Uměleckoprůmyslové museum v Praze

BUDOUCNOST MUZEÍ: OBNOVA A NOVÉ VIZE

Každý rok 18. května slavíme Mezinárodní den muzeí. Už mnoho let se u této příležitosti bavíme o tématech, která jsou pro muzea i jejich návštěvníky aktuální. Tato témata stanovuje Mezinárodní rada muzeí ICOM, která zahájila připomínání Mezinárodního dne muzeí už v roce 1977. U nás přináší témata Mezinárodního dne muzeí Český výbor ICOM.

Rok 2020 hluboce zasáhl celou společnost a kulturu zvláště. Muzea byla více jak 70% roku uzavřená a mnohá stojí na hraně přežití. Jak se vyrovnat s následky pandemie COVID-19? Mnohá muzea a jejich pracovníci hledají a nacházejí nové vize a cesty.

ICOM k příležitosti Mezinárodního dne muzeí tématem Budoucnost muzeí: obnova a nové vize vyzývá odborníky i veřejnost, aby vytvářeli, představovali si a sdíleli nové postupy, hodnoty, nové obchodní modely pro kulturní instituce a inovativní řešení sociálních, ekonomických a environmentálních výzev současnosti.

Kulturní sektor patří mezi nejvíce zasažené, s krátkodobými i dlouhodobými vážnými ekonomickými, sociálními a psychologickými důsledky. Tato krize však také posloužila jako katalyzátor zásadních inovací, které již probíhají, zejména zvýšeného zaměření na digitalizaci a vytváření nových forem kulturních zkušeností a způsobů jejich sdělování veřejnosti.

Nyní je čas přehodnocovat náš vztah ke společnosti, experimentovat s novými a hybridními modely kulturního působení a důrazně znovu potvrdit základní hodnotu muzeí pro budování spravedlivé a udržitelné budoucnosti.

Musíme prosazovat kreativní potenciál kultury jako hnací síly pro oživení a inovace v éře po COVIDU!

Oddělení restaurování papíru vedené Martinou Chadimovou vytvořilo po několikaletém výzkumu a praktickém ověřování metodiku Památkový postup pro ochranu a ošetření chromolitografických tisků na papírech zušlechtěných natíráním, která právě obdržela certifikaci a je dostupná ke stažení zde. Kolektivní práce Martiny Chadimové, Lucie Vlčkové, Jana France, Petry Vávrové, Ireny Ruml Fortelné a Markéty Kubíčkové vznikla v rámci projektu Plakát jako nástroj komunikace a kulturně-historický pramen: vizuální médium proměn národní kulturní identity v letech 1880-1938, postupy jeho ochrany, uchování a zpřístupnění, podpořeném Ministerstvem kultury ČR v programu NAKI II.

Výstava MEZI KÝČEM A AKADEMIÍ. CHROMOLITOGRAFIE VE SLUŽBÁCH REKLAMY A UMĚNÍ

Atlas poškození chromolitografických tisků na zušlechtěném papíře

Svatopluk Kasalý (*1944), umělecký sklář, který svými objekty přispíval k vyznění interiérů i působení ženského těla, zemřel v úterý 11. května 2021.

Jako bytostný praktik vycházel z potenciálu skleněné hmoty. Její průsvitnost využíval k relativizaci těžiště a hranic hmotného světa i lidské mysli.

Svatopluk Kasalý se v roce 1961 vyučil sklenářem se specializací výtvarného zasklívání. Svá školení poté rozšiřoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Železném Brodě, kterou absolvoval v roce 1965. Následoval nepřetržitý proud tuzemských a od roku 1971 i zahraničních prezentací a realizací, od samého počátku sycený jak pozorností k rámci architektury, zejména při tvorbě skleněných stěn, tak k nositelce v případě šperku. Pozici autorova díla na periodických i mimořádných přehlídkách vystihuje plakát k výstavě Jewellery in Europe, kterou s podtitulem an exhibition of progressive work uspořádal v roce 1976 The Scottish Arts Council pro Victoria and Albert Museum v Londýně. Z tmavého pozadí plakátu vystupuje nahé tělo modelky, zachycené fotografem Tarasem Kuščynským. Je obklopené Kasalého šperkovým objektem. Šperk ovlivňuje polohu ženiny hlavy, ramen i rukou, přitom se zdá být jejímu tělu přirozeným. Sestává z kovové lamely a skleněného terče. Každá z těchto forem po svém zdůrazňuje kvality krajiny těla.

Jako skladbu pro trio skla, kovu a těla můžeme vnímat tvorbu Svatopluka Kasalého v celém jejím průběhu. Napříč dekádami snad zaznamenáme jednotlivé věty, nikoliv zásadní obraty. Sklo vždy přináší do celku ozvuk proměn masy člověkem a následného vstupu do bloku. Skleněný prvek pulzuje hloubkami a ztenčeními, nabízí zrcadlový odraz i průhled do nitra. Kovová lamela hovoří o deformaci plochy do prostoru. Houževnatost lamely zajišťuje jádro z obecného kovu. Vysoký lesk s jeho ideovým i estetickým rozměrem dodává lamele pokrytí rhodiem, výjimečně zlatem. Standardní křivky těla i vidina konkrétní nositelky stojí v pozadí zaoblené dráhy šperkové kostry, která často vícekrát mění svůj směr. K tělu se přimyká, aby od něj vzápětí odstoupila. Vrací se na místech nečekaných, objevuje se na opačné straně lidské schránky. Tu tak nositel i jeho okolí chápou jako formu prostou slepých úhlů, nepodstatných zón.

Silný dojem ze šperků Svatopluka Kasalého lze zažít ve statické galerijní instalaci i při pohledu na modelku během komponované události. Autorovy šperky nicméně provázejí své majitelky v běžném životě. Ony samy i jejich pozorovatelé nejspíše tyto objekty zaznamenají jako velkorysé a obohacující. Svatopluk Kasalý sledoval bazální zákonitosti tvorby, řídil se hledisky fyziky a anatomie. Konvence světa šperku nepopíral. Leží totiž v rovině, s níž se jeho dílo protíná. Možné kombinace těla a objektu jej dovedly mimo jiné k fenoménu šperkové soupravy. Korpus autorova šperkařského díla jakoby byl poděkováním zdroji inspirace – tělu ženy.

Svatopluk Kasalý žil a tvořil v Třešti na Vysočině.

PhDr. Petra Matějovičová, vedoucí kurátorka sbírky kovů a různých materiálů

Více o Svatopluku Kasalém

Instagram

PhDr. Helena Koenigsmarková, ředitelka UPM

„Tak se konečně 11. května otevíráme veřejnosti, jak výstavami v hlavní budově, tak expozicí Český kubismus v Domě u Černé Matky Boží a Galerií Josefa Sudka na Hradčanech. Otevíráme také muzejními obchody Modernista a brzy snad i restaurační zahrádku v hlavní budově. Věříme, že počáteční zkrácenou otevírací dobu od 13 do 18 hodin vynahradíme volným vstupem do konce května. Rádi bychom všem zájemcům umožnili najít si chvilku pro návštěvu muzea a potěšit se výstavami, které jsme pro vás připravili v době uzavření. Tím společně oslavíme květnový Mezinárodní den muzeí, který má letos motto Budoucnost muzeí, jejich znovuoživení a adaptace po pandemii. A budoucnost muzeí záleží hlavně i  na vás, našich návštěvnících. Těšíme se na vás!“

AKTUÁLNÍ VÝSTAVY

PROGRAMY

PhDr. Eva Uchalová

Při vzpomínkách na významná jubilea osobností důležitých pro UPM nesmíme zapomenout na paní Marii Tilleovou, jejíž garderoba dodnes tvoří základ muzejní kolekce nejluxusnější produkce pražských módních závodů, ale stejně významným přínosem pro sbírku UPM jsou i starší oděvní památky z jejího majetku.

Marie Tilleová, zvaná v rodině Mimi, se narodila v Olomouci 30. dubna 1901 rodičům Františku Šuldovi, který byl vojenským lékařem, a Cecilii, pocházející z olomoucké rodiny Závodných. Terezie Závodná, matka Cecilie, vlastnila na Horním náměstí v Olomouci obchod se střižním zbožím, kde se údajně prodávaly i látky z vídeňského sdružení Wiener Werkstätte. (Za vyčerpávající výzkum ve Státním okresním archivu v Olomouci děkuji Heleně Řihákové a dr. Jitce Balatkové.) V rodině musel být po celé generace pěstovaný cit pro textil a odívání, jak ukazuje značný počet historických oděvů, uchovávaný po předcích, i z jejich vysoká kvalita. O tento fond se majitelka pečlivě starala, její dcera mi vyprávěla, jak jako dítě nesnášela, když se dvakrát do roka všechny tyto oděvy nechávaly vyvětrat, zbavily se prachu a opět uložily.

Mezi nejcennější kusy sbírky oděvů 19. století v UPM patří bílé vyšívané pozdně empirové šaty, které brzy návštěvníci uvidí v připravované stálé expozici, a zelené vyšívané šaty ze 40. let 19. století, představené naposledy na výstavě biedermeieru. Obojí pocházejí z rodiny dr. Šuldy, jejíž příslušníci po celé generace pracovali jako úředníci u šlechty na Mladoboleslavsku. Z 19. století  je i živůtek plesové toalety se značkou slavného pařížského salonu Worth, šaty vídeňské firmy Würstlein, ale třeba i dva pletené přehozy – „salupy“ – a celá řada dalších oděvních součástí a doplňků.

Zcela mimořádnou kapitolou jsou oděvy Cecilie Šuldové, matky Mimi. MUDr. František Šulda , c.a k. plukovní lékař I. třídy působil v Krakově, v letech 1910 – 1914 v Sarajevě a jeho rodina ho zřejmě následovala. Garderóbu si paní Šuldová pořizovala z větší části ve Vídni, někdy i v Olomouci. K nám do sbírky se dostaly plášť a kostýmy vídeňské firmy Franz Král´s Nachfolger nebo šaty olomoucké krejčové Marie Doleželové, spolu s nimi ale i unikátní kolekce oděvů  avantgardního sdružení Wiener Werkstätte, která paní Šuldovou ukazuje jako ženu, orientující se v nejmodernějších proudech módy. Velmi moderní jsou i její hedvábné trikotýnové šaty firmy Trattauer z roku 1916 nebo taneční střevíce zn. tango.

Po politickém převratu se ovšem rodina přeorientovala na pražskou produkci, takže již v roce 1919 byly pro paní Šuldovou ušity šaty v Praze u Podolské.

Už předtím si Šuldovi vyzkoušeli v Praze módní závod Františka Matějovského na biřmovacích šatech pro 16letou Mimi, která si později nechala ušít pestře vyšité šaty u Arnoštky Roubíčkové. Nedávný objev fotografie v archivu UPM ukázal, jak vypadaly v roce 1924 jako nové a pro srovnání i v roce 1925 po zkrácení a v této podobě jsou uchovány i ve sbírce UPM. V následujících letech se ale Mimi Šuldová stala věrnou zákaznicí Oldřicha Rosenbauma, odkud pocházela většina jejích vycházkových a společenských šatů i plesových toalet.

V roce 1928 se Marie Šuldová  provdala za Dr. Ing. Jana Tilleho. Ing. Tille  byl ředitelem Báňské a hutní společnosti, v průběhu celé své profesní kariéry patřil k čelným představitelům československého báňského a hutního průmyslu, působil jako vysokoškolský pedagog, vědec a organizátor oboru, člen celé řady českých i mezinárodních profesních organizací. Vedle toho byl vynikajícím sportovcem, mimo jiné byl mistrem ČSR v šermu kordem a reprezentantem ČSR v šermu na olympijských hrách v r. 1924 v Paříži a 1928 v Amsterodamu. Rodinu Tilleů, vyznačující se významnými techniky v několika generacích, připomínají ve sbírce svatební střevíčky dcery pražského architekta Choury z roku 1864.

Kolekce oděvů paní Marie Tilleové představuje její vlastní oblečení, které používala při svém bohatém společenském životě po boku manžela. Působil převážně v Brně a v Praze, často vyjížděl do zahraničí, paní Tilleová žila střídavě v Praze, v Mladé Boleslavi, kde měla vilu po rodičích, v Olomouci  a v Brně. Většina oděvů Marie Tilleové byla pořízena v modelovém domě Rosenbaum, některé v Olomouci u Marie Zolotarevové, objevují se i dva modely francouzské. Její modely jsou téměř všechny zdokumentovány v knize Oldřich Rosenbaum/Oldrich Royce – život s módou v Praze a New Yorku (vydaly Arbor vitae a UPM 2017) i s údaji o jejich původu a použití. Zcela mimořádná je okolnost, že paní Tilleová dokázala téměř ke všem oděvům podat i informace, pro jakou příležitost byly oděvy pořízeny, a kdy si je oblékla znovu. Poskytla nám tím velmi živý obraz o společenském životě manželů i autentický pohled na oděvní etiketu meziválečného období v ČSR. Poslední model Mimi je z roku 1948, z pozdějších let jsme pro sbírku získali několik oděvů její dcery Marie.

Samotný proces postupného získávání šatů do UPM je poutavým příběhem sám o sobě – dochovaná korespondence z let 1965 – 1981 mezi paní Tilleovou a dr. Jiřinou Vydrovou, kurátorkou UPM, se vyznačuje společným zájmem a pochopením pro oděvní památky, ale především vzájemnou úctou a kultivovaností obou dam, již vzácnou v oné nelehké době komunistické degradace hodnot. Příznačná pro paní Tilleovou byla její nezištnost, když přes své postavení vdovy se zcela minimálním příjmem nabízela své předměty muzeu darem a teprve na základě nabídky dr. Vydrové byla větší část akvizic zakoupena. Marie Tilleová zemřela v roce 1983.

Z rodinné kolekce paní Tilleové získalo UPM přes 60 kusů dámských oděvů z let ca 1820-1970, kolem 30 pánských oděvů a doplňků převážně od firmy František Bárta  z majetku ing. Tilleho, kolem stovky nejrůznějších módních doplňků, navíc konvolut prádla, dětského oblečení a krajek. Celý fond je pozoruhodný nejen svou kvantitou, ale především mimořádnou profesionální kvalitou. Je velmi cenným svědectvím o vysoké oděvní kultuře středostavovské společnosti v Čechách a na Moravě po dobu více než 100 let.

PhDr. Jan Mergl, PhD.

Sbírka skla Uměleckoprůmyslového musea v Praze patří oprávněně k světově uznávaným souborům dokumentujícím a podrobně přibližujícím historický vývoj i současné podoby sklářského umění. Její vznik a počátky jsou neodlučitelně spjaty s proslulou osobností průmyslníka a stavebního podnikatele, sběratele, podporovatele kultury a štědrého mecenáše Vojtěcha svobodného pána Lanny (1836–1909).

Zájem o historické sklo poutal Vojtěcha Lannu již od šedesátých let 19. století. Stal se nejen jeho nadšeným sběratelem, ale i zkušeným znalcem, vyhledávajícím a nakupujícím význačné památky sklářské tvorby po celé Evropě. S vědomím důležitosti potřeby schraňovat uměleckořemeslné práce jako významný pramen poučení i inspirace pro soudobou tvorbu se přiřadil k zakladatelům a nebývale aktivním podporovatelům Uměleckoprůmyslového musea. Lannovou zásluhou, ve značné části z jeho darů a prostřednictvím jím zprostředkovaných nákupů, vznikal již od osmdesátých let 19. století základ jedinečné muzejní sbírky skla. Její nedostižnou uměleckohistorickou hodnotu pak Vojtěch Lanna roku 1906 ještě povýšil velkorysým darem více jak jedenácti set skleněných artefaktů.

Stejně jako na počátku minulého století má tak díky Vojtěchu Lannovi Uměleckoprůmyslové museum v Praze i dnes možnost prostřednictvím unikátních exponátů uceleně představit vývoj sklářského umění od antiky po 19. století. Špičková díla benátského renesančního sklářství, vzácné vítací číše z 16. a 17. století s pestře emailovanými náměty, unikátní řezba Caspara Lehmanna, četné příklady pohárů dokumentující umění barokních rytců skla, švarclotem a zlatem malovaná skla Ignáce Preisslera či dvojstěnné číšky lze však chápat nejen jako doklady řemeslných a uměleckých schopností svých tvůrců a dobových stylových snah, nýbrž i jako svědectví sběratelského citu, odborných znalostí i kulturní prozřetelnosti Vojtěcha svobodného pána Lanny.

Při příležitosti generálního shromáždění ICOM v Praze v roce 2022 a zasedání sekce Glass ICOM považuje Uměleckoprůmyslové museum v Praze za svojí povinnost představit světově proslulou sbírku skla získanou prostřednictvím významného mecenáše a spoluzakladatele muzea Vojtěcha svobodného pána Lanny.

(18. 4. 1857  – 2. 6. 1934)

Dráha Karla Chytila, historika umění a prvního  ředitele Uměleckoprůmyslového musea v Praze začala ryze akademicky. Ve svých dvaadvaceti letech nastoupil na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a po třech letech studia a po ročním studijním pobytu ve Vídni, kde navštěvoval přednášky M. Thausinga z dějin umění v Ústavu pro rakouský dějezpyt, se definitivně rozhodl pro vědeckou dráhu v kunsthistorii. Do prvního zaměstnání po studiích nastoupil jako suplent dějepisu a zeměpisu na české reálce. Roku 1882 byl v Praze promován na doktora filozofie.

V jeho době bylo obvyklé, že rozsah zájmu historiků umění byl spíše mnohostranný a nevěnovali se jen jednomu období. Ani Karel Chytil nebyl výjimkou, přesto si už od dob studií vybral období středověku, kterému zůstal věrný až do smrti. V něm upřednostňoval umění gotické, ve kterém se zaměřil na studium zejména nástěnného, knižního a deskového malířství, ale věnoval se i lucemburské architektuře. Se stejným zaujetím se ale soustředil také na téma manýrismu, především dobu Rudolfa II., ale i období o hodně mladší, malířství 18. a 19. století.  Reflektoval téma probouzejícího se zájmu o umělecký průmysl – jeho zájem o tuto oblast pramenil z rodinného zázemí, kdy jej obklopovaly předměty ze skla a porcelánu.

Rok 1885 byl pro ještě ne třicetiletého Karla Chytila rokem velmi významným – vyhrál konkurs Obchodní a živnostenské komory na místo kustoda Uměleckoprůmyslového musea. Komora si kladla požadavek znalosti dvou jazyků a dějin umění, což Chytil splňoval. 4. července 1885 byl jmenován prvním kustodem a svého úkolu se ujal velmi zodpovědně. Snad každý rok vycestoval do některé z evropských zemí, aby tam navštívil nejvýznamnější uměleckoprůmyslová muzea či výstavu. Měl mimořádné organizační schopnosti. Jak zjistila Jana Marešová, která zkoumala jeho pozůstalost uloženou v Národním muzeu, Karel Chytil u sebe neustále nosil poznámkový blok a tužku a při svých cestách a návštěvách muzeí hledal především inspiraci – všímal si způsobu vystavení exponátů, sklonu, připevnění, osvětlení i koncepce interiéru budovy. Zajímaly ho i metodické otázky katalogizace a inventarizace jednotlivých předmětů a ročních přírůstků. Velmi se proto zasloužil i o samotnou stavbu muzea a jeho uspořádání a v roce 1895, kdy už vyrůstala nová budova muzea, byl jmenován jeho prvním ředitelem. Chytil muzeum vybudoval na podkladě evropských zkušeností, včetně tehdy největší umělecké knihovny o 10 000 svazcích, kreslírny a sbírky modelů pro výtvarné řemeslníky. Muzeum řídil jako ústřední uměleckohistorickou instituci až do 1. února 1911.

Od roku 1895 vedl zpracování uměleckého místopisu Čech v Archeologické komisi Akademie věd. Roku 1897 se habilitoval na Karlově univerzitě, roku 1904 byl jmenován mimořádným profesorem dějin umění a od roku 1911 řádným profesorem a vedoucím katedry dějin umění na České universitě v Praze, kde působil až do svého pensionování roku 1927. Katedru proměnil v moderní Ústav dějin umění. Kromě toho byl docentem Českého vysokého učení technického v Praze. Roku 1913 založil spolek Kruh pro pěstování dějin umění, který v jeho redakci od roku 1916 vydával vlastní ročenku. Podílel se dvěma tituly na Soupisech památek historických a uměleckých v Království českém (Chrudim 1900; Korunovační klenoty Království českého, spolu s Antonínem Podlahou, 1912). Působil v Komisi pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek královského hlavního města Prahy od jejího vzniku.

Týdeník Reflex dává svým fanouškům jedinečnou možnost pořídit si ty nejlepší grafiky, které vyšly za celých 30 let existence časopisu na obálce. V ojedinělé online aukci draží třicítku z nich. Polovina vybrané částky půjde jako dar Uměleckoprůmyslovému muzeu na podporu mladých umělců. Elektronická aukce probíhá pod taktovkou aukční síně Vltavín, je bez omezení a neplatí se za ni žádný poplatek.

Dobročinná aukce vznikla jako reakce na pandemií utlumenou uměleckou tvorbu. Z každé vybrané Reflex obálky jde do dražby soubor dvanácti číslovaných a autorsky signovaných kopií. Celkem se tedy draží 360 položek, každá s vyvolávací cenou 999 Kč. Série děl je v aukci vždy po dobu jednoho týdne.

„Reflex je od svého vzniku spojen s designem i výtvarným uměním. Proto jsme se dnes, kdy se kultura ocitla kvůli pandemii a vládním restrikcím na prahu vymření, spojili právě s Uměleckoprůmyslovým muzeem. Dražíme obálky, protože jsou vlastně největším pokladem, co máme. Za třicet let existence časopisu se staly samostatnými artefakty, dokumenty doby i komentáři k aktuálnímu politickému i společenskému dění. Na každé nové číslo se vlastně i díky titulce někteří nedočkavě těší. Jiným už dopředu naskakuje husí kůže v obavách, koho a jaký šlendrián si titulka vezme na paškál,” říká šéfredaktor Reflexu Marek Stoniš.

Projekt svým způsobem završí loňské oslavy 30. výročí Reflexu. V jeho závěru se uskuteční jediná sálová aukce, ta proběhne v neděli 27. června v síni Vltavín. Polovina z celého výtěžku bude věnovaná zmíněnému Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze (UPM). „V době přípravy této akce v roce 2020 v rámci připomenutí 135. výročí založení instituce a také 30 let od nového vykročení do otevřeného světa i pro muzea, se nám nabídka této spolupráce velice líbila. Ostatně grafika a fotografie jsou i naším odborným zájmem nejen ve sbírkách. Případný výtěžek bychom rádi využili na akvizice nějakého současného díla z oblasti designu, nejlépe jako podporu mladým designerům,“ doplnila k dražbě ředitelka UPM Helena Koenigsmarková.

Vstup do aukce ZDE

Webinář uspořádaný Uměleckoprůmyslovým museem v Praze a oddělením vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů. Pohled do života lidí na konci 20. století odhaluje i dobový pohled na postavení ženy, technický pokrok v tehdejší době a je možností propojit dějepis s výtvarnou výchovou ve školách. Webinář doprovázejí cvičení v aplikaci HistoryLab.

Reklamy, kalendáře, atlasy rostlin a živočichů, školní tabule či kopie uměleckých děl – za zdánlivě běžnou vizuální produkcí se skrývají jak zajímavé technologické postupy, tak možnosti zkoumání společnosti přelomu 19. a 20. století, která je vytvořila. Oběma těmto perspektivám se věnuje výstava Uměleckoprůmyslového muzea v Praze nazvaná Mezi kýčem a akademií. Chromolitografie ve službách reklamy a umění a s ní spojená sada cvičení v aplikaci HistoryLab. Jak lze vystavovat obrazy masové vizuální produkce v muzeu? A co mohou přinést do školní výuky? Nejen těmto otázkám se budeme během webináře věnovat. Jako lektoři vystoupí kurátorky výstavy společně s autory a autorkami tematických cvičení v aplikaci HistoryLab.

Lektoři: Dana Havlová Rovenská, Vladimíra Sehnalíková, Lucie Vlčková, Andrea Hrůzová Průchová, Pavla Sýkorová, Václav Sixta

WEBINÁŘ SI PUSTÍTE ZDE

Mezi kýčem a akademií. Chromolitografie ve službách reklamy a umění – výstava

Nabídka vzdělávacích programů k výstavě

Publikace Atlas poškození chromolitografických tisků na zušlechtěném papíře

Aplikace HistoryLab

PhDr. Sylva Petrová, kurátorka sbírky skla

Profesor Stanislav Libenský, mezinárodně uznávaný sklářský výtvarník a pedagog Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, se narodil 27. března 1921.

Mezinárodního věhlasu dosáhl Libenský až v době, kdy zahájil spolupráci se svou ženou, sklářskou výtvarnicí a sochařkou Jaroslavou Brychtovou, s níž se seznámil v Železném Brodě někdy kolem roku 1954. Vytvořil s ní ve spoluautorství desítky velkých sklářských realizací do architektury doma i v zahraničí a nepočítaně samostatně existujících komorních plastik. Oba se stali sklářskými legendami ještě za svého života, Stanislav Libenský navíc jako charismatický umělec a mezinárodně uznávaná autorita ve výuce sklářské tvorby.    

Již od dětství byl oceňován Libenského mimořádný talent, nikdy nebylo pochyb o jeho osobním geniálním vkladu do společného díla, pro které vytvářel návrh v podobě malířského propracování, v němž nechybělo zobrazení toku světla v budoucí transparentní mase skla. Tak vlastně dopředu definoval trojrozměrnou podobu plastik nakonec realizovaných v taveném skle, kterou s profesionální erudicí zajišťovala od modelu a forem až k finální podobě jeho žena – sochařka.  Většina Libenského návrhů se zachovala, a tak je možné uskutečnit valuaci jejich umělecké hodnoty. Jde o monumentální většinou nefigurativní malby – tempery a kvaše na papíře, výjimečně černo-bílé uhlové kresby, které mohou existovat jako nezávislá umělecká díla, aniž by byla převedena do media skla. Velkého uznání se dostalo také Libenského dílům, které vytvářel jako student u profesora Jaroslava Holečka a později i Josefa Kaplického, kdy svou budoucí ženu ještě neznal.

Nemalou zásluhu na vývoji světového studiového skla má Stanislav Libenský ovšem nejen jako autor, nebo jako spoluautor, ale osobně také jako pedagog. A to díky svým studentům, ať na školách v Novém Boru a Železném Brodě, nebo později též absolventům Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Pod jeho vedením na tomto legendárním institutu graduovalo několik generací velice kompetentních tvůrčích osobností, které se uplatnily v autorské sklářské tvorbě doma i v zahraničí, i v oblasti designu a sklářského podnikání (Zdeněk Lhotský a jiní), nebo i v jiných oblastech výtvarného umění (za všechny například malíř a sochař Jaroslav Róna).

Stanislav Libenský se  narodil 27. března 1921 v Sezemicích u Mnichova  Hradiště ve Středních Čechách. V tomto místě prožíval se svou rodinou, tj. otcem Emilem Libenským, matkou Hedvikou, rozenou Mízlerovou a mladší sestrou Věrou své rané dětství. Otec byl vesnickým kovářem. Maminka zemřela, když bylo malému Stanislavovi 9 let. Záhy se otec podruhé oženil a měl další děti. Osudovým a zároveň velice šťastným krokem bylo, že se otec rozhodl po absolutoriu měštanské školy (1936) poslat Stanislava do někdejších Sudet – Osečné, aby se tam naučil německy. Ředitel zdejší školy rozpoznal Stanislavův talent pro kresbu a malbu a přemluvil otce Libenského, aby syna nechal studovat na výtvarné škole. Doporučil blízkou Odbornou školu sklářskou v Novém Boru, kam mladičký Stanislav v roce 1937 nastoupil. Po zabrání Sudet přešel na Odbornou sklářskou školu do Železného Brodu.  Na návrh Zdeňka Juny, svého učitele malby na skle ovšem tato studia v Železném Brodě nedokončil a přihlásil se na prestižní pražskou Uměleckoprůmyslovou školu do Prahy. Sem byl přijat do sklářského ateliéru profesora Jaroslava Holečka, ve kterém absolvoval v roce 1944.  Hned po válce s dalšími spolužáky odešel do severních Čech, aby pomohl při obnově válkou narušeného sklářského průmyslu a školství. V té době vznikly Libenského návrhy malovaného skla, a hlavně proslavené práce užívající lineární lept, který v jedné sérii kombinoval s transparentními smalty. Dnes jsou tyto práce součástí sklářských sbírek v Čechách, ale i v americkém Corningu, v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze či v Galerii umění v anglickém Manchesteru….  

Když po válce pražská Uměleckoprůmyslová škola získala statut vysoké školy a nastoupil tam jako profesor sklářského ateliéru Josef Kaplický (otec architekta Jana Kaplického), Libenský se v roce 1948 do školy vrátil. Ve zkráceném režimu studia tak v  roce 1950 mohl absolvovat a získat vysokoškolský diplom. Absolvoval třemi stolními soubory, z nichž nejznámějším se stal čajový soubor z borosilikátového čirého skla, určitou dobu i vyráběný (všechny ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze).

Roku 1954 Stanislav Libenský dostal po praxi ve škole v Novém Boru nabídku místa ředitele Odborné školy sklářské v Železném Brodě, kterou přijal a setrval na této pozici až do svého odchodu do Prahy v roce 1963.  Brzy po příchodu do Železného Brodu si lehce načrtl jednoduchou misku ve tvaru dívčí hlavy a Jaroslava, která ji objevila na jeho stole v ředitelně, požádala o možnost ji převést do trojrozměrné formy taveného skla. Tak vznikla první společná práce nazvaná Hlava-miska, dokončená v roce 1956 (ve sbírce Uměleckoprůmyslového musea v Praze, vystavená na výstavě Plejády skla 1946 – 2019 ).   

Po roce 1957 začali oba, Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, pracovat na systematickém spojení sklářského díla a architektonického prostoru. Tyto realizace jsou nejvíce odborníky oceňovány nejen pro svou uměleckou formu, ale i pro významné výsledky   výzkumu technologie taveného skla, kterou přizpůsobili rozměrným pracím do architektury.  Taková díla neměla ve své době ve světě obdoby a mnohým z nich se ani po desítkách let vzniku nic nevyrovná.  Nejprve užívali metodu betonových stěn nebo dílců, do nichž sklo (v jejich interpretaci skleněné kameny) zabudovávali. Pak beton zaměnili za kovové konstrukce, na něž umisťovali skleněné segmenty s hrubší strukturou. Tyto pak střídaly měkce modelované čiré plastické reliéfy. Hotely a svatební síně střídaly historicky zásadní účasti na výstavách Expo v Montrealu či Ósace, významné architektury československých ambasád a úřadů v Ženevě, Berlíně, v Novém Dillí, Tokiu, Stockholmu. Od roku 1962 získávali příležitostně i zakázky od zahraničních investorů, jichž významně přibylo po roce 1989.  Podporu tuzemských orgánů před rokem 1989 dostávali proto, že sklárna Železnobrodské sklo, kde byly tyto zakázky realizovány, a podnik zahraničního obchodu Art Centrum, na nich masivně vydělávaly.

Oni sami si cenili hlavně možnosti řešit určitý výtvarný problém, prezentovat co dokáží, a získávat kontakty a zkušenosti, které Stanislav Libenský předával i svým žákům. Ti ho milovali i se jeho soudu mnohdy obávali. Kromě řady společných ocenění Stanislav Libenský samostatně získal v roce 1975 Herderovu cenu ve Vídni, udělenou mu za přínos k mírovému porozumění mezi národy a umělecko-technologický výzkum umožňující uplatnění skla v architektuře. Ojedinělé návštěvy mezinárodních konferencí, na kterých referoval o českém skle včetně svých výukových metod končily manifestačním „standing ovation“ (Washington 1962 aj.). Jako profesor býval vyzván do významných státních soutěží, jako byla Okna do kaple sv. Václava Chrámu sv. Víta na Pražském hradě.  Tak dostal i státní úkol –  vyřešení unikátního obkladu Nové scény ND v roce 1982.

Přes to všechno byl politickými autoritami donucen k odchodu ze školy v roce 1987, což nesl navenek důstojně, ale ve skutečnosti velice těžce. Po roce 1989 se však profesní práce i ocenění obou umělců  rozběhly ještě mnohonásobně více díky možnosti soustředění se na vlastní tvorbu. Práce se postupně stala zásadním smyslem Libenského života a přinášela mu energii, kterou mu ubíral v posledních letech boj s vážnou nemocí.  Smrt ho zastihla 24. února 2002 uprostřed práce v ateliéru v Železném Brodě.  Tímto datem se vývoj tvorby obou umělců navždy uzavřel.

PhDr. Eva Uchalová, kurátorka sbírky módy

V letošním roce vzpomínáme 130. výročí uspořádání Všeobecné zemské a jubilejní výstavy v Praze,  konané od 15. května do 18. října 1891 na pražském Výstavišti na oslavu stého výročí první průmyslové výstavy v pražském Klementinu roku 1791. Odřeknutím účasti německých podnikatelů se z výstavy stala demonstrace českých schopností a podnikavosti nejen v oblasti hospodářské, ale i kulturní, společenské a umělecké. Ukázala rozsah a vyspělost českého průmyslu i zemědělství a její úspěšnost byla obrovským posílením sebevědomí a povzbuzením na cestě národní emancipace. Její ohlas byl mimořádný – více než 8700 vystavovatelů představilo svou produkci dvěma a půl milionu návštěvníků včetně císaře Františka Josefa I. a řady dalších významných osobností monarchie. Z atrakcí spojených s výstavou zůstaly jako památky navždy v Praze kromě samotného Výstaviště s Křižíkovou fontánou také Petřínská rozhledna, Bludiště a lanovka na Petřín. 

Ve sbírce textilu a módy UPM tuto významnou událost připomíná trojice krásných šněrovacích dámských botek z kozinky a černé lakové kůže s hedvábnou podšívkou, zdobené vykrajovaným a prošívaným ornamentem. Cesta k jejich určení však byla velice dlouhá. Muzeum získalo botky darem od Františky Krákorové v roce 1950 s jedinou informací, že je vyrobil její tchán Josef Krákora, pražský obuvník. Jako krásný exponát se uplatnily na řadě akcí doma i v zahraničí včetně významné výstavy Žena doby secese v roce 1976 a Česká móda Od valčíku po tango v roce 1994, jednotlivé páry putovaly do Berlína, Dortmundu, Budapešti i Bruselu, dostaly se až do Tokia. Mezitím v roce 1997 anglická specialistka na obuv sl. June Swann prohlásila, že mají tak mimořádnou kvalitu, že musely být vyrobeny k výstavním účelům. Definitivní řešení ovšem nalezl až pravnuk Josefa Krákory, ing. Antonín Hykš, který doložil v roce 2019, že boty byly vystaveny právě na Zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. Jeho dokumentace uvádí obuvníka Krákoru nejen mezi vystavujícími, ale i mezi vyznamenanými, když za své boty získal Státní stříbrnou medaili. Ing. Hykš dodal i další údaje o tomto nenápadném, ale významném ševci – umělci:

Josef Krákora (1845 – 1900) svou firmu založil v roce 1868 v Myslíkově ul. 1343/18. Byla úspěšná, už v roce 1877 byla oceněna na obuvnické výstavě, pořádané Jednotou pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Byl členem pražského Sokola a vyráběl a prodával za co nejmírnější ceny „boty sokolské a holeně výletní“. Svůj Obuvnický závod pro pány a dámy v roce 1886 přestěhoval do domu čp. 723 zv. „U kruhu“ v Palackého ulici,  který zakoupil. V obchodě mu pomáhala jeho manželka Barbora, která podle ing. Hykše svým vystupováním a oblečením zvyšovala lesk závodu – vedle toho, že porodila 14 dětí, z nichž 9 se dožilo dospělého věku. 

Josef Krákora se zúčastnil i další velké akce, Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895, kde jeho boty získaly také stříbrnou medaili.  Svou salónní obuv zde vystavil již také syn Josefa Krákory Ladislav. Jeho obuv, vytvořená v duchu tehdy se rozvíjející „českoslovanské svéráznosti“ na chodské motivy, byla velice oceňovaná a s pochvalným komentářem uveřejněná v Obuvnických listech. Po otcově smrti Ladislav firmu převzal a úspěšně ji vedl až do znárodnění v roce 1948. 

Podnikavost se ovšem v rodině neztratila a její stopy jsou ještě dnes patrné.  Dcera Josefa Krákory Rudolfa se provdala za Antonína Paříka, výrobce pánského prádla, který se v roce 1919 stal spoluzakladatelem firmy Triola. V rodině se zachovala tradice, že název vymyslela paní Paříková, když se vložila do uvažování trojice zakladatelů a navrhla název nového podniku „Triola“. A továrna Triola vstoupila před dvěma lety do druhého století nepřetržité produkce.

Josef Sudek 17. 3. 1896 – 15. 9. 1976

Přesně před 125 lety se v Kolíně narodil výjimečný fotograf Josef Sudek. V září tomu bude 55 let co zemřel stejně výjimečný architekt Otto Rothmayer.  Právě dnes, kdyby nebylo covidu, bychom otevírali velkou výstavu o jejich nevšedním a hlubokém přátelství. „Základem přátelství výjimečných umělců bývá vzájemné hluboké pochopení životního osudu a vcítění se do skrytých tajemství tvorby,“ napsal do úvodu výstavy Josef Sudek/Otto Rothmayer – Návštěva u kouzelníka jeden z autorů výstavy Jan Mlčoch. Oba umělci se seznámili v první polovině čtyřicátých let. Oba měli úctu k tradici, hudbě a uměleckému řemeslu. Svá vrcholná díla vytvořili ve velice problematických dobách, za německé okupace, v čase komunistické nesvobody. Přesto ani jeden z nich nerezignoval. Jejich velkou společnou láskou byl Pražský hrad. Rothmayer věnoval této nejposvátnější části Prahy podstatnou část života (1921–1956). Byl žákem a spolupracovníkem profesora Josipa Plečnika, pak pokračoval i s jeho nástupcem Pavlem Janákem. V Sudkově pozůstalosti se dochovaly snímky zachycující tamní stavební práce či několik originálních kompozic vzniklých v přítelově hradní pracovně. Daleko častěji se ale setkávali v architektově vile v Praze-Břevnově. Rothmayera fascinovalo staré umění a ve vile i na zahradě opatroval jejich sádrové odlitky. Sbíral pokroucené dráty z chmelnic, kameny a kusy skla, z nichž tvořil dekorativní prvky. A Sudek fotografoval – v interiérech vily, v pracovně, na točitém schodišti, v zahradě. Pracoval se starými kamerami různých formátů, včetně panoramatického Kodaku, expoziční doba u večerních záběrů dosahovala i desítek minut. Zahrada se stala inspirací pro vznik fotografického cyklu Procházka po kouzelné zahrádce (1948–1964), najdeme ji v cyklu Vzpomínky (1948–1964) a na řadě jednotlivých snímků. Sudek v nich uplatnil řadu nestandardních postupů. vedle techniky kontaktních kopií pracoval například s typografickými rastry. Do fotografické práce často nechal vstupovat i prvek hry, třeba když při dlouhé expozici ze záběru odchází pan architekt. Mizející postavy (včetně jezevčíka Šipky) zanechávaly na snímcích jen svoji světelnou stopu, větve keřů byly prozařovány starou lampou, skleněné oči oživovaly zlomky barokních soch a uschlé kmeny stromů, odlitky a torza soch vstupovaly do mileneckých vztahů… Byl to dům a zahrada „pana kouzelníka“.  Kromě Sudkových fotografií bude na výstavě Rothmayerům exkluzivní nábytek, ukázky jeho školních prací i jeho pozdější architektonické návrhy. Dále práce jeho manželky Boženy, která byla textilní výtvarnice a jejich společných přátel – Josefa Kaplického, sochaře Bedřicha Stefana, skláře René Roubíčka a dalších.

Výstavu jsme museli odložit na podzim, ale už teď se můžeme těšit!

JOSEF SUDEK / OTTO ROTHMAYER. NÁVŠTĚVA U PANA KOUZELNÍKA

Josef Sudek – životopis

Fotograf Josef Sudek se narodil 17. března 1896 v Kolíně. Jeho otec malíř a dekoratér Václav zemřel když Josefovi byly dva roky a jeho sestře Boženě rok. Vyučil se knihařem, jak sám říkal „průměrným knihařem“. Ve válce v roce 1917 přišel o pravou ruku a z knihaře stal vynikající fotograf. Pět let žil v Invalidovně a v roce 1927 dokončil první cyklus fotografií Z Invalidovny, kde zachytil své přátele, válečné veterány. V roce 1933 měl Sudek ve výstavní síni Krásné jizby svoji první samostatnou výstavu. To už byl známým a dobře zaopatřeným fotografem a společně se svou sestrou Boženou, vyučenou fotografkou, žil a pracoval v slavném ateliéru v Karmelitské ulici. Úspěchy sbíral jako reklamní fotograf, reprodukční fotograf, portrétista, tvůrčím fotograf či jako majitel fotografického ateliéru „pro rozličné žánry“. Během druhé světové války vznikala témata Okna, Zahrady, Zátiší. Po válce získal několik oficiálních zakázek – dvě knihy o Pražském Hradě a o Praze (Praha panoramatická 1959). První velká Sudkova monografie vychází v roce 1956 s textemLubomíra Linharta. V roce 1958 se Sudek přestěhoval do přízemního bytu v ulici Úvoz, dnes Galerie Josefa Sudka provozovaná UPM, kde žil až do své smrti. Proslul jako velký milovník a sběratel obrazů a soch. Miloval hudbu. Mezi jeho přátele patřili umělci nejrůznějších oborů jako například Emil Filla, Jaroslav Seifert, Jan Zrzavý, Jaroslav Seifert, František Tichý a mnoho dalších. Sudkova poslední kniha o krajině jeho velkého přítele – Janáčkovy Hukvaldy vyšla v roce 1971. V roce 1976 Sudek uspořádal v Praze (v UPM), Brně a Cáchách svoji poslední soubornou výstavu ke svým osmdesátým narozeninám. Zemřel 15. září 1976. Po Sudkově smrti darovala sestra Božena velkou část jeho fotografického díl našemu muzeu a rozsáhlou sbírku výtvarného umění Národní galerii. „Bylo to někdy v roce 1954, kdy mne malíř Křepinský zavedl na „hudební úterek“ k Josefu Sudkovi. Nevěděl jsem tehdy o Sudkovi pranic, jen mi bylo při té příležitosti řečeno, že Sudek je jedním z největších fotografů své doby, jeho zjev i vystupování je dosti kuriózní, a dále pak, že člověk, který se o fotografii zajímá, by se neměl dát ujít vzácnou příležitost se Sudkem se seznámit … Vidím, že je tu jeden novej, tak jen pojďte dál. Někam si fešáku sedněte, voni zrovna hrajou Vivaldiho!“  Zdeněk Šaur o setkání s Josefem Sudkem.

I v dnešní době, kdy je velmi těžké cestovat, se ve dnech 3. až 5. března prostřednictvím Kunsttrans Praha podařilo převézt ze skladů agentury Magnum z Paříže do depozitu UPM velkou část daru Josefa Koudelky.

Po několika odkladech, způsobených pandemií koronaviru a protiepidemickými opatřeními se ve spolupráci s Nadačním fondem Josefa Koudelky uskutečnila další fáze daru. UPM díky tomu získalo do svých sbírek soubory Josefa Koudelky, jako jsou Začátky, Experimenty, Divadlo, Cikáni, Invaze, Exily, Chaos, Traces nebo Industrie.

UPM současně napomohlo také předání jiného výstavního souboru Invaze do sbírek Historického muzea Národního muzea v Praze.

KOUDELKA: NÁVRATY
Uměleckoprůmyslové museum – historická budova
22.03.2018 – 30.09.2018

Autor: Bc. Jana Černovská, správkyně depozitáře historického skla

V roce 2020, kdy jsme slavili 135. založení UPM, měla jednoznačně největší smůlu výstava V lesku zlata. V záři barev. Umění podmalby na skle ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze, kterou připravila kurátorka Helena Brožková. Součástí první souborné výstavy podmaleb byl i naprosto unikátní konvolut vrcholně barokních prací z dílny Daniela a Ignáce Preisslerových, malířů činných na kolowratském panství ve východních Čechách, jenž svým rozsahem i kvalitou nemá ve světových muzejních sbírkách obdoby.

Bývá pravidlem, že se po skončení nejen takto objevných výstav vynoří další související díla. Nejinak tomu bylo i tomto případě, kdy se UPM dozvědělo, že se na trhu s uměním objevila zajímavá podmalba z preisslerovské dílny, která je dílem Daniela Preisslera (1636-1733) z období prvních dvou desetiletí 18. století. Díky finančním prostředkům MK ČR se tak muzeu koncem loňského roku podařilo zakoupit toto dílo v londýnské prodejní galerii E&H MANNERS.

Jedná se o podmalbu větších rozměrů s pohledem na francouzský zámek obklopený zahradou s drobnou figurální stafáží. V kontextu dosud známých i publikovaných prací z dílny Daniela a Ignáce Preisslerových, se jedná o dílo mimořádné svým námětem, respektive jeho grafickou předlohou. Preisslerové většinou čerpali z bohaté nabídky grafických dílen v Augsburku či Anverpách a francouzské předlohy byly spíše výjimkou. V případě zakoupené podmalby čerpal autor ze série pohledů na francouzské zámky z dílny rytce a tiskaře Pierra Avelina „le profile des maisons royales“, vydáváné  na přelomu 80. a 90. let 17. století v Paříži. Zakoupená podmalba je provedena černou barvou, proškrabávaná hrotem a krytá plátkovým zlatem.

Tato mimořádná podmalba nejen obohatila sbírku preisslerovských prací v UPM, ale zároveň se výrazně uplatní v připravované stálé expozici muzea.

Autor: PhDr. Lucie Vlčková, PhD.

Součástí výstavy Mezi kýčem a akademií. Chromolitografie ve službách reklamy a umění je ukázka litografických kamenů pro tisk reklamy a merkantilních tiskopisů. Dokládají různé postupy práce na kameni v druhé polovině 19. století a některé lze přímo ztotožnit s tiskárnou, kde vznikly. Právě takovými jsou kameny z nejvýznamnější tehdejší tiskárny v Českých zemích – knihtiskárny a kamenotiskárny Haase. Historie velkopodniku se začala psát již v roce 1798, kdy Gottlieb Haase v Praze zřídil knihtiskárnu a v roce 1823 ji spolu s litografem Karlem Hennigem rozšířil o kamenotisk. Rodinný podnik rychle vzkvétal a v roce 1835 se natrvalo usadil v Anenském dvoře. V průběhu své existence postupně přecházel na syny a pak vnuky zakladatele. V 50. letech 19. století byla Haaseho tiskárna hned po c.k. státní tiskárně ve Vídni největším svého druhu v rakouské monarchii.

Na výjimečnou kvalitu Haasovské litografické produkce měli zásadní vliv špičkoví litografové, pro práci získaní často v Německu (Theodor Mittag, Julius Meister a další). Úspěch litografie ovlivnila také přímá spolupráce s umělci, díky které vznikla mimo jiné jedinečná série nástěnných obrazových kalendářů, kterými firma obdarovávala své nejváženější klienty. Stejně umělecky hodnotné byly i plakáty, které tu vznikaly podle návrhů Vojtěcha Hynaise, Luďka Marolda, Eduarda Veitha a dalších významných autorů. V Anenském dvoře podnik úspěšně fungoval až do poloviny 20. století, kdy byl znárodněn, poté v areálu až do 70. let působila tiskárna n.p. Svoboda.

Dnes je rozlehlý areál využíván pro zázemí Národního divadla a památku na slavnou historii tiskárny ukrývá sklep, kde je uloženo několik desítek litografických kamenů. Další v průběhu 20. století posloužily jako stavební materiál a dláždění při rekonstrukcích areálu. Pro naši výstavu jsme zápůjčkou získali trojici kamenů, dva pro barevný soutisk blíže neidentifikovatelné reklamy a jeden s reklamou na kosmetické výrobky značky Alesia. Tu vyráběla firma Sarg, která se proslavila zavedením vůbec první pasty na zuby, kterou si nechala patentovat v roce 1887 a prodávala ji pod názvem Kalodont. Kosmetické produkty byly tehdy, stejně jako dnes, častým předmětem reklamy. Mezi nejcennější doklady reklamy tištěné u Haasů patří řemeslně dokonale provedené a vizuálně působivé plakáty pro vídeňskou firmu Taussig. Parfumerie Taussig, založená v roce 1854, využívala pro svou reklamu reprodukce akademických, lehce erotických ženských portrétů od Bernarda Zickendrahta a přes Haaaseho si objednala návrhy od po léta soupeřících malířů, Vojtěcha Hynaise a Eduarda Veitha, z nichž několik bylo jako plakáty i realizováno. Vystavené kameny dokládají proměnu litografického řemesla po nástupu fotoprocesů, které postupně nahrazovaly zdlouhavou a náročnou kresbu na kámen. Návštěvníci výstavy je mohou porovnat se staršími kameny s litografickou rytinou a kresbou, které zapůjčila Vysoká škola umělecko-průmyslová.

Nahlédněte s námi na výstavu Mezi kýčem a akademií. Chromolitografie ve službách reklamy a umění, která je od listopadu uvězněna v zavřeném muzeu. Otevřeme ji hned, jak to bude bezpečné!

René Roubíček, přední postava českého sklářství, by 23. ledna 2021 oslavil nedožité devadesáté deváté narozeniny. Do sklářského nebe odešel 29. dubna 2018 tam, kde se i narodil: v Praze, i když jeho druhým domovem byl Kamenický Šenov. Je jedním z těch, kteří položili základy moderního názoru na výtvarnou stránku českého skla – jako pedagog, průmyslový designér (vedoucí produkce Borského skla) i jako spolupracovník firem Moser, Crystalex, Lasvit, Preciosa. Jeho kompozice pro Expo v Bruselu v roce 1958, která získala Grand Prix, je považována za jednu z prvních sklářských instalací vůbec. Kromě  tohoto počinu  se proslavil doma i v zahraničí především vynikajícími osvětlovadly, která byla součástí komplexně řešených interiérů. Svého času se stal  také poručníkem tehdy ještě nezletiletého designéra Bořka Šípka, jehož tvorbu navždy ovlivnil. žil střídavě v Kamenickém Šenově a v Praze, Jeho díla je možno vidět v expozici Plejády skla 1946 – 2019 v UpM, 6. patro, a také ve stálé expozici musea Kampa na Portheimce, na jejímž vzniku Uměleckoprůmyslové museum v Praze spolupracovalo.

V budově Uměleckoprůmyslového musea v Praze mohou návštěvníci trvale obdivovat jeho svítící plastiku „Vivat, crescat, floreat“, kterou z původních komponentů sestavil v roce 2017 u příležitosti otevření muzea po rekonstrukci. Jde o barevnou variantu z kolekce jeho svítidel organických tvarů, vznikajících od druhé poloviny šedesátých let, z nichž některá byla určena pro československá velvyslanectví. Tato realizace, koncipovaná přímo pro Votivní sál muzea, využívá také segmenty navržené neméně slavnou Miluší Roubíčkovou (1922–2015), jeho ženou . Pracuje s původními technologiemi a dochovanými dobovými skleněnými částmi, které v minulosti vzorovali oba manželé, a je doplněna originály tvarovanými na huti v létě 2017 za autorského dohledu tehdy pětadevadesátiletého umělce. Byla vytvořena ve spolupráci firmy Pačinek Glass, Jiřího Jelínka, rodiny Roubíčkových, Michala Šetlíka a Petra Šetlíka.

Některé drobnější plastiky René Roubíčka, které si můžete prohlédnout ve fotogalerii, najdete na dlouhodobé výstavě Plejády skla.

Paní Dita Krausová z Tel Avivu převzala v úterý 24. listopadu v Centrálním depozitáři číšku z 19. století, kterou společně s ostatním majetkem zabavili nacisté rodině jejího manžela. Původního majitele této číšky, Richarda Krause, který zahynul v roce 1944 v Osvětimi, identifikovalo v rámci svého výzkumu Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války. Výsledky posledních deseti let práce Centra, kterému se podařilo identifikovat 101 původních majitelů předmětů ve státních sbírkách, představilo UPM v loňském roce na výstavě Navracení identity v UPM.

Richard Kraus (1884-1944) byl spolumajitelem Továrny dětské konfekce a prádla Bloch a Kraus, později majitelem továrny RIKRA, mechanická továrna prádla, blůz a zástěr, zaměstnával na šedesát švadlen. Oženil se s Marií Strassovou, s níž měl dva syny Otta (1921-2000) a Harryho (1928-1945). V roce 1942 se továrník Kraus proměnil v číslo Au 1 979, pod nímž byl deportován do Terezína a později do Osvětimi – společně s manželkou i oběma syny. Richard Kraus byl v Osvětimi poslán do plynové komory, jeho manželka zemřela v táboře Belgen Belsen několik dní po jeho osvobození na tyfus, mladší syn Harry zahynul zřejmě v dubnu 1945 na pochodu smrti. Z celé rodiny přežil pouze Otto, pozdější spisovatel a středoškolský učitel. Po návratu do Prahy se v roce 1947 oženil s Ditou Polachovou, s níž se seznámil v pracovním táboře. Část jejího životního příběhu zpracoval Antonio González Iturbe v knize Osvětimská knihovnice, ona sama je autorkou knihy Odložený život. Otto Kraus restituoval původně arizovanou továrnu, kterou však komunisti v roce 1948 znárodnili a manželé s malým synem se museli vystěhovat i z rodinné vily, která se nacházela v prostoru továrny. Volili proto emigraci do Izraele.

Po válce Otto Kraus identifikoval ve skladech Národní správy majetkových podstat šest předmětů z pozůstalosti svého otce, z toho dvě sklenice se nacházely ve skladu na Strahově. K jejich restituci už nedošlo a Národní správa předměty označené transportním číslem Richarda Krause zpeněžila v rámci celkové likvidace skladu. Sklenice ze Strahova převzala Antikva. V UPM se podařilo identifikovat jednu jeho další sklenici, která se nyní vrátila rodině.

Výstava Navracení identity (20. 6. – 3. 11. 2019)

Katalog Navracení identity