Plakáty jsou významným dokladem kulturního dědictví i mimořádně cenným kulturně-historickým pramenem, který se dočkal docenění až posledních dekádách v souvislosti s rozvojem multioborových vizuálních studií. Vývoj plakátu nabízí kondenzovanou výpověď o proměnách společnosti, o každodennosti a proměnách hmotné kultury i o dobových ideových a ideologických důrazech.
Výstava Řeč plakátu představuje výběr plakátů z unikátní, více než třicetitisícové sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která patří mezi nejstarší a nejvýznamnější evropské sbírky plakátu. Je vystaveno 280 plakátů, které pak doplňuje dvacet dalších exponátů, především dobové umělecké časopisy a knihy.
Výstavou provede kurátorka Lucie Vlčková a restaurátorka Martina Chadimová.
Procházka začíná v Galerii Josefa Sudka v ulici Úvoz 24 v Praze 1 na Hradčanech, kde v letech 1959-1976 fotograf bydlel. Účastníci si tedy prohlédnou nejen autentický Sudkův byt, ale i aktuální výstavu fotografií Jaroslava Boučka. Poté se s lektorkou vydají po okolí a projdou si některá z míst, která Josef Sudek fotografoval.
Kolektivní rituální obřady, především křesťanské bohoslužby, byly vždy spojeny s užitím hodnotných liturgických nádob a rouch, často náročně umělecky zpracovaných. Bohatě zastoupeno je liturgické náčiní, kalichy, drobné textilie na jejich překrytí, nádobky na hostie, monstrance, kadidelnice či svícny.
Z liturgických slavností pak vzešly i ty světské, jejichž škála sahala od lidových veselic a karnevalů, šlechtických turnajů a her přes městské a cechovní oslavy, univerzitní ceremoniály až po národní svátky nebo světové výstavy. Slavily se i významné rodinné události. Ke všem těmto příležitostem vznikala jedinečná výbava – například unikátní cínové holby a konvice, které patřily od konce 15. století k nezbytnému reprezentativnímu vybavení řemeslnických cechů, holby a džbány, svatební truhly a nádobí na slavnostní tabuli.
Sálem provede tým kurátorů PhDr. Markéta Grill Janatová, PhDr. Jan Mergl, Ph.D. a PhDr. Radim Vondráček, Ph.D.
Komentovaná prohlídka výstavy Casa immaginaria: Living in a Dream s MgA. Adamem Štěchem.
Výstava vznikla u příležitosti 23. Trienále Miláno s tématem Unknown Unknovns: An Introduction to Mysteries, a je v ní představen výběr mezinárodních výtvarníků zabývajících se digitálním designem.
Zájem o historické sklo poutal Vojtěcha Lannu již od šedesátých let 19. století. Stal se nejen jeho nadšeným sběratelem, ale i zkušeným znalcem, vyhledávajícím a nakupujícím význačné památky sklářské tvorby po celé Evropě. Lannovou zásluhou, ve značné části z jeho darů a prostřednictvím jím zprostředkovaných nákupů, vznikal již od osmdesátých let 19. století základ jedinečné muzejní sbírky skla. Její nedostižnou uměleckohistorickou hodnotu pak Vojtěch Lanna roku 1906 ještě povýšil velkorysým darem více než jedenácti set skleněných artefaktů.
Plakáty jsou významným dokladem kulturního dědictví i mimořádně cenným kulturně-historickým pramenem, který se dočkal docenění až posledních dekádách v souvislosti s rozvojem multioborových vizuálních studií. Vývoj plakátu nabízí kondenzovanou výpověď o proměnách společnosti, o každodennosti a proměnách hmotné kultury i o dobových ideových a ideologických důrazech.
Výstava Řeč plakátu představuje výběr plakátů z unikátní, více než třicetitisícové sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která patří mezi nejstarší a nejvýznamnější evropské sbírky plakátu. Je vystaveno 280 plakátů, které pak doplňuje dvacet dalších exponátů, především dobové umělecké časopisy a knihy.
Jakým způsobem nese šperk sdělení? Co spojuje šperk minulosti a současnosti? Mohou být šperkem vedle hmotných objektů i díla s charakterem akce? Odpovědi a další otázky budeme hledat v instalacích šperků v oddílech „Světlo“ a „Tělo/Tělesnost“ stálé expozice. Nejprve se na příkladech využití světla ukáží možnosti šperku, jak zpracovat téma. Světlo šperkem prostupuje, odráží se a lomí uvnitř šperku i na jeho povrchu. Může být šperkem také zobrazeno podobně jako v malbě nebo soše. Šperky v oddíle „Tělo/Tělesnost“ připomenou, že člověk v roli nositele dodává šperku pohyb. Šperk během nošení i prohlížení v rukou přitom nevnímáme jen zrakem či hmatem. Přidávají se i další smysly.
PROGRAM PRO ŠKOLY KE STÁLÉ EXPOZICI / UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉ MUSEUM V PRAZE – HISTORICKÁ BUDOVA
Ve stálé expozici se seznámíme s předměty, se kterými se člověk v průběhu času setkával každý den nebo i výjimečně při slavnostech a rituálech. Zamyslíme se nad tím, jak se z těchto předmětů mohou stát muzejní exponáty a jak se v průběhu času může proměnit jejich role i význam. Na základě našich zkušeností a zážitků si vybereme jeden exponáty, který nás nejvíce zaujal. Vzpomínky a příběhy předmětů budeme společně sdílet, a třeba mezi nimi i mezi sebou navzájem objevíme překvapivá spojení.
vzdělávací oblasti Člověk a společnost, Umění a kultura
očekávané výstupy RVP ZV
interpretuje umělecká vizuálně obrazná vyjádření současnosti i minulosti; vychází při tom ze svých znalostí historických souvislostí i z osobních zkušeností a prožitků
uvede příklady zdrojů informací o minulosti; pojmenuje instituce, kde jsou tyto zdroje shromažďovány
očekávané výstupy RVP G
na příkladech objasní vliv procesu komunikace na přijetí a interpretaci vizuálně obrazných vyjádření; aktivně vstupuje do procesu komunikace a respektuje jeho pluralitu
rozlišuje různé zdroje historických informací, způsob jejich získávání a úskalí jejich interpretace
délka programu 90/120 minut maximální kapacita 25 žáků cena programu 90/120 Kč za osobu, pedagogický doprovod zdarma rezervace programuobjednavky@upm.cz (nejpozději týden předem v pracovních dnech)
PROGRAM PRO ŠKOLY KE STÁLÉ EXPOZICI / UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉ MUSEUM V PRAZE – HISTORICKÁ BUDOVA
Společně budeme hledat odpovědi na otázky, jakou roli dnes ve společnosti hrají muzejní instituce a proč jsou stále provozovány. Co všechno je nezbytné k vytvoření, realizaci a provozování stálé expozice? Jaký rozdíl je mezi stálou expozicí a výstavou? Vyzkoušíme si muzejní role archivářů, kurátorů, architektů a grafiků, a formou týmové práce se seznámíme s jejich odbornými úkoly při tvorbě stálé expozice.
vzdělávací oblasti Český jazyk a literatura/Jazyk a jazyková komunikace, Člověk a společnost, Člověk a svět práce, Umění a kultura
očekávané výstupy RVP ZV
dorozumívá se kultivovaně, výstižně, jazykovými prostředky vhodnými pro danou komunikační situaci
využívá základy studijního čtení – vyhledá klíčová slova, formuluje hlavní myšlenky textu, vytvoří otázky a stručné poznámky, výpisky nebo výtah z přečteného textu; samostatně připraví a s oporou o text přednese referát
rozlišuje a porovnává úlohu výroby, obchodu a služeb, uvede příklady jejich součinnosti
orientuje se v pracovních činnostech vybraných profesí
interpretuje umělecká vizuálně obrazná vyjádření současnosti i minulosti; vychází při tom ze svých znalostí historických souvislostí i z osobních zkušeností a prožitků
očekávané výstupy RVP G
v mluveném projevu ovládá zásady spisovné výslovnosti a pro účinné dorozumívání vhodně užívá zvukové prostředky řeči
rozpoznává specifičnosti různých vizuálně obrazných znakových systémů a zároveň vědomě uplatňuje jejich prostředky k vytváření obsahu při vlastní tvorbě a interpretaci
na příkladech objasní vliv procesu komunikace na přijetí a interpretaci vizuálně obrazných vyjádření; aktivně vstupuje do procesu komunikace a respektuje jeho pluralitu
rozlišuje umělecké slohy a umělecké směry (s důrazem na umění od konce 19. století do současnosti), z hlediska podstatných proměn vidění a stavby uměleckých děl a dalších vizuálně obrazných vyjádření
vědomě uplatňuje tvořivost při vlastních aktivitách a chápe ji jako základní faktor rozvoje své osobnosti; dokáže objasnit její význam v procesu umělecké tvorby i v životě
V rámci programu je možné domluvit schůzku s pracovníkem muzea, který svoji profesi představí žákům a studentům.
délka programu 90/120 minut maximální kapacita 25 žáků/studentů cena programu 90/120 Kč za osobu, pedagogický doprovod zdarma rezervace objednavky@upm.cz(nejpozději týden předem v pracovních dnech)
Nová expozice představuje plastický a živý obraz evropského užitého umění od antiky až po design 20. a 21. století. Jejím ústředním tématem je umění v životním pohybu.
Expozice sleduje specifickou a velmi zajímavou povahu užitého umění a designu, které přesahují čistě vizuální zážitky. Více než v jiných oblastech umělecké tvorby zde vystupuje do popředí existenciální smysl věcí, jejich účel, zjištění pro koho, jak a proč vznikly. Tyto souvislosti však nezastiňují kvalitu samotných exponátů, výjimečnost unikátních děl a jejich tvůrců, stejně jako poetiku a tajemství každodenních předmětů.
Expozicí provede Radim Vondráček, ředitel sbírek a výzkumu UPM.
Sál je věnován významné návštěvě císaře Františka Josefa I. v roce 1901. Císařovu bustu vytvořil sochař Emanuel Halman (1873–1945, asistent J. V. Myslbeka). Autorem ornamentální výzdoby je architekt Josef Schulz (1840-1917) a obrazů v lunetách malíř Karel Vítězslav Mašek (1865–1927). Představují Hold Pallas Athéně, Obchod a Umělecký průmysl. Výzdoba vyzdvihuje též roli Obchodní a živnostenské komory v Praze, zakladatele muzea a do roku 1948 jeho zřizovatele.
2 Pohled na Rudolfinum
Balkon otevírá pohled na budovu Rudolfina, kde mělo muzeum své první sídlo od založení v roce 1885 až do postavení vlastní budovy v letech 1897–1900 podle projektu Josefa Schulze. Obě budovy, a stejně tak budova Uměleckoprůmyslové školy, jsou postaveny ve stylu novorenesance, která v té době architekturu opanovala.
3 Rudolfinum
Budova byla vystavěna v letech 1876–1881 jako víceúčelové kulturní zařízení s koncertní síní a výstavními sály a její slavnostní otevření – včetně první prezentace UPM – proběhlo 7. února 1885. Rudolfinum nechala postavit u příležitosti 50. výročí svého založení Česká spořitelna, která požádala následníka rakousko-uherského trůnu arcivévodu Rudolfa, zda může být stavba po něm pojmenována. Atiku zdobí celkem třicet dva soch – na jižní straně hudebních umělců, na severní straně umělců výtvarných. Po roce 1918 za první republiky bylo Rudolfinum upraveno pro parlament Československa, za okupace zde měl kanceláře Reinhard Heydrich. Plně svému účelu začala budova sloužit až po rekonstrukci v roce 1992.
4 Uměleckoprůmyslová škola / UMPRUM
Ve stejném roce jako muzeum byla založena i pražská Uměleckoprůmyslová škola, která se od počátku stala blízkým partnerem muzejního ústavu. Její budova byla vystavěna v letech 1882–1885 podle projektu Františka Schmoranze mladšího a Jana Machytky, bezprostředními vzory se staly výtvarné akademie v Paříži a ve Vídni. Z počátku zde působila i pražská malířská akademie, dokud nezískala nové sídlo jako zestátněná Akademie výtvarného umění. V současné době se UMPRUM skládá z šesti kateder: architektury, designu, volného umění, užitého umění a grafiky. Na šesté katedře se vyučují dějiny umění a estetiky. Celkem je na škole 23 ateliérů, které jsou vedeny respektovanými odborníky.
5 Náměstí Jana Palacha a Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
V letech 1916–1919 neslo náměstí jméno císařovny Zity, v letech 1919 až 1942 to bylo Smetanovo náměstí. Během okupace se jmenovalo Mozartplatz a po jejím skončení opět Smetanovo. V roce 1952 se název změnil na náměstí Krasnoarmějců, podle sovětské armády. Po sebeupálení Jana Palacha (studenta fakulty) v roce 1969 bylo náměstí spontánně přejmenováno na náměstí Jana Palacha, oficiálně se tak stalo 20. prosince1989. Dnešní podobu náměstí dotvořila budova Filozofické fakulty Univerzity Karlovy postavená v letech 1924–1930 podle návrhu architekta Josefa Sakaře.
6 Židovský hřbitov
Patří k nejstarším židovským hřbitovům na světě, jeho původ sahá do středověku. Nejstarší z dnes dochovaných téměř 12 000 náhrobků je datován rokem 1439. Pro nedostatek místa se zde pohřbívalo během dalších téměř 400 let až v deseti vrstvách nad sebou. Jsou tu pohřbeny významné osobnosti židovské kultury, nejznámějším je hrob Rabi Löwa z roku 1601. Od roku 1890 slouží k pohřbům Nový židovský hřbitov na Olšanech. Vpravo od hřbitova stojí Pinkasova synagoga z první poloviny 16. století, druhá nejstarší synagoga v Praze, vlevo pak Klausova synagoga.
7 Muzeum a židovská obec
Asanace pražského židovského ghetta prováděná od roku 1896 postihla i některé části hřbitova a budova Uměleckoprůmyslového musea zabrala pozemek podél nově vybudované hradby. Muzeum však bylo v úzkém vztahu s židovskou obcí i díky řadě členů muzejního kuratoria a představitelů pražské Obchodní a živnostenské komory, mezi něž patřili významní podnikatelé židovského původu, jako například Maximilian Dormitzer, Bohumil Bondy a další.
8 Budova konzervatoře
Budovy dnešní konzervatoře a Českého vysokého učení technického (Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská) byly postavené na pozemcích, jež vznikly v rámci pražské asanace, resp. úprav spojených s postupnou regulací nábřeží, prováděnou převážně stavební firmou Lanna. Od roku 1858 na tomto místě fungovala parketárna rodiny Lannovy (vedl ji napřed bratr Vojtěcha Lanny staršího Tomáš, pak Vojtěch Lanna ml.). Provoz parketáren byl však kvůli častým požárům rizikový, i proto zde byla výroba parket v návaznosti na stavbu Rudolfina a regulaci nábřeží zrušena. Lannova parketárna dodala na konci století parkety i do UPM – původní čtverce jsou zachovány ve Votivním sále.
Budova dnešní konzervatoře byla Na Rejdišti postavena roku 1901, původně jako c. k. gymnasium. Ve dvacátých letech byla přestavěna pro účely kanceláří Národního shromáždění, které po roce 1918 sídlilo v Rudolfinu. Obě budovy proto byly spojeny uzavřeným mostem. Pražská konzervatoř zde sídlí od roku 1945.
Curator: Jan Mlčoch Graphic design: Štěpán Malovec
The 82nd exhibition held at the Josef Sudek Gallery is devoted to Jaroslav Bouček (1903–1985), a specialist in photographic and film technology. However, his scope of expertise was much broader. Besides science, he was also involved in educational and collecting activities, he was one of the most prominent organizers of cultural life and was an active photographer. Of particular importance were his activities in the Czechoslovak Society for Scientific Cinematography. He was also an active member of the Amateur Photographers’ Club in Brno but few related documents have survived. Interestingly, he also contributed to the social life in Brno by co-founding the first golf club in that city.
Jaroslav Bouček acquired the first materials for his photographic collection as early as 1931. This ensemble now contains a trove of unique daguerreotypes, ambrotypes, chromophotographs, coloured salted paper prints and other techniques, including a collection of more than two hundred pieces of business and cabinet cards and studio photographs. He published his life-long research work carried out together with his wife Zdeňka in two authoritative treatises: On the Beginnings of Photography in Moravia and Silesia (1976) and, in extended form, On the Beginnings of Photography in Moravia and Silesia – The First Moravian Photographers (1985). In scholarly importance and as research sources, these works have not been surpassed.
It was Professor Jaroslav Bouček’s sincere wish that the results of his research work and collecting pursuits once become part of the largest state-owned collection of photography, administered by the Museum of Decorative Arts in Prague. Currently, discussions are underway regarding the UPM’s possible purchase of Bouček’s entire collection, including his documentation files (technical drawings, manuscripts, books, correspondence, etc.). This exhibition has been made possible thanks to the kind help and understanding of his heirs to whom we extend our profound thanks.
Kurátor: Jan Mlčoch Grafický design: Štěpán Malovec
Již 82. výstava v Galerii Josefa Sudka představuje osobnost Jaroslava Boučka (1903–1985), odborníka zejména v oblasti fotografické a filmové techniky. Jeho pole působnosti však bylo širší. Kromě vědy se věnoval též pedagogické a sběratelské práci, patřil k předním organizátorům kulturního života a již od střední školy sám aktivně fotografoval. Zvlášť důležitá byla jeho činnost v Československé společnosti pro vědeckou kinematografii. Bouček byl též aktivním členem brněnského Klubu fotografů amatérů, dochovaných dokladů je ale poměrně málo. Ke společenskému životu v Brně přispěl mimo jiné také spoluzaložením tamního prvního golfového klubu.
Za 2. světové války působil na brněnské Škole uměleckých řemesel, roku 1942 přesídlil do Zlína, kde pracoval v ateliérech firmy Baťa jako technický vedoucí výroby filmů. V kudlovských ateliérech působili i dramaturg Elmar Klos, režiséři Karel Zemanem, Jiří Lehovec, Bořivoj Zeman a Hermína Týrlová, kameraman Pavel Hrdlička, technik František Pilát a řada dalších osobností. Současně pracoval na konstrukci senzitometru fotografických a filmových materiálů. Roku 1946 se podílel na vzniku pražské FAMU, kde se stal řádným profesorem. Jeho přínos pro kameramany a další pracovníky našeho filmu několika generací byl skutečně zásadní – naučil je využívat celou škálu filmové techniky.
První materiály do své fotografické sbírky získal už roku 1931. Ta dnes obsahuje velký soubor unikátních daguerrotypií, ambrotypií, chromofotografií, kolorovaných slaných papírů a dalších technik, včetně kolekce více než dvou set ukázek z ateliérů éry vizitek a kabinetek. Svá celoživotní bádání publikoval společně se svojí manželkou Zdeňkou ve dvou zásadních studiích: K počátkům fotografie na Moravě a Slezsku (1976) a rozšířeně pak v textu K počátkům fotografie na Moravě a Slezsku – První moravští fotografové (1985). Tyto práce nebyly dosud překonány a jsou dodnes klíčovým badatelským pramenem. Profesor Jaroslav Bouček si velice přál, aby se výsledky jeho bádání a sběratelské činnosti jednou staly součástí největší státní sbírky fotografie spravované Uměleckoprůmyslovým museem v Praze. V současné době probíhá jednání o možnosti UPM zakoupit celou Boučkovu sbírku včetně dokumentačního fondu (autorovy technické výkresy, rukopisy, knihy, korespondence ad.). Tato výstava je připravena díky vstřícnosti jeho dědiců, za což jim patří náš dík.
.
Galerie Josefa Sudka
Úvoz 24 Praha 1–Hradčany
Otevírací doba říjen až březen středa, sobota a neděle 11 – 17 h duben až září středa, sobota a neděle 12 – 18 h Galerie je otevřena pouze v době konání výstavy.
Ve dnech 13. a 14. 5. je výstava z technických důvodů uzavřena
Přednáška Bc. Jany Černovské k výstavě Sběratel – Lannova sbírka skla představí soubor skla malovaného emailovými barvami ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze; jeden z nejreprezentativnějších ve světových muzeích. Emailem malované sklo, jako nejtypičtější produkt českého renesančního sklářství, představuje širokou škálou námětů od nejvyšší reprezentace, přes biblická, alegorická, společenská, pracovní či lovecká témata, až po nejrůznější satirické a mnohdy i lechtivé výjevy. Přednáška rovněž představí grafické předlohy, na jejichž základě malíři skla pracovali.
Komentovaná prohlídka výstavy Casa immaginaria: Living in a Dream s MgA. Adamem Štěchem.
Výstava vznikla u příležitosti 23. Trienále Miláno s tématem Unknown Unknovns: An Introduction to Mysteries, a je v ní představen výběr mezinárodních výtvarníků zabývajících se digitálním designem.
Přednáška kurátorky Mgr. Marie Míčové nejen k výstavě Tititi – hračky a objekty.
Zobrazení člověka bylo vždy jedním ze základních témat umění, ale jak se projevuje v oblasti designu? V tvorbě hraček má figura jako námět nebo prostředek realizace množství podob (panenky, loutky, hrací figurky ad.). České dřevěné hračky 20. století reflektují tradice, stávají se uměleckými díly a odrážejí také bouřlivé proměny společenského klimatu.
Procházka začíná v Galerii Josefa Sudka v ulici Úvoz 24 v Praze 1 na Hradčanech, kde v letech 1959-1976 fotograf bydlel. Účastníci si tedy prohlédnou nejen autentický Sudkův byt, ale i aktuální výstavu fotografií Josef Sudek & spol. Poté se s lektorkou vydají po okolí a projdou si některá z míst, která Josef Sudek fotografoval.
Plakáty jsou významným dokladem kulturního dědictví i mimořádně cenným kulturně-historickým pramenem, který se dočkal docenění až posledních dekádách v souvislosti s rozvojem multioborových vizuálních studií. Vývoj plakátu nabízí kondenzovanou výpověď o proměnách společnosti, o každodennosti a proměnách hmotné kultury i o dobových ideových a ideologických důrazech.
Výstava Řeč plakátu představuje výběr plakátů z unikátní, více než třicetitisícové sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která patří mezi nejstarší a nejvýznamnější evropské sbírky plakátu. Je vystaveno 280 plakátů, které pak doplňuje dvacet dalších exponátů, především dobové umělecké časopisy a knihy.
Výstava je „kaleidoskopem“ uměleckých artefaktů řady slavných i méně známých osobností, které k Sudkovi měly blízký vztah, počínaje sestrou Boženou či kamarádem z první světové války Adolfem Hofmannem přes Adolfa Schneebergera, Jaromíra Funkeho po učně z doby druhé světové války Jaroslava Kyselu a grafiky Václava Sivka a Vladimíra Fuku, následované Sonjou Bullaty. Z 50. let je třeba zmínit především Jiřího Tomana, Jana Rothmayera či pozdější asistenty Petra Helbicha a Jana Strimpla.
Curator: Adam Štěch Exhibition and graphic design:Matěj Činčera, Jan Kloss (OKOLO)
Allowing the mind to wander around unknown realities or architectural and design visions is the idea at the core of Casa Immaginaria: Living in a Dream. The exhibition presents a survey of the contemporary phenomenon of fictional digital interiors, or dreamscapes, as a new movement whose relevance has become greater in light of the recent pandemic and thanks to social media.
The project reflects upon the different ways a new generation of designers is thinking about unreal worlds and imaginary environments as settings for our uncertain lives. These dream-like images constitute a new and improved medium for contemporary design and a mysterious place to explore today’s social and political insecurities. The dreamlike images function as symbolic portals to the imaginative and unreal worlds, being both an escape and a gilded cage.
For historical context, dozens of examples of visionary projects from the past will also be featured, in which neoclassical architects, surrealist painters and contemporary digital artists gave shape, across time, to the research and the design of the unknown.
Poradní sbor UPM pro akviziční činnost mohl v roce 2022 schválit šestnáct kurátorských návrhů na akvizici do průřezově všech sbírek v celkové výši asi 400 000 Kč, které mohlo muzeum vyhradit na akvizice z vlastního rozpočtu. Významným přírůstkem je skleněná plastika Ikarův pád Dany Vachtové, z její již prakticky uzavřené tvorby. Některé přírůstky souvisí s programem výstav, z výstavy Móda v modré jsme tak získali dva modely současných návrhářek Kláry Nademlýnské a Moniky Drápalové, ale i darem dvě modrotiskové textilie japonských umělkyň. K výstavě a publikacím o činnosti salónu Hany Podolské se váže překvapivě zachovaný jezdecký kostým z 20tých let, též zakoupený do sbírky textilu. Podporu současným mladým designerům představuje Cena ředitelky v rámci soutěže Studentský design 2021 pro Sebastiána Vlasáka, studenta Fakulty v Ústí n/L, kdy jeho porcelánový triptych Brouk byl zakoupen v roce 2022. Početně vyšší jsou přírůstky formou daru v počtu 40 položek, z toho 4 ze zahraničí, jako pro sbírku fotografie dar Jana Sekala, žijícího ve Francii, konvolutu 39 autorských fotografií. Kromě sbírky fotografie jde mnoho darů tradičně do sbírky textilu jak např. soubor oděvů z rodiny K.V.Raise, ale i výjimečný soubor pánských značkových oděvů, doplňků i obuvi světových módních značek v počtu 119 položek. Pro sbírku užité grafiky byl prvořadým ziskem konvolut kreseb z pozůstalosti Miloslava Troupa a také další bohatý konvolut nejenom kreseb, ale i různých doplňků z pozůstalosti Ester Krumbachové či autorské práce Radoslava Kratiny (328 ks) nebo návrhy na šperky a ex libris Vlasty Tůmové (118 pol.). Z výstavy Krajka- objekt –oděv byl autorkou Blankou Šperkovou věnován pětidílný závěsný objekt.
Helena Koenigsmarková, ředitelka UPM
Móda v modré. Tradice a současnost indiga v japonském a českém textiluMiroslav Troup
Helena Frantová (*1928), autorka uměleckých předmětů z kovu, zemřela ve čtvrtek 15. prosince 2022.
Spolu se členy své generace stála u zrodu autorského šperku. Vytvářela unikátní díla, působivá odkazem ke světu designu a hromadné produkce.
V letech 1949 až 1954 Helena Frantová studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. K jejím pedagogům patřili v první řadě Bedřich Stefan a Jan Nušl. Od počátku šedesátých let Helena Frantová své dílo pravidelně představovala na kolektivních výstavách užitého umění. Dlouhou sérii samostatných výstav zahájila v roce 1968 v pražské Galerii Platýz. Již o rok později se jí domovským prostorem k sólovým prezentacím stala nedaleká Galerie Karolina. Zásadní vystoupení Heleny Frantové se nicméně odehrávala ve společnosti dalších autorů šperku. V roce 1963 přispěla k výstavě Ateliérová bižuterie, koncipované teoretičkou Naděždou Melnikovou-Papouškovou. Dnes tento projekt chápeme jako tuzemský mezník v utváření nového oboru, tzv. autorského šperku. Zavádějící název se slovem bižuterie byl zvolen proto, aby „buržoazní“ termín šperk nepřitahoval pozornost strážců socialistického zřízení. K setkání českých a slovenských tvůrců s jejich zahraničními kolegy došlo o pět let později u příležitosti sympozia, zastřešeného již odpovídajícím názvem Stříbrný šperk. Konalo se v létě roku 1968 v Jablonci nad Nisou. Helena Frantová patřila k jeho účastníkům. I ona během výtvarných a přátelských dějů mezi umělci z obou stran železné opony zažila příjezd okupantů.
Tvorba Heleny Frantové vychází z řemeslných postupů. Hlavními partnery se autorce stali obecný kov a jeho pokrytí cizorodým materiálem. Právě s jejich pomocí autorka zkoumala potenciál linie a plochy. Kovové pruty i lamely ohýbala do plně plastických spirál, případně je uzavírala do ok a spojovala do řetězů. Získala tak objekty působivého rytmu, schopné ovládnout prostor i obepnout lidské tělo. Smyčky spirál a proudy řetězů hovořily o silách hmoty. Díky tomu i poměrně subtilní šperky symbolicky podporovaly své nositele, chovaly se jako obruč nebo kroužková zbroj. Dialog prutů i ramen s rozsáhlejšími plochami objektů Helena Frantová zesilovala povrchovou úpravou, zejména emailem (smaltem) a chromováním. Tenkou vrstvou emailu dodala ploše zdání hluboké masy. Abstraktní tvar opatřila kvalitou oblohy nad krajinou, rostlinstva na zemi i sloupce vody, který tušíme pod hladinou. Kovová destička s emailem nejednotné barevnosti dokáže ve šperku Heleny Frantové hovořit o živoucím pletivu v listu, připomenout hledící oko. Chromování naopak sjednocuje vzhled celého díla. Na oplátku přináší charakter zrcadla. Kromě obecného lesku nabízí i konkrétní obraz okolí, zejména samého pozorovatele. Tvarováním ploch tak autorka předvídá i deformace, za nichž spatříme samy sebe. Nebere nás však na cestu lemovanou úzkostí, ani třeskutým humorem. Spíše vzbuzuje naši zvědavost.
Celé půlstoletí Helena Frantová iniciovala komunikaci mezi tvůrcem šperku, nositelem a divákem. Nositeli dodávala na sebevědomí. Diváka pokaždé obohatila o estetický zážitek, ať se divákem stal kdokoli, nevyjímaje nositele či návštěvníky výstav. Ozvuky této komunikace jistě uchovají bohaté muzejní sbírky. Dodají i nové tóny. Věřme však zejména v budoucí nošení šperků v soukromých rukách. Helena Frantová nevycházela vstříc jen generačně spřízněným uživatelům. Její díla nepochybně osvědčí nadčasovou atraktivitu.
8. ledna 2023, Petja Matějovič
Helena Frantová – návrh souprava náhrdelníku a prstenu provedení: Ústředí uměleckých řemesel Praha, 1957 zlato, české granáty, diamanty Helena Frantová – autorské provedení
náhrdelník
Praha, kolem 1977
chromovaná mosaz
Helena Frantová – autorské provedení
náhrdelník
Praha, kolem 1977
chromovaná mosaz
Josef Koudelka se narodil 10. ledna 1938 v Boskovicích
Na první fotoaparát si vydělal sbíráním jahod pro cukráře, vyvolávat filmy a dělat kontakty se naučil ve už ve čtrnáctiletech od pekaře ze sousední dědiny. Vystudoval sice na leteckého inženýra, ale protože miloval a miluje folklór, sám se naučil hrát na dudy. Mechanikem Československých aerolinií byl rád, práce mu zaručovala existenční jistotu a jako začínající fotograf nemusel brát každou zakázku. Přesto tuto jistotu ve svých devětadvaceti letech opustil a stal se nejen tělem a duší, ale i povoláním fotografem. Obětoval fotografií mnohé, získal pověst nomáda, který ve vojenském oblečení, které „hodně vydrží“ cestuje po světe a spí pod širákem.
Svoji první výstavu měl na popud kritika Jiřího Jeníčka a za podpory Jiřího Suchého v divadle Semafor v roce 1961, na vernisáži mu zpíval Waldemar Matuška společně s Evou Pilarovou. Zatím poslední výstavu nazvanou Ruins zahájil v listopadu loňského roku v prestižním Photo Elysee v Laussane. Tato výstava trvá do 29. ledna.
Divadlo, fotografie a Josef Koudelka
Jednu ze zásadních tvůrčích etap Josefa Koudelky byla práce pro měsíčník Divadlo a spolupráce s Divadlem za branou Otomara Krejči. V časopise Divadlo se zrodila spolupráce Josefa Koudelky s grafikem Liborem Fárou a vznikly tak neopakovatelné obálky časopisu s fotografickými kreacemi na téma divadlo. Už tehdy Koudelkovi radil Jan Werich, aby přestal být inženýrem a stal se fotografem na plný úvazek … Do časopisu Divadlo pod vedením Milana Lukeše v době politického uvolnění šedesátých let přispívali například Jaroslav Vostrý, Jan Grosssman, Zdeněk Hořínek, Leoš Suchařípa, Jindřich Černý, filozof Jan Patočka či Václav Havel.
V Divadle za branou Koudelka fotografoval od jeho vzniku v roce 1965 až do svého odchodu do exilu v roce 1970, jeho fotografie se objevovaly na všech propagačních materiálech divadla. Legendárními se staly fotografie z představení Kočky na kolejích, Maškary z Ostende, Tří sester nebo Provazu o jednom konci.
Cikáni a Josef Koudelka
Cikáni byli pro Koudelku velké téma. Fotit je začal už během vojenské služby v Bratislavě (kde měl k dispozici temnou komoru a vojnu si dobrovolně kvůli tomu o měsíc prodloužil). Cestu k cikánům si našel přes muziku, akceptovali ho, právě proto, že měl rád a hrál jejich hudbu. „Nevím, jak jsem s cyklem Cikáni začal, ale vím, že jsem nemohl skončit,“ říká Koudelka. Mezi cikány se vracel dlouhá léta a to i po své emigraci v roce 1970 v různých evropských zemích.
Invaze
Ve tři hodiny ráno 21. srpna 1968 vyrazil Josef Koudelka ze Žižkova k Československému rozhlasu na Vinohradskou třídu. Během následujícího týdne nafotil 261 filmů, zhruba deset tisíc fotografií, které mu změnily život. Fotografie se různými cestami dostaly ilegálně do zahraničí, kde byly publikovány bez jména autora, který stále společně se svými rodiči žil v Československu. Vystupoval tehdy jen pod značkou PP – Prague Photographer. Zásadní pro Koudelku bylo, že se fotografií ujala agentura Magnum Photos, která je při ročním výročí okupace distribuovala do médií. V roce 1969 získal „neznámý autor z Prahy“ ocenění Roberta Capy za nejstatečnější reportáž. Přes veškeré krycí manévry nebylo složité pro československou policii zjistit, kdo je autorem fotografií. Josef Koudelka začal trvale spolupracovat s agenturou Magnum, v roce 1970 od ní získal stipendium a odjel do západní Evropy fotografovat cikány. Domů se vrátil až po revoluci v roce 1989. V roce 1981, kdy spřátelené armády vyhrožovaly invazí do Polska, se fotografie Koudelky objevily v příloze Le Martin s textem Milana Kundery.
Exily
Josef Koudelka definitivně opustil Československo v roce 1970. Azyl dostal v Anglii a o rok později se stal členem agentury Magnum. Důležité pro něj bylo přátelství s fotografem Davidem Hurnem, také členem Magna, který žil v Londýně a poskytl mu zázemí i rady, jak v Anglii žít. Získat anglický pas se Koudelkovi ale nepodařilo, proto odešel v roce 1979 z Londýna do Paříže. Přátelství s Henri Cartier-Bressonem, které navázal v roce 1971, mu přišlo po stěhování do další nové země velmi vhod. Jejich pohled na fotografii se sice lišil, ale jejich přátelství bylo pevné. V exilu Koudelka hodně cestoval Evropě, fotografuje města, lidi, zvířata, jsou to obrazy osamocení, odcizení… V roce 1988 mu vyšla kniha Exily ve francouzštině i angličtině. Anglické vydání vyšlo s esejem o exilu Czeslava Milosze, která 61 vybraným fotografiím dodala ještě hlubší rozměr, atmosféru stesku a nostalgie. Na tématu Koudelka pracoval dál, na již zmíněné výstavě Návraty prezentoval fotografie z let 1968 – 1994.
Mise Datar
Práce na projektu organizace DATAR znamenala pro Josefa Koudelku zlomový okamžik. Projekt měl zachytit krajinu během průmyslových a civilizačních změn, ale nešlo o dokument, ale spíše o výtvarné zachycení atmosféry změněné krajiny. K realizaci projektu Koudelka využil panoramatický fotoaparát, který neopustil dodnes. Zachytil krajiny poznamenané moderní výstavbou, těžbou ropy, lámáním kamene, fotografoval i místa válečných konfliktů v Libanonu či bývalé Jugoslávii. „Rozdělující“ zeď v Izraeli i zmizelou zeď v Berlíně. Pozoruhodné jsou výsledky spolupráce agentury Magnum a ocelářské firmy Sollac ze severu Francie. Tři fotografové – tři pohledy, slavný Sebastiao Salgado fotografoval ocelářské dělníky na černobílý film, kolega Harry Gruyaert zachytil barevné peklo ohně a Josef Koudelka fotografoval exteriér továrny na panoramatický formát 6 x 17 cm. Po sametové revoluci se Josef Koudelka mohl vracet domů, ale témata zpustlé krajiny neopustil ani tady. V letech 1990 – 1994 vznikl za podpory Ministerstva životního prostředí projekt Černý trojúhelník, který mapoval jeden z nejzdevastovanější koutů Evropy, rozhraní Saska, Polska a severozápadních Čech. Následnou výstavu v Salmovském paláci na Hradě navštívilo na 40 tisíc návštěvníků.
Návraty
První jarní den roku 1990 Josef Koudelka po dvaceti letech exilu vystoupil na Ruzyňském letišti v Praze. Už na přelomu let 1990/1991 připravil společně s Annou Fárovou první výstavu právě v našem muzeu nazvanou „Josef Koudelka. Z fotografického díla 1958 – 1990“ Rozsahem to nemohla být výstava, kterou by si Koudelka zasloužil, UPM mělo k v té době k dispozici pouze jeden výstavní sál, ale byla první. Katalog k výstavě po grafické stránce připravil Joska Skalník.
Rozsáhlou retrospektivní výstavu Koudelka: Návraty, která představuje více než tři stovky autorových fotografií v převážně vzácných dobových tiscích, připravilo Uměleckoprůmyslové museum v Praze jako poctu autorovi v roce 2018 k jeho osmdesátým narozeninám a zároveň u příležitosti zamýšleného daru několika stovek vzácných fotografií do sbírek UPM. K oficiálnímu předání daru došlo symbolicky 21. srpna 2020. Fotografie Josefa Koudelky jsou dnes velice ceněné především pro vysokou uměleckou hodnotu, a také díky tomu, že Koudelka nikdy nevytvářel zvětšeniny ve velkých edicích, od některých starších fotografií existuje jen několik zvětšenin. Tento fakt výrazně přispívá k jedinečnosti souboru, který věnoval UPM v Praze. To se tak stalo jednou z mála institucí, jež má ve svých sbírkách a ve správě Koudelkovo dílo v takovém rozsahu.
Josef Koudelka: Cyklus Invaze, Praha 1968Josef Koudelka: Cyklus Invaze, Praha 1968Josef Koudelka: cyklus Cikáni. Strážnice. 1966Josef Koudelka: Španělsko, 1975Josef Koudelka: cyklus Cikáni. Rumunsko, 1968Josef Koudelka: cyklus Exily. Francie, 1987Josef Koudelka: cyklus Exily. Francie, 1987Josef Koudelka při přípravě výstavy Koudelka Návraty v roce 2018 v UPM
Kurátor: Jan Mlčoch Grafický design: Štěpán Malovec
Český fotograf Josef Sudek (1896 Kolín – 1976 Praha), který v zákopech první světové války přišel o pravou ruku, se se sklem v jeho nekonečných podobách setkal již na počátku své kariéry. Poprvé to bylo již ve dvacátých letech 20. století během studií na Státní grafické škole v Praze, kdy fotografoval krajinu a město, ale také inscenoval a fotografoval své první kompozice zátiší. V meziválečném období se Sudek stal jedním z nejvyhledávanějších reklamních fotografů a spolupracoval, především v letech 1928-1938, s nakladatelstvím Družstevní práce a jeho obchodní pobočkou Krásná jizba. Skleněné výrobky zhotovené podle návrhů Ladislava Sutnara, Ludviky Smrčkové a dalších designérů inscenoval do úhledných řad a skupin – vše v souladu s funkcionalistickou čistotou a diktátem komerční reklamy.
Otevírací doba říjen až březen středa, sobota a neděle 11 – 17 h duben až září středa, sobota a neděle 12 – 18 h Galerie je otevřena pouze v době konání výstavy.
kurátor: Adam Štěch design výstavního a grafického řešení: Matěj Činčera, Jan Kloss (OKOLO)
Uměleckoprůmyslové museum v Praze představuje ve spolupráci se studiem OKOLO projekt, s nímž se Česká republika účastnila 23. Trienále designu a architektury v Miláně, které mělo téma Unknown Unknowns: An Introduction to Mysteries (15. 6. – 11. 12. 2022). Kurátor Adam Štěch vybral několik mezinárodních výtvarníků zabývajících se digitálním designem, kteří vytvořili snové fiktivní interiéry odkazující k současnému fenoménu tzv. dreamscapes. Tato fiktivní alternativa úniku od problémů reálného světa do neznámého prostředí snového idealismu zaplavila Instagram a další sociální sítě především v pandemických letech 2020 a 2021 a stala se pro mladé tvůrce svébytnou kreativní cestou.
Vytištěné a v prostoru instalované velkoformátové obrazy digitálních vizualizací fungují na výstavě jako symbolické portály do imaginativních a neskutečných světů, které vytvořili přední světoví výtvarníci Alberto Carbonell, Alexis Christodoulou, Hugo Fournier, Stefano Giacomello, Bérénice Golmann-Pupponi, Hannes Lippert, Paul Milinski, Joe Mortell, André Reisinger, Victor Roussel, Charlotte Taylor a studio Six N. Five.
Pro historický kontext jsou v expozici představeny také desítky příkladů fantastických, fiktivních a spekulativních architektonických, designérských a uměleckých projektů napříč historií. Vize neo-klasicistních architektů, surrealistických malířů, modernistických architektů a současných digitálních umělců vytváří kontextuální pozadí pro současnou tvorbu, která je často těmito projekty z minulosti inspirována. Společně odhalují historii i současnost hledání neznámého a snového jako alternativy k našemu reálnému a nelehkému bytí.
Trienále včetně českého projektu letos navštívilo 306 tisíc návštěvníků. K české expozici vznikla stejnojmenná publikace se statí Adama Štěcha o novém fenoménu fiktivních interiérů, kterou prodává muzejní e-shop (https://www.upm.cz/casa-imaginaria-living-in-a-dream/)
Kniha Josef Sudek / Otto Rothmayer: Návštěva u pana kouzelníka vychází ze stejnojmenné výstavy konané v roce 2021 a 2022 ke 125. výročí narození Josefa Sudka a 55. výročí úmrtí architekta Otto Rothmayera v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Publikace čtenáře zavede jednak na Pražský hrad – společnou lásku obou přátel – a jednak do architektovy vily a její nevelké zahrady v břevnovské ulici Na Bateriích, jež se ve čtyřicátých až šedesátých letech 20. století staly místem setkávání skupiny spřízněných umělců a přátel. Útočiště v neklidné době a inspiraci pro svou tvorbu tu nacházeli například i Josef Kaplický, Bedřich Stefan, Hana Wichterlová, Vladimír Studený, Pravoslav Rada či René Roubíček. Josef Sudek zde pořídil celou řadu fotografií, které pak řadil do několika cyklů, například do sérií Procházka po kouzelné zahrádce, Vzpomínky, Malé vzpomínky či Poznámky.
Velký soubor Sudkových prací – kontaktní kopie a fotografické pigmenty – doplňují tzv. puřidla a veteše, na jejichž originální adjustaci se Sudkem spolupracoval právě Otto Rothmayer a jež jsou dnes ceněny jako nejprogresivnější příspěvek světové fotografii. V ukázkách kniha připomíná též práce samotného hostitele i společných přátel ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Muzea hlavního mšsta Prahy, Národního technického muzea v Praze, Muzea umění Olomouc a soukromého majetku.
vydavatelé: UPM autor koncepce a textů:Jan Mlčoch vydání: české s anglickým resumé formát: 24 x 28cm, pevná vazba počet stran: 232 počet reprodukcí: 294 ISBN 978-80-7101-212-02 cena (v UPM): 760 Kč
Monografie Hany Podolské (1880–1972) podává svědectví o majitelce oblíbeného pražského módního salonu, která se stala symbolem meziválečné podnikavosti a kultivovanosti v oblasti módní tvorby přetrvávajícím v povědomí české společnosti i po znárodnění salonu v roce 1948. Autorka Eva Uchalová podává historii Modelového domu Podolská ve čtyřech, pro činnost salonu rozhodujících etapách – rozvoj salonu do roku 1918 a během 20. let, jeho velký rozmach v průběhu 30. let s přesahem do Protektorátu a nakonec složité krátké období mezi roky 1945 a 1948. Salon Podolská, patřící mezi nejkvalitnější módní závody v Československu, vynikal elegantním designem módních návrhů, ale také moderním způsobem prodeje modelů (postupně i do zahraničí) a propagace, mj. vytvářením kostýmních výprav pro filmy a divadlo. Základem studie je dlouholetý výzkum archivních i tištěných pramenů a rozhovory s pamětníky a doplňuje ji bohatá fotografická dokumentace oděvů ze sbírky Uměleckoprůmyslového musea, z dobových časopisů i filmů.
Druhé, doplněné vydání představuje v nové kapitole akvizice z produkce salonu Podolská získané do sbírky oděvů po roce 2018, včetně trojice zapůjčených šatů, a zaznamenává okolnosti jejich vzniku v souvislosti s historickými událostmi v letech 1928–1948.
vydavatelé: UPM a Arbor vitae autorka koncepce a textů: Eva Uchalová vydání: české s anglickým resumé formát: 22 x 19 cm, měkká vazba počet stran: 312 počet reprodukcí: 286 + nově 54 ISBN 978-80-7101-206-1 cena (v UPM): 1290 Kč
Ilustrace Miloslava Troupa (1917-1993) patří k zlatému fondu české knižní kultury dvacátého století. Byl jedním z nejpozoruhodnějších inovátorů ilustračních technik. Pracoval v technikách enkaustiky, akvarelu, pastelu, škrábané techniky, dřevořezu, rytiny na skle nebo podmalby na skle – varioval různé techniky v ilustračních cyklech, které vycházely zejména v nakladatelství Artia, které vyváželo kvalitní české ilustrované knihy do zahraničí – jmenujme cykly indiánské pohádky z roku 1965 nebo antologii české a slovenské literatury z roku 1962 nebo ilustrace k tamilské poezii z roku 1957, které vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění.
Miloslav Troup dokázal pracovat s figurami i abstraktními prvky v naprosto jedinečném koloritu kontrastních a zářivých barev, které však socialistická polygrafie většinou nedokázala reprodukovat v jejich původní síle.
Miloslav Troup byl žákem knižního výtvarníka a grafika Jaroslava Bendy na Vysoké škole Uměleckoprůmyslové, jehož pozůstalost se rovněž nachází ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea. Pro Miloslava Troupa byl ovšem rozhodující stipendijní pobyt v Paříži po druhé světové válce, kde působil od 1945 do roku 1950 a ačkoliv úspěšně vystavoval v pařížských galeriích, vrátil se z touhy po domově zpět do Československa v roce 1950. Paříž přispěla k rozvoji Troupova malířského projevu, stal se představitelem tzv. nové pařížské školy. V posledních letech byla díky Společnosti TROUP 2017, z.s., která se stará o Troupovu uměleckou pozůstalost, prezentována především jeho volná tvorba sérií výstav. Jejím vrcholem se stala v r. 2017 velká retrospektiva v Obecním domě v Praze.
Dar ve prospěch Uměleckoprůmyslového muzea obrací nyní pozornost k jeho ilustrátorskému dílu. K Uměleckoprůmyslovému museu v Praze vážou Miloslava Troupa četné vztahy. Byl to právě ředitel muzea Karel Herain, na základě jehož doporučení získal Miloslav Troup francouzské stipendium a s nímž zůstal v přátelském korespondenčním kontaktu po celou dobu. Další přátelská vazba míří k nejvýznamnějšímu knižnímu typografovi 50.-80. let Oldřichu Hlavsovi, který Miloslavu Troupovi zprostředkoval ilustrační práce po jeho návratu z Francie – a právě Oldřich Hlavsa byl autorem vizuálu muzea od roku 1968 do roku 2000 a blízký přítel dalšího ředitele UPM Jiřího Šetlíka. A rovněž genius loci starého Města,: Miloslav Troup měl ateliér ve Veleslavínově ulici a byl častým návštěvníkem knihovny Uměleckoprůmyslového muzea, kde studoval a trávil inspirativní besedy s ředitelem knihovny Evženem Lukešem.
Dar rodiny čítá celkem 1099 položek v 31 cyklech Jeho tržní cena dosahuje řádově několika milionů Kč.
Keramička, sochařka a restaurátorka paní Helena Trubáčková, rozená Zenklová zemřela 20. 11. v Praze v Palatě, zařízení poskytujícím služby lidem se zrakovým postižením. Dne 3. prosince 2022 by byla bývala oslavila 100. narozeniny. O dvaadvacet let přežila tak svého slavného syna, keramika a skláře, čelního představitele české postmoderny Kryštofa Trubáčka, který odešel předčasně ve svých 42 letech.
Patřila ke generaci, která usilovala o rozšíření tvůrčího záběru oboru – keramiky. Začala ji rozvíjet nejen v poloze drobné užité tvorby, ale i ve sféře monumentálních sochařských děl. Vystudovala keramickou školu v Bechyni (absolutorium 1942), ale kvůli svým cílům pokračovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v sochařském ateliéru profesora Jana Laudy a Josefa Wagnera (1942 – 1948). S rozvojem svého oboru však držela krok i v technologických výrobních novinkách, proto působila zároveň v Loketské porcelánce, kde pracovala jako návrhářka.
Nadání autorky pro rozměrné realizace ji vedly k řadě spoluprací s architekty (Karel Prager, František Munk, Jiří Albrecht, Jiří Čančík), realizovala převážně figurální reliéfy pro MNV v Luhačovicích v roce 1950, Zbrojovku ve Strakonicích, školy v Kladně, Prostějově. V 60. letech se jí profesně velice dařilo, získala stříbrnou medaili v italské Faenze a vzápětí také na Světové výstavě keramiky AIC v Praze.
Věnovala se i zahradní plastice – velkým, většinou figurativním objektům v zahradní architektuře. Po roce 1968, kdy byla z důvodů, které nejsou známy, vyškrtnuta se Svazu českých výtvarných umělců a nemohla tím pádem získat veřejné zakázky, si našla náhradní práci a po dobu 10 let restaurovala zámecká kamna a prováděla jiné příležitostné opravy keramických děl.
Oživení v její tvorbě přinesla 80. léta, kdy přišlo určité uvolnění jak ve svazu, tak v její vlastní tvorbě, ke které se vrátila. Pokračovala pak v činnosti až do roku 2003, kdy uskutečnila svou poslední samostatnou na radnici San Felice, v italské Brescii. V 80. letech syn Kryštof Trubáček studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Josefa Malejovského, rektora VŠUP a předního exponenta svazu, a to samo o sobě svědčí o tom, že politický tlak na rodinu Trubáčkových v těchto letech pravděpodobně polevil. Talentovaný, činorodý a podnikavý Kryštof studoval rok v Paříži, po návratu absolvoval v roce 1989 u Jaroslava Svobody a z kraje 90. let vytvořil řadu projektů. Kromě jiného založil ve zdevastované příhraniční vesnici Maříž na Slavonicku významnou keramickou dílnu, která funguje dodnes. Tomuto podnikání Helena Trubáčková obětovala svůj pražský ateliér a příležitostně pro dílnu i malovala. Se synem také v 90. letech vystavovala v Turmgalerii v Sommerhausenu v Německu. Toto šťastné spojenectví ukončila synova smrt, Helena Trubáčková pak spíše pořádala rodinný archiv, k nečinnosti ji odsoudila ztráta zraku.
V roce 2022 naši keramici oslavili 150 let od zřízení první odborné školy pro keramický průmysl v celé rakousko-uherské monarchii. Došlo k tomu ve Znojmě roku 1872 a škola se pak po padesáti letech přestěhovala roku 1922 až do Karlových Varů, kde sídlí dodnes. Rádi bychom využili této příležitosti a pozvali Vás k povídání o historii školy. Současně zde bude představena i nová kniha s názvem Keramická škola 150/ 100 Znojmo / Karlovy Vary,
kterou na konci roku vydalo Muzeum v Karlových Varech za finanční podpory Krajského úřadu Karlovarského kraje a Evropského fondu pro regionální rozvoj – Operační program Interreg Central Europe v rámci projektu CE1324 – Creative entrepreneurship in ceramic regions –developing, educating, encouraging.
O škole bude hovořit editorka knihy Lenka Merglová Pánková
Lenka Merglová Pánková
studovala dějiny umění na FFUK v Praze, pracovala jako kurátorka muzejních sbírek v Muzeu v Karlových Varech, přednášela dějiny umění na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni (2006-2017). V současnosti pracuje jako historik umění Západočeského muzea v Plzni. Věnuje se problematice užitého umění 19. a 20. století, autorsky se podílela na projektech spojených s výstavami skla, keramiky a porcelánu (publikace o historii Keramické školy v Bechyni, sklárny Moser v Karlových Varech, Harrachovské sklárny na Novém Světě nebo továrny Amfora v Teplicích).
Účastníci se formou komentované prohlídky seznámí s výstavou Tititi – hračky a objekty a pak si v ateliéru muzea vyberou z pěti typů figurek kolekce Tititi Pimprlata – a do/vy/tvoří si ji malbou akrylem. Tvary figurek vycházejí z pěti typů postav italské renesanční commedia dell’a arte, které autorka vytvořila jako kolekci prstových loutek.
Účastníci si mohou přikoupit i další figurky za 500 Kč/ks.
Dílo Josefa Sudka (1896–1976) by nejspíš nedosáhlo takového rozsahu a hloubky, kdyby fotograf nebyl celý život obklopen velice pestrou společností. Nejednalo se jen o fotografy, ale o přátele nejrůznějších profesí a osudů. A právě je připomíná další výstava v Galerii Josefa Sudka. Je „kaleidoskopem“ uměleckých artefaktů řady slavných i méně známých osobností, které k Sudkovi měly blízký vztah.
Výstavou provede její kurátor Jan Mlčoch.Výstavou provede kurátor Jan Mlčoch.
Procházka začíná v Galerii Josefa Sudka v ulici Úvoz 24 v Praze 1 na Hradčanech, kde v letech 1959-1976 fotograf bydlel. Účastníci si tedy prohlédnou nejen autentický Sudkův byt, ale i aktuální výstavu fotografií Josef Sudek & spol. Poté se s lektorkou vydají po okolí a projdou si některá z míst, která Josef Sudek fotografoval.
Vánoční výtvarná dílna k výstavě Sběratel – Lannova sbírka skla
Může mít svého Ježíška i muzeum?
Přijďte to zjistit na naši výstavu Sběratel – Lannova sbírka skla a poté si v muzejním ateliéru vytvořte originální dopis Ježíškovi, vánoční přání, novoročenku, betlém nebo vánoční ozdobu.
Těšíme se na vás!
výstavní sál ve 2. podlaží a ateliér pro návštěvníky v přízemí Uměleckoprůmyslového musea v Praze
koncepce: Marie Míčová, Tereza Talichová grafický design: Tereza Talichová
Tititi je značka, kterou založila v roce 2019 Tereza Talichová a která se od té doby stihla prosadit v oblasti současného českého designu pro děti. Zaměřuje se na autorské malované dřevěné figurky, zosobňující individuální formou množství různých typů lidí, umělců či dramatických postav z divadelních nebo literárních děl, nahlížených hravou optikou a se zaujetím pro detail. Každá z postav vzniká nejprve soustružením těla figurky ze dřeva (smrk, dub, lípa). Až na výjimky jde o souměrný, vertikální tvar, individualizovaný podle navrženého profilu (siluety) a následně dokončený autorskou malbou. Drobné objekty vycházejí z autorčiny volné tvorby, především z figurálních kreseb, akvarelů a olejomalby. Charakterem se tyto práce řadí do oblasti užitého umění, ačkoli účel samotného díla je pouze na rozhodnutí majitele – děti si s nimi hrají, dospělí je užívají jako interiérový doplněk. Autorská tvorba Terezy Talichové není prvoplánově myšlena jako hračka, ale může se jí stát.
Procházka začíná v Galerii Josefa Sudka v ulici Úvoz 24 v Praze 1 na Hradčanech, kde v letech 1959-1976 fotograf bydlel. Účastníci si tedy prohlédnou nejen autentický Sudkův byt, ale i aktuální výstavu fotografií Josef Sudek & spol. Poté se s lektorkou vydají po okolí a projdou si některá z míst, která Josef Sudek fotografoval.
Kurátorský projekt Adama Štěcha Casa immaginaria: Living in a Dream zastupuje Českou republiku na 23. Trienále v Miláně. Katalog obsahuje Štěchovu stať věnovanou novému fenoménu fiktivních interiérů, které designéři vytvářeli pomocí nových technologií zejména v průběhu pandemie a publikovali na sociálních sítích, především na Instagramu. Adam Štěch vybral dvanáct umělců z různých částí světa a prostřednictvím interview prezentuje jejich digitální kreace. Katalog nabízí také panorama fiktivní architektury a interiérů od 16. do 21. století například v dílech renesančních a klasicistních architektů či umělců a designérů, mezi něž se řadí Salvador Dalí, Gio Ponti či Carlo Molino. Katalog upravil pražský kreativní tým OKOLO, který navrhl výstavní instalaci v Miláně, jež je v katalogu zobrazena také.
vydavatel: Uměleckoprůmyslové museum v Praze 2022 editor: Adam Štěch texty: Adam Štěch, Helena Koenigsmarková, Alberto Carbonelli, Alexis Christodoulou, Hugo Fournier, Stefano Giacomello, Bérénice Golmann-Pupponi, Hannes Lippert, Paul Milinski, Joe Mortel, Andrés Reisinger, Charlotte Taylor, Victor Roussel, Six N. Five grafický design: OKOLO (Matěj Činčera, Jan Kloss) vydání: anglické formát: 21 x 12 cm, měkká vazba počet stran: 156 počet reprodukcí: cca 105
Josef Koudelka, the most famous living Czech photographer and the sole Czech member of Magnum Photos, donated his life’s work, numbering almost two thousand photographs, to the Museum of Decorative Arts in Prague. This was something he had long considered doing. So far there have been two phases of this donation, and in 2018 the museum presented a selection of Koudelka’s work in its newly renovated building. Koudelka: Returning was a retrospective exhibition marking the photographer’s eightieth birthday. Around this time the museum also arranged for a set of Koudelka’s photographs, Invasion 68, to be transferred to the collections of the National Museum in Prague. Other sets of his photographs have been added to the collections of the National Gallery Prague and the Moravian Gallery in Brno. Josef Koudelka’s generous gift to Czech museums will be summarised in a forthcoming publication that currently has over 250 pages.
František Pečený (1920-1977) byl sklářský výtvarník zaměřený na design ručně a poloautomaticky vyráběného lisovaného dekorativního a užitkového skla. Patřil k prvním návrhářům, kteří ve složitém poválečném období napomáhali obnově a rozvoji československého sklářského průmyslu, podílel se na úspěchu československého sklářství na EXPO 1958 v Bruselu a podstatně spoluurčoval a obohatil produkci lisovaného skla šedesátých a sedmdesátých let. Designérská činnost Františka Pečeného byla po tři desetiletí, v letech 1947 až 1977, spojena se sklárnou v Heřmanově Huti u Plzně. Přístupem ke sklářskému designu se snažil povýšit výtvarný vzhled a estetickou hodnotu běžných sériových výrobků. V jeho návrzích se odrážely soudobé umělecké tendence, principy organického a biomorfního designu či op-artu. Osobitou a originální, přesto dosud nedoceněnou tvorbou zásadně přispěl k moderní podobě československého lisovaného skla. Monografie přibližuje také Pečeného soukromou tvorbu, kresbu, krajinomalbu a malbu zátiší.
editor: Jan Mergl texty: Jan Mergl, Pavel Hejduk fotografie: Gabriel Urbánek, Ondřej Kocourek, Václav Marian grafický design: Štěpán Malovec vydání: české s anglickým resumé formát: 21 x 14,5 cm, měkká vazba počet stran: 352 počet reprodukcí 475
Curator: Jan Mlčoch Graphic design: Štěpán Malovec
The work of Josef Sudek (1896–1976) may not have reached such an impressive scope and depth had the photographer not been surrounded by a highly diverse company of people. These were not only photographers but also friends of all walks of life. These personalities are the focus of yet another exhibition held currently at the Josef Sudek Gallery. The display is “a caleidoscope” of artefacts of many famous and less known figures who had a close relationship with Sudek, beginning with his sister Božena Sudková and friend from World War I Adolf Hofmann, continuing with Adolf Schneeberger and Jaromír Funke, to his trainees from the World War II period Jaroslav Kysela and graphic artists Václav Sivko and Vladimír Fuka, followed by Sonja Bullaty. Deserving note from the 1950s period are especially Jiří Toman, Jan Rothmayer and Sudek’s later assistants Petr Helbich and Jan Strimpl. In some cases, they helped Sudek realize his photographic tasks, such as advertising commissions between the two Wars and later, for example, the book Prague in Panoramas (1959). While some went on to pursue the fine arts, all of them were captivated and influenced not only by Sudek’s work but also his distinctive wisdom of life.
Curator: Lucie Vlčková Exhibition design: Adam Hochmuth Graphic design: Vladimír Vimr
This exhibition presents a selection of posters from the unique collection held by the Museum of Decorative Arts in Prague, one of the oldest and most important European poster collections. The posters are complemented by 50 other exhibits, such as contemporary art magazines and books. In three thematic blocks – Art, Advertising, Ideology – there are works by international artists such as Henri de Toulouse-Lautrec, Jules Chéret and Howard Chandler Christy, as well as by Czech artists such as Vojtěch Preissig, František Zelenka and Vilém Rotter.
The poster is a distinctive visual communication medium that combines the aesthetics of highbrow art with the visual schematics of pop culture to varying degrees. Although it was perceived as a work of art at the time of its massive expansion in the late 19th century, its existence has always been conditioned by its purely utilitarian, commercial purpose. A poster is almost never created without a commission, and its form is influenced by a range of non-artistic considerations, from the requirements and tastes of the commissioner and their marketing strategies to the target audience. The vast majority of posters had no artistic ambitions, but several of the best ones represent the evolution of graphic design. Such posters are artefacts of considerable artistic, historical and cultural value. They were a subject of interest to collectors at the time of their inception and later became a research subject in the arts, history, culture studies and the social sciences. Posters are not only an important document of cultural heritage, but also an extremely valuable cultural and historical resource that has been appreciated in recent decades in connection with the development of multidisciplinary visual studies. The development of the poster offers a condensed account of changes in society; of everyday life and changes in material culture; and of the ideas and ideology prevalent at the time.
Kurátorka výstavy: Lucie Vlčková Architektonický design: Adam Hochmuth Grafický design: Vladimír Vimr
Výstava představuje výběr plakátů z unikátní, více než třicetitisícové sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která patří mezi nejstarší a nejvýznamnější evropské sbírky plakátu. Je vystaveno 280 plakátů, které pak doplňuje dvacet dalších exponátů, především dobové umělecké časopisy a knihy. Ve třech tematických blocích Umění, Reklama, Ideologie nechybí díla světových tvůrců jako je Henri de Toulouse-Lautrec, Jules Chéret nebo Howard Chandler Christy i domácích výtvarníků, Vojtěcha Preissiga, Františka Zelenky či Viléma Rottera.
Plakát je svébytným vizuálním komunikačním médiem, které v různé míře propojuje estetiku tzv. vysokého umění s obrazovými schématy popkultury. Třebaže byl již v době svého masivního rozmachu na konci 19. století vnímán jako umělecké dílo, jeho existenci vždy podmiňuje i komerční účel. Nikdy nevzniká bez objednávky a jeho podobu ovlivňuje celá řada mimouměleckých zřetelů od požadavků a vkusu zadavatele, marketingových strategií až po cílové publikum. Naprostá většina plakátů neměla žádné umělecké ambice, avšak zlomek těch nejlepších reprezentuje vývoj grafického designu coby artefakty nezanedbatelné umělecké, historické a kulturní hodnoty, které jsou předmětem zájmu sběratelství, uměnovědného, ale i historického, kulturního a společenskovědního bádání. Plakáty jsou významným dokladem kulturního dědictví i mimořádně cenným kulturně-historickým pramenem, který se dočkal docenění až posledních dekádách v souvislosti s rozvojem multioborových vizuálních studií. Vývoj plakátu nabízí kondenzovanou výpověď o proměnách společnosti, o každodennosti a proměnách hmotné kultury i o dobových ideových a ideologických důrazech.
