami (zdánlivě) nezvratitelných lidských osudů, černobílé
fotografie se svojí škálou šedí dokonale vystihují neměnnost dní i nocí. Bezčasí bylo členěno jen státními svátky,
fotbalovými nebo hokejovými sezónami a epizodami seriálů Jaroslava Dietla.
Dům U Černé Matky Boží Ovocný trh 19 Praha 1 +420 725 038 628
Otevírací doba úterý 10–19 hodin středa až neděle 10–18 hodin pondělí zavřeno
Botanik a rostlinný fyziolog Miloš Spurný (1922 – 1979) absolvoval roku 1949 přírodovědnou fakultu a pak celý život pracoval ve specializovaných ústavech. Fotografii sice pěstoval již od mládí, ale určující bylo až setkání s profesorem Vladimírem Úlehlou. Spurný snímal krajinné partie z pozice geomorfologie, hledal jejich typologické charakteristiky. Mnohé jeho fotografie z 50. a 60. let nás uvádějí do krajin, které byly kultivované generacemi hospodářů, do polí ještě nevjely traktory s pluhy, aby vše sjednotili do nekonečných družstevních lánů. Jako autor spojoval exaktní vědecký výzkum s nadstandardní citlivostí k přírodním a krajinným dějům. Nedílnou součástí přírody je u něj i samotný člověk, a to jak v harmonii s nimi, tak i v pozici opačné. Podmanění přírody, vnímání jejího bohatství jen jako (zdánlivě) nevyčerpatelný zdroj lidských potřeb, se ale v druhé polovině 20. století stávalo stále větším problémem. Roku 1967 Miloš Spurný publikoval tato znepokojující slova: „V jedné generaci mění se dnes více než dříve za staletí. Tento hektický dynamismus proměňuje naši zemi v jedinou továrnu na lidský blahobyt, energetiku, potravu a bydlení“. Zvláštní pozornost autor věnoval Českomoravské vysočině a jižní Moravě, zejména kraji pod Pálavou (např. film Sbohem staré řeky, 1973). To už se zcela ztotožňoval s myšlenkami krajinné ekologie. Podobně smýšlející přátelé se s ním roku 1965 sdružily do tvůrčí skupiny REKRAFO.
Galerie Josefa Sudka
Úvoz 24 Praha 1–Hradčany
Otevírací doba úterý až neděle 11–17 hodin pondělí zavřeno
Výstava pořádaná k připomenutí
osmdesátého výročí zavedení Norimberských zákonů v Protektorátu Čechy a Morava
21. 6. 1939.
K připomenutí 80. výročí vzniku
protektorátu, zavedení norimberských zákonů a zahájení druhé světové války
připravilo Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí
II. světové války ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Územní
památkovou správou NPÚ na zámku Sychrově a Národní galerií Praha výstavu
předmětů z majetku obětí druhé světové války, které se v důsledku tohoto
nařízení dostaly po válce do státních sbírek.
Pořádající instituce vystavují
předměty, u nichž se podařilo Centru pro dokumentaci identifikovat původní
majitele. Připomínají jména a životní osudy obětí zvůle systému, který na
základě arbitrárního klíče likvidoval konkrétní lidské bytosti (jejichž jména
nahrazoval transportními čísly), aby se zároveň zmocňoval jejich majetku.
Vystavené předměty tak alespoň částečně pomáhají navrátit původním majitelům
jejich identitu.
V naprosté většině se nejedná
o významné či méně významné sběratele, ale o lidi, kteří jednotlivé předměty
měli doma, žili mezi nimi, s nimi, měli k nim nějaký vztah. Na druhou
stranu, a to především, samotné tyto předměty, tím, že se nějakým způsobem
dodnes dochovaly, umožňují svou existencí navrátit jméno svému původnímu
majiteli, které od podzimu roku 1941 ztrácelo svůj význam a bylo soustavně
nahrazováno transportními čísly. Zhruba stovka jmen původních majitelů, na
výstavě prezentovaných, tvoří nepatrný zlomek z celkového množství
zavražděných protektorátních židů. Přestože jich není mnoho, má toto
připomenutí hluboký význam. Každý z nich byl jedinečný a žil svůj nezaměnitelný
život. Najdeme mezi nimi bohaté i chudé, majitele továren i drobné živnostníky,
univerzitní profesory i lidi s nižším vzděláním, ženaté, vdané, rozvedené
i ovdovělé. Ty, kteří měli rodinu a děti, i osamocené jedince. Ty, kteří žili
v meziválečném Československu, ale také ty, kteří ve třicátých letech
utíkali zpět do vlasti, ať již z Německa či Ostmarky (Rakouska). Mnozí
z nich prchli z odtržených území po podpisu mnichovské dohody do
vnitrozemí, aby poté, co v Praze našli byt či podnájem byli nuceni se
sestěhovat k jiné židovské rodině, aby mohla být část Prahy, rozkládající
se na levém břehu Vltavy, odžidovštělá.
Samozřejmě bylo toto německé nařízení namířeno především proti majitelům vil a
činžovních domů v této lokaci. Ti všichni logicky ponechávali značnou část
svého mobiliáře v opuštěném bydlišti, majetek dnes naprosto
nedohledatelný, jenž zřejmě připadl říšským příslušníkům (v případě vil také
říšským institucím), kteří se do uprázdněných bytů hojně stěhovali. Mezi těmito
jmény nalezneme také matku s malými dětmi, jejíž manžel byl těsně před
jejich deportací popraven jako politický odbojář. Jindy ještě mladé děvče,
které bylo týden po svatbě spolu se svými rodiči zařazeno do transportu, a to
pod svým dívčím jménem, a její zamilovaný manžel se nechal dobrovolně zařadit
do následujícího transportu, aby mohl být až do smrti se svou ženou.
Proto
prezentované předměty nemají pouze svou cenu jako muzejní exponáty, ale jejich
hodnota tkví především v tom, že jsou tichou připomínkou již dávno mrtvých
lidí, kterým patřily, a po letech svou existencí nenápadně dopomohly svým
dávným majitelům opět navrátit jejich jméno a identitu.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze – historická budova
ulice 17. listopadu 2 110 00 Praha 1
Otevírací doba středa až neděle 10–18 hodin úterý 10–20 hodin pondělí zavřeno
Výstava připomínající 170. výročí firmy Elias Palme provází příběhem úspěšného rodinného podniku z Kamenického Šenova. Ten začal v roce 1849 v samém srdci severočeského sklářského regionu vyrábět křišťálové ověsové lustry. Jeho tehdejší sláva daleko překračovala hranice českých zemí. Ve vedení se vystřídali synové zakladatele Eliase Palmeho, kteří postupně provázeli firmu těmi nejlepšími časy, kdy se zde vyráběly lustry pro milánskou operu La Scala nebo operní dům Teatro dell’Opera v Římě, i těmi horšími, kdy z továrny za totálního nasazení v roce 1943 vycházela válečná výzbroj. Posledním soukromým majitelem před znárodněním byl Harry Palme, významný šenovský rodák a Eliasův vnuk, který v severních Čechách mohl zůstat i po 2. světové válce navzdory odsunu německého obyvatelstva, pod podmínkou, že v ústraní dopíše svá odborná díla o historii Kamenického Šenova a tamním sklářství. Zemřel 5. června 1955 pouhý den před povoleným vystěhováním za rodinou do západního Německa. Historie firmy Elias Palme se však uzavřela už o 9 let dříve, v roce 1946, sjednocením jednotlivých lustrařských podniků pod společnou značku n.p. Lustry, Kamenický Šenov.
Kamenický
Šenov patřil v minulosti díky výrobě honosných lustrů k významným městům
tehdejšího českého království. Nad bohatě zdobenými domy místních obchodníků se
sklem dodnes ční jako zámek „Eliáška“, sídlo a výrobní areál firmy Elias Palme.
Dominantní budova postavená v roce 1905 svou nezvykle secesně zdobenou
fasádou dodnes připomíná, jak významný podnik zde sídlil. Výroba v Eliášce
skončila kolem roku 1972. Po privatizaci v roce 1992 začala budova pod
rukama několika různých soukromých majitelů nenávratně chátrat. Dnes je z ní
ruina, která jako memento upomíná na zašlou slávu. V roce 2016 se objektem
začala zabývat studentka architektury Tereza Šváchová. Její diplomová práce
z téhož roku nabízela programové řešení na obnovu a nový provoz celého
objektu, rozdmýchala dlouhé diskuse mezi současným majitelem a představiteli
města Kamenický Šenov a Libereckého kraje. Ty ale bohužel vyšuměly do prázdna a
řešení situace nebylo nalezeno. Eliáška mezitím mizí místním obyvatelům doslova
před očima.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze – historická budova
ulice 17. listopadu 2 110 00 Praha 1
Otevírací doba středa až neděle 10–18 hodin úterý 10–20 hodin pondělí zavřeno
Unikátní projekt skleněného sarkofágu pro dánskou královnu Margrethe II. se završil už v loňském roce jeho osazením do poslední volné boční kaple v katedrále v Roskilde, tradičním pohřebním místě dánských králů. Genezi mimořádného sklářského díla přiblíží projekt Sarkofág pro královnu v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, který zahrnuje stejnojmenný dokumentární film, výstavu fotografií Pavla Štingla a přednášky Zdeňka Lhotského, odborníka na tavené sklo.
Cesta za unikátním a složitým objektem začala už před 15 lety, kdy si Její Výsost královna objednala sarkofág u dánského sochaře Bjørna Nørgaarda.
Bjørn Nørgaard tavbu skleněného těla sarkofágu několik let bez úspěchu zadával sklářským hutím v Japonsku, Číně a USA, ale uspěl teprve u Zdeňka Lhotského, českého umělce, skláře, sklářského technologa a podnikatele, který se ve své podnikatelské aktivitě specializuje především na tavení objemných objektů. Tento servis poskytuje desítkám světových výtvarníků již od roku 1994 v proslulé dílně v Pelechově u Železného Brodu, kde vznikaly od 50. do počátku 90. let všechny tavené plastiky i rozměrné realizace do architektury ikonické dvojice Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové.
Na přelomu let 2014 a 2015 mohlo studio začít první
zkušební tavby, stanovovat křivky tavení a chlazení. Na výrobě se podílelo
kromě Zdeňka Lhotského dalších čtrnáct lidí zaměstnaných ve studiu. Čtyřtunový
skleněný objekt začal vznikat ze šesti skleněných částí. Každý kus vážil po
utavení zhruba 900 kilogramů, z nichž se 200 kilogramů odřezalo a odbrousilo.
Po utavení musel každý z kusů zůstat několik měsíců v peci, aby dostatečně
vychladl a neměl vnitřní pnutí. Postup prací autor návrhu kontroloval
v průběhu výroby zhruba v pěti návštěvách.
O procesu vzniku
unikátního skleněného díla vznikl celovečerní dokument Pavla Štingla a
kameramana Miroslava Janka Sarkofág pro královnu, který je v současné době
jeho jediným obrazem. Mimořádné dílo je totiž sice instalováno, ale obaleno
dřevěnou etují čeká, až se naplní jeho poslání. Film bude uveden
v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze vůbec poprvé.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze – historická budova
ulice 17. listopadu 2 110 00 Praha 1
Otevírací doba středa až neděle 10–18 hodin úterý 10–20 hodin pondělí zavřeno
Vstupné vstup na výstavu volný, vstup na přednášku nebo projekci 50 Kč
Autorský tým: PhDr. Jiří Froněk, Ph.D., PhDr. Filip Wittlich, Ph.D., PhDr. Radim Vondráček, Mgr. Milan Hlaveš, Ph.D., PhDr. Eva Uchalová
Architekti výstavy: Studio Qubus
Grafické řešení výstavy a publikace: Deep Throat Studio
Výstava navazuje na publikaci Design v českých zemích 1900-2000. Představuje dvanáct klíčových výstav designu dvacátého století, které uspořádalo Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Název výstavy Odvaha a risk odkazuje na to, že vystavování designu většinou probíhalo v nepříznivých společensko-politických podmínkách a velmi často pod tlakem totalitních ideologií. Ty popíraly či brzdily směřování českých zemí k moderním západoevropským industriálním demokraciím, které pro rozvoj designu vytvořily vhodné kulturní, výrobní a tržní podmínky. Prezentované projekty byly odvážné proto, že kurátorským záměrem a vybranými exponáty směřování k evropským demokraciím potvrzovaly.
Představené výstavní projekty objevovaly a reinterpretovaly fenomény minulosti, podchytily tendence tvorby předmětného světa své doby či je dokonce předvídaly, a to díky kurátorským konceptům několika generací, v tomto výběru Jiřiny Vydrové, Karla Hetteše, Mileny Lamarové, Josefa Kroutvora, Ludvíka Hlaváčka nebo vizionáře Zdeňka Pešánka. Jejich smělé kurátorské záměry umocňovala nekonvenční výstavnická řešení, a to architektů Otto Rothmayera, Ivana Sovy, Václava Ciglera, Karla Pragera, Michala Brixe nebo Petra Horneka. Na designu vybraných výstav se podíleli také významní muzejní fotografové Jan Svoboda a Gabriel Urbánek a grafičtí designéři Jan Kotík, Josef Flejšar, Pavel Kopřiva nebo Aleš Najbrt.
Doprovodná publikace Odvaha a risk. Století designu v UPM dokládá, že prostřednictvím progresivních expozic Uměleckoprůmyslové museum v Praze sehrálo klíčovou roli nejen pro dějiny designu, ale také pro obor výstavnictví.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze – historická budova
ulice 17. listopadu 2 110 00 Praha 1
Otevírací doba středa až neděle 10–18 hodin úterý 10–20 hodin pondělí zavřeno
Za 36 let existence se Mezinárodní sklářské sympozium/International
Glass Symposium (IGS) Nový Bor stalo doslova světovým unikátem, symbolem
setkávání, tvůrčí práce a nových možností v oboru zpracování skla. Na
jediném místě a ve stejném čase se v pravidelných tříletých intervalech schází
špičkoví sklářští výtvarníci z celého světa, aby ve spojení se sklářskými
řemeslníky v hutích i rafinačních dílnách před očima odborné i laické
veřejnosti zhmotnili své tvůrčí myšlenky. V Uměleckoprůmyslovém museu
v Praze jsou k vidění výsledky zatím posledního XIII. ročníku
Mezinárodního sklářského sympozia, které se uskutečnilo loni v říjnu.
Každé setkání sklářů a
výtvarníků z různých částí světa přináší kromě zajímavých výsledků
práce i příležitost ke společné práci, výměnu zkušeností, názorů a získání nových kontaktů. Unikátnost
této výstavy spočívá nejen v tom, že vystavené exponáty vznikají ve velmi
krátkém čase vymezeném na tvorbu po dobu konání sympozia přímo v Novém Boru,
ale i v tom, že vedle sebe vystavují umělci zvučných jmen i studenti uměleckých
škol, ale v posledních letech i umělci, kteří si chtějí práci se sklem
vyzkoušet. V tomto ročníku to byl hudebník Ivan Mládek. Návštěvník tak získává možnost srovnání kreativity
umělců různých generací, z různých destinací, tvořících různými technikami i
kombinacemi různých materiálů. První prezentace výsledků je vždy ve Sklářském
muzeu v Novém Boru, kdy předměty jsou ještě „horké z pece“. Pro UPM
byl připraven již výběr exponátů.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze – historická budova
ulice 17. listopadu 2 110 00 Praha 1
Otevírací doba středa až neděle 10–18 hodin úterý 10–20 hodin pondělí zavřeno