Karla Vítězslava Maška (1865–1927), který je autorem lunet ve Votivním sále našeho muzea a býval ve své době stejně ceněný jako Alfons Mucha, připomíná nyní znovuobjevený obraz Hra slunečních skvrn z roku 1910, který léta visel v neobydlené pražské vile. Obraz se bude prodávat v aukci v Arthouse Hejtmánek.
Maškův velkoformátový obraz Hra slunečních skvrn zachycuje pět žen tančících ve slunečních odlescích. Dílo pochází podle Tomáše Hejtmánka ze soukromé sbírky po umělcově blízké příbuzné. „Více než sto let starý obraz, který jsem znal jen z obrázku v Maškově knižní monografii, čekal na své znovuobjevení v jedné již neobývané pražské vile. Za léta skladování byl ušpiněn a svrchní laková vrstva zešedla, takže malba skoro nebyla vidět. Jeden víkend jsem tedy obětoval jeho vyčištění a nanesení nového ochranného laku. V průběhu práce jsem s nadšením sledoval, jak z plátna znovu vystupují jeho barvy a skryté detaily,“ vypráví Tomáš Hejtmánek.
S Muchou Maška podle něj spojují nejen studia v Mnichově a Paříži, kde se oba mladí a tehdy ještě chudí malíři společně protloukali, ale také podobný umělecký styl. Ten se ostatně odráží i v obraze, který se teď znovu vrací na veřejnost.
„Obraz Hra slunečních skvrn vytvořil Mašek v době, kdy byl už šťastným otcem rodiny. Námět pojal s udivující jistotou a lehkostí: nad žlutými a červenými květy oleandrů ladně tančí pět mladých krasavic, jejichž pleť malíř posázel slunečními skvrnami. Zasněné dívčí úsměvy, modré stíny i pentle a sukně roztočené ve vzdušném víru dodávají celému výjevu ráz přeludu. Malíř tu zachytil nejen ryzí půvab a krásu, ale i ducha své doby. A také svou dospívající dceru Zdeňku, jejíž rysy nese tvář dívky zcela vlevo,“ popisuje Hejtmánek.
Nález obrazu je ojedinělý, významná část Maškova díla totiž skončila v sutinách domu, který byl zničen při náletu na Prahu v únoru 1945. Vzniklou proluku později zaplnil známý Tančící dům. Za pozapomenutím talentovaného malíře stojí i fakt, že Mašek se po svém jmenování profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v roce 1898 rozhodl svá díla už nevystavovat. Studentům se pak věnoval i na soukromé škole, kterou později založil ve svém ateliéru.
Maškovy kvality jsou nesporné. Jeho obraz Libuše z roku 1893 je ve sbírce pařížského Muzeu d´Orsay, známé jsou jím navržené činžovní pražské domy nebo překrásné lunety v Uměleckoprůmyslovém museu. Mistrovsky vyzdobil dvoranu sídla České pošty v Jindřišské ulici, v Bubenči se lidé dodnes chodí dívat na nádhernou secesní vilu, kterou zde nechal postavit pro svou rodinu. Byl malířem a ilustrátorem, architektem i pedagogem. K žákům, které ovlivnil, patřil například Josef Čapek.
Malíř Karel Vítězslav MašekMaškovy lunety ve Votivním sále Uměleckoprůmyslového musea v PrazeDvorana hlavní budovy České pošty v Praze, Kterou K. V. Mašek také vyzdobil
Přednáška PhDr. Lucie Vlčkové, Ph.D., ředitelky vědy a výzkumu UPM, spojená s komentovanou prohlídkou.
Komentovaná prohlídka domu U Černé Matky Boží spojená s přednáškou, která představí Gočárovy architektonické práce, jejich inspirační zdroje a charakteristické rysy kubistického tvarosloví. Architektura byla oblastí, které čeští protagonisté kubismu věnovali značnou pozornost, jelikož prakticky řešila aktuální otázky působení formotvorných sil, prostorové uspořádání, plasticitu, tektoniku a strukturu. Josef Gočár realizoval v letech 1911-1914 několik významných staveb, které patří k nejvýraznějším projevům zcela jedinečného uplatnění kubismu v architektuře.
Kurátorka výstavy PhDr. Konstantina Hlaváčková si bude povídat s oděvní výtvarnicí ak. mal. Danielou Flejšarovou nejen o její tvorbě. Rozhovor se uskuteční v přednáškovém sále UPM, následně účastníci navštíví výstavu Daniela Flejšarová – Magdalena Kožená. Koncert pro dva smysly.
UPM, přednáškový sál v přízemí a výstavní sál ve 3. patře
Soukromá komentovaná prohlídka stálé expozice Art, Life v hlavní budově Uměleckoprůmyslového musea v Praze.
K zakoupení nabízíme poukazy na komentovanou prohlídku pro menší skupiny do 10 osob a pro větší skupiny do 20 osob s platností 1 rok od data nákupu. Termín prohlídky je nutné domluvit nejméně týden předem na emailu objednavky@upm.cz. Vstupné do expozice či výstavy si účastníci komentované prohlídky hradí zvlášť.
Praktické informace: možnosti výkladu: ČJ, AJ, NJ délka prohlídky: 60 minut možnost zakoupení poukazu: online a osobně v pokladně Uměleckoprůmyslového musea v Praze
Deset vzácných předmětů půjčilo Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze na výstavu Baroko! Bavorsko a Čechy, která je od 10. května přístupná v Domě bavorských dějin, který ji společně s Národním muzeem v Praze pořádá. V Národním muzeu bude výstava k vidění od prosince 2023. Mezi zapůjčenými předměty je kazeta na deskové hry s oslavou Evžena Savojského z dílny rodiny Haberstumpfů, skleněná číše malovaná švarclotem od Ignáce Preisslera, konzolový stolek s výjevem z commedie dell´arte od Johanna Ignaze Hennevogela (na snímku), brož s českými granáty, ale i korzet z roku 1750.
Výstavu začíná Prolog: Světlo a stín, v němž je zachycena česká protihabsburská revolta a její neslavný osud zpečetěný bitvou na Bílé hoře, popravou předáků stavovského odboje a v kontrastu vzestup bavorského vévody Maxmiliána I. jmenovaného 1623 kurfiřtem jako odměna od císaře Ferdinanda II. Habsburského za vojenskou pomoc při potlačení českého povstání. Následuje druhá část Bouřlivé časy věnovaná náboženským sporům 16. a 17. století, počátkům pronikání barokního slohu do českých zemí a Bavorska, těžkému životu obyvatelstva v dobách neúrod a epidemií zasaženého navíc vleklou válkou v Evropě – tzv. třicetiletou (1618-1648). Barokní Memento mori – Pamatuj, že jsi smrtelný proniká barokním uměním do duchovního světa těžce zkoušených lidí. Třetí část – Barokní prostor. Hlavní dějiště: střední Evropa ukazuje rysy stavebního boomu v církevní a světské architektuře na příkladech staveb a profesního života velkých stavitelů i bezejmenných řemeslníků, sleduje výrazné proměny měst a krajiny na přelomu 17. a 18. století. Čtvrtá část Barokní divadlo světa je v podstatě sondou do forem a principů teatrality uplatňovaných při významných slavnostech i zábavě. Pompézní životní styl se však nezbavil válek, ať s vnějším nepřítelem Evropy – „Turkem“ či válečnou rivalitou mezi bavorskými Wittelsbachy a dynastií Habsburků. Divadlo války pak přechází v Epilog: Bavorsko, Čechy, Baroko! rekapitulující společné stylové a kulturní propojení obou zemí až do odeznívání dynamického baroka kolem roku 1730.
Autorský tým tvořený na české straně předním znalcem barokní kultury Vítem Vlnasem a za bavorskou stranu skupinou vedenou zástupcem ředitele HDBG Peterem Wolfem zobrazil na pozadí rozdílných politických osudů Bavorského vévodství a Českého království (resp. českých zemí) paradox dějin: v kontextu ničivé třicetileté války roste a posléze mohutní kulturní invencí prodchnutá barokní kultura. Její úžasné výsledky v architektuře jsou v obou zemích patrné dodnes v městech i krajině.
Kurátorky: Caterina Tognon a Sylva Petrová Pořádá: Fondazione Giorgio Cini and Pentagram Stiftung ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze
Výstava připomíná mezinárodnímu publiku velkolepý přechod českého skla od tradičního užitého a dekorativního umění k autorské tvorbě abstraktních sochařských děl po druhé světové válce. Vystaveno je 130 děl šesti umělců, asi třetina je zapůjčena ze sbírek UPM, které je spolupořadatel
Po převzetí moci komunistickou stranou v roce 1948 a zavedení estetického diktátu socialistického realismu v Československu se velká skupina umělců věnovala spíše studiu vlastností a možností skla jako média. Uplatňovali inovativní technologické postupy, nově vyvinuté tvary a především soudobé umělecké koncepce skla: tato nová umělecká forma pak v Čechách hrála mimořádně významnou roli po celé 20. století.
Výstava České sklo: Velcí mistři se zaměřuje na díla šesti umělců, kteří byli průkopníky soudobého autorského skla. Narodili se v Čechách v prvních desetiletích minulého století a jako první začali studovat a používat sklo k tvorbě soch, vitráží, architektonických struktur, instalací a site-specific děl. Intenzivní vzdělávací činností na odborných školách a uměleckých akademiích také nasměrovali mnoho mladších generací k tomuto médiu.
Vystavena jsou díla Miluše Roubíčkové a René Roubíčka, vytvořená velkými českými sklářskými mistry benátskou technikou. Neuvěřitelná chromatická bohatost tohoto foukaného skla nejlépe reprezentuje tvorbu obou umělců – kteří v soukromém životě tvořili pár, jejich umělecká tvorba však byla navzájem nezávislá.
Charakteristickým vypovídacím znakem tvorby Miluše Roubíčkové je zobrazení ženského světa v umění, které dalece předběhlo svou dobu: prostřednictvím kytic květin, podnosů s pečivem, klubek barevné vlny a sklenic na marmeládu, vše důsledně zhotoveného ze skla, představuje, jak tehdejší společnost očekávala, že bude ženský svět vypadat. Její neformální skleněné práce jsou výrazem vitality a klidu, ale zároveň zobrazují velkou sílu ducha, s níž autorka vytvářela první příklady pop-artu ve skle.
Výstava představuje také dílo Václava Ciglera. Jeho návrhy vizionářských instalací a architektury z konce šedesátých let ho později přivedly k tvorbě sofistikovaných děl z optického křišťálu, která jsou velmi působivá z hlediska čistoty a minimalismu.
Následují díla Vladimíra Kopeckého. Ve své tvorbě silně performativní autor je známý používáním průhledného průmyslového skla jako „plátna“ pro abstraktní malby velké chromatické šíře.
Zvláštní pozornost je věnována dvojici Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Zatímco profesor Libenský při vlastní umělecké práci vyučoval také na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, Jaroslava Brychtová se věnovala zkoumání a experimentům s odléváním skla do otevřených forem. Je příznačné, že metoda lití se stala synonymem moderního československého skla. Libenský a Brychtová více než šedesát let zkoumali její technické možnosti a přicházeli s díly, která byla majestátní svými rozměry i pozoruhodná čistotou barev a průzračností.
Výstavu uzavírá dvacet fotografií Josefa Sudka z cyklu „Skleněné labyrinty“, pořízených v rámci výstavy Současné české sklo, která se konala v Praze v roce 1970 v době konání 5. kongresu AIHV – Mezinárodní asociace pro dějiny skla. Sdílením svého pozoruhodného pohledu Sudek, často označovaný jako básník Prahy, znovu interpretuje neodmyslitelný vztah mezi sklem a světlem v dílech z této významné historické výstavy.
PhDr. Helena Koenigsmarková, ředitelka Uměleckoprůmyslového musea v Praze, informovala ministra kultury o svém rozhodnutí ukončit letos své působení v UPM. Tento dlouho připravovaný a očekávaný krok nastal po završení tří nejdůležitějších počinů v novodobé historii muzea: stavbě Centrálního depozitáře (2016), rekonstrukci historické budovy (2017) a otevření nové stálé expozice ART, LIFE. Umění pro život (2023). Helena Koenigsmarková zasvětila Uměleckoprůmyslovému museu v Praze celý svůj profesní život od roku 1971, kdy ukončila studia, od roku 1990 stojí v čele muzea.
„Muzeum se mi stalo skutečně druhým domovem, a to i díky již generacím kolegyň a kolegů, bez kterých by se žádné projekty nepodařily vést ke splnění stanovených cílů. Za důležité pro toto povolání tedy považuji kontinuitu a pro život v muzeu i dobrý pocit z vykonané práce pro všechny,“ říká Helena Koenigsmarková.
Ministerstvo kultury již vypsalo na místo nového ředitele výběrové řízení, své funkce by se měl ujmout 1. listopadu tohoto roku.
„Helena Koenigsmarková je mimořádnou osobností ve svém oboru. Velmi rád bych jí poděkoval za to, co dokázala,“ řekl ministr kultury Martin Baxa, ministr kultury. „Uměleckoprůmyslové museum je dnes stabilní, respektovanou institucí. Díky Heleně Koenigsmarkové má nový depozitář, opravenou budovu a novou stálou expozici. Jak ona sama v nadsázce říká, budova je tak jedním z hlavních exponátů muzea. Výčet jejích úspěchů by byl tak dlouhý, že se omezím na dva. Otevření nové stálé expozice – ART, LIFE. UMĚNÍ PRO ŽIVOT. Jde o skvělou přehlídku užitého umění v Evropě od antiky až do současnosti. A druhým skvělým počinem bylo uzavření dohody s Josefem Koudelkou, který po dlouhém jednání nakonec našemu státu daroval přes 2000 fotografií, z nichž 90 % je dnes právě ve sbírkách UPM spolu s dalšími dokumenty jeho životního díla. Oceňuji její pohled a chápání UPM jako celku. Propojuje klasický muzejně galerijní přístup s moderními a aktuálními trendy. Vždy si uvědomovala, že je důležitá mezinárodní spolupráce a zapojení do mezinárodní sítě. Díky tomu UPM realizovalo mimo jiné odborné kontakty mimořádně atraktivní zahraniční výstavy. Velmi si vážím její práce, erudice i nasazení a jsem velmi rád, že s ní mohu po dobu svého výkonu ministerské funkce spolupracovat.“
Ministr kultury a ředitelka UPM spolu celou záležitost konzultovali ještě před formálním oznámením. Součástí konzultací byl i další postup kroků, které povedou k tomu, aby UPM získalo do budoucna do vedení erudovanou a respektovanou osobnost.
Výběrové řízení na obsazení místa ředitele/ředitelky UPM ZDE
Curator: Martina Sikorová Professional guarantor: Sylva Petrová Exhibition design: Dušan Seidl Graphic design: OKOLO Photography of objects: Gabriel Urbánek
The association Glaz Bridge works to draw attention to the situation we now witness not only in the retreat from funeral ritual but equally the decline in funerary art, which has almost vanished in the years after World War II. For this reason, the association is presenting at the current exhibition its first project, a collection of burial urns using as their primary material glass, which until now has remained outside of the attention of creators of funerary sculpture.
For this project, the curator turned to twenty-three artists of different ages and professional experience, whether in glassworking, sculpture, painting, architecture, jewellery arts, or photography. Hence the list of names includes such prominent glass artists as Zdeněk Lhotský, Martin Janecký alongside, for instance, photographer Tono Stano, jewellery artist Jiří Belda, fashion designer Natálie Dufková or painter Antonín Střížek. It was the intention of the project author, Martina Sikorová, to present the most variegated mosaic of approaches to the theme.
At the end of last year the mezzo-soprano Magdalena Kožená made a generous offer to the Museum of Decorative Arts in Prague. After consulting with the fashion designer Daniela Flejšarová, who has dressed her for the world’s concert stages for almost thirty years now, she decided to donate some of these dresses to the museum’s textile collections. For the museum this was an unexpected opportunity to significantly extend its existing collections of historical and contemporary fashion.
It is not often that two creative individuals from different fields can work together for many years in a harmonious and mutually beneficial collaboration. They are united in seeking a flawless artistic and aesthetic effect: an extraordinary voice and an extraordinary dress, or quite simply a concert for two senses. Those who love Magdalena Kožená’s performances have come to expect her striking visual presentation. These are not just stage costumes but remarkable dresses that sensitively reflect the music being performed while underlining the singer’s personality.
V jednadevadesáti letech odešel grafický designér, architekt i pedagog Zdeněk Ziegler, který byl legendou českého filmového plakátu, s nímž zažil nejlepší období zlatých let šedesátých. Ziegler spolupracoval s mnoha režiséry, s Františkem Vláčilem, Karlem Zemanem, Karlem Kachyňou, Jiřím Menzelem, a za svou plakátovou a knižní tvorbu sbíral ocenění i v zahraničí. velkou kolekci jeho filmových plakátů vlastní i UPM.
Kurátorka Iva Knobloch na něj vzpomíná takto: „Úsměv Zdeňka Zieglera bude provázet všechny, kdo se s ním kdy setkali. Nadhled, humor, šarm a inteligence charakterizuje jeho četné plakáty, knižní edice a knihy, loga a značky. S kurátorem Josefem Kroutvorem vytvořili na začátku devadesátých let vůbec první publikaci o moderním plakátu Poselství ulice ze sbírek UPM. Zdeněk Ziegler byl vstřícný k Uměleckoprůmyslovému museu také v dlouholeté pozici pedagoga a později rektora Vysoké školy uměleckoprůmyslové a patří se i touto cestu poděkovat za jeho podporu a četné dary do muzejních sbírek.“
Kabinet s chebskou reliéfní intarzií, kolem r. 1650, Cheb, sloupkový podstavec z pozdního 19. století, chebská reliéfní intarzie z různobarevných dřevin, hrušňové dřevo ebonizované (dýhování, lišty), smrkové dřevo (konstrukční části)Kabinet s alegoriemi řemesel, 1625–1630, Augsburg, eben, slonovina s rytým dekorem (marketerie), hrušňové dřevo ebonizované; ořechové a dubové dřevo (konstrukční části)
Komentovaná prohlídka výstavy Skleněná duše / Pietas. Návrat funerální plastiky s kurátorkou Martinou Sikorovou, historikem umění Karlem Holubem a autory vystavovaných funerálních plastik, kterými jsou přední čeští umělci z různých oborů.
Komentovaná prohlídka výstavy Pavel Nádvorník (& Petr Lukáš) Retrospektiva 0.3 / Post & Radost s kurátory Gabinou Fárovou a Pavlem Vančátem. Pavel Nádvorník, jeden z hybatelů revolučního dění na pražské FAMU a spoluzakladatel družstva Radost, byl výjimečným fotografem neotřelých témat. Jedním z nejdůležitějších počinů agentury Radost byl časopis Post, který Pavel Nádvorník s Petrem Lukášem založili v roce 1988. Zatímco Lukáš byl autorem grafické úpravy a využíval své znalosti tiskárenské praxe, Nádvorník se soustředil na texty a produkci časopisu.
Přednáška Bc. Karolíny Lapešové k výstavě Skleněná duše / Pietas. Návrat funerální plastiky. Tématem jsou návrhy a realizace originálních sepulkrálních uren, které v průběhu staletí vznikaly v Čechách i ve světě. Tyto schránky na lidské ostatky nestály vždy v popředí zájmu umělců a designérů, dalo by se dokonce říci, že se dodnes jedná o téma stojící na okraji zájmu až na hranici tabuizace. Proto je velmi potěšující, že se v poslední době navrací zájem o funerální kulturu a její rituály, a tvorbě těchto opomíjených objektů se opět začínají věnovat umělci i designéři.V návaznosti na obnovením kremace v Československu po roce 1918 začínají architekti, výtvarní umělci a designéři v meziválečném období navrhovat a realizovat originální schránky na lidské ostatky. Tvorba architektů a spolupracovníků Artělu a také funerální sochařské práce vybraných umělců z období 20. a 30. let 20. století bude představena jak po stránce vizuální, tak i z hlediska rozdílných přístupů a autorských vkladů jednotlivých autorů, stejně tak i díla současných autorů. Pozornost bude věnována zkoumání rozdílů v jejich přístupu oproti meziválečným autorům. Přednáška rovněž seznámí s osobními motivacemi a tvůrčím zázemím současných umělců, zabývajících se tímto tématem, které autorka osobně kontaktovala.
Komentovaná prohlídka výstavy Skleněná duše / Pietas. Návrat funerální plastiky s kurátorkou Martinou Sikorovou, historikem umění Karlem Holubem a autory vystavovaných funerálních plastik, kterými jsou přední čeští umělci z různých oborů.
Jaroslav Bouček byl odborníkem zejména v oblasti fotografické a filmové techniky. Jeho pole působnosti však bylo širší. Věnoval se také vědě, pedagogické a sběratelské práci, patřil k předním organizátorům kulturního života a již od střední školy sám aktivně fotografoval. Zvlášť důležitá byla jeho činnost v Československé společnosti pro vědeckou kinematografii. Bouček byl též aktivním členem brněnského Klubu fotografů amatérů. Ke společenskému životu v Brně přispěl mimo jiné také spoluzaložením tamního prvního golfového klubu.
Komentovaná prohlídka výstavy Pavel Nádvorník (& Petr Lukáš) Retrospektiva 0.3 / Post & Radost s kurátory Gabinou Fárovou a Pavlem Vančátem. Pavel Nádvorník, jeden z hybatelů revolučního dění na pražské FAMU a spoluzakladatel družstva Radost, byl výjimečným fotografem neotřelých témat. Jedním z nejdůležitějších počinů agentury Radost byl časopis Post, který Pavel Nádvorník s Petrem Lukášem založili v roce 1988. Zatímco Lukáš byl autorem grafické úpravy a využíval své znalosti tiskárenské praxe, Nádvorník se soustředil na texty a produkci časopisu.
Koncepce výstavy: Konstantina Hlaváčková Odborná spolupráce: Daniela Flejšarová, Magdalena Kožená Architektonické a výtvarné řešení: Pavel Mrkus Grafický design: BFF — Adéla Bierbaumer & Marek Fanta
Zvláštní poděkování za laskavou zápůjčku a velkorysý dar oděvů patří Magdaleně Kožené.
Koncem minulého roku mezzosopranistka Magdalena Kožená učinila velkorysou nabídku Uměleckoprůmyslovému museu v Praze. Po konzultaci s oděvní výtvarnicí Danielou Flejšarovou, jež pro ni téměř třicet let navrhuje modely pro světová koncertní pódia, se rozhodla některé z nich věnovat do muzejních textilních sbírek. Pro UPM se tak otevřela nečekaná možnost výrazně obohatit stávající sbírky historických i současných oděvů.
Na výstavě, která tento dar provází, je čtrnáct modelů, z toho pět, které obohatí sbírky UPM, a také vzácné zápůjčky. K vidění jsou například svatební šaty z roku 2008, v nichž se Magdalena Kožená vdávala na zámku v Náměšti nad Oslavou a také zpívala Juliettu od Bohuslava Martinů v Rudolfinu, nápaditý kalhotový komplet z roku 2002, těhotenské šaty z roku 2005, šaty Flamenco z roku 2017 s šestimetrovou vlečkou i jeden z nejnovějších společných počinů, šaty Bertolt Brecht, které měly premiéru v loňském roce v Londýně. Všechny modely doprovázejí společné vzpomínky návrhářky i pěvkyně, výstavou zní úryvky z Mozartových skladeb v podání a výběru Magdaleny Kožené.
„Nebývá časté, aby setkání dvou tvůrčích osobností z odlišných oborů zrodilo souznění a mnohaletou vzájemně obohacující spolupráci,“ řekla Konstantina Hlaváčková, kurátorka sbírky módy i této výstavy. „Spojuje je úsilí o dokonalý umělecký a estetický zážitek: výjimečný hlas a výjimečný oděv, jednoduše řečeno – koncert pro dva smysly. Milovníci koncertních vystoupení Magdaleny Kožené už se samozřejmostí očekávají její nápaditou vizuální prezentaci. Není to pouze scénický kostým, ale i výjimečný oděv, citlivě odpovídající obsahu hudebního díla a podtrhující osobnost zpěvačky.“
Začátek spolupráce oděvní návrhářky Daniely Flejšarové a hvězdy klasické hudby Magdaleny Kožené se datuje do roku 1997. Jejich pohled na oblečení určené pro koncertní podium se diametrálně lišil od představ předchozí generace, které se odvíjely od tradičního vzhledu „operní divy“. Magdalena Kožená toužila po originálním, módně aktuálním oděvu, a to jak pro společenské a koncertní příležitosti, tak i každodenní nošení. Nebála se neobvyklých prvků, jež by pěvkyně dříve na koncertní scénu sotva oblékly. Oblečení pěvkyň též musí splňovat řadu požadavků vycházejících z pohybu specifických částí těla. Citlivá je oblast kolem žeber, jejíž objem se při dýchání radikálně mění, proto musí být oděv v těchto místech maximálně elastický. Během téměř třiceti let vytvořila Daniela Flejšarová pro Magdalenu Koženou bezmála sto modelů. Jejich spolupráce založená na přímosti a otevřenosti a vysoké profesionalitě přerostla v přátelství naplněné radostí ze společné tvorby.
Kurátor výstavy: Jiří Fronek Architektonický design: Tomáš Džadoň Grafický design: Vladimír Vimr
Ve spolupráci s Národním památkovým ústavem a House of Lobkowicz
Jednadvacet vzácných kabinetů především ze sbírky UPM a Národního památkového ústavu, ale i z oblastních a soukromých sbírek představuje tato výstava. Kabinety 16. a 17. století patří k nejzajímavějším pracím v historii uměleckého řemesla. Už prvotním posláním jako schrána pro uschování drahocenných předmětů a svým výrazně uměleckým charakterem nebyl kabinet nikdy obyčejným užitkovým nábytkovým kusem. Jeho kořeny lze sledovat již ve vyspělých kulturách starověku, přední místo zaujímal v luxusním mobiliáři panovnických dvorů evropského novověku, ale svou vrcholnou roli sehrál v éře manýrismu a časného baroku, kdy se jako „Kunstkammer en miniature“ stal svébytným uměleckým dílem, reprezentujícím složitý myšlenkový svět idejí novověké přírodní filosofie.
První početná kolekce kabinetů byla v Čechách soustředěna již na konci 16. a počátku 17. století jako součást rudolfínských sbírek. V pražské kunstkomoře císaře Rudolfa II. patřily k nejvýše oceňovaným artefaktům, inventáře uvádějí na čtyřicet kabinetů různých druhů, jak z domácí produkce, tak i z dalších evropských dílen, a rovněž práce orientálního původu. K nejstarším také patří velmi kvalitní konvolut kabinetů v úctyhodné sbírce roudnických Lobkowiczů, převážně německé a italské provenience. Neveliká, avšak významná a v Čechách zcela ojedinělá, je kolekce vlámských kabinetů z rodových sbírek Schwarzenbergů na zámku Hluboká. Výjimečný je soubor italských barokních kabinetů z estenských sbírek, které se na počátku 20. století staly součástí mobiliáře zámku Konopiště. Pozoruhodnou sbírku kabinetů v období historismu 19. století cíleně soustředili Auerspergové na zámku Žleby, čítající téměř dvě desítky kusů, mezi nimiž jsou však i práce v 19. století doplňované, či nově vytvořené. V českých muzejních sbírkách jsou kabinety nejpočetněji zastoupeny v pražském Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, z více než dvou desítek zde vynikají práce zejména z augsburských dílen.
V tomto vzácném fondu historického mobiliáře vyniká poměrně obsáhlý soubor kabinetů jako typologicky a výtvarně výjimečný, dobově příznačný fenomén, nejen v oblasti historického nábytku, ale v rámci uměleckého řemesla vůbec.
Kabinet s chebskou reliéfní intarzií, Adam Eck (připsáno), Cheb, kolem r. 1650 (ex coll. Buquoy), NPÚ, lokace: Rožmberk, zámek Kabinet s loveckými scénami, Antverpy, kolem 1630–1640
(ex coll. Auersperg), NPÚ, lokace: Žleby, zámek
Kabinet zdobený želvovinou a drahými kameny, Antverpy, 1650–1675
(ex coll. Schwarzenberg), NPÚ, lokace: Hluboká nad Vltavou, zámek
Kabinet s marketerií s alegoriemi řemesel, Ulrich Baumgartner (připsáno), Augsburg, kolem r. 1625, UPM Kabinet s marketerií v ebenu a slonovině, Milán, Lombardie, 1600–1630, UPM
Kurátor výstavy: Thomas Miltschus, M. A. Spolupráce za UPM: PhDr. Jan Mergl, Ph.D.
Výstava vznikla ve spolupráci muzea Porzellanikon v Selbu s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze a Západočeským muzeem v Plzni. Je příspěvkem k Bavorsko-českým týdnům přátelství Selb-Asch 2023, které se konají v Selbu a okolí od května do srpna 2023.
Více než sto ukázek porcelánu ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze se stalo součástí výstavy, na níž je v Německu poprvé představen český porcelán 19. století. Až dosud měl český porcelán na západ od našich hranic pověst levného, obyčejného a masově vyráběného zboží. Tato výstava ukazuje jedinečnou kvalitu porcelánu od českých výrobců od roku 1792, tedy od počátku regionální výroby porcelánu. Vystavené exponáty svědčí o mimořádně vysoké umělecké a řemeslné zručnosti českých výrobců, pokud jde o technické, formální a zejména malířské ztvárnění porcelánu. Kvalita porcelánu si v ničem nezadala s výrobky velkých manufaktur. A touto kvalitou výrobci oslovovali i politickou a společenskou elitu Evropy, která porcelán z Čech oceňovala a nakupovala.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze na výstavu zapůjčilo například Thunovskou jídelní soupravu z roku 1856, velký džbán na víno v novorenesančním stylu, který si pořídil německý císař Vilém I. při své návštěvě Světové výstavy ve Vídni v roce 1873, šálky, vázy, figurky, hlavičky dýmek a další porcelánové předměty z porcelánek v Klášterci, Březové, Slavkově a dalších.
Výstava je přístupná i široké veřejnosti se zájmem o kulturní historii, prezentace českého porcelánu totiž sází na zábavné vyprávění, kdy mohou návštěvníci zažít průběh lázeňského dne v 19. století. Provází je kočí dostavníku Wenzel Wolfert, který byl známý svými zábavnými jízdami a vozil mnoho slavných osobností. Hosté se během jízdy výstavou mohou setkat s císařem Františkem Josefem I. a jeho manželkou, císařovnou Sisi, a také s Johannem Wolfgangem von Goethem v legendárních českých lázních Karlových Varech, Františkových Lázních a Mariánských Lázních. Tato místa byla vybrána záměrně, protože se sem sjížděli lidé z celé Evropy, aby se zde léčili, ale také aby si užili společenský a mezinárodní ráz lázeňských středisek. V jejich blízkosti se nacházely porcelánky, protože svým kvalitním porcelánem chtěly oslovit sofistikovanou a bohatou klientelu, která lázně navštěvovala.
V sále Mikrosvěty: panovnická kunstkomora stálé expozice ART, LIFE. Umění pro život najdete několik vzácných kabinetů, které můžete obdivovat zvenku. My vám však můžeme ukázat i to, co se skrývá uvnitř.
Kabinet s marketerií ve stylu Andréa-Chalese Boulla, kolem r. 1710, Vídeň, želvovina, cín, mosaz, drahé kameny, palisandr, eben, lipové dřevo řezané a zlacené, bronz litý, cizelovaný a zlacený, zapůjčeno z majetku augustiniánského opatství sv. Tomáše na Starém Brně
Kabinet s chebskou reliéfní intarzií, kolem r. 1650, Cheb, sloupkový podstavec z pozdního 19. století, chebská reliéfní intarzie z různobarevných dřevin, hrušňové dřevo ebonizované (dýhování, lišty), smrkové dřevo (konstrukční části)Kabinet s alegoriemi řemesel, 1625–1630, Augsburg, eben, slonovina s rytým dekorem (marketerie), hrušňové dřevo ebonizované; ořechové a dubové dřevo (konstrukční části)
Helena Koenigsmarková, ředitelka Uměleckoprůmyslového musea v Praze (UPM), a Ondřej Černý, generální ředitel Českých center (ČC), podepsali ve čtvrtek 30. 3. 2023 Rámcovou smlouvu o spolupráci v oblasti podpory kulturních projektů.
Dokument v podobě rámcové smlouvy představuje základ pro systematičtější spolupráci obou institucí v oblasti propagace Česka doma i v zahraničí. V uplynulém roce prezentovala zahraniční Česká centra několik projektů vzniklých ve spolupráci s UPM. V Českém centru New York představilo UPM repliku své úspěšné výstavy Šílený hedvábník. Zika a Lída Ascher. Důležitá byla i podpora Českého centra Miláno při české účasti na Trienále designu a architektury v letech 2019 a 2022, kterou UPM zajišťovalo.
Jedním z nejvýznamnějších společných projektů byla velká putovní výstava The Story of Czech Design připravená v roce 2018 ke 100. výročí republiky, která putovala po 12 Českých centrech.
„Uměleckoprůmyslové museum v Praze představuje významnou muzejní instituci, všeobecně uznávanou také na mezinárodním poli. Jsem rád, že podpisem rámcové smlouvy dochází k ukotvení naší spolupráce v hned v několika oblastech zahrnujících například aktivity prezentační, komunikační či odborné,“ řekl Ondřej Černý.
Podle Ondřeje Černého spočívá největší přínos spolupráce ve sdílení relevantních projektů a programů, součinnosti v rámci networkingových a vzdělávacích aktivit, nebo vyvíjení společných projektů. Současně dodal, že podpisem memoranda získává dosavadní spolupráce s UMP konkrétní podobu vzájemné podpory v účasti na mezinárodních akcích v Česku i v zahraničí.
„UPM samozřejmě spolupracuje s Českými centry dlouhodobě, v minulých letech to byla například podpora systematického představování českého designu či účast v odborných poradních radách. Konkrétní spolupráce je ukotvena v rámci této smlouvy, jde o sdílení možných projektů nejenom výstavních, ale i o odborné akce, jakými mohou být kurátorské pobyty oběma směry. Již letos jsme mohli díky podpoře ČC napři pozvat specialistu z londýnského Victoria and Albert Museum na konzultaci k připravovanému zpracování benátského skla v naší sbírce,“ dodala Helena Koenigsmarková.
Kurátorka výstavy: Martina Sikorová Odborný garant: Sylva Petrová Architektonický design: Dušan Seidl Grafický design: OKOLO
Skupina Glaz Bridge upozorňuje na skutečnost, že stejně jako jsme v současnosti svědky ústupu od pohřebních rituálů, můžeme pozorovat i úpadek funerálního umění, které po 2. světové válce téměř zmizelo. Proto na výstavě představuje svůj první projekt, kolekci pohřebních uren, jejichž výchozí materií je sklo, které dosud stálo stranou zájmu tvůrců funerální plastiky.
K projektu kurátorka oslovila umělce různého věku i profesionálních zkušeností, ať již ve sklářství, sochařství, malířství, architektuře, šperkařství nebo fotografii. Proto mezi nimi najdeme Zdeňka Lhotského, Martina Janeckého, ale i fotografa Tona Stana, šperkaře Jiřího Beldu, módní návrhářku Natálii Dufkovou či malíře Antonína Střížka. Záměrem Martiny Sikorové, autorky projektu, bylo prezentovat co nejpestřejší mozaiku přístupů k tématu.
„Jsme svědky příběhu, jak se tradiční tavená plastika v dialogu s kovem, minerály a šperkařskými technikami stává novým artefaktem a nabývá dalších významů. Vše je podřízeno jednotnému záměru: vytvořit funkční funerální objekt a uměleckými prostředky vzdát úctu zesnulým,“ říká kurátorka Martina Sikorová.
Díla vznikala v českých sklářských studiích, jejichž renomé je celosvětově uznáváno: Studio Lhotský s.r.o., studio tavené plastiky v Železném Brodě s nejdelší tradicí, Janecký studio s.r.o. Praha, ve šperkařské firmě Belda spol. s.r.o. Zásadní podporu myšlence projektu poskytl ateliér Klumpar Železný Brod) v čele s Vladěnou Klumpar-Pavlik, která uplatňuje i podněty inspirované jejím dlouhodobým pobytem v USA. Vlastníci sklářských studií nejenom poskytli sklářské hutě k realizaci, ale jako činní umělci i pedagogové se sami stali tvůrci řady vystavených artefaktů.
Komentované prohlídky: 23. 5., 6. 6., 12. 9. 2023 vždy v 18:00 hod.
Informace k výstavě SKLENĚNÁ DUŠE, PROJEKTU GLAZ BRIDGE a FUNERAL SYMPOSIUM 2023 najdete na: www.glazbridge.com.
Jídelní souprava hraběte Josefa Oswalda Thuna, 1856
Klášterec (Klösterle)
Výstava, která se otevřela 1. dubna, vznikla ve spolupráci muzea Porzellanikon v Selbu s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze a Západočeským muzeem v Plzni. Je příspěvkem k Bavorsko-českým týdnům přátelství Selb-Asch 2023, které se konají v Selbu a okolí od května do srpna 2023.Výstava bude v pobočce Porzellanikon v Hohenbergu an der Eger otevřena do 15. října.
Více než sto ukázek porcelánu ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze se stalo součástí výstavy, na níž je v Německu poprvé představen český porcelán 19. století. Až dosud měl český porcelán v Německu pověst levného, obyčejného a masově vyráběného zboží. Tato výstava ukazuje jedinečnou kvalitu porcelánu od českých výrobců od roku 1792, tedy od počátku regionální výroby porcelánu. Vystavené exponáty svědčí o mimořádně vysoké umělecké a řemeslné zručnosti českých výrobců, pokud jde o technické, formální a zejména malířské ztvárnění porcelánu. Kvalita porcelánu si v ničem nezadala s výrobky velkých manufaktur. A touto kvalitou výrobci oslovovali i politickou a společenskou elitu Evropy, která porcelán z Čech oceňovala a nakupovala.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze na výstavu zapůjčilo například Thunovskou jídelní soupravu z roku 1856, velký džbán na víno v novorenesančním stylu, který si pořídil německý císař Vilém I. při své návštěvě Světové výstavy ve Vídni v roce 1873, šálky, vázy, figurky, hlavičky dýmek a další porcelánové předměty z porcelánek v Klášterci, Březové, Slavkově a dalších.
Výstava je přístupná i široké veřejnosti se zájmem o kulturní historii, prezentace českého porcelánu totiž sází na zábavné vyprávění, kdy mohou návštěvníci zažít průběh lázeňského dne v 19. století. Provází je kočí dostavníku Wenzel Wolfert, který byl známý svými zábavnými jízdami a vozil mnoho slavných osobností. Hosté se během jízdy výstavou mohou setkat s císařem Františkem Josefem I. a jeho manželkou, císařovnou Sisi, a také s Johannem Wolfgangem von Goethem v legendárních českých lázních Karlových Varech, Františkových Lázních a Mariánských Lázních. Tato místa byla vybrána záměrně, protože se sem sjížděli lidé z celé Evropy, aby se zde léčili, ale také aby si užili společenský a mezinárodní ráz lázeňských středisek. V jejich blízkosti se nacházely porcelánky, protože svým kvalitním porcelánem chtěly oslovit sofistikovanou a bohatou klientelu, která lázně navštěvovala.
kurátoři: Gabina Fárová, Pavel Vančát odborná spolupráce: Artarchiv.cz grafický design: Zuzana Lednická, Studio Najbrt
Pavel Nádvorník, jeden z hybatelů revolučního dění na pražské FAMU a spoluzakladatel družstva Radost, který předčasně zemřel v roce 1994 v pouhých dvaatřiceti letech, byl i výjimečným fotografem neotřelých témat. Jeho cykly o romské sexuální subkultuře, prostředí předrevolučních kotelen či o prvních porevolučních volbách dodnes překvapují svojí důsledností i pronikavostí. Výstava představuje časopiseckou, knižní a výstavní produkci sdružení Radost, které Pavel Nádvorník vedl společně s fotografem a grafikem Petrem Lukášem a které počátkem 90. let představovalo jeden z nejodvážnějších českých nakladatelských a grafických počinů na pozadí nastupujícího digitálního věku. K důležitým lidem kolem agentury Radost patřila především Anna Fárová a její dcera Gabina, ale okruh spolupracovníků byl velmi široký.
Jedním z nejdůležitějších počinů agentury Radost byl časopis Post, který Pavel Nádvorník s Petrem Lukášem založili ještě jako studenti FAMU v roce 1988. Zatímco Lukáš byl autorem grafické úpravy a využíval své znalosti tiskárenské praxe, Nádvorník se soustředil na texty a produkci časopisu. Již v prvním čísle představil Pavel Nádvorník v pestrém výběru dalších autorů také svůj vlastní cyklus Kluci, zatímco Petr Lukáš byl autorem koláže na obálce. Časopis už tehdy otevřeně reagoval na proměňující se paradigma fotografie v postmoderním duchu, vetknutém i do samotného názvu, který ještě u prvních dvou studentských čísel zněl oficiálně Post-fotografie. Post číslo 3 vyšel v březnu 1990 s fotografií Václava Havla na obálce. V té době se rozšířily aktivity agentury Radost také o fotoagenturu a hudební produkci. Počátkem roku 1992 se konečně nakrátko dařilo vydávat Post pravidelně jako „Měsíčník obrazové vlny“, který chce informovat i o aktuální módě a hudbě. Tři čísla, která v tomto roce vyšla, byla vrcholem Postu, další období provázely osobní i ekonomické problémy obou zakladatelů. Příběh časopisu skončil před Vánocemi 1994 náhlou smrtí Pavla Nádvorníka.
Publikace představuje plakát jako vizuální komunikační médium, které používá specifickou řeč propojující obraz a text. Plakát slouží ke sdělení informace krátkodobého významu, proto vychází z bezprostředního, dobově aktuálního jazyka, srozumitelného napříč širokým sociálním spektrem. Sémantiku plakátového sdělení umocňuje také strukturování informace, obrazové reference a schémata zacílená na konkrétní publikum (profesní, národnostní či genderové skupiny). Pro různé účely plakát používá jiné typy řeči, avšak některá jeho klišé fungují univerzálně. Kniha přibližuje jazyk plakátu v nejrozmanitějších způsobech komunikace a rolích, které plnil ať už ve prospěch umění, obchodu či ideologie. Jednotlivé typy obrazových sdělení jsou zastoupeny jak nejvýznamnějšími exponáty z více než třicetitisícové kolekce plakátu Uměleckoprůmyslového musea v Praze, jež patří mezi nejstarší a nejvýznamnější evropské sbírky plakátu, tak i artefakty běžné produkce z období 1890–1938 s důrazem na díla české a středoevropské provenience. Statě zohledňují obecnější problematiku – kritickou reflexi plakátu v Čechách, způsoby uplatnění plakátu v městském prostředí, proměnu jazyka plakátu – i úzce zaměřená témata jako meziválečnou reklamní scénu, osvětový plakát či plakáty propagující umění.
editor: Lucie Vlčková texty: Magdalena Nerudová, Petr Šámal, Petr Štembera, Lucie Vlčková, Filip Wittlich vydání: české s anglickým resumé grafický design: Vladimír Vimr formát: 28 x 24 cm, švýcarská vazba počet stran: 256, reprodukcí: 310 vydavatel: UPM ISBN 978-80-7101-211-05
Český kubismus se vyvíjel zcela jedinečným způsobem ve velice krátkém období let 1911 až 1914. Míra, s jakou v Čechách ovlivnil užité umění a architekturu, nemá ve světě obdoby. Trasa procházky s historičkou umění Mgr. Ing. Markétou Čejkovou vede od Domu U Černé Matky Boží architekta Josefa Gočára, přes nejznámější realizace Emila Králíčka až k Chocholovým domům pod Vyšehradem. Sraz před vchodem do domu U Černé Matky Boží
Délka programu: cca 90 minut
Přesun pod Vyšehrad proběhne městskou hromadnou dopravou, je nutné počítat s hrazením jízdného
Domovní znamení spojují uměleckořemeslnou práci s architekturou, objevují se na mnoha pražských domech a písemné záznamy vypovídají o tom, že jejich počet je v Praze nejvyšší v celé Evropě. Nejstarší pražská domovní znamení pocházejí ze 14. století. V roce 1770 je císařovna Marie Terezie nahradila čísly popisnými, mnoho znamení se ale naštěstí dochovalo dodnes. Trasa této procházky dovede účastníky od hlavní budovy UPM až k Domu U Černé Matky Boží. Provází Mgr. Kristina Václavů.
Domovní znamení spojují uměleckořemeslnou práci s architekturou, objevují se na mnoha pražských domech a písemné záznamy vypovídají o tom, že jejich počet je v Praze nejvyšší v celé Evropě. Nejstarší pražská domovní znamení pocházejí ze 14. století. V roce 1770 je císařovna Marie Terezie nahradila čísly popisnými, mnoho znamení se ale naštěstí dochovalo dodnes. Trasa této procházky dovede účastníky od hlavní budovy UPM až k Domu U Černé Matky Boží. Provází Mgr. Kristina Václavů.
Sraz účastníků: před zahradním vchodem do Uměleckoprůmyslového musea v Praze (Široká ulice)
Procházka začíná v Galerii Josefa Sudka v ulici Úvoz 24 v Praze 1 na Hradčanech, kde v letech 1959-1976 fotograf bydlel. Účastníci si tedy prohlédnou nejen autentický Sudkův byt, ale i aktuální výstavu fotografií Jana Glozara Portréty. Poté se s lektorkou Bc. Zorou Kouteckou vydají po okolí a projdou si některá z míst, která Josef Sudek fotografoval. Trasa vede Petřínskými sady na Újezd, kde měl Sudek svůj dřevěný ateliér.
Český kubismus se vyvíjel zcela jedinečným způsobem ve velice krátkém období let 1911 až 1914. Míra, s jakou v Čechách ovlivnil užité umění a architekturu, nemá ve světě obdoby. Trasa procházky s historičkou umění Mgr. Ing. Markétou Čejkovou vede od Domu U Černé Matky Boží architekta Josefa Gočára, přes nejznámější realizace Emila Králíčka až k Chocholovým domům pod Vyšehradem. Sraz před vchodem do domu U Černé Matky Boží
Délka programu: cca 90 minut
Přesun pod Vyšehrad proběhne městskou hromadnou dopravou, je nutné počítat s hrazením jízdného
Procházka začíná v Galerii Josefa Sudka v ulici Úvoz 24 v Praze 1 na Hradčanech, kde v letech 1959-1976 fotograf bydlel. Účastníci si tedy prohlédnou nejen autentický Sudkův byt, ale i aktuální výstavu fotografií Jaroslava Boučka. Poté se s lektorkou Bc. Zorou Kouteckou vydají po okolí a projdou si některá z míst, která Josef Sudek fotografoval. Trasa vede Petřínskými sady na Újezd, kde měl Sudek svůj dřevěný ateliér.
Nejstarší pražská domovní znamení pocházejí ze 14. století. V roce 1770 je císařovna Marie Terezie nahradila čísly popisnými, ale mnoho znamení se naštěstí dochovalo dodnes. Tato trasa procházky po pražských domovních znameních vede od Galerie Josefa Sudka na hradčanském Úvoze, kde bydlel fotograf Josef Sudek a ve které naše muzeum pořádá fotografické výstavy, Malou Stranou až k hlavní budově UPM v Praze. Procházku vede Bc. Zora Koutecká.
Přibližná délka konání procházky je asi 2,5 hodiny.
Plakáty jsou významným dokladem kulturního dědictví i mimořádně cenným kulturně-historickým pramenem, který se dočkal docenění až posledních dekádách v souvislosti s rozvojem multioborových vizuálních studií. Vývoj plakátu nabízí kondenzovanou výpověď o proměnách společnosti, o každodennosti a proměnách hmotné kultury i o dobových ideových a ideologických důrazech.
Výstava Řeč plakátu představuje výběr plakátů z unikátní, více než třicetitisícové sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která patří mezi nejstarší a nejvýznamnější evropské sbírky plakátu. Je vystaveno 280 plakátů, které pak doplňuje dvacet dalších exponátů, především dobové umělecké časopisy a knihy.
Plakáty jsou významným dokladem kulturního dědictví i mimořádně cenným kulturně-historickým pramenem, který se dočkal docenění až posledních dekádách v souvislosti s rozvojem multioborových vizuálních studií. Vývoj plakátu nabízí kondenzovanou výpověď o proměnách společnosti, o každodennosti a proměnách hmotné kultury i o dobových ideových a ideologických důrazech.
Výstava Řeč plakátu představuje výběr plakátů z unikátní, více než třicetitisícové sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která patří mezi nejstarší a nejvýznamnější evropské sbírky plakátu. Je vystaveno 280 plakátů, které pak doplňuje dvacet dalších exponátů, především dobové umělecké časopisy a knihy.
Plakáty jsou významným dokladem kulturního dědictví i mimořádně cenným kulturně-historickým pramenem, který se dočkal docenění až posledních dekádách v souvislosti s rozvojem multioborových vizuálních studií. Vývoj plakátu nabízí kondenzovanou výpověď o proměnách společnosti, o každodennosti a proměnách hmotné kultury i o dobových ideových a ideologických důrazech.
Výstava Řeč plakátu představuje výběr plakátů z unikátní, více než třicetitisícové sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která patří mezi nejstarší a nejvýznamnější evropské sbírky plakátu. Je vystaveno 280 plakátů, které pak doplňuje dvacet dalších exponátů, především dobové umělecké časopisy a knihy.
Plakáty jsou významným dokladem kulturního dědictví i mimořádně cenným kulturně-historickým pramenem, který se dočkal docenění až posledních dekádách v souvislosti s rozvojem multioborových vizuálních studií. Vývoj plakátu nabízí kondenzovanou výpověď o proměnách společnosti, o každodennosti a proměnách hmotné kultury i o dobových ideových a ideologických důrazech.
Výstava Řeč plakátu představuje výběr plakátů z unikátní, více než třicetitisícové sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která patří mezi nejstarší a nejvýznamnější evropské sbírky plakátu. Je vystaveno 280 plakátů, které pak doplňuje dvacet dalších exponátů, především dobové umělecké časopisy a knihy.
Josef Koudelka při přípravě výstavy Koudelka Návraty v roce 2018 v UPM
27. 04. 2023 v 18 h
Kurátor doc. Mgr. MgA. Tomáš Pospěch, PhD., který se v UPM stará o sbírky fotografa Josefa Koudelky a je zároveň editorem knihy Josef Koudelka: Deníky, bude vyprávět o okolnostech vzniku fotografových zápisků, o tom, jak koncipoval jejich výběr do knihy i o spolupráci se slavným tvůrcem.
Setkání se uskuteční v Multifunkčním sále v 1. patře.
Zájem o historické sklo poutal Vojtěcha Lannu již od šedesátých let 19. století. Stal se nejen jeho nadšeným sběratelem, ale i zkušeným znalcem, vyhledávajícím a nakupujícím význačné památky sklářské tvorby po celé Evropě. Lannovou zásluhou, ve značné části z jeho darů a prostřednictvím jím zprostředkovaných nákupů, vznikal již od osmdesátých let 19. století základ jedinečné muzejní sbírky skla. Její nedostižnou uměleckohistorickou hodnotu pak Vojtěch Lanna roku 1906 ještě povýšil velkorysým darem více než jedenácti set skleněných artefaktů.
Komentovaná prohlídka výstavy Casa immaginaria: Living in a Dream s MgA. Adamem Štěchem.
Výstava vznikla u příležitosti 23. Trienále Miláno s tématem Unknown Unknovns: An Introduction to Mysteries, a je v ní představen výběr mezinárodních výtvarníků zabývajících se digitálním designem.
Procházka začíná v Galerii Josefa Sudka v ulici Úvoz 24 v Praze 1 na Hradčanech, kde v letech 1959-1976 fotograf bydlel. Účastníci si tedy prohlédnou nejen autentický Sudkův byt, ale i aktuální výstavu fotografií Jaroslava Boučka. Poté se s lektorkou vydají po okolí a projdou si některá z míst, která Josef Sudek fotografoval.
Jakým způsobem nese šperk sdělení? Co spojuje šperk minulosti a současnosti? Mohou být šperkem vedle hmotných objektů i díla s charakterem akce? Odpovědi a další otázky budeme hledat v instalacích šperků v oddílech „Světlo“ a „Tělo/Tělesnost“ stálé expozice. Nejprve se na příkladech využití světla ukáží možnosti šperku, jak zpracovat téma. Světlo šperkem prostupuje, odráží se a lomí uvnitř šperku i na jeho povrchu. Může být šperkem také zobrazeno podobně jako v malbě nebo soše. Šperky v oddíle „Tělo/Tělesnost“ připomenou, že člověk v roli nositele dodává šperku pohyb. Šperk během nošení i prohlížení v rukou přitom nevnímáme jen zrakem či hmatem. Přidávají se i další smysly.
Přednáška PhDr. Jana Mergla, Ph.D. o barokním sklu nejen k výstavě Sběratel – Lannova sbírka skla.
Dnes obecně přijímaný názor o zásadním přínosu českého barokního řezaného skla a zlomové roli, kterou sehrálo ve vývoji světového sklářského umění, se začal utvářet a prosazovat během poslední čtvrtiny 19. století. Nemalým podílem k tomu přispěla také sběratelská aktivita Vojtěcha Lanny završená roku 1906 darováním obsáhlého souboru barokního skla do sbírek Uměleckoprůmyslového musea.
„Jmenuji se Drtikol – drtil jsem kola, která mne svírala. Jsem fotografem. Fotografoval jsem světlem. Píši do duše lidem Světlem poznání.“ (ze zápisků Františka Drtikola z 30. let minulého století)
František Drtikol se narodil jako třetí dítě v rodině příbramského kupce se smíšeným zbožím, měl dvě starší setry Emu a Marii. Jako malý se chtěl stát malířem a dochovaný akvarel z doby, kdy mu bylo kolem deseti let, dokazuje, že malířské vlohy opravdu měl. Podporu svého otce ovšem ne, a tak šel po absolvování nižšího gymnázia v Příbrami do učení k místnímu fotografovi Antonínu Mattasovi. Jako učedník bohatého živnostníka pracoval až dvanáct hodin denně, ale dělal pouze podružné práce. Dobře fotografovat se nenaučil. Zásadní pro něj byl pouze pohozený německý časopis Das Atelier des Photographen řízený F. Matthiesem-Masurenem, kde se dočetl o novém pohledu na fotografii jako na obor umělecký. Ve stejném časopise se dozvěděl i o existenci dvouleté odborné školy grafické v Mnichově.
Drtikol se tedy nakonec vzdal touhy stát se malířem a v roce 1901 odešel studovat obor fotografie do Mnichova. Ředitel ústavu Georga H. Emmerich a profesora Spörl dbali na všeobecný rozvoj studentů, kteří navštěvují přednášky zdánlivě nesouvisejících oborů jako fyziky, optiky, chemie či dějin umění. Učí se fotografovat, retušovat, zvětšovat, vyvolávat, ale také kreslit a malovat. Společně chodí do muzeí a na výstavy, kde fotografují a fotografují. „Franc“ si vede moc dobře, už po prvém semestru dostává jeho otec dopis z Mnichova: „Váš syn pilně a řádně studuje a dá se tedy očekávat, že se z něho stane výkonný a užitečný fotograf.“ Studium ukončil Drtikol v roce 1903 jako nejnadanější absolvent v oboru portrétní fotografie, krajiny i žánrové fotografie a s bronzovou medailí spolku jihoněmeckých fotografů v Mnichově v kapse. Nejlépe ze všech uspěl i na absolventské výstavě. Mnichov byl na začátku minulého století střediskem německé secese, vycházel zde umělecký časopis s příznačným názvem Jugend, a tak období studia v Mnichově ovlivnilo Drtikola po zbytek jeho umělecké kariéry.
Po studiu pracoval v několika živnostenských ateliérech v Čechách, Německu a Švýcarsku. V roce 1904 narukoval na vojnu a teprve po návratu se „udělá pro sebe“, ale jeho příbramský ateliér záhy krachoval. Zlom v jeho kariéře přišel v roce 1910 spoluprací s družstvem Artěl, které vydalo slavné album nové umělecké i obchodní dvojice Drtikol–Škarda Z dvorů a dvorečků staré Prahy.
Obchodní úspěchy umožnily Drtikolovi a Škardovi 1. února 1912 otevřít vlastní ateliér hned ve dvou patrech domu na rohu Jungmannovy a Vodičkovy ulice. Ve stejné ulici působil i slavný ateliér Langhans, ale smetánka chodila k Drtikolovi. Komerční část jeho práce se soustředila na portrét, fotografoval Edvarda Beneše, Leoše Janáčka, Alfonse Muchu, Emu Destinovou, Josefa Svatopluka Machara, Aloise Jiráska, Josefa Suka, Bohuslava Martinů a řadu dalších. Prestižní zakázkou byly portréty T. G. Masaryka v roce 1923.
Sám Drtikol o založení ateliéru řekl: „Od té doby začíná moje vlastní umělecká činnost.“ Reprezentuje českou fotografii po celé Evropě, vystavuje ve Spojených státech, Kanadě, Jižní Americe, Japonsku, Austrálii, Africe, Číně, získává obdiv a slávu. V roce 1915 ovšem opět rukuje do armády a odchází do války. Po návratu na podzim 1918 zjistil, že ateliér stále funguje, ale s jistými finančními nesrovnalostmi, a tak se v roce 1921 rozešel se společníkem Škardou. Ve stejném roce se oženil s tanečnicí Ervínou Kupferovou, s níž měl dceru. Manželství se po pěti letech rozpadlo, Ervína odjela do Ruska do angažmá a se svou dcerou Drtikol ztratil na dlouho kontakt.
Dvacátá léta jsou pro Drtikola velmi tvůrčí a úspěšná. Má mezinárodní úspěchy, stojí na zenitu. Postupně však ztrácí zájem o fotografii a vrací se k malování, velmi intenzivně studuje budhismus a východní vědy. Zajímá se o kontrolou myšlenek, o magii, překládá budhistickou a lámaistickou literaturu. V roce 1935 definitivně ukončil kariéru fotografa, prodal ateliér v centru Prahy a odstěhoval se na Spořilov.
Krátce se k fotografii ještě vrátil v letech 1945 – 1946 jako externí pedagog Státní grafické školy v Praze, ovšem nepříliš úspěšně. Jeho „secesní“ pohled na fotografii byl už zastaralý. Ve svých životopisných poznámkách píše Drtikol o třicátých letech takto: „Měl jsem světové jméno, to byla takzvaná sláva, ale přitom jsem začínal živořit. Obchod nešel. A já jsem v letech 1930 – 34 byl rád, že jsem si sehnal na oběd.“
Podruhé se oženil v roce 1942 se svojí žačkou Jarmilou Rambouskovou, která dlouhá léta pracovala v ateliéru ve Vodičkově. Společně s ní také poněkud překvapivě v roce 1945 vstoupil do KSČ. Podle jeho žáka Zdeňka Jaroše bylo „Drtikolovo členství v KSČ dáno jeho velikým a otevřeným srdcem, umožňovalo mu to dobrovolnou a obětavou práci pro blaho ostatních….“ Do své smrti v lednu 1961 žil v ústraní na Spořilově jako „východní mudrc“.
Drtikol a UPM
V roce 1942 Drtikol daroval velkou část svého odkazu našemu muzeu. Celý soubor čítal na dva tisíce položek a kromě fotografií obsahoval i dopisy, vyznamenání, diplomy, knihy, ročenky i kritiky. „Chtěl jsem, aby moje činnost a celý vývin umělecké fotografie od roku 1910 až do roku 1935 byl zachován v úplném souboru.“
Jeho odkaz zpracovala až v roce 1970 kurátorka Anna Fárová: „Dala jsem si do pracovny přenést jednoduchou knihovnu, rozdělala ji na 35 polic, podle Drtikolových tvůrčích let, a začala to třídit a studovat rok po roce,“ říká ve svých pamětech. Po dvou letech práce vydala Drtikolovu monografie a uspořádala výstavu. Na tu chodily davy lidí, rok 1972 ale nebyl k secesnímu, spirituálnímu a hlavně erotickému umělci příliš shovívavý. „Soudružko doktorko, vidíte to vědecky, ale až přijde člověk z ulice a uvidí ty nahé ženské… Některé by měly jít pryč,“ slyšela Anna Fárová od cenzorů. Vyměnila dvacet fotek, výstavu ale stejně zavřeli. Přesto pak Drtikolovy fotografie cestovaly ještě do Bruselu a Londýna.
Soubor čtrnácti fotografií Drtikolových krajin doplňoval další výstavu kurátora Jana Mlčocha, kterou UPM připravilo v roce 1992 pod názvem Umění a umělecké řemeslo 1880 – 1910.
V roce 2004 připravil opět Jan Mlčoch velkou a úspěšnou výstavu František Drtikol: Fotografie z let 1918 – 1935. Výstava obsahovala asi150 autorových fotografií z období, kdy patřil k předním světovým tvůrcům pracujícím v duchu art deco a ze souboru prací spjatých s jeho pozdějším duchovním zaměřením.
Naposledy byla jeho nádherná fotografie Vlna vystavena v expozici Director’s Choice, která v roce 2017 otevírala UPM po rekonstrukci.
František Drtikol zemřel v lednu 1961, skoro třicet let poté, co se s fotografií rozloučil. Člověk, umělec, filozof … „Stál u základů české fotografie, na nich a proti nim se mohli vymezit a definovat jeho popiratelé, obdivovatelé, epigoni i on sám. Jeho profesionalita, technické nároky, zvláštní představivost, kvalita jeho kompozic, obsedantní vize ženského těla, po dobu třiceti let tvůrčí fotografické činnosti vyjádřena v nesčetných variacích s nevyčerpatelným inspiračním bohatstvím, ho dnes řadí mezi velikány tohoto století.“ Anna Fárová.
František Drtikol: Ervína Kupflerová. Tanečnice byla jeho první ženouFrantišek Drtikol s jedinou dcerou ErvínouFrantišek Drtikol: Z dvorů a dvorečků staré Prahy, 1911František Drtikol: Z dvorů a dvorečků staré Prahy, 1911František Drtikol: Z dvorů a dvorečků staré Prahy, 1911František Drtikol: Fotografie pro salón Hany Podolské, kolem roku 1915František Drtikol: Fotografie pro salón Hany Podolské, kolem roku 1915František Drtikol: Portrét Tomáše Masaryka, 1919František Drtikol: Portrét Edvarda BenešeFrantišek Drtikol: Portrét Stanislava Suchardy, 1913František Drtikol: Madonna, 1922-1925František Drtikol: Bez názvu, 1912-1913František Drtikol: Matka Země, 1932František Drtikol: Bez názvu, 1932František Drtikol: Salomé, 1923František Drtikol: Vlna, 1926-1927
Komentovanou prohlídku sálu F stálé expozice ART, LIFE. Umění pro život s názvem Utopie, kosmos, hra povedou PhDr. Iva Knobloch, Ph.D. a PhDr. Radim Vondráček, Ph.D.
Touhu odhalit tajemství vesmíru dokládají už různé druhy slunečních hodin z 18. a 19. století. Ale až ve 20. století se prosadila cesta designu jako fikce a hry, která umožňuje svobodnou kreativitu a odpoutává lidskou existenci od sféry přísné účelnosti a praktických potřeb. Tehdy do popředí vystoupila potřeba probuzené emocionality a významového ozvláštnění vyjádřená ironickými hrami postmoderny.
Komentovanou prohlídku sálu E stálé expozice ART, LIFE. Umění pro život s názvem Design a fenomény modernity povede kurátorka PhDr. Iva Knobloch, Ph.D.
Design se stal integrujícím faktorem moderní a postmoderní kultury, neboť propojoval nové poznatky a technologie s oblastí umělecké tvorby. Od počátku jej provází idea zušlechtění výroby a vkusu. Podobně je tomu dnes, kdy se design stále více zmocňuje nejen tvorby věcí, ale i informací a virtuálních světů, a patří k hlavním sférám rozvíjejících se „kreativních odvětví“.
Komentovaná prohlídka sálu D expozice ART, LIFE. Umění pro život s názvem Oděv: Tělo a tělesnost, kterou povede tým kurátorek: PhDr. Konstantina Hlaváčková, PhDr. Eva Uchalová a PhDr. Petja Matějovič, Ph.D.
Oděv lidské tělo zahaluje, ale také tvaruje. Formování módní siluety podmiňovaly vždy kulturní a estetické normy dané doby, móda někdy zvýrazňovala tělesné tvary i na úkor pohodlí a praktičnosti, jindy je naopak zakrývala. Vybrané příklady přibližují složité VNITŘNÍ konstrukce oděvu a prádla usilující o dosažení módní siluety a vizuálně atraktivní formy oděvu. Mohou být zároveň nahlíženy jako výtvarné objekty, což rozvíjí další možnosti vnímání oděvu.
Komentovanou prohlídku sálu C stálé expozice ART, LIFE. Umění pro život s názvem Život forem povedou PhDr. Lucie Vlčková, Ph.D. a PhDr. Radim Vondráček, Ph.D.
K přírodě se obracely různorodé a často protikladné umělecké proudy. Jedni v ní obdivovali harmonii a uspořádanost, druzí oslavovali nespoutanost jejích živlů. Promítali tak do ní dvojí směřování lidské existence – na jedné straně touhu po světě racionálně uchopitelném a vyváženém, po stabilitě nadčasového řádu, a na druhé straně vůli po změně, spontánní dynamice a prosazení všech skrytých potencí a energií.
Komentovaná prohlídka sálu B stálé expozice ART, LIFE. Umění pro život s názvem Mikrosvěty: Panovnická kunstkomora, kterou povede kurátor PhDr. Jiří Fronek, Ph.D.
Kunstkomora jako univerzální studnice moudrosti měla zpřístupnit tajemství mikrokosmu a makrokosmu. Obvykle byla uspořádána do tří základních skupin: naturalia – vše, co se nachází v přírodě; artificialia – výtvory lidských rukou či přírodní objekty člověkem opracované a dotvořené; scientifica – předměty technické a vědecké povahy, někdy je doplňovala ještě mirabilia, zahrnující cokoli neobvyklého a zázračného.
Jaroslav Bouček byl odborníkem zejména v oblasti fotografické a filmové techniky. Jeho pole působnosti však bylo širší. Věnoval se také vědě, pedagogické a sběratelské práci, patřil k předním organizátorům kulturního života a již od střední školy sám aktivně fotografoval. Zvlášť důležitá byla jeho činnost v Československé společnosti pro vědeckou kinematografii. Bouček byl též aktivním členem brněnského Klubu fotografů amatérů. Ke společenskému životu v Brně přispěl mimo jiné také spoluzaložením tamního prvního golfového klubu.
