Uměleckoprůmyslové museum v Praze

Konferenci uspořádalo Uměleckoprůmyslové museum v Praze u příležitosti výstavy Lobmeyr Vídeň – 200 let s českým sklem za podpory českého výboru ICOM a Rakouského kulturního fóra a za finanční podpory Evropské unie.

Mluvčí a témata jejich příspěvků najdete zde.

Program konference ZDE

Po třinácti měsících se stálá expozice ART, LIFE Uměleckoprůmyslového musea musí rozloučit s jedním ze svých nejvzácnějších exponátů. Tak zvaná Broumovská kasule poputuje z důvodu bezpečnosti citlivého textilního materiálu zpět do depozitáře.

Nynější podobu Broumovské kasule tvoří pouze zadní díl s tak zvaným dorzálním křížem, který patří k jedinečným památkám českého středověkého vyšívačství vysoké řemeslné kvality. Zároveň ukazuje na úzkou spolupráci s umělci činnými v Praze v období vlády Lucemburků. Stylová i ikonografická blízkost výšivku pojí s deskovými malbami Mistra Třeboňského oltáře. Původně byla tato výšivka součástí inventáře benediktinského kláštera v Břevnově.

Jak vidíme na obrázku, na zlatém podkladu vidlicového kříže je zde vyobrazen větvový kříž s Ukřižovaným. Kristovo tělo je obklopeno dvojicí andělů, zdůrazňující eucharistický význam celého výjevu; jeden drží kalich na zachycení krve prýštící z rány v Kristově boku a druhý kadidelnici. Pod křížem stojí skupina tří Marií a sv. Jan Evangelista. V horní části jsou v ramenech kříže vyobrazeny sedící postavy evangelistů, sv. Marka, sv. Matouše a sv. Lukáše s příslušnými atributy (lev, anděl, býk).

Broumovská kasule však není jen dokladem řemeslného mistrovství středověkých vyšívačů, ale má i dobrodružnou historii, která vypráví příběh turbulentních náboženských dob, kdy byla v době husitských válek převezena z benediktinského kláštera svaté Markéty v Břevnově do bezpečí kláštera v Broumově, kde zůstala až do roku 1949. Vypovídá i o měnící se podobě církevních rouch i o rozdílném pohledu na restaurování památek ve 20. století a nyní. Nejpovolanější průvodkyní je právě kurátorka Markéta Grill Janatová:

„Tzv. Broumovská kasule v podobě, jak ji známe, je výsledkem úprav provedených v 17. století, kdy byly na barokní oděv aplikovány dvě středověké výšivky různého stáří a původu. Upravování starších bohoslužebných oděvů pro aktuální potřeby liturgie nebylo v minulosti neobvyklé a množství středověkých rouch se zachovalo do dnešní doby v nepůvodní, často barokizované podobě. Na zadní stranu barokního sametu byl našit zmíněný kříž s Ukřižováním, práce pražské dílny, kterou dnes datujeme do konce 70. let 14. století, na přední stranu téhož oděvu pak štítek s Adorací narozeného Krista, výšivka patrně české provenience z poslední čtvrtiny 15. století. Zatímco v prvním případě se i původně jednalo o ozdobu kasule, výšivka štítku původně zdobila bohoslužebný plášť zvaný pluviál. Obě výšivky byly v baroku aktualizovány a doplněny o nové prvky.“

V baroku se totiž změnila podoba a výrazně také střih kasule (dříve se liturgický oděv kněze označoval také jako ornát). Středověká kasule bylo dlouhé řasnaté roucho, které zcela zakrývalo paže. V baroku se vyvinul střízlivější střih, dle výrazně vystřiženého předního dílu řečený „basička“. Basička má přední a zadní díl, který je vzájemně spojený jen v oblasti ramen, vzniká tak volný boční prostor, který má praktický význam, umožňuje pohyb rukou během slavnosti mše (především během pozdvihování konsekrované hostie a kalichu). Střihová redukce kasule měla zásadní vliv i na původní středověkou výšivku – břevna kříže musela být zkrácena a výšivka se skupinou pod křížem posunuta výš. Stopy těchto úprav jsou při bližším pohledu na výšivku stále patrné.

A jak to bylo s Broumovskou kasulí jako vzácným muzejním exponátem?

Pokračuje Markéta Grill Janatová: „Díky umělecky a technicky mimořádně kvalitní výšivce dorzálního kříže byla kasule poprvé představena veřejnosti již v roce 1861 a patří k nejčasněji prezentovaným textilním památkám v domácím prostředí. Kolem poloviny 20. století byla výšivka s Ukřižovaným Kristem a figurální skupinou pod křížem dána do přímé souvislosti s malířskou produkcí v Čechách za vlády Lucemburků a vřazena do okruhu prací Mistra Třeboňského oltáře.

Po roce 1950 byla kasule v důsledku perzekuce církve a řeholních komunit za komunismu převedena do sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze. V době muzejní správy se začalo diskutovat o restaurování kasule a jejích výšivek, o podobě restaurátorského zákroku však nepanovala shoda a rozhodnutí se odkládalo. Po několikaleté diskuzi vedené odbornými pracovníky z různých institucí bylo nakonec rozhodnuto o radikálním řešení, při kterém byla v 70. letech výšivka Adorace z kasule sejmuta. Ve stálé expozici jsou aktuálně obě výšivky prezentovány společně, a to poprvé po více než padesáti letech od restaurování a jejich oddělení.“

Kasule je nyní opět v majetku Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově, v Uměleckoprůmyslovém museu je v současné době dlouhodobě zapůjčena.

Dorzální kříž kasule z Břevnova, konec 70. let 14. století, Praha, hedvábný samet, výšivka barevným hedvábím (rozeklaný steh) a kovovými nitěmi na plátně, perly, kovové aplikace, kameny, paličkovaná krajka, výšivka upravena v 17. století (kříž byl zkrácen, místy doplněn a přenesen na oděv barokního střihu), kasule restaurována 1969–1971 (tehdy byla oddělena zadní strana s křížem), majitel: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově, dlouhodobá zápůjčka UPM

První exponát výstavy Lobmeyr Vídeň – 200 let s českým sklem v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze se vznáší nad hlavním schodištěm. Okouzlí všechny, ale zvlášť povědomý bude milovníkům opery.

Lustr, který zve návštěvníky do výstavy, je vyroben ze stejné formy jako legendární svítidla, která vytvořil Hans Harald Rath (1904–1968) pro nově otevřenou budovu Metropolitní opery v Lincolnově centru v New Yorku. Návštěvníky uchvátily v den otevření 13. září 1966. Od té doby okamžik, kdy se lustry vznesou během první opony každého představení ke stropu hlediště, patří dodnes k jednomu z newyorských zázraků.

Návrh lustru, který připomíná vzdálené galaxie, vytvořil Hans Harald Rath jako poklonu vesmírnému věku, který byl v 60. letech v plném proudu. Celkem 11 lustrů ve vstupním foyeru a 21 lustrů v hledišti je sestaveno z krystalů Swarovski, které byly v takovém rozsahu na osvětlení použity úplně poprvé. Kromě „mezigalaktického“ odkazu jsou lustry symbolem vztahu mezi Rakouskem a Spojenými státy. Osvětlení je oficiálním darem spolkové země Vídeň Spojeným státům za Marshallův plán a pomoc při rozvoji země po druhé světové válce.

V roce 2008 došlo na první důkladné čištění lustrů od jejich instalace. Leonid Rath, vnuk designéra lustru, k tomu o několik let později řekl: „Tehdy jsme si uvědomili, jak milované tyto lustry vlastně jsou. Bylo jasné, že to není jen obyčejný kus interiérového designu nebo osvětlení. Než jsme je odvezli, všichni zaměstnanci včetně kulisáků se chtěli ujistit, že se o jejich cenný lustr náležitě postaráme.“

Budova Metropolitní opery v Lincolnově centru NYC byla slavnostně otevřena před 58 lety světovou premiérou opery Samuela Barbera Antonius a Kleopatra. Budova postavená podle návrhu architekta Wallace Harrisona má úctyhodnou kapacitu hlediště 4 tisíce návštěvníků. Harrison na projektu pracoval celých deset let a jeho realizace přišla na 45,7 milionů dolarů. Dnes celý kolos zaměstnává na čtyři a půl tisíce zaměstnanců všech profesí a ročně se tu uvede na 200 operních představení. Roční rozpočet opery se pohybuje kolem 320 milionů dolarů a je z poloviny kryt ze soukromých peněz. MET má také obrovskou zásluhu na popularizaci opery. Už v roce 1931 jako první zahájila přímé rozhlasové přenosy a v roce 1977 televizní přenosy představení. V roce 2006 zahájila opera sérii přímých satelitních přenosů do kin po celém světě.

Historie Metropolitní opery je však daleko delší, začala se psát v roce 1880 založením Metropolitan Opera Company. Byl to vlastně takový trucpodnik proti Academy of Music, kterou založila v New Yorku skupina převážně nizozemských podnikatelů, držitelů tzv. starých peněz, která nechtěla umožnit nákup lóží skupině „nových“ průmyslníků. Zákazy mecenášů Academy skupina podnikatelů, mezi které patřil například J. P. Morgan, obešla jednoduše, v roce 1883 si postavila vlastní budovu Metropolitan Opera House na křížení 39. ulice a Broadwaye. Academy of Music po založení MET opery hrála už jen tři roky a její budova byla v roce 1926 srovnána se zemí.

Prestiž MET se dá srovnat snad jen milánskou La Scalou, a tak není nutné připomínat všechna slavná jména, která jsou s MET spojena. Snad jen ta česká… Emma Destinová, která v Americe prosadila Smetanu, Karel Burian, současník slavného Carusa, Jarmila Novotná, která zpívala v MET během prvních rozhlasových přenosů, zpívala zde Eva Urbanová, Eva Randová, současná hvězda Magdalena Kožená zde debutovala v roce 2003. Z dirigentů je nutné připomenout hostování Rafaela Kubelíka či Jiřího Bělohlávka. A pozvánka … na Adama Plachetku v roli Marcella v pompézním představení Pucciniho opery La Bohéme.

Kousek Metropolitní opery v New Yorku si můžete připomenout na výstavě Lobmeyr Vídeň – 200 let s českým sklem v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze.

Stálá expozice ART, LIFE je od 8. února otevřena rok. Za tu dobu ji shlédlo více než 30 000 návštěvníků, asi polovina z nich ze zahraničí, a ohlasy odborné i laické veřejnosti jsou pozitivní. Stálá expozice vznikla podle koncepce a scénáře Radima Vondráčka, nynějšího ředitele muzea, a za supervize bývalé ředitelky Heleny Koenigsmarkové. Podílel se na ní celý kurátorský tým UPM. Vystaveno je asi 1300 předmětů, představených tematicky, podle oblastí života, v nichž se umění a design uplatňuje.

Pro muzeum jsou zajímavé především ohlasy z podobně zaměřených institucí v zahraničí. Hlavní kurátor Muzea dekorativních umění v Paříži Jean-Luc Olivié s velkým nadšením obdivoval špičkovou kvalitu sbírek UPM a kurátorský výběr. Dlouholetý kurátor sbírek vídeňského MAKu (Musea für angewandte Kunst) Rainald Franz charakterizoval expozici UPM jako zdařilý „polyhistorický koncept“, který ukazuje sbírkový materiál v mnoha nových variantních souvislostech, zajímavě konfrontuje minulé a přítomné, a přesvědčivě tak naplňuje zakladatelské poslání muzeí tohoto typu – ukázat, že užité umění a design mají ze všech oborů nejblíže životu lidí, denně jej utvářejí, organizují a zdokonalují. Důležité podněty nám přinesly i návštěvy studentů zahraničních vysokých škol. Z provedené anonymní ankety například mezi studenty muzeologie a kulturních dějin z Univerzity v Oldenburgu vyplynulo, že naprostou většinu zaujala netradiční a přitom srozumitelná koncepce, esteticky atraktivní prezentace a citlivé zapojení audiovizuálních prvků.

Po roce drobné změny

V následujícím měsíci dojde ve stálé expozici k několika změnám. Chystá se výměna několika exponátů, především těch z citlivých materiálů, textilu a papíru, a některé přibydou. Už jen měsíc budou moci návštěvníci obdivovat jeden z nejvzácnějších předmětů, které ve sbírkách uchováváme – dorzální kříž tak zvané Broumovské kasule, výjimečnou výšivku z doby lucemburské. Kříž je příkladem vysoké umělecké a řemeslné úrovně vyšívačství v českých zemích, figurální výšivky měly blízký vztah k dobovému malířství, v tomto případě k malbám Mistra Třeboňského oltáře. Výšivka pochází z kláštera benediktinů v pražském Břevnově, dnes je majetkem Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově a v UPM je jako dlouhodobá zápůjčka.

Na rozloučenou s tímto vzácným exponátem chystá Markéta Grill Janatová, kurátorka historického textilu, mimořádnou komentovanou prohlídku s bohatým obrazovým doprovodem 20. února od 17 hodin. Návštěvníci však o ukázku historických liturgických rouch nepřijdou, kasule bude nahrazena podobnou, jen o sto let mladší z 80. let 15. století s výšivkou hedvábím a kovovými nitěmi.

Do sálu Mikrosvěty: Panovnická kunstkomora naopak v březnu přibyde další polyeder, slonovinový mnohostěn, který prošel náročným procesem restaurování. Pochází ze 17. století, byl vyroben zvláštní technikou soustružení, lepený je živočišným klihem a výjimečný je otevíracím medailonkem s obrázky Panny Marie a Krista, který je umístěný v jeho středu. O původu tohoto předmětu nejsou žádné zprávy, pravděpodobně pochází z některého ze zámeckých kabinetů kuriozit.

Stálou expozici také v průběhu března doplní krátký film Jakuba Jansy, který cílí především na mladé publikum. K vidění v něm budou naši kurátoři a kurátorky, kteří v expozici tančí, zpívají či recitují.

Programy pro veřejnost cílí na dospělé i děti

Edukační oddělení muzea připravilo v uplynulém i tomto roce řadu programů pro veřejnost, které stálou expozici oživují a přibližují. K nejúspěšnějším patří kurátorské komentované prohlídky, či cyklus tematických prohlídek. Jeho druhý semestr začíná 20. února tématem  Redesign, biodesign a udržitelnost.  Programy a komentované prohlídky ve stálé expozici jsou připraveny také pro školy, od mateřských až po vysoké. Tyto programy představují vystavené předměty ne jako soliterní estetické a funkční objekty, ale v jejich bohatých  dobových i nadčasových souvislostech. Také celodenní výtvarná dílna pro veřejnost Jaro v muzeu bude 13. 3. spojena právě se stálou expozicí. Pro děti od 6 do 12 let je na konec července připraven i letní příměstský tábor Muzeem skrz naskrz, během nějž děti budou pod vedením zkušené lektorky samy přemýšlet, bádat a poznávat, co všechno se děje za muzejními zdmi.

Rok po otevření stálé expozice ART, LIFE lze nyní shrnout ohlasy laické a odborné veřejnosti, které tento počin vyvolal. Zvláště potěšující je zájem zahraničních odborníků, ať již historiků užitého umění, uměnovědců nebo muzeologů. Expozici navštívilo přes 30 tisíc návštěvníků (věříme, že většinou spokojených) a můžeme říci, že více než polovina z nich, hlavně v posledních měsících, přijíždí ze zahraničí. Z tohoto důvodu také během února 2024 vyjde anglická verze průvodce expozicí, který byl zatím k dispozici jen v češtině. Průvodce shrnuje základní členění expozice a vyzdvihuje hlavní témata i nejzajímavější motivy a exponáty.

Postřehy návštěvníků z ciziny jsou pro nás o to zajímavější, že nahlížejí expozici z určitého nadhledu a v konfrontaci s přístupy jiných, zahraničních institucí. Proto jsme se rozhodli některé z těchto názorů a hodnocení zveřejnit, byť je zřejmé, že tyto „statementy“ nemusí odrážet celé spektrum názorů návštěvnické obce. K pojetí a přínosům expozice se však budeme pravidelně vracet i v našem newsletteru a v průběhu roku také na odborných setkáních v muzeu, kde bychom se rádi věnovali teoretických kontextům expozičního projektu a také více ohlasům domácího publika.

Pražské Uměleckoprůmyslové museum má nejblíže k obdobně zaměřeným partnerským institucím v Rakousku, Německu či Francii, a tak nás v prvé řadě zajímal jejich názor. Opakovaně naši expozici navštívili kolegové z Musea für angewandte Kunst ve Vídni (MAK), s nimiž jsme hodně diskutovali o možných aktuálních přístupech k vystavování užitého umění a designu. Podle generální ředitelky vídeňského MAKu Lilly Hollein je naše expozice i pro ně podnětná, zvláště svým celkovým pojetím. Uspořádání expozice podle oblastí života, do nichž užité umění a design vstupují, je podle ní nápadité a v mnohém inspirativní, neboť přísně stylové, chronologické či materiálové členění, jaké dosud v expozicích vídeňského muzea převažovalo, je potřebné nyní měnit. Dlouholetý kurátor sbírek MAKu Rainald Franz charakterizoval expozici UPM jako zdařilý „polyhistorický koncept“, který ukazuje sbírkový materiál v nových variantních souvislostech, konfrontuje minulé a přítomné, a přesvědčivě tak naplňuje zakladatelské poslání muzeí tohoto typu – ukázat, že užité umění a design mají ze všech oborů nejblíže životu lidí, denně jej utvářejí, organizují a zdokonalují.

Obdobně vyzdvihovali přínos expozice muzejní kolegové z Německa, například z Bröhan Musea v Berlíně, jehož generální ředitel Tobias Hoffmann ji hodnotí jako ideově velmi bohatou, působivě instalovanou a přinášející zábavu i potěšení. Hlavní kurátor Muzea dekorativních umění v Paříži Jean-Luc Olivié s velkým nadšením obdivoval špičkovou kvalitu sbírek UPM a kurátorský výběr. Obdobné postřehy nám tlumočili hosté ze severských zemí, například skupina kurátorů KODE Muzea (Muzea dekorativních umění) v norském Bergenu. Zajímavé je také srovnání se současnými přístupy nové expozice designu v Kodani, kde nyní pracují s podobnými myšlenkovými koncepty a srovnatelně zapojují do výkladu dějin designu a sběratelství třeba téma kunstkomory.

Většina zahraničních hostů obdivovala i technické provedení výstavního fundusu (regálové vitríny navržené arch. Tomášem Vargou) a repasé historického muzejního mobiliáře, vhodně využitého například pro instalaci historického skla. Přidanou hodnotou pro všechny návštěvníky expozice pak jsou výhledy z oken na okolní pamětihodnosti a zvláště na jedinečný Starý židovský hřbitov.

Důležité podněty nám přinesly i návštěvy studentů zahraničních vysokých škol. Z provedené anonymní ankety například mezi studenty muzeologie a kulturních dějin z Univerzity v Oldenburgu vyplynulo, že naprostou většinu zaujala netradiční a přitom srozumitelná koncepce, esteticky atraktivní prezentace a citlivé zapojení audiovizuálních prvků. Pozitiva výrazně převažovala nad drobnými výtkami, například někdo z respondentů by uvítal možnost většího zapojení publika formou hands-on aktivit. Tyto doplňkové participativní programy bychom chtěli v letošním roce rozšířit, stejně jako plánujeme mobilního průvodce expozicí, který poskytne další návštěvnické zážitky.

Architekt Radoslav L. Sutnar, mladší syn česko-amerického designéra a malíře Ladislava Sutnara, zemřel dne 11. 12. 2023 ve věku 94 let v Los Angeles. Také Radoslav zdědil nadání a organizační schopnosti svého otce, který mu chtěl předat své newyorské  “Sutnar studio”, ale Radoslava víc přitahovala architektonická praxe. Absolvent Harvardovy univerzity, kde k jeho pedagogům patřil významný teoretik Sigfried Giedion, našel sebeuplatnění v oblasti územního plánování nejprve  v Bostonu, New Yorku a posléze se usadil v Los Angeles. Tam také potkal svoji manželku a celoživotní oporu Elaine, s níž založil studio Sutnar+Sutnar. K partnerům Radoslava Sutnara zde patřil mimo jiné Frank Gehry.

Radoslav žil v Československu do svých 17 let na experimentálním sídlišti moderní architektury Baba; v roce 1946 paní Františka Sutnarová s dvěma syny odjela za svým manželem do New Yorku – původně dočasně, avšak po komunistickém puči zůstali natrvalo.

Radoslav měl k Československu vřelý vztah a hned po pádu železné opony v roce 1990 přijel s Elaine do Prahy. Navštívil Uměleckoprůmyslové museum, které opatruje velkou sbírku Sutnarových děl – hraček, obrazů, grafických prací i knižních obálek, a bylo s ním v čilém korespondenčním kontaktu v posledních letech jeho života (zemřel v roce 1976 v New Yorku). Radoslav totiž jako svůj čestný závazek na sebe vzal péči o otcovu pozůstalost, kterou daroval do významných amerických sbírek (The Cooper- Hewitt Museum v New Yorku, MoMA v New Yorku, Getty Collections v Los Angeles, AAA ve Washingtonu).

Se stejnou velkorysostí a obětavě podporoval také projekt první retrospektivní výstavy Ladislava Sutnara, kterou Uměleckoprůmyslové museum uspořádalo v roce 2003 v Jízdárně Pražského hradu. Tato posléze putovní expozice představila grafické i malířské dílo také evropskému publiku (Curych, Rotterdam, Norimberk). Při této příležitosti Radoslav a Elaine Sutnarovi darovali do sbírek Uměleckoprůmyslového musea konvoluty užité grafiky a do Národní galerie soubor obrazů. Radoslav a Elaine Sutnarovi rovněž s nadšením podpořili první posmrtnou výstavu malířského díla Ladislava Sutnara, kterou Uměleckoprůmyslové museum uspořádalo v Rudolfinu v roce 2011 pod názvem Americké Venuše. I při této události Radoslav a Elaine Sutnarovi darovali do sbírek Uměleckoprůmyslového musea archivní materiály a konvolut obrazů.

Aktivity Radoslava a Elaine Sutnarových směřovaly dál k podpoře nově založené Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara při Západočeské Univerzitě v Plzni. Založili zde Nadaci Radoslava a Elaine Sutnarových a společně se zasloužili o vznik archivního centra Ladislava Sutnara při fakultě. Iniciovali rovněž přenesení ostatků Ladislava a Františky Sutnarových z New Yorku do Plzně.

Radoslav L. Sutnar – nebo jak jsme mu mohli říkat jednoduše “Rad” – se tak zapsal do historie  Uměleckoprůmyslového musea v Praze jako jeden z nejvýznamnějších mecenášů. Nejen to, vřelé přátelství, které nás po léta spojovalo, zůstává krásnou motivací a čestným závazkem.

Iva Knobloch, kurátorka Centra designu

Nové typy muzejních programů pro dospělé si mohlo Uměleckoprůmyslové museum v Praze  vyzkoušet díky projektu Interaktivní vzdělávání v oblasti tradičních řemesel, technik a materiálů v muzejní praxi, realizovanému v rámci programu Erasmus + (2022-1-CZ01-KA122-ADU-000078277). Tento osmnáct měsíců trvající projekt pro podporu mobilit pracovníků, podílejících se na edukačních aktivitách pro dospělé publikum, umožnil uskutečnit celkem deset výjezdů restaurátorů, správců depozitářů a lektorů edukačního oddělení do evropských muzejních institucí různého zaměření. Získané zkušenosti daly vzniknout dvěma typům vzdělávacích programů – cyklus Materiály, techniky, postupy a cyklus Zažít profesi, které vzbudily velký zájem a úspěch u široké veřejnosti. Zahraniční zkušenosti zaměstnanců UPM přinesly i další podněty a směry, kterými by se měly programy pro dospělé publikum v muzeu v budoucnu ubírat.

„Ověřili jsme si, že návštěvníky muzea – a veřejnost obecně, enormně zajímá setkání s profesionálem, který jim bezprostředně a s osobním zaujetím poodhalí zákulisí své práce spjaté s tradičními řemesly a uměleckými artefakty. V našem muzeu jsou těmito profesionály především restaurátoři, správcové sbírek a kurátoři. Neméně atraktivní je i setkání s odbornými pracovníky mimo muzeum, prostřednictvím organizovaných návštěv uměleckých dílen a řemeslných provozů, kde se účastníci mohou v mnohem větší míře aktivně zapojit a něco si vyzkoušet“ řekla Lucie Vlčková, ředitelka sbírek a výzkumu UPM a garantka programu.

Průběh řešení projektu, získávání zkušeností, jejich ověřování v praxi i výhledy do budoucí orientace edukační činnosti byly představeny a diskutovány na interním workshopu, kterého se, díky právě probíhající stáži zůčastnili, také dva mladí zaměstnanci Muzea romské kultury, kteří tak získali nejen poznatky z oblasti edukace, ale i praktické informace o programu Erasmus+.  A jaké zkušenosti zaměstnanci UPM v evropských institucích nasbírali?

Lektoři edukačního oddělení Kristýna Juríková a Martin Piják strávili pět dní v muzeu užitého umění (MAK) ve Vídni a absolvovali několik tamních programů pro veřejnost. Inspirovalo je jejich zaměření na ekologii a udržitelnost, například slow fashion program, kde si účastníci vytvářeli pod vedením módní návrhářky vlastní modely z oblečení z charitativních sbírek. Zaujala je i aplikace MAK LAB APP, která udrží návštěvníky v expozicích déle, vytváří tematické cesty expozicí a současně obsahuje audioprůvodce. Inspirativní je také program Young MAK, který pomáhá budovat komunitu mladých návštěvníků muzea.

Restaurátorka Markéta Šíblová navštívila Preusovo muzeum fotografie ve městě Horten na jihu Norska, které je od roku 1995 národním muzeem fotografie. Markéta Šíblová tam zkoumala, jak veřejnosti prezentovat nové postupy v restaurování fotografií a formou „job shadowing“, tedy tzv. stínováním, získávala zkušenosti s pořádáním workshopů, zaměřených na historické fotografické techniky. Tamní muzeum jich připravuje řadu v různé náročnosti a délce. Jsou určené široké veřejnosti a vedou je odborníci na danou problematiku. Inspirace a praktické dovednosti, získané stáží, Markéta Šíblová vložila do atraktivního a okamžitě obsazeného workshopu Když světlo kreslí modře, zaměřeného na techniku kyanotypie, který vedla společně s Magdalenou Nerudovou. V dalších norských institucích,  Nasjonalmuseet v Oslu a Munchově muzeu zkoumala také způsoby vystavení hypercitlivých materiálů tak, aby sloužily svému edukačnímu poslání a přitom byla zajištěna jejich maximální ochrana.

Restaurátoři Martina Chadimová, Karla Frajerová a Tomáš Stern a správkyně sbírek Lucie Kölbersberger a Magdalena Nerudová zamířili pro zkušenosti s edukační prací do Slovinska na významnou, rozsahem a aktivitami velkou mezinárodní akci – Bienále grafiky v Lublani, pořádané Mezinárodním grafickým centrem (MGLC).  Paralelně zde probíhalo množství interaktivních programů pro veřejnost, a to nejen v několika prostorech centra, ale v rámci celého města. V provozu byla také profesionální grafická dílna, ve které se konaly workshopy grafických technik s možností sledovat při práci umělce oceněné na bienále.

Zaměstnance UPM nejvíc zaujala míra komunitního působení MGLC a jejich programy v objektech dislokovaných od centra města – prostorech nazvaných Plac a Kráter, které jsou integrovány do života periferie a dávají možnost zapojení mladým z blízkého sídliště. Plac nabízí možnost tvořit společně s mladými výtvarníky, Kráter disponuje zázemím ateliérů v jednoduchých stavebních buňkách, které jsou přístupné všem a dá se tu nejen tvořit, vyrábět a kutit, ale na rozlehlých pozemcích i komunitně zahradničit. Skupina zaměstnanců UPM se inspirovala především otevřeností a nízkoprahovostí nabízených aktivit a jejich prvním vkladem k zúročení získaných zkušeností a nápadů v rámci edukačních aktivit je snaha rozšířit působení muzea i do budovy Centrálního depozitáře v Praze-Stodůlkách. Ten stojí rovněž uprostřed sídliště, v oblasti s minimálními možnostmi kulturního a společenského života – v tomto směru by zde konané edukační aktivity mohly přispět ke zkvalitnění sociálního prostředí a kultivaci komunitního života. Ostatně zde konaná interaktivní přednáška Tepaná a litá krása (vedená Lucií Kölbersberger a Karlou Frajerovou) o technikách výzdobných prvků knižních vazeb, při které byly prezentovány vzácné sbírkové předměty a ukázky řemeslného zpracování kovových doplňků, přilákaly velmi početné publikum, a to nejen místní.

Na problematiku knižních vazeb se zaměřil i kombinovaný program o zlacení a slepotisku, který společně vedly restaurátorka Martina Chadimová a umělkyně, knihařka Radka Prokopová – nejprve formou prezentace s praktickými ukázkami na níž navazovaly workshopy přímo v knihařské dílně.

Restaurátorky textilu Michaela Závadská a Nela Lahodová vyjely do Státního muzea textilu a průmyslu v Augsburgu. V tomto bavorském městě textilní průmysl zanikl kolem roku 2000, současně tu však vznikl spolek jehož cílem bylo zachovat historické artefakty a otevřít v Augsburgu průmyslové muzeum. Bohatá expozice v budově bývalé textilní továrny seznamuje návštěvníky s vývojem výroby textilu, historickými i současnými technologiemi a uměleckými, kulturními a společenskými přesahy textilní tvorby. Část muzea je věnována přímo prezentaci výrobního procesu na zachovaných tkalcovských a pletacích strojích zaniklých továren, které pro edukační účely muzea obstarávají bývalí zaměstnanci z výroby.  Zajímavostí tohoto muzea je, že návštěvníci mohou participovat na výrobě stále se proměňujícího díla z textilních zbytků, které zdobí vstupní halu, účastnit se řady workshopů a akcí, které mají značný sociální a komunitní význam, jelikož místní lokalitu textilní průmysl poznamenával po řadu generací a zasáhl do osobních historií místních rodin.  Obě restaurátorky během své stáže, mimo jiné, zkoumaly způsoby adjustace a vystavení tak citlivého materiálu jako je textil a hledaly inspiraci v množství zde nabízených aktivit pro návštěvníky, zahrnujících i možnosti vnímání hmatem a sluchem a celkové rozvíjení kreativity. Získané zkušenosti uplatnily ve speciální komentované prohlídce stálé expozice s přiléhavým názvem Na tělo. Při ní návštěvníkům prezentovaly problematiku figurín, adjustace historického textilu, úloze spodního prádla na formování siluety těla a vše doprovodily ukázkami funkčních prvků spodního prádla, materiálů používaných k restaurování, či k výrobě adjustací.

Podzimní sezónu v UPM obohatily i další akce a programy, přímo vycházející ze zkušeností z realizovaných stáží, například velmi zajímavá přednáška restaurátora Tomáše Sterna s ukázkami materiálů, nástrojů a technologií souvisejících s exkluzivní nábytkovou tvorbou, doprovázející aktuální výstavu Kabinety, či zcela nový formát edukační aktivity, realizovaný mimo muzeum – prohlídku série malých galerijních prostor s komentáři kurátorů právě probíhajících výstav a s osobním setkáním s galeristy a provozovateli, kteří účastníkům přiblížili zákulisí galerijního provozu i role jednotlivých profesí, s účastníky ochotně diskutovali a poskytli jim tak zcela nevšední zážitek.

Na závěr lze shrnout, že účast na programu mobilit v rámci Erasmus+ měla pro účastníky stáží a ve výsledku též pro návštěvníky muzea a účastníky jeho edukačních aktivit značný přínos – otevřela možnosti nových forem práce s veřejností a ověřila přínosy participativního a interaktivního vzdělávání.